Výlet do Boskovic potřetí - arboretum, mlýny, pivovar a další zajímavosti

Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Vycházka - půldenní • Za kulturou

Kam a jak jedeme?

V Boskovicích se nachází mnoho rozličných památek. Hrad, zámek či westernové městečko o turisty nouzi nemá. Ve městě se však nacházejí další, mnohdy téměř neznámé památky či historické objekty o kterých ví jen málo návštěvníků města. Mezi ně můžeme počítat krásné arboretum, dva dochované mlýny z pěti či bývalý pivovar. Jelikož jsme při dvou návštěvách Boskovic tyto památky nestihli navštívit, přijeli jsme sem již potřetí a všechny si poctivě prohlédli. A protože nám zbylo ještě trochu času, zajeli jsme se podívat na rozhlednu Malý Chlum a sochy Stanislava Rolínka na úpatí Velkého Chlumu. Vydejte se tedy s námi již potřetí za krásami památek Boskovic.

Za čím jedeme?

Při naší třetí návštěvě Boskovic jsme nejprve zavítali do lokality Dva dvory, kde se rozkládá 9 hektarový soukromý, veřejnosti přístupný, přírodní, naučný a odpočinkový areál s názvem Šmelcovna. Auto jsme nechali na malém parkovišti u brány do areálu a hned jsme se vydali dovnitř.

I když byl vstup zdarma, zamířili jsme hned do dřevěného domku, v němž se nacházela pokladna. Koupili jsme si zde pohled a získali razítko do památníku. Pak jsme již začali ukrajovat první metry ze tří kilometrů tras, kterými je arboretum protkáno.

Po štěrkem vysypané cestičce jsme zdolali několik metrů převýšení a hned jsme se ocitli v sakurové zahradě. Dle názvu bychom zde čekali japonské třešně, ale místo toho jsme viděli řady několika druhů jabloní, vysazených v letech 2007 - 2008.

Pokračovali jsme v cestě vzhůru, neboť arboretum se nachází na jihovýchodním svahu v nadmořské výšce 375-425 m n. m.Trocha námahy nám však vůbec nevadila, protože stoupání nebylo prudké a stále bylo na co se dívat. Vlevo rostl jakýsi jehličnan, o kousek dál zase rakytník a jinde jsme našli různé druhy azalek, rododendronů, cizokrajných okrasných dřevin a trvalek. Na cestě jako zelený plaz ležela zahradní hadice, v jejíž útrobách proudila životodárná tekutina pro tu nádheru kolem nás.

Cestičky různě odbočovaly do stran, my jsme však kráčeli stále vzhůru po té široké, až jsme potkali starou paní. Nebyla to však obyčejná paní, byla to jabloňová babička, ale jelikož nebyla živá, bylo zbytečné se jí na cokoli ptát. Kolem ní bylo plno fialových květů, rostoucích hustě vedle sebe a jenž vypadaly jako pěkná voňavá armáda, které se nemusíme bát.

Cestu před nám zahradila kovová brána a my jsme přišli na nejvyšší místo v arboretu. Před nám se otevřel pohled na okolní krajinu a také na arboretum.

Po chvilce kochání jsme vykročili mezi zakrslé jehličnany a také krásné květy. Šli jsme napříč svahem po úzkém chodníčku, který nás dovedl k moc hezkému rybníčku. Hladinu neustále čeřily oranžové ryby, čímž vytvářely malé vlny a voda tak pravidelně narážela do břehu, na němž rostlo rákosí a vodomilná tráva. Mezi vzrostlou vegetací jsme proklouzli na druhou stranu vodní plochy, k čemuž nám pomohly do KRAJINY vkusně zasazené malé mostky ze dřeva. I vodníka jsme zde potkali, nic nám ovšem neřekl a ani nám nevyčítal, že jsme jej vyrušili. Jen tam tak seděl ukrytý v trávě, s typickou dýmkou v ruce a kamennou tváří.

Opustili jsme vodní plochu a mírným klesáním jsme šli dál. Míjeli jsme skalničky a pěknou květenu a brzy jsme vešli do lesa. Prosluněná stráň zůstala za námi a jen místy si paprsek slunce dokázal proklestit cestu mezi větvemi vysokých jehličnanů a dopadnout těsně vedle mechového porostu, který si naopak rozhodně nepřál od žhavého kotouče pohladit. Hned vedle cesty mezi stromy jsme našli několik hub, spousty popadaných šišek či kapradí.

Když jsme sestoupili poměrně dost dolů, uviděli jsme něco jako otevřený skleník a tak jsme vešli pomalu dovnitř. Opatrnost byla na místě, neboť se to kolem nás hemžilo skřítky a dalšími podivnými stvořeními či o kousek dál hnízdil čáp, kterého jsme tak nevyrušili.

