Francie - Monaco, Cannes a Eze (Fragonard)

Z provensálských vesniček a jezera  Sv. kříže se  nám vůbec  nechtělo do  civilizace.   Čekalo nás  Cannes, které jsem navštívila již před šesti lety, v čase konání Mezinárodního filmového festivalu, jedné z největších světových společenských událostí.

Podařilo se nám tehdy dostat až k červenému koberci (zdobícímu schody poměrně nevzhledné betonové budovy kongresového paláce), po kterém se promenádují svůdné celebrity. Bylo brzké ráno, všechny slavné hvězdy  ještě chrupkaly.  Na dlažbě  vedle Palais des Festivals jsme pak jukli  na otisky dlaní filmových hvězd a  prošli se  po pobřeží.   Z jedné  strany bylo lemováno  palmami a písečnými plážemi a ze strany druhé proslulým bulvárem La Croisette s luxusními hotely a  obchody. Příliš  jsem tenkrát z tohoto  letoviska nebyla nadšená, přepych dusil.  Více o Cannes vč. fotogalerie v článku z roku 2010.

Temnými mraky  zahalené letovisko  nám nyní ukázalo trošku jinou tvář. Z místa, kde zaparkoval bus, jsme  matně dohlédli na  Lerinské ostrovy. Lidé sem z rušného města rádi jezdí do klidu. Od průvodkyně  jsme se dozvěděli, že dominantou Sainte-Marguerite (většího ze dvou ostrovů) je pevnost Fort Royal ze 17. stol., v jejíž  cele strávil 11 let muž se  železnou maskou. O nejznámějším vězni francouzské historie jsou natočeny  filmy a  napsány romány.  Tento muž s největší pravděpodobností skutečně existoval, jeho totožnost je však dodnes  je velkou záhadou. Zaslechli jsme různé spekulace. Prý to mohl být D’Artagnan nebo  Molière, nevlastní bratr Ludvíka XIV.,  dále také Eustache Dauger, který  v době vlády kardinála Mazarina věděl o zpronevěře státních peněz... či byl za zbabělost maskou potrestán  velitel francouzského vojska Vivien de Bulond. Podle  dalšího z mnoha mýtu by se  mohlo jednat i o nepohodlné  dvojče francouzského krále Ludvíka XIV.* Právě tato teorie inspirovala A. Dumase a stala se obsahem zápletky  jeho románu.

Mimochodem z informací později  vyčtených z wikipedie a jiných článků není zcela jasné, kdo byl skutečným otcem Krále Slunce*
... ale zpět do pevnosti Fort Royal. V těchto prostorách  je  také možné  navštívit Muzeum moře (Musée de la Mer)

Na  ostrově Saint-Honorat, lemovaném borovicemi, stojí opevněný klášter -  jeden z nejstarších v Evropě. Založil ho v 5. století svatý Honorát z Arles. V současnosti  je soukromým vlastnictvím opatství Lerinských mnichů. Kromě víry se zde mniši z řádu Cisterciáků věnují výrobě výborného vínka a likéru. Tam by se mi určitě líbilo.

Otočili jsme se však zády k romantickým ostrovům, roztáhli deštníky a vydali se  do civilizace. Promenade de la Croisette  i Festivalový palác  jsme  vynechali. Průvodkyně nás nasměrovala do populární Rue Meynadier. Dostali jsme rozchod. Ulička se  spoustu krámků s lokálními produkty, módou i cetkami a  restauracemi s gurmánskými specialitami nebyla přelidněna.

Vyskotačily  jsme pak ale raději s kamarádkou  labyrintem  strmých  uliček a schodišť  (starou částí Cannes, čtvrtí Le Suquet) na kopec, mrkly na  čtvercovou  strážní věž   a  pozdně gotický kostel Notre-Dame d'Espérance z 16. stol. Z hradeb jsme   shlédly uplakané  město, přístav  i  záliv, který uzavírá kasino Palm Beach. Vracely  jsme se uzounkou liduprázdnou  uličkou Rue Saint Antonie, lemovanou malebnými kavárničkami. Z jedné stylové  restaurace  vyběhl číšník a  pozval nás na účet podniku na první (a to zdůraznil) skleničku  vína zdarma. Bylo nám zcela  jasné, že  ta druhá bude asi  nejdražší, jakou jsme kdy pily. Dlouho jsme se   nerozmýšlely a nabídku přijaly, kamarádka   měla totiž  narozeniny. Zazněla zpívaná gratulace, rozsvítily se  svíčky a  spustil přímotop. Číšník se opravdu snažil. Trochu jsme  přemýšlely  proč tolik péče, když  jsme  byly zmoklé jako  slepice  a součet  našich let házel skoro  stovečku… Do přístřešku  venkovní terasy  bubnovaly kapky  deště. Vínko bylo skvělé. Užily  jsme si to. Rozjařené  jsme  pak večerním přístavištěm, plným přepychových plachetnic,  protancovaly na parkoviště k našemu  dostavníku, který nás odvezl na kutě.

