Zámek Hořovice

Kam a jak jedeme?

Naše společná cesta začíná na Exitu 41 dálnice D5, odkud směřujeme na Cerhovice. Tuto obec projedeme a asi po půl kilometru je křižovatka na které se dáme Doprava. Na této křižovatce jsou již Hořovice značené. Projedeme obec Záluží a za obcí jedeme po hlavní silnici. Povjezdu do Hořovic projedeme křižovatku rovně, podjedeme železniční trať a na křizovatce se dáme doleva. Projedem kolem obchodních domů a na kruhovém objezdu "odbočíme" doprava a a křižovatce za objezdem doleva. Vyjedeme kopec a na křižovatce u náměstí odbočíme doleva a po necelém kilometru se před námi tyčí hořovický zámek.

Za čím jedeme?

Sídelní útvar s panským dvorcem vznikl v Hořovicích po polovině 12. stol.. O starším osídlení svědčí nález denáru Břetislava I. v údolí Červeného potoka. V písemných pramenech se se jménem Hořovic setkáváme ve 13. stol. v souvislosti se šlechtou Žirotínů z Hořovic, kdy nabyli významné úřady v královských službách Václava I.. Žirotínové jsou připomínáni jako zakladatelé města Hořovice v první polovině 14. stol., kdy Plichta ze Žirotína a jeho syn Ješek založili město a přidali k němu 60 lánů dědin. Plichta mohl být udatným rytířem, kterého zmiňuje Dalimilova kronika. Plichta válčil i v cizích zemích a byl i ve službách anglického krále. Od roku 1318 býval k vidění po boku krále Jana Lucemburského, kterému pomáhal v bitvě u Mühldorfu, kde také hrdinně padl. Město Hořovice bylo po svém založení rozděleno mezi Žirotíny a toto rozdělení je původem mnoha historických nejasností týkajících se majitelů panství. Koncem 14. stol. jsou jako páni na Hořovicích připomínáni Smil z Libomyšle, ale také Vilém z Hořovic a „z Kuncenburka“ či Léva z Hořovic, jehož vdova Markéta dosazuje na hořovickou faru Hroznatu z Martinic. Koncem 14. stol. se hovoří o bratrech Drslavovi a Zdislavovi z Hořovic, kteří byli příbuznými Smila z Libomyšle a kterými končí řada vladyků z Hořovic. Hořovický dvorec je v roce 1390 doložen jako místo narození posledního člena rodu Lucemburků, Elišky Zhořelecké. V roce 1390 je doloženo, že nového faráře podával král Václav IV. a možná tak činil právem odúmrti. V témž roce se na hořovické tvrzi narodila Eliška Zhořelecká, jejíž matka Richilda projížděla Hořovicemi za svým manželem Janem Zhořeleckým, nejmladším synem Karla IV. O hradu je možno hovořit až v době husitských válek, kdy panství vlastnili Hullerové z Hořovic. Historie období do roku 1422 je nejasná, v tomto roce však panství prokazatelně vlastnili Hullerové, jejichž jméno se objevuje na listině, kterou bylo po marném obléhání Karlštejna učiněno příměří mezi Zikmundem Korybutovičem nejen s karlštejnskou posádkou, nýbrž také s katolickými pány na Valdece a Hořovicích. Roku 1381 se Huller stává pražským měšťanem a od roku 1387 i královským podkomořím. Jeho strmou politickou kariéru záhy ukončila obvinění ze zločinů a podvodů, na jejichž základě nechal Václav IV. svého chráněnce popravit. V této době můžeme s určitostí hovořit o hořovickém panském sídle jako o hradu. Dalším důkazem je fakt, že roku 1430 bylo sídlo celých 9 dní obléháno sirotky, než se Zikmund Huller, vzdal, přenechav kališníkům hrad i panství. Sám se na stranu husitů přidal, avšak zemřel na jedné z výprav do Uher. V roce 1458 je poprvé připomínán Sezema Štěpánovec z Vrtby. Po smrti Vrtby, který neměl dědice, panství vyženil Litvín z Klinštejna z rodu Hronovců, vlastnící nedaleký hrad Týřov. Litvínovi se narodily pouze dcery a dvě z nich byly provdány za pány z Říčan. V roce 1520, po smrti Litvína, bylo panství rozděleno karlštejnským purkrabím Dobešem Kaplířem ze Sulevic mezi dcery, hrad a město však dostaly pouze Vracka a Dorota, provdané za Mikuláše a Jana z Říčan. V roce 1525 bylo panství sceleno, když Dorota prodala svůj podíl Mikuláši z Říčan; s jeho jménem je spojen vstup dalšího rodu na Hořovice. V 16. století byly Hořovice v držení pánů z Říčan, z nichž první, Mikuláš Litvín nechal gotický hrad upravit do podoby renesančního zámku. Za Mikuláše z Říčan Hořovice v roce 1540 vyhořely a mezi jinými shořely i městské listy a svobody. Václav Litvín pořídil na zámku velkou sbírku knih. Václav z Říčan byl císařským radou, hejtmanem podbrdským a ke konci života dvorským sudím a nejvyšším hofmistrem. Jeho slavná sbírka knih se na Hořovicích vyskytovala ještě na přelomu 18. a 19. století, neboť se o ní zmiňují osvícenští historikové M. A. Voigt i G. Dobner. Po prodeji panství Hesenským v roce 1852 byly knihy roztroušeny na Moravu a do Slezska. Syn Václava Jan Litvín však hořovické panství ztratil – představitel odbojné šlechty se roku 1618 zúčastnil pražské defenestrace a po porážce stavovského povstání na Bílé hoře byl jeho majetek zabaven. Na počátku 17. století eskalovalo v Čechách napětí mezi katolickou a nekatolickou šlechtou. Situace se vyhrotila po nástupu Matyáše II. na český trůn, který uplatňoval protistavovskou politiku a podporoval zájmy katolíků. V zemi se nadto stále častěji porušoval tzv. Rudolfův Majestát a spory náboženských táborů se vyhrotily v roce 1618, kdy se odbojní nekatoličtí stavové – mezi nimi i Jan Litvín z Říčan; 23. 