Dlouho jsme se zde nezdrželi a sešli ještě kousek dolů k nějakému domu, v němž jsme shlédli další pohádkové postavy. Pak jsme zjistili, že se musíme vrátit zpět, takže jsme opět prošli lesem, okolo skalniček a rybníka na širokou cestu. Znova jsme byli na nejvyšším místě arboreta, ale místo abychom sešli stejnou cestou dolů, v jednom místě jsme odbočili doleva a mezi jehličnany různého vzrůstu jsme přišli k boudě, v níž jsme našli včelíny a také dřevěnou sochu sv. Ambrože, patrona včelařů, který byl zobrazen jako biskup v pontifikáliích. Zajímavá byla také houba, asi 2 metry vysoká, stojící opodál. Noha byla vyrobená z kmene stromu a klobouk byl také dřevěný.

Pár metrů od včelína jsme spatřili zoo koutek zakrslých hospodářských zvířat, kde jsme se celkem dlouho zdrželi, neboť jsme krmili kozy domácí různých barev, jejichž chováni korespondovalo se rčením mlsná jako koza.

Když jsme vytrhali trávu široko daleko okolo výběhu, šli jsme podél plotu ke stájím, kde svůj čas trávily další rohaté kozy. Dále jsme si prohlédli několik králíků v kotcích a pak se jsme již octli znova u sakurové zahrady.

Na závěr jsme se ještě podívali na prodejní nabídku arboreta, které zde začalo vznikat po roce 1965. Dozvěděli jsme se, že ho začal budovat zkušený zahradník pan Ladislav Vlk jako sbírkovou zahradu okrasných dřevin. V započaté práci bylo cílevědomě pokračováno následným majitelem panem Josefem Janků.

V arboretu se nám velice líbilo, byla to příjemná procházka, takže nám vůbec nevadilo převýšení. Strávili jsme zde asi hodinku a pak jsme se vrátili k autu a jeli se podívat na několik mlýnů.

Prvním byl Klevetův mlýn, který míval dvě vodní kola, která poháněla dvě kamenná složení. Dozvěděli jsme se, že po rekonstrukci na válcové mlecí stolice byla kola doplněna stabilním motorem na koksový plyn. Zastavili jsme těsně před křižovatkou od Šmelcovny ke hlavní silnici, kde mlýn stával. Bohužel jsme po něm našli jen vyschlý rybník a rozestavěný dům, po budově mlýna nezůstalo vůbec nic.

Voda se od mlýna Josefa Klevety se nevracela do říčky, ale byla odkláněna do velkého rybníka před dalším mlýnem. Tím byl Lasákův mlýn, nyní hotel Moravia. Autem jsme zajeli na parkoviště přímo u mlýna a prohlédli si jej z této strany. I přestavěná budova nám stále ještě připomínala časy, kdy zde mlynář vítal zákazníky s vozy plných obilí. Líbil se nám naaranžovaný žebřiňák s květinami u parkoviště či opřené ozubené kolo u vchodu do hotelu.

Pak jsme zamířili za budova mlýna, kde se nacházelo několik stolů s hosty zahradní restaurace. I my jsme se posadili a protože jsme přijeli z arboreta hladoví, měli jsme v úmyslu se zde najíst. Bohužel nás nemile překvapila nabídka jídel, a i když bychom přenesli přes srdce vyšší ceny, prostě jsme si nemohli vybrat.

Zvedli jsme se tedy od stolu a šli si prohlédnout krásné mlýnské kolo, které se dokonce otáčelo. Zjistili jsme, že kolo poháněla voda z rybníka u mlýna, která i dříve roztáčela mlýnské soukolí. Dnes bychom si z něj dokonce mohli vylovit oběd či večeři, což jsme ale nevyužili. Celková atmosféra se nám zde líbila, škoda jen, že jsme se zde nenajedli.

Vrátili jsme se na parkoviště a šli si budovu prohlédnout ještě ve směru od silnice. Potom jsme došli zpět k autu a seznámili se s historií Lasákova mlýna, který býval v pořadí druhý z pěti klapáčů v Boskovicích, které napájela říčka Bělá pomocí dlouhého náhonu a rybníků.

Dočetli jsme se, že Lasákův mlýn byl vystavěn v roce 1888 a voda do rybníka přitékala díky dlouhému náhonu. První na náhonu byl Klevetův mlýn u odbočky na Šmelcovnu hned u křižovatky a i dnes je zde patrný vyschlý rybníček, na který jsme se byli podívat před návštěvou Lasákova mlýna. Klevetův mlýn však zde již není a místo se zastavělo moderními budovami.