Ráno se na nás konečně usmálo sluníčko. Vyrazili jsme podél Azurového pobřeží do nedaleké  parfumerie Fragonard. Jedna z továren na  parfémy, kosmetiku a mýdlo se nachází  ve středověké kamenné vesničce Eze, posazené na úzkém skalnatém vrcholu ve výšce 427 m nad Středozemním mořem.

 Měla jsem v plánu se  exkurze v parfumerii nezúčastnit. Místo očichávání drahých parfémů jsem si přála  vyběhnout  do  té nádhery na skále. Eze  považuji za  jedno z nejhezčích míst, která se kdy spatřila. Zde  přikládám  článek  a fotogalerii Éze-Village z roku 2010. Vřele doporučuji vísku navštívit,  je tam úžasná atmosféra a z ostrohu nádherné výhledy do širokého okolí. Bohužel byl nabídnut velmi krátký časový prostor. Zamávala jsem  tedy Kostelu Panny Marie Nanebevzetí (L'église Notre-Dame de l'Assomption d'Èze) z 18. stol., dominantě Eze a pokorně vstoupila do voňavkárny. 

 

Většinou si z cest  dovážím cenné zážitky, fotografie a sem tam nějaký ten kamínek, či úplnou drobnost. Díky kamarádce Libušce, která  zlanařila, jsem však z parfumerie  odjížděla zcela finančně  vykrvácená. Bylo zde možné za solidní  cenu (ne však   pro Čechy)  zakoupit produkty. Přesto nelituji, příjemný velmi kvalitní parfémek (a s ním spojené vzpomínky na krásný zájezd) mám doposud. Od průvodkyně i  zaměstnankyň jedné z nejstarších parfumérií jsme se dozvěděli zajímavé informace.

SZ nad Cannes se nachází  „město vůní“, jež je s parfémy spojeno.  Zdejší kosmetické podniky zaměstnávají velké množství lidí.

Parfumérský průmysl je  v Grasse hlavní ekonomickou činností. Jeho vznik  se datuje do 17. stol. a úzce souvisí se zpracováním kůží. Protože  rukavičky z kozí kůže (jež tenkrát byly velmi módní),  páchly, musely se namáčet a ovoňávat   v (destilovaných) bylinkách ze  zdejších luk.  Později začaly mít parfémy i jiný, než jen praktický význam.

Tvůrci parfémů používají  různé techniky k získání nejkoncentrovanějších čistých  esencí ze speciálně šlechtěných květin, rostlinek a   přírodních  materiálů. Z místně pěstovaných kytek (např. levandule, růže,  jasmínu atd.) i z květin dovezených se  vyrábí esence. Parfémy jsou drahé, protože na  1 l voňavky se  spotřebují až tuny květů... záleží na aromatičnosti kytičky. Od 19. stol. vůně vznikají i chemicky -  v laboratořích.

Prodávají  se jak parfémy hotové, tak   i esence,  ze kterých si následně  prestižní kosmetické firmy vytvářejí své voňavky. Ceny  od značkových prodejců jsou  pak hoooodně nadsazené.

Na  parfuméra  je třeba  studovat 10 let  na  vysokých  školách. Nosík tohoto  profíka   v oboru vůní musí umět rozlišit až 3000 vůní (běžný člověk jich  zachytí kolem 200). Jeho zaměstnání je doslova  uměním.  Je  za tuto pozici velmi solidně ohodnocen. Pracovat může jen 3 hod denně. Jeho profese trvá  10 – 15 let. Nesmí pít, kouřit ani kořenit. Tzv. „Nosů“ na opravdu  vysoké úrovni existuje na světě  asi 50, z tohoto množství  jich  přes 10  pracuje  právě v Grasse.