5. 1618 proběhla třetí pražská defenestrace, která je považována za začátek třicetileté války; v roce 1619 zemřel Matyáš a generální stavy odmítly Ferdinanda Štýrského a zvolily Friedricha Falckého, s nadějí, že jako zeť anglického krále Jakuba I. si dobude nárok na trůn politicky i vojensky. Tento kalkul se nepotvrdil a střetnutí mezi vojsky Falckého a císařskou armádou dopadlo pro nekatolické stavy katastrofou – 8. listopadu proběhla bitva na Bílé hoře, kterou stavy prohrály, a následně začalo nekompromisní úsilí Habsburka o centralizaci moci a absolutní katolizaci země, na jehož počátku stála poprava 27 českých pánů a velké přerozdělování majetku v důsledku konfiskací. Hořovické panství roku 1622 získala jako konfiskát Marie Eusebie ze Šternberka, která Hořovice a Komárov prodala svému manželovi a ten je podstoupil svému synovi Jiřímu Adamovi z Martinic. Jaroslav Bořita z Martinic nepřítel reformních snah, vykonával řadu úřadů, v květnu 1618 byl vyhozen stavy z oken Pražského hradu, pád přežil a prchl do Bavorska, po Bílé hoře se vrátil, 1621 povýšen do stavu říšských hrabat, díky konfiskacím svůj majetek ztrojnásobil a obdržel význačné úřady v zemi. Jiří Adam z Martinic roku 1628 vymohl městu nová privilegia, ta však městu příliš nepomohla v obraně proti švédským nájezdům v době 30-ti leté války, kdy byly Hořovice několikrát vypáleny. Za Jiřího Adama byl povýšen do šlechtického stavu správce Hořovic a Komárova Jakub Veltrubský, který se zalíbil vrchnosti svým urbářem, sám ale musel platit pokuty hraběti za své zpronevěry a jeho nepravosti ho provázely až za hrob: podle legendy se mu před smrtí nedostalo svátosti, a tak regentův přízrak objíždí v noci městem a opakuje poslední slova kněze, která před smrtí zaslechl. Vysvobozen může být někým, kdo před ním neuteče a vysloví: „Amen“. Po smrti Jiřího Adama, který neměl synů, získal hořovické panství bratr Bernard Ignác, poslední vlastník Hořovic z rodu Martiniců. Koncem 17. stol. se v Hořovicích objevuje nový rod pánů z Vrbna a Bruntálu. První z nich, hrabě Jan František, získal hořovické panství díky sňatkům s dcerami Bernarda Ignáce z Martinic. Jan František je považován za stavitele nového hořovického zámku. Nové sídlo bylo stavěno proto, že starý zámek, původně hrad již nesplňoval nároky reprezentačního sídla. Vrbnové zůstali na Hořovicích do poloviny 19. století. Posledním majitelem z tohoto rodu byl Dominik, který roku 1852 hořovické panství prodal kurfiřtovi Friedrichu Wilhelmovi, knížeti z Hanau. Potomci knížete z Hanau vlastnili zámek a částečně i panství do roku 1945. Poslední majitel zámku byl hrabě Jindřich ze Schaumburgu s rodinou. V době 2. světové války pobývala na zámku již jen část rodiny. Jindřich narukoval do Wehrmachtu již po anšlusu Rakouska a bojoval v německé armádě do roku 1942, kdy v Tunisku padl do amerického zajetí. Do Hořovic se již nikdy nevrátil. Těsně před koncem války byl zajat také Leopold, tentokrát gestapem, a za údajnou urážku říšského tiskového místa byl internován do Kladna. Ve vazbě zůstal do 2. dubna 1945 a poslední týdny války strávil spolu s matkou v Hořovicích. Bezprostředně po ukončení války setrvávala hraběnka se svým synem v domácím vězení. Poté, co se jí podařilo prokázat rakouskou státní příslušnost, byli odvezeni do Vídně, kde se setkali se zbytkem rodiny. Do Hořovic se poslední majitelé již nikdy nevrátili. Na základě dekretu vydaného prezidentem ČSR E. Benešem byl areál hořovického zámku zestátněn a dán pod správu národního správce Eduarda Pokorného. Jindřich ze Schaumburgu byl označen za Němce a nepřítele československého lidu.

http://www.zamek-horovice.cz/historie/

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Cestou jsme nevyužili žádné stravovací ani ubytovací zařízení.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Zámek je pěkně vyzdobený, expozije je nádherně sestavená.

Ostatní informace

Vstupné

I. okruh

Dospělí 110 Kč

Děti 80Kč

II. okruh

Dospělí 90Kč

Děti 60Kč

III. okruh

Dospělí 60Kč

Děti 40Kč