Dále jsme se dozvěděli, že Lasákův mlýn byl půdorysně i strojním vybavením největším mlýnem v Boskovicích. Jeho pohon obstarávala dvě dva a půlmetrová kola po osmi koňských silách a navíc ještě dřevoplynový motor. Zaujalo nás, že transmise vyvedená před budovu umožňovala i pohon mlátičky či cirkulárky.

Nepřekvapilo nás, že roztáčení širokých kol na horní vodu bylo závislé na provozu předchozího díla. Často se tedy čekalo, až to spustí u Klevetů a u Lasáků se tak „semlela“ voda z obou rybníků. Dle starých fotografií se nám podařilo zjistit, že než byl provoz zrušen, jednalo se o válcový mlýn.

Roku 1994 byl Lasákův mlýn zrekonstruován na hotel, který jsme si prohlédli zvenku i my. Poněkud zklamaní, ale hlavně hladoví jsme odjeli autem na obhlídku dalšího mlýna.

Tím byl Dvořáčkův vodní mlýn. Auto jsme zaparkovali přímo u mlýna a vydali se na jeho obhlídku. Všimli jsme si, že jedna polovina budovy má tři patra, z čehož jsme usoudili, že se jednalo o mlýnskou část. Druhá, o patro nižší část zřejmě sloužila jako bydlení či jako kanceláře. Bohužel jsme neměli objednanou exkurzi, takže jsme si nemohli tyto informace ověřit a dozvědět se třeba i více. Budovu mlýna jsme si alespoň prohlédli zvenku a pak jsme se seznámili s jeho historií.

Dozvěděli jsme se, že Dvořáčkův mlýn býval v pořadí třetí z pěti klapáčů v Boskovicích na říčce Bělé, která zajišťovala pohon mlýnského zařízení. Dobu založení mlýna se nám nepodařilo zjistit, ale je pravděpodobné, že se kdysi jednalo o kamenný mlýn o dvou složeních.

Dále jsme zjistili, že v roce 1928 došlo k jeho modernizaci a přestavbě na mlýn válcový, který mívá nejčastěji právě tři patra, aby byla Doprava produktů co nejrychlejší a nejefektivnější. Přečetli jsme si že, potravina se mezi stroji pohybuje samospádem. V přízemí byly hnací stroje, transmisní rozvod, násypky dopravníků a kartáčovačka. V prvním patře loupačka, mlecí stolice, váha a pytlování. Ve druhém patře sila a někdy aspirační jednotka. Ve třetím patře stála čistička, vysévače, reforma a prachové filtry, nad ní podstřešní transmisní pohon a hnací zařízení zrnových výtahů.

Kdybychom se dostali dovnitř historické budovy, mohli jsme si prohlédnout vybavení od firmy Josef Prokop a synové z Pardubic. Veškeré zařízení má historickou a technickou hodnotu a je převážně dřevěné.

Zaujalo nás, že mlýn Vojtěcha Dvořáčka míval kdysi třímetrové dřevěné kolo a složité palečné převody, které ve 20.století nahradila horizontální kašnová Francisova turbína. Ovšem i ta byla časem nahrazena a dnes zde slouží elektromotory.

Když jsme si mlýn prohlíželi, hledali jsme nějaký vodní tok, mlýnský náhon či alespoň vyschlé koryto. Podařilo se nám zjistit, že mlýn byl ale napájen vodou z velkého rybníka na okraji Boskovic a poháněl celkem pět mlýnů. Od Dvořáčků pokračovala strouha přes zahrádky nad stadiónem do Podhradí k mlynáři Juliu Pirochtovi. Dnes jsme zde nenašli ani náhon u silnice ani rybník. Pouze moderní sportoviště, které ukrylo vodní tok v podzemí a bohužel starý Pirochtův klapáč byl zbořen.

Jsme velice rádi, že i přes rušení mlýnů za dob raného socialismu v 50.letech 20.století se u Dvořáčků stále mele. Po znárodnění v roce 1951 nahradily dřívější pohon dva elektromotory, které mlýn pohánějí dodnes. Přečetli jsme si, že až do konce roku 2010 ve mlýně probíhala výroba pšeničné a žitné mouky.

Za budovou mlýna jsme pak našli kemp, kde se lze levně ubytovat. My jsme služby kempu nevyužili a místo toho, jsme se otočili jako na podpatku a prohlédli si budovy bývalého pivovaru.