V  roce 1926 si zde  otevřel první parfumerii Eugène Fuchs. Pojmenoval ji po malíři,  Jeanu-Honoré Fragonardovi. Firmě se daří, značku zdědila již třetí generace. Fragonard propaguje tradiční přírodní metody, ale k výrobě již používá moderní technologie. V současnosti funguje Fragonard v Grasse, Eze a v  Paříži. V muzeích lze  zdarma shlédnout historii výroby  parfémů a v prodejnách  nakoupit za výrobní cenu různou kosmetiku .

Kromě parfémů  (které se mimochodem prodávají kvůli dlouhé expiraci  v hliníkových lahvích) parfumerie Fragonard v Eze  nabízela i pleťová a tělová  mléka, krémové parfémy, toaletní vody,  argánový olej, mýdla, sprchové gely a  další produkty.

Převoňaní jsme  pak  pokračovali do Monaca, druhého  nejmenšího státu na  světě (2,04 km2 ).

V 19. st., kdy začala zdejší kasina přinášet do rozpočtu veliké peníze, přestal být potřebným příjmem knížectví výběr daní. Neplatí se zde daň z majetku, z příjmu fyzických osob ani daň z bohatství. Tato absence přitáhla množství boháčů (je zde největší počet milionářů a miliardářů), taktéž sportovců, filmových a hudebních hvězd, modelek i politiků.

Městský  stát  se skládá ze čtyř   čtvrtí (Monaco-Ville, Monte Carlo, La Condamine a Fontvieille) a pyšní se především kasiny, přístavem nádhernými zahradami, knížectvím a okruhem F1.

Stejně jako  v roce 2010  naše  první kroky vedly ke knížecímu paláci, dominantě  Monaka, nacházející se na vysoké  skále ("le rocher")  ve čtvrti  a  zároveň hl. městě Monaco-Ville. Honosná stavba je  bydlištěm knížecího rodu. S audio průvodcem je  možné si část  Palais du Princ projít. Kromě sálů a salonků je  zde možné   shlédnout Napoleonovo muzeum.

Nějak nám v davu turistů před branami paláce uniklo střídání gardistů, známý ceremoniál, jež se koná pět minut před  dvanáctou  denně již desítky let. Z vyhlídky nedaleko paláce se nám naskytly parádní výhledy na strmé skály, obklopující město,  moře,  Monte Carlo, jež je proslulé kasinem, na Přístavní oblast La Condamine a samotný přístav (Port of Monaco) lemovaný luxusními jachtami.  

Úzkými uličkami, přeplněnými obchůdky, jsme se  davy lidí propletli k bělostné  katedrále   sv. Mikuláše z 19. stol., ve které se nachází  hrobky s ostatky členů knížecí rodiny. Poslední náhrobek patří knížeti Renierovi III. Monako je však nezapomenutelně  spjato s jeho půvabnou manželkou, kněžnou Grace, která zemřela v 52 letech  po tragické nehodě.

Grace Kellyová, jedna z nejkrásnějších hereček Hollywoodu, se s monackým knížetem Rainierem III seznámila na festivalu v Cannes. V roce 1956 si knížete vzala. Sňatkem ukončila svou hereckou kariéru a vyměnila ji za výchovu tří dětí a konzervativní způsob života podle pravidel dvora. Věnovala se také veřejně prospěšné činnosti, charitě a založila nadaci. Monako si krásnou  kněžnu velmi oblíbilo. Grace však chyběl volnější  život. V roce 1981 začala opět natáčet film, který už nedokončila.  13. září 1982, když se vracela dcerou Stephanií do Monaka, nezvládla řízení a zřítila se ze srázu. Dcerka utrpěla pouze zlomeninu, zranění   Grace  nebyla slučitelná se životem. Odešla ze světa o den později. Ohledně její smrti existují  různé spekulace. Kníže svoji manželku miloval. Na její památku nechal v Monaku  vybudovat zahradu růží. Nikdy se už neoženil. Zemřel v roce 2005. Od  téhož roku je monackým knížetem syn  princ (a sportovec) Albert II.

