Výstup na Eiskogel v Tennengebirge

Kam a jak jedeme?

Eiskogel (2.321 m n. m.) je devátým nejvyšším vrcholem pohoří Tennengebirge, nacházejícím se v rakouské spolkové zemi Salcbursko. Vápencové pohoří působí impozantně zvláště při pohledu z dálnice A10 mezi Gollingem a Werfenem.

Za čím jedeme?

Po snídani vycházíme z horského střediska Werfenweng (902 m n. m.). První metry vedou po klidné asfaltové silnici do Ruhdorfu. Od parkoviště za vsí pozvolna stoupáme po trase č. 51 loukami s pěkným pohledem na vrcholy v jižní hradbě pohoří. V lese je stoupání o něco příkřejší, na další výhledy si musíme chvíli počkat. Po trase č. 51 dojdeme až k chatě Dr. H. Hackel Hütte v nadmořské výšce 1.526 metrů. Chata je mimo provoz pro příchozí, nezdržujeme se a přecházíme na trasu č. 211. Konečně potkáváme první turisty. Zdravíme se "Halo". Obdivuji jejich dlouhé tyče s bodci na konci, pomocí kterých překonávají různé výškové nerovnosti a překážky. Nejprve jsme si mysleli, že se jedná o jakousi recesi, ale když potkáváme další horaly se stejnou výzbrojí, začínáme si s našimi trekovými holemi připadat trochu nepatřičně.

Výstup v pásmu kosodřeviny umožňuje pohled na skalní masivy, ke kterým se každým krokem blížíme. Namířeno máme do sedla Tauernscharte (2.103 m n. m.), ležícího mezi vrcholy Napf (2.167 m n. m.) vlevo a Tauernkogelem (2.247 m n. m.) vpravo. Z Tauernkogelu vidíme jeho jižní zkosenou stěnu, vlastní vrchol spatříme později, až před sedlem. Při ohlédnutí zpět k jihu je nejvýraznější hora Bischlinghöhe (1.834 m n. m.) s horní stanicí lanovky a několika paraglajdisty kroužícími kolem vrcholu.

Kosodřevina s výškou postupně mizí, dál stoupáme v serpentinách po drobné suti. V masivu Napfu upoutají naši pozornost dva vstupy do jeskyně. Kolem druhého procházíme. Nedá nám to, abychom nenahlédli. Jeskyně je dlouhá přibližně 20 metrů. Pohyb uvnitř znesnadňuje bláto, po kterém to klouže.

Za jeskyní stezka č. 211 vede mezi skalními útvary. Je zde krátký expandovaný úsek zajištěný lany. Je lehce překonatelný, takových na horách potkáte celou řadu. Pouze nemalé množství krve na kamenech a pomníček mladíka ve skále nepůsobí příliš povzbudivě.

Od průchodu skalními útvary následuje závěrečné stoupání do sedla Tauernscharte, ze kterého se otevírají další pěkné pohledy na Briefkogel (2.316 m n. m.), Schartwand (2.339 m n. m.) i na náš Eiskogel. V sedle se najíme a chvíli posedíme. Na turistickém ukazateli čteme zbývající čas výstupu ještě hodinu a půl.

Tři čtvrtě kilometru pokračujeme dál po stezce č. 211 s nepatrným klesáním k odbočce na Eiskogel. Cesta je nenáročná s výhledy na okolní velikány zdobené zbytky sněhu. V těsné blízkosti stezky míjíme trhliny, které by mohly být nebezpečné při částečném nebo úplném překrytí sněhem.

Na vrchol Eiskogelu přicházíme po jeho severovýchodním svahu, který není nikterak strmý a je lehce zvládnutelný. To se nedá říct o jeho ostatních stěnách, které strmě padají do údolí. Přes vrchol přecházejí mraky. Občas nevidíme vůbec nic, občas se mraky protrhnou a můžeme obdivovat okolní vrcholy a nahlížet do hlubin pod námi. Při lepší viditelnosti bychom zřetelněji viděli masiv Dachsteinu, Hochkönigu a dalších horstev.

Po fotografování u kříže, zápisu do vrcholové knihy a svačině posedíme a užijeme si vrcholu, na který jsme stoupali několik hodin. Zpátky sestupujeme po stejné trase, kterou jsme přišli. Pozorujeme při tom okolní krajinu a ovce pasoucí se v těchto výškách. Počasí se trochu umoudřilo, posmutnělé Hory a jejich náhorní planinu občas na malou chvilku osvítí slunce. Od chaty Dr. H. Hackel Hütte nesestupujeme po stejné trase k Ruhdorfu, ale po zpevněné cestě do Zaglau, a odtud do Werfenwengu. Číslování tras zde neodpovídá zcela mapě, ale zabloudit se nedá.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

S občerstvením na trase nepočítejte, maximálně na chatě Dr. H. Hackel Hütte. Spolehněte se spíše na vlastních zásoby. Doporučuji dostatek vody. Při celkovém převýšení přibližně 1.500 metrů toho dost vypotíte.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Po několika propršených dnech jsme byli rádi, že můžeme vyrazit nahoru. Ač doma v Česku panovalo léto, jasné nebe a teploty kolem 26 stupňů, v Tennengebirge ve vyšších polohách sněžilo a teploty klesly na 6 stupňů. Sníh však rychle tál, pohyb po horách nebyl nebezpečný. Malá sněhová pole se dala obejít.

Ostatní informace

Jedná se o celodenní výlet. Lanovky v Tennengebirge, vyjma té k ledové Jeskyni Eisriesenwelt na západě pohoří, nenajdete. Na náhorní planinu a vrcholy musí každý vyšlapat po svých. Horské stezky ve vyšších polohách nejsou přelidněné, turisty potkáte jen zřídka.

Ač dvojvrchol Eiskogelu vypadá od jihu a jihozápadu jako těžko dostupný, výstup na něj není příliš náročný a nebezpečný. Zvládnou ho i trochu větší děti, které jsou zvyklé chodit. Potkali jsme rodinu s 8 a 11letými kluky a dědu se sedmiletou holčinou. Šlapali statečně.