Bohužel na první pohled jsme viděli, že pivovar chátrá a pomalu se rozpadá. Našli jsme zde propadající se střechu, oloupanou omítku, rozbitá okna a Odpadky. Barokní budova tehdy patřila soukromé společnosti, které nechalo dál chátrat. Ze všeho jsme byli velice zklamáni, protože pivovar je spolu s hradem, zámkem a rezidencí, kde je dnes muzeum, nejstarší budovou ve městě. Překvapilo nás tedy, že barokní budova není památkově chráněná. Na jižní stěně jsme spatřili sluneční hodiny. Na dvoutraktové renesanční budově se nám líbil komín s otočným nástavcem. Všimli jsme si, že okenní ostění na jižní straně je kamenné a vlevo od slunečních hodin jsme viděli dvě malá okna s původním nápisem. Letopočet 1674 zřejmě udává rok výstavby, iniciály IBWMZZ označují jméno tehdejšího majitele panství Jana Bohuše Václava Morkovského ze Zástřizl.

Prohlídka pivovaru nám nezabrala mnoho času, takže jsme se brzy seznámili s jeho historií. Přečetli jsme si, že byl pravděpodobně postaven již v 17. století dle letopočtu na budově, ovšem mohlo jít také o přestavbu. Dozvěděli jsme, že malý pivovar za rok vyprodukoval dvanáct tisíc hektolitrů piva. Dělalo se zde pivo sedmistupňové, desítka, jedenáctka a v zimě o plesové sezóně i dvanáctka.

Dále jsme se dozvěděli, že roku 1910 měl pivovar 25 zaměstnanců a v roce 1948 byl Pivovar a sladovna Alfonse Karla hraběte Mensdorffa-Pouillyho v Boskovicích znárodněn. V letech 1948 - 1951 zde působily Středomoravské pivovary n.p. a pivo se zde vařilo až do roku 1950.

Ani nás nepřekvapilo, že pivovar pak sloužil jako sklad hraček, později zeleniny, ale sladovna zůstala nedotčená. Romanticky na nás zapůsobila informace, že v pivovaře byla až do roku 1959 v provozu restaurace se sálem, kde se hrávalo i divadlo a celek sloužil jako společenské centrum východní části města.

Zjistili jsme také, že nedávno její provoz uvedl do života pivovar Černá Hora a fungovala ještě před několika lety. Dále k pivovaru patřila varna, štoky, spilka a také dvůr s Lednicí a pivovarskou restaurací. Pod dvorem se rozprostírala zahrada s výletištěm a kuželnou. Její část ovšem byla zničena výstavbou sportovního stadionu a původní provoz zanikl.

Zklamáni neutěšeným stavem pivovaru jsme se vrátili k autu a jelikož jsme měli hlad, odjeli jsme do centra města, kde jsme se dobře najedli v restauraci Zlatá růže, na ulici Kpt. Jaroše 158/3. A kdo má rád velorexy určitě půjde právě sem. Po jídle jsme se pěšky vydali na Masarykovo náměstí, kde jsme našli hned několik významných památek.

Začali jsme v horní části náměstí prohlídkou budovy radnice, kde sídlí i informační centrum. V pokladně jsme dostali zdarma mapu města a také razítko do památníku. Dozvěděli jsme se, že radnice byla jednou z nejdůležitějších budov ve městě, sídlem samosprávy města a probíhaly v ní jednání městské rady, byly zde uloženy nejdůležitější dokumenty, knihy týkající se správy města a také to, že na radnici zasedal městský soud či že ve sklepeních radniční budovy bývala mučírna a také vinný šenk. My jsme si prohlíželi pozdně renesanční podobu, která je výsledkem přestavby z roku 1567. Zaujalo nás, že původně to byl kupecký dům, kde kromě radnice bylo i skladiště, postavené ze dřeva vedle věže, tzv. špýchar (sýpka), kam cizí kupci ukládali své zboží. Zjistili jsme, roku 1620 budovu město koupilo a od té doby zde sídlili radní. Vzhledem k častým požárům v tehdejší době nás nepřekvapilo, že v roce 1713 radnice vyhořela spolu s několika domy. Přečetli jsme si, že roku 1765 byla věž na radnici zastřešena novou bání a po požáru v květnu roku 1823 znovu opravena. Z další historie jsme zjistili, že v roce 1859 radniční budova celkově přestavěna a v letech 1851 - 1960 zde sídlil okresní soud, nebo to, že přízemní prostory byly po roce 1900 upraveny k obchodním a živnostenským účelům. Zajímavou informací pro nás bylo,že v druhé části radniční budovy byla zřízena věznice a byt dozorce. Následně jsme byli zavaleni letopočty, udávající opravy budovy - v roce 1868 se opravovala střecha radnice, v červenci roku 1924 bylo přistoupeno k opravě celé věže, v roce 1927 bylo zavedeno elektrické osvětlení do soudní budovy a věznice. V roce 1955 byla provedena oprava radniční budovy a věže, v průčelí i na boční straně byla vyměněna okna a budova včetně věže opatřena novou omítkou. V roce 1958 byla budova radnice zapsána do státního seznamu nemovitých kulturních památek pod č. 376. Roku 1977 byly opravovány věžní hodiny. V letech 1982-86 byly prováděny opravy stropů a střechy radniční budovy, v letech 1992-3 opravena fasáda. V srpnu a září 1995 se opravovala na radniční věži fasáda a hodiny. Další práce v interiéru radniční budovy pokračovaly v následujícím roce. V letech 2007-2009 položena nová krytina na radniční budově a provedena výměna oken. Poslední oprava věže radnice proběhla v roce 2010 v rámci Programu regenerace kulturních památek. Při rekonstrukci bylo nutné oddělit vstup do věže od prostor Městského úřadu, celý vnitřek věže byl vybourán a nahrazen novým dřevěným schodištěm na Ochoz.