Nápadnou budovou na jižní straně ostrohu  Monaco-Ville, stoupající  od hladiny moře až do výšky  85 metrů,  je Oceánografické muzeum největší muzeum svého druhu. Do skalního masívu je zčásti vestavěno. Svůj život kdysi  oceánografickým výzkumům zasvětil princ Albert I. (praděd Alberta II.). Výstavbu zahájil  v roce 1889 a v roce 1910 budovu slavnostně otevřel. Ředitelem Musée Océanographique de Monaco byl v roce 1957 jmenován přírodovědec a oceánolog Jacques-Yves Cousteau. Muzeum jsem  navštívila v roce 2010. Vzpomínám si, že obrovská akvária nabídla zajímavou  podívanou do rozmanitého barevného  podmořského života. V nadzemních podlažích jsem  mrkla na různé sbírky živočichů a exponáty námořního vybavení a ze střechy budovy se  naskytly krásné výhledy na vodní hladinu a město. (zde jsou obrázky)

Po prohlídce  čtvrti jsme se,  stejně jako tenkrát, prošli v krásně upravených  Svatomartinských zahradách (Saint-Martin Gardens), obklopujících Oceánografické muzeum. Obdivovali   jsme středomořskou flóru, nenásilně doplněnou o exotiku, pozdravili  (sochu) dobrodruha  Alberta I. a  z útesů si užili parádních výhledů na moře i část města. (fotogalerie)

Parků, zahrad má mimochodem Monako požehnaně. Mezi top  patří  Exotická zahrada s kaktusy, sukulenty   a krápníkovou jeskyní Exotic Garden of Monaco), nacházející se ve čvtri Moneghetti, v přírodním prostředí strmých skalnatých svahů.

 

Z ostrohu jsme seskotačili  do čtvrti La Condamine a chvíli kopírovali trasu  okruhu Formule 1 – Grand Prix o Velkou cenu Monaka (3 340 m), jež jedním z nejnebezpečnějších závodů na světě a zároveň z největších zdejších  lákadel. V květnu  v roce 2010 se nám s kamarádkou podařilo na chvíli zdarma dostat  na tribuny.

Vyšlápli jsme pak  do Monte  Carla mrknout  na  Casino de Monte Carlo (1863), sybol Monaka a  jedno z nejznámějších  kasín na světě, které  kdysi knížectví (společně s dalšími kasiny)  přinášelo do rozpočtu veliké peníze. V současnosti více než polovinu  příjmů tvoří cestovní ruch a dále pronájmy nemovitostí.

Kousek od historického paláce jsme shlédli jednu z   výživných zatáček Formule 1. Začali jsme  z toho luxusu, hlučnosti  a  přelidněnosti být lehce  unavení. Dostali jsme   rozchod.

Průvodkyně nás  nasměrovala  do  nedaleké Japonské zahrady. Uprostřed  výškových budov hotelů a chaosu  byly tyto  prostory jakousi  oázou klidu. Zahrada mi připadala trochu kýčoidní ( v japonském stylu se nevyznám), ale byla  krásně  upravená. Ťapkaly jsme  s Libuškou po vysypaných cestičkách  a dřevěných můstcích a obdivovaly kvetoucí rostliny a keře.

Pokračovaly jsme pak spolu  po pobřeží na úžasnou písečnou pláž. Nevzít si na jih  v půlce  října  plavky byla velká chyba. Brouzdaly jsme tedy v teplém moři s ohrnutými nohavicemi a na písku  nastavovaly tvář hřejivým paprskům slunce. V kavárničce  jsme  vychutnaly  kávu a potom se  vydaly zpět  podél pobřeží plného luxusních jachet. V obchůdku jsme zakoupily smradlavé francouzské sýry  pro své blízké. Vyškrábaly jsme se pak zase na ostroh.

Z vrcholku útesů  starého opevněného města Monaco-Ville  jsme si  večer užily výhledů na Středozemní moře, procouraly  parkem a zamávaly Oceánografickému muzeu. Ucaprtané  jsme se vrátily  k dostavníku, který nás prudkými serpentinami vyvezl z tohoto přepychového letoviska. Doprovázel nás neskutečně obrovský měsíc, jehož svit se  odrážel vodní hladině.


Poděkování Libušce  za příjemnou společnost

FOTOGALERIE - FRANCIE  říjen 2016


Články související:


Provence - Moustiers-Ste-Marie, Villecroze, Lac de Sainte-Croix, Grand canyon du Verdon

Marseille

Jezero svatého kříže - Lac de Sainte Croix

Grand canyon du Verdon - Verdonský kaňon