Výlet na Gross Ötscher.

Kam a jak jedeme?

Pohled z okna pokoje na modrou oblohu je předzvěstí hezkého dne. Na stole voní ranní kávinka a my se s chutí pouštíme do snídaně. Pro dnešní den jsme si cílem našeho výletu zvolili vrchol Gross Ötscheru ( 1893 m.n.m.) a tak je nutné se dobře naladit. Z místa našeho dočasného domova v Lunz am See jedeme k severu, po silnici č. 25, ze které odbočujeme nedaleko města vpravo, na silnici do Mariazell. Z té u Maiehöfenu odbočujeme vlevo a pokračujeme do Lackenhofu. Dvacet minut jízdy je za námi, silnice tady končí a my zastavujeme na velkém parkovišti. Na východě se před námi tyčí strmé svahy naší cílové Hory a cesta k vrcholu začíná.

Lackenhof je v nadmořské výšce 810 a při myšlence na převýšení přes 1000 metrů, tak trochu mrazí v zádech. Ve třiceti je to sranda, v padesáti je to již o něco horší, ale po sedmdesátce je to už téma k zamyšlení. Na naší straně je výhoda v podobě lanovky a tak jí dáváme přednost před stoupáním, které v první části většinou prochází lesem. Příjemné svezení končí u chaty Ötscherhaus ( 1418 m.n.m.). Přesto nám na vrchol zbývá ještě 450 -ti metrové převýšení. Ale to už se dá zvládnout.

Za čím jedeme?

První hezký pohled do údolí je již od chaty. Hluboko pod námi je Lackenhof a vrchol Schwarzer Ötscheru ( 1189 m.n.m.). K severozápadu přehlížíme několik hřebenů a na opačné straně je před námi svah, ve kterém se klikatí stezka na hřeben. Ta prochází mezi loukami, které se střídají se smrkovým lesem. S přibývající výškou jsou stromy nižší a na loukách je stále zajímavější květena. Výrazné kýchavice bílé převyšují vše ostatní a louky jsou stále více barevnější. Předchází nás dravé mladí, ale to již dosahujeme hřebene. Před námi se otevírá pohled do údolí, směrem k jihu. Na západě je vrchol Klein Ötscheru ( 1552 m.n.m.) a za ním jsou snad stovky dalších vrcholů. Ty nejvyšší mají sněhové čepice a lesknou se v záři slunce.

Stezka po hřebeni se proměnila v hodně kamenitou a na některých místech, hlavně mezi klečí, to hezky klouže. Po pravé straně jsou srázné skalnaté svahy, na opačné méně srázné květinové louky. Pohádkové trsy koniklece alpinského vynikají bělostí. Žlutá medvědí ouška, což je druh prvosenky, obsadily stěny skal. Na loučkách kvetou hořce, růžové silenky, zlaté mochny a dalo by se pokračovat do nekonečna. Vápencový podklad dělá prostě divy. Pohledy jsou stále hezčí a je vidět dál a dál. Jen ten vrchol je nějak v nedohlednu. Šplháme a stále ještě stačíme vnímat krásu kolem, ale dech se podstatně zrychlil a pot z nás přímo stéká. Zvedám hlavu a v dálce, vysoko nad námi, je vidět vrchol kříže. Mobilizace zbytku sil je dílem okamžiku a po půlhodince šplhání jsme na vrcholu. Jak praví průvodce, před námi je vidět třetina Rakouska a je to pohled, na který se jen tak nezapomene. Kromě několika desítek lidí nám dělá společnost párek kavčat žlutozobých a k našemu velkému údivu sem zalétl i otakárek fenyklový. Na změnu počasí to nevypadá a tak si užíváme pohodu, která tu panuje. Vše má svůj konec, tak ještě fotka na vrcholu a jde se zpátky. Sestup je horší než cesta nahoru. Občas se škobrtne, ale zdoláváme to bez zlomenin. Konečně tu máme stezku hřebenem dolů, po chvíli se objevuje chata a naše cesta končí.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Posezení v chatě u dobrého piva a husté polévky je odměnou za námahu. Jinak jsme se stravovali a bydleli v penziónu Sunny v Lunz am See k naší plné spokojenosti.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Přes počáteční obavy, jak to zvládneme, jsme prožili hezký den. Pohledy během cesty a z vrcholu jsou jedinečné. Připočtou – li se k tomu rozkvetlé louky, tak jak píše básník, bylo to prostě překrásné.

Ostatní informace

Cesta autem z Lunz am See ke stanici lanovky trvá přibližně dvacet minut. Od horní stanice lanovky jsme se šplhali na vrchol něco kolem dvou hodin, zpátky to bylo o něco méně. Cena za svezení lanovkou tam i zpět je 14,50 euro a to je tak všechno. Fotografie to za nás dopoví.