Na celé budově se nám nejvíce líbila skoro 42 metrů vysoká čtyřhranná věž. Ovšem se nám na ní zdálo něco divného. Záhy jsme zjistili, že je ve spodní části seříznutím rohů osmihranná, takže se zdá dole užší než nahoře. V místě přechodu na čtyřbokou galerii jsme obdivovali do zdiva zasazené alegorické hlavy chrličů. Našemu zraku neušel ani požární zvonek z roku 1593 s řetězovým tahadlem, který sloužil k ohlašování požárů. Pod Ochozem jsme na všech stranách věže postupně shlédli kulaté ciferníky věžních hodin. Překvapilo nás, že není známo, kdy byly na radniční věži umístěny a nejstarší dosud známá písemná zpráva o hodinách pochází z roku 1714. Dále nás zaujalo, že na kreslené mapě Boskovic z roku 1728 je vidět, že na radniční věži byl tehdy ciferník pouze na straně do náměstí. Věž je zakončena hlídkovým Ochozem se stříškou, s něhož kdysi hlásný vytruboval hodiny, ve dne polnicí, v noci píšťalou, v noci zde konala službu požární stráž. Z Ochozu je nádherný pohled na město a jeho okolí, čehož jsme však nevyužili a raději jsme pokračovali v prohlídce náměstí.

Přímo před radnicí jsme si prohlédli moderní kamennou kašnu, kde přetékající voda proudila po schodech ve stylizovaném korytu.

Na jednom z domů v horní části náměstí nás zaujala pamětní deska odhalená zde roku 2011. Vzápětí jsme zjistili, že se v tomto domě 18. srpna 1861 narodil Augustin Berger, osobnost světového významu v oboru baletního umění.

O několik domů níže, asi uprostřed délky náměstí, se nám zalíbil dům s nápisem restaurace Záložna. Dovnitř jsme však nešli a pokračovali jsme dál v chůzi dolů. Přišli jsme k oválné kamenné kašně, kterou jsme si prohlédli. Potom jsme nedaleko vodního zdroje narazili na pískovcovou sochu Panny Marie, nacházející se na zvýšeném podstavci v dolní části náměstí.

Poté jsme již konečně došli ke kostelu svatého Jakuba staršího. Dočetli jsme se, že první záznam o jeho existenci pochází z roku 1346 a o jeho úpravy se zasloužil kolem roku 1500 Ladislav z Boskovic, který byl jedním z nejvzdělanějších šlechticů své doby. Zaujalo nás, že tento majitel panství vystavěl mimo jiné kostely v Boskovicích a Chornici, radnici v Boskovicích a zámek v Moravské Třebové, který byl jeho předním sídlem.

Některé části kostela sv. Jakuba Většího pochází ze 14.století a možná proto se nám tak moc líbil, protože máme rádi tyto staré gotické památky. Zalíbil se nám zejména presbytář a loď, které mají gotickou podobu, přestože dnešní vzhled je především dílem pozdně gotické přestavby z přelomu 15. a 16. století.

Dále jsme se dozvěděli, že v letech 1670 – 1679 byla zřejmě dokončena valená klenba lodi. Zaujalo nás, že kostel měl původně tři věže, ale požáry města přispěly k tomu, že zbyly jen dvě. Nejvyšší měla dokonce 60 metrů, nyní měří o 20 metrů méně.

Zjistili jsme, že roku 1839 byla přistavěna sakristie a nad ní pak vztyčeno třídílné oratorium, a také dvě kaple. Dále jsme se dočetli, že v letech 1845 – 1847 proběhly úpravy kostela ve stylu romantické gotiky, přičemž došlo zejména k prodloužení trojlodí o západní průčelí s kruchtou.

