Z Bratřejova přes dědinu Ublo do Lutoniny

Kam a jak jedeme?

Začátek roku udělal svou sněhovou nadílkou velikou radost milovníkům zimních sportů a běžkařům, ne tak už nám - turistům chodcům. Když ale v polovině února už víc jak týden na obloze neustále zářilo sluníčko a temně modré nebe přímo lákalo k vycházce do přírody, neodolali jsme ani my. V sobotu proto vyrážíme na kratší výlet do tří dědin na Vizovicku, které jsme v zimním hávu ještě neviděli. Trasa je samozřejmě naplánována tak, abychom se nemuseli brodit ve sněhových závějích - tentokráte jsem určil veškerý přesun po asfaltových komunikacích. Za startovní místo jsme si zvolili obec Bratřejov. Od zastávky busu jdeme zkratkou mezi poslední zástavbou (za zmínku stojí velká stodola a krásná roubenka) na silničku, stoupající serpentinou nahoru do Ubla. Z prudké stráně by se nabízel moc krásný pohled na celý Bratřejov a hlavní hřeben Vizovických vrchů, ale to by musel Oskar po nebi putovat trochu jinou trasou a nesvítil vám tak rovnou do ksichtu. O něco výš v našem zimním obutí řežeme poslední zatáčku, ještě kousek stoupání a stojíme na okraji obce Ublo.

Také se vám zdá její název trochu podivný? S valaštinou nemá naprosto nic společného - někde jsem četl, že vznikl ze staroslovanského výrazu pro studánku - ubl. Zaujala mne představa, jak takový staroslovanský manžel podává ženě prázdný džbán a vyzývá ji: "Mám strašnou žížu - skoč k ubl a přines mi hlt H2O!" Je ale faktem, že i když se dnešní dědina Ublo v análech připomíná až roku 1450, předcházelo jí osídlení už v době bronzové, ze kterého se zde našla sekyrka. Na nejvyšším bodě (a na začátku Ubla) nás vítá krásná dřevěná zvonička. Další naše kroky už vedou dolů svahem po hlavní silnici obce. Míjíme školku a Obecní úřad, pod ním přicházíme k pohostinskému zařízení se zajímavým názvem Hospůdka "U Zemské osy." Její poloha na nejvyšším místě obce je zvláštní: v parném létě se asi těžko přetěžko žíznivým domorodcům šplhá z dolního konce dědiny nahoru na kopec. V tomto období se pak jedná o plnohodnotný vysokohorský trek - (však kdo ví, jestli v létě za pivo nevyžadují vysokohorskou přirážku), ale zase má její poloha výhodu v tom, že když se to s konzumací alkoholu přežene, z kopce dolů to pak člověku jde jaksi "samo"... My jsme si bohužel osvěžení v hospůdce vyzkoušet nemohli, neboť ta bývá až do odpoledních hodin zavřena. Ale my na něj stejně neměli čas, neboť jak jsme tak procházeli dolů Ublem, nevěděli jsme jaké zákoutí, půvabné stavení dřevěné anebo jiné si vyfotit dřív. A bylo jich tu dost a dost.

V polovině obce jsem Janu zahnal na cestu, vybíhající z hlavní komunikace prudce vpravo do svahu a po chvilce jsme se vyšplhali na asfaltovou silničku, která probíhala vysoko v úbočí kopce. Nabízela nádherné výhledy nejen dolů na dědinu Ublo, ale také na okolní nádhernou krajinu, které sněhová pokrývka víc než slušela. To, že má ta naše silnička vrstevnicový průběh ale není jenom tak: ona totiž vede po tělese rozestavěné a dodnes nedokončené Baťovy železnice z Vizovic do Valašské Polanky! Pod modrou oblohou pokračujeme tou zimní krásou až za dědinu, kde konám odskok do polí - ne za potřebou, ale bych vyfotil krásné shluky stromů na zasněžené stráni. Pak se vracím za Janou a pokračujeme až na rozcestí, kde si od manželky opět odskočím: tentokráte k asi 200 m vzdálené přírodní památce Průkopa. Jak název i těm natvrdlým naznačuje, PP dostala název podle ručně prokopaného terénního zářezu plánované tratě. No - a protože tudy od doby jejího vzniku žádný vlak ještě neprojel, zalíbilo se tu mezitím všelijaké vzácné havěti a chráněným kvítkům. Po návratu za ženou pokračujeme od rozcestí silničkou, vedoucí ke spodnímu konci Ubla. Na busové zastávce mne zaujme plakát, vyzývající občany na návštěvu dnešního Hasičského candrbálu a také vyvěšený návrh na rozpočet obce pro rok 2015, který opravdu nedosahuje nijak závratných cifer, neboť Ublo je dědina sice moc krásná, ale také chudá...

Za čím jedeme?

Od hřbitova na okraji Ubla putujeme po silnici do poslední dnešní dědiny, kterou vidíme asi 1.5 km pod námi. Nese název Lutonina. Její vznik je spojován se zaniklým Cisterciánským klášterem ve Vizovicích. K vizovickému panství patřila až do r.1848. V 16.století se populace původních moravských obyvatel začala mísit s přistěhovalci velkého kmene Valachů, kteří se samozřejmě věnovali hlavně chovu svých oveček. Za třicetileté války se obyvatelé Lutoniny aktivně zapojili do Valašských povstání, za což bylo devět z nich "odměněno" rozsudkem smrti. Další nepříjemnosti způsobily nájezdy z Uher. Z lutoninských památek je nejhodnotnější objekt kovárny, který zde ale neuvidíte - musíte za ním až do rožnovského Skanzenu, kam byl převezen. Na několik roubených stavení a stodol v dědiněale narazíte i dnes. Ne tak na sirnatý pramen nad horním koncem obce, který vyschl. Ve středu obce není - tak jako v sousedním rozlohově větším Ublu - nouze o krásná zákoutí. Po nafocení přicházíme na hlavní silnici z Vizovic do Vsetína a po ní jdeme na okraj obce, kde se nachází Motorest. Náš původní plán tady poobědvat ale vzápětí padá: vaří se tu jen ve všední dny a dnes je restaurace ještě zavřena! Kávičku a pitíčko si naštěstí můžeme koupit naproti u benzinky. Já se ještě jdu podívat silničním tunelem pod náspem nedokončené Baťovy železniční trati na jeho druhou stranu. Na začátku údolíčka jsou vidět první stavení Výpusty - části obce Lutonina. Pak už se s manželkou vracíme do jejího centra k zastávce busu a dálkařem odjíždíme k domovu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Svačinu jsme si pochopitelně vzali sebou, ale plánovaný oběd v Lutonině padl a realizován byl až ve Zlíně.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Dneska se nám líbilo snad všechno - hezká vesnická zátiší, staré roubenky i pohádková zimní krajina... opravdu bylo na co se dívat!

Ostatní informace

Platili jsme jen za Jízdu busem tam a zpět a za občerstvení na benzince.