Ve vnějším opěrném pilíři chrámu jsme našli letopočty oprav kostela - 1617, 1839, 1910, 1972. Když jsme stáli před hlavním vchodem do chrámu, který je zdoben pozdně gotickým portálem a ve štítu má dvojitý zlacený cyrilometodějský kříž, prohlédli jsme si také po stranách vchodu sochy věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

V kostelních zdech jsou zabudovány renesanční náhrobní desky, které nás vždy mimořádně zajímají. Na kostele sv. Jakuba Většího jsme našli mramorové náhrobky prvních Zástřizlů, jejichž rodinná hrobka se nachází pod kostelem.

Bohužel jsme se nedostali dovnitř kostela, takže jsme neviděli původní dlažbu chrámu z roku 1719 nebo kostelní dubové lavice s řezbami, které pocházejí ze zrušeného dominikánského kláštera, jenž se nacházel na místě dnešního zámku. Dnes už si ani neumíme představit, že se u kostela dříve rozkládal hřbitov, tak se místo změnilo za ty dlouhá léta i když zbytky hřbitovního zdiva na západní straně kostela jsou patrny dodnes.

Když jsme si celý kostel obešli dokola, vrátili jsme se k autu a protože rádi navštěvujeme památky se židovskou tématikou, nemohli jsme vynechat ani třetí největší židovský hřbitov v České Republice. Bylo úžasné projít se po tak významném místě, přečíst si letopočty na náhrobcích a očima přejíždět po řadách náhrobků. A také si připomenout, jaké hrůzy potkaly židovskou komunitu v Boskovicích za 2. světové války.

Auto jsme zaparkovali na konci ulice, která u hřbitova přechází v polní cestu. Pak jsme po pár krocích došli k dolní bráně. Do areálu vedou dvě brány, první je pro veřejnost, kterou jsme vstoupili i my. Druhou, která se nachází o něco výše a je směřována k centru města, vjížděly kdysi pohřební vozy.

Vstoupili jsme tedy na židovský hřbitov, který byl pravděpodobně založen nejpozději v 16. století. Následně jsme na rozloze 14 528 metrů čtverečních postupně shlédli přibližně 2500 náhrobků. Během prohlídky jsme si všimli, že celý hřbitov je obehnán zdí a v areálu rostoucí stromy svými kořeny narušují stabilitu náhrobků.

Viděli jsme, že náhrobky jsou seřazeny v pravidelných řadách po vrstevnicích a ty nejstarší byly vyrobeny většinou z opuky. Bohužel díky tomu méně odolnému materiálu jsme už nemohli některé nápisy vůbec přečíst. Zato ty mladší náhrobky, které jsou z hrubozrnného mramoru, jsme si přečetli bez problémů. Zjistili jsme , že nejstarší náhrobky pocházejí z 2. poloviny 17. století, přičemž ten úplně nejstarší je datován rokem 1670.

Od spodní brány jsme vystoupali po schodech k obřadní síni postavené v roce 1763, z níž se zachovalo jen postranní zdivo s kamennou deskou na níž je text modlitby za mrtvé Kadiš. Nacházeli jsme se zhruba uprostřed hřbitova a po levé straně od obřadní síně jsme uviděli dětskou část.

Dočetli jsme se, že zdejším poutním místem je hrob rabína Samuela Ha-Leviho Kolina, mj. autora komentářového díla Machacit ha-šekel. My jsme na místě původního zničeného náhrobku shlédli nový, který zde byl v roce 2000 osazen za finanční pomoci donátorů z USA.

Dále jsme se dozvěděli, ze současný hřbitov je v pořadí druhým, ten první se nacházel blíže k městu nebo že boskovická židovská komunita přestala existovat v roce 1940.

Prohlédli jsme si také secesní památník vojáků padlých v 1. světové válce, jehož autorem je Josef Obeth a který zde byl odhalen roku 1922.

Pak jsme již sestoupili zpět k autu a velký židovský hřbitov opustili. A protože jsme měli ještě celkem dost času, jeli jsme se podívat na rozhlednu Malý Chlum a také sochy Stanislava Rolínka v nedalekém lese na úpatí Velkého Chlumu.

Autem jsme přijeli do malinkaté obce Huť Svaté Antonie a zaparkovali jsme na návsi u autobusové zastávky. Pak jsme se vydali ulicí po červené značce mezi pěknými domy až na konec silnice, kde jsme narazili na rozcestí Pod Malým Chlumem.

Na tomto rozcestí jsme našli zelenou turistickou značku a také úvodní ceduli naučné stezky. Na tabuli jsme si přečetli, že napravo se nachází Malý Chlum a nalevo ten Velký. Zelená značka oba vrcholy spojovala, ale naučná stezka vedla pouze na ten Malý, který je paradoxně vyšší než sousední vrchol.

Na ceduli jsme si ještě přečetli, že naučná stezka byla slavnostně otevřena 14. dubna 2013. Také jsme se dozvěděli, že se Malému Chlumu říká také Moravský Říp. Další informace na tabuli se vztahovaly k Velkému Chlumu a sochám Stanislava Rolínka na jeho úpatí. K nim jsme se vydali později, jelikož jsme nejdříve zamířili po polní cestě na Malý Chlum.

Cesta nás záhy dovedla do lesa, kde jsme na rozcestí spatřili druhé zastavení naučné stezky. Zde jsme se dozvěděli, že okolí Boskovic a Letovic patří k významným geologickým celkům, které obsahují zkameněliny od prvohor až po čtvrtohory. Prohlédli jsme si obrázky na ceduli a přenesli se tak o několik stovek miliónů let zpět. Po chvilce jsme se však vrátili do současnosti a i když se zde cesty rozbíhaly několika směry, nakonec jsme si vybrali tu správnou a brzy jsme došli do pozoruhodného lomu.

Ocitli jsme se na dně bývalého pískovcového a opukového lomu, kde bychom možná ještě našli nějaké zkameněliny, ale ty nebyly naším cílem. A tak nám druhohorní mlži a ostnokožci zůstali skryti. Bylo tu ovšem moc hezky, dokonce by se tu dalo i posedět na lavičkách pod přístřeškem, ale my jsme pokračovali v cestě dál.

Stezka začala prudce stoupat, což nám ale až tak nevadilo. Pokračovali jsme ve výšlapu po kraji lesa a po pár minutách jsme přišli na pěkné vyhlídkové místo s lavičkou a další tabulí naučné stezky. Nejprve jsme se však vydýchali a kochali se pěkným výhledem do KRAJINY. V dálce prosvítaly fasády domů v blansku, kousek od nás se tyčil Velký Chlum a okolní krajina se vlnila do dálky jako špatně postavená dálnice. Na ceduli jsme se dočetli, jaké rostliny zde rostou a na kterou zvěř či živočichy zde můžeme narazit. Prase divoké jsme naštěstí nepotkali a milá liška obecná byla příliš plachá na to, aby se nám ukázala. Na tabuli nás ještě zaujal křížek s Kristem, ale nedozvěděli jsme se, proč zde byl umístěn.

Po chvilce jsme jali zdolávat další metry stoupání na vrchol Malého Chlumu. Cesta vedla stále lesem a když jej opustila, zase se stočila prudce zpět. Po pár zákrutách jsme se přišli na vrchní okraj lomu a také k pátému a poslednímu zastavení naučné stezky. Přesto jsme ještě nebyli na vrcholové plošině, na které se kdysi nacházelo silně opevněné haltštatské hradiště se vstupní částí vytesanou v bloku opuky. Na tabuli před námi bylo dokonce nakresleno a vypadalo opravdu nedobytně na svou dobu. Jiné cedule, ale menší a na druhé straně stezky nás upozorňovaly, abychom se nepřibližovali k okraji lomu a protože nám je život milý, rádi jsme uposlechli a pokračovali dál po cestě.

Za další zatáčkou se již vlnila tráva na vrcholové plošině, větrem pročesávaná a hlazená. Zamířili jsme k 9 metrů vysoké dřevěné rozhledně, která zde byla postavena v roce 2005. Po chvilce jsme k celkem nízké věži dorazili a na informačních cedulích si přečetli něco o její krátké historii. Přečetli jsme si, že o její vybudování se zasloužily všechny obce Mikroregionu SVITAVA. Zaujalo nás, že v době první republiky stávala na „Holém vrchu“, jak se místu dříve říkalo, malá dřevěná rozhledna, která byla majetkem armády. Turisté se z ní mohli rozhlížet až do 40. let minulého století, kdy byla pro špatný stav stržena. Pak jsme po dvou žebřících vystoupali do výšky 6 metrů na horní Ochoz, na kterém byly umístěny panoramatické fotografie s popisy důležitých vrcholů a bodů, které jsme z rozhledny viděli pouhým okem. Okolo nás se rozprostírala krajina Lysicka a Blanenska a prý je při dobré viditelnosti možno spatřit i vrcholky Pradědu, který jsme my ovšem neviděli.

Když jsme se pokochali výhledem dosti, sešplhali jsme se dolů a stejnou cestou jsme se vydali zpět. Cesta z kopce pochopitelně ubíhala rychle, ale mezi čtvrtým a třetím zastavením nás však čekalo nepříjemné překvapení. Dcera šla o pár metrů před námi, když jsem zahlédl, jak se přes cestu přímo před námi plazí had. Naštěstí se o pár desítek centimetrů naše trasy nezkřížily a tak se metrová užovka odplazila do lesa a my zase za minutku dorazili vylekaní do lomu. Opět jsme si chvilku prohlíželi tu krásu vysokou stěnu a potom jsme šli dál. Po pár minutách jsme přišli na úvodní zastavení naučné stezky na rozcestí Pod Malým Chlumem. Nezamířili jsme však k autu, ale po zelené značce jsme pokračovali dál. Rozcestník ukazoval pouhých půl kilometru k sochám Stanislava Rolínka, ale jak nám cesta ubíhala, připadalo nám to spíše 1,5 kilometru. Už jsme to chtěli vzdát, v domnění, že jsme tento pozoruhodný výtvor někde minuli, když tu se konečně sousoší na úpatí Velkého Chlumu před námi objevilo.

Sochy lidového umělce jsme viděli již v Rudce u Kunštátu v jeskyni blanických rytířů. Zde jsme našli trochu menší dílo, které však bylo také hodno našeho obdivu. Rolínek zde totiž vytvořil hasičskou sekerkou a půlkou nůžek na stříhání ovcí krásné sousoší husitských osobností v nadživotní velikosti. Vedle sebe jsme si tak z bezprostřední blízkosti prohlédli Mistra Jana Husa, Jana Žižku z Trocnova a Prokopa Holého. Zjistili jsme, že toto sousoší je vytvořeno z pískovce a že bylo roku 1996 bylo restaurováno, takže nám připadalo, jakoby by bylo nové. Dozvěděli jsme se, že tímto sousoším Rolínek připomíná historickou událost, kdy v roce 1423 tábořila husitská vojska právě pod Velkým Chlumem.

Dále jsme zjistili, že sousoší postav Mistra Jana Husa, Jana Žižky a Prokopa Holého má rozměry přibližně 4 x 4 x 2,5 metru, přičemž jednotlivé postavy se takřka dotýkají. Všimli jsme si, že postavy nestojí na jedné úrovni, i když to tak na první pohled nevypadá. Jan Hus v dlouhém taláru se nad námi stál nejvýše, pravou ruku na srdci, levou na knize a vedle ní pohár. Vlevo od Husa o něco níže stál ve svém typickém postoji jednooký vojevůdce Jan Žižka Trocnovský. Na hlavě jsme viděli oblíbenou pokrývku hlavy s názvem poděbradka, v jedné ruce držel štít se znakem kalicha a ve druhé palcát. Pod Husem stál pak Prokop Holý s přilbicí na hlavě, v jedné ruce držel štít s kalichem a ve druhé okovaný cep. Zdálo se nám na něm ale něco divného a pak nám došlo, že mu chybí nohy.

Velice jsme se divili tomu, že i v dnešní době je toto dílo volně přístupné a nijak nehlídáno. Doufáme, že sochy nezničí nějaký pomatenec či vandal a budou si je moci prohlédnout další generace návštěvníků.

Jednu věc jsme však nepochopili. Naučná stezka nese název Malý a Velký Chlum. Směrem na ten Malý jsme se zastavili u pěti tabulí s informacemi. Podivili jsme se však tomu, že u Velkého Chlumu jsme nenašli zastavení ani jedno.

Když jsme si sochy prohlédli, vydali jsme se na zpáteční cestu. V lese rostlo v tu dobu velké množství hub a sbírat se daly rovnou u stezky. Nechali jsme je ale jiným lidem a rychlým krokem jsme se vrátili do obce Huť Svaté Antonie. U jednoho domu jsme si všimli, že zde prodávají keramiku domácí výroby, takže jsme zazvonili a autorka těch krásných džbánků, misek a dalších výrobků nám jeden velký džbán prodala za lidovou cenu.

Pak jsme již došli k našemu odpočívajícímu francouzskému vozidlu a namířili jsme si to přes Boskovice směrem na Prostějov a pak Olomouc domů.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

My jsme Boskovice navštívili několikrát. Jednou jsme se dobře najedli v panském dvoře, naproti hotelu Pod zámkem, kde se zase můžete kvalitně ubytovat. Jindy jsme byli spokojeni v další restauraci blízko centra - jedná se o restauraci Zlatá růže, na ulici Kpt. Jaroše 158/3. A kdo má rád velorexy určitě půjde právě sem....

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Město Boskovice se nám velice líbí, nabízí spoustu rozličných památek, které jsme již všechny navštívili, včetně hradu, zámku, židovských památek, westernového městečka, několika kostelů a kaplí, starých mlýnů či pěkného arboreta Šmelcovna. Rozhodně sem zajeďte a nebudete litovat. Na celé město si vyhraďte alespoň 2 dny. A z radniční věže si v sezoně můžete celé město prohlédnout jako na dlani.