Albánie (2) - přes Komanskou přehradu do Currai Eperm

Cestopisy

Ranní Shkodra • Fotografie (10) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (10 fotografií)

Plavba přes Komanskou přehradu.

Druhý trajekt - na podobném plujeme i my.

Vstoupit do fotogalerie (10 fotografií)

Pondělí 28.8.

Přestože okna našeho pokoje byla celou noc otevřená dokořán, bylo mi na horní posteli palandy dost horko. Navíc pod okny hostelu umístěného blízko centra bylo v noci chvílemi velmi rušno. Takže jsem se přes noc často budil.

V 6:10 nás budí zvuk budíčku na mobilu, pobalujem batohy a vyrážíme dolů na recepci, kde už jsou pro nás připraveny balíčky na cestu. Před půl sedmou přichází Alex - mladý muž v kostkované košili, který nás svým minibusem dopraví do Komanu - městečku hned u přehrady Komanského jezera.

Z hostelu nás odchází několik a jdeme několik set metrů k Alexově zaparkované maršutce. Nakládáme do ní naše batohy a vyrážíme. Objíždíme ještě několik míst v centru Shkodry, na kterých nabíráme další turisty. Jeden z nich si s Alexem domlouvá, že potřebuje někde sehnat šroubovací kartuši ke svému plynovému vařiči. Alex souhlasí a před odjezdem do hor objížídíme několik menších obchůdků a benzínových pump, kde se snažíme sehnat kartuši. Přináší však pouze narážecí verzi, přestože turista potřebuje šroubovací. Nakonec si ji z nouze bere. Docela rád bych věděl, jak to chce řešit, ale to už se nedozvím. My jsem docela rádi, že jsme si na naše balkánské putování vzali dřívkový vařič, protože doufáme, že topného materiálu nalezneme všude dostatek.

Cesta po asfaltu a později po prašném povrchu vytrvale stoupá do hor a Alex jede jako drak tak, že ani dvě za námi jedoucí motorky nás nemůžou dojet. Kvůli shánění kartuše máme zřejmě drobné zpoždění a snažíme se ho dohnat. Kocháme se výhledy na jezera a usedlosti místních Albánců.

Chvíli před devátou projíždíme malou vesničkou - Komanem. Z maršutky vystupujeme přímo v tunelu, vedoucímu k přístavišti. Platíme Alexovi 10E za cestu a zároveň jako lístek na loď a procházíme na druhou stranu tunelu, kde se nám již otevírá výhled na Komanskou přehradu. Stojí tu několik automobilů, minibusů a hromada lidí. Protože plánujeme vylodit se v menším přístavu Markaj, chceme nastoupit na menší loď Dragobiju a ne na jeden ze dvou velkých trajektů, které převáží i automobily. Po nástupu na kotvící Dragobiju nás z ní však zase vykazují na pevninu, protože od Alexe již máme zakoupené lodní lístky, které byli v ceně dopravy (10E/osobu) Shkodra - Koman a tyto lístky jsou právě na velký trajekt. Po několika vyjednávání s Alexem a kapitánem Dragobiji se situace zdá být neřešitelná. Prostě nám Alex nemůže vrátit cenu lodní dopravy, abychom ji zaplatili za jinou loď. Do vyjednávání se dobrovolně vkládá i Albánec, který tu dělá průvodce německým turistům. Nakonec jsme však nuceni se nalodit na trajekt, abychom tu nezůstali sami v přístavu. Mladý, snědý albánec na trajektu nám slibuje vylodění v Markaji. Docela o tom pochybujeme, protože i na Internetu jsme si přečetli, že tyto velké lodě v malém přístavu bez mola nezastaví. Samotný guide německých turistů se tomu také dosti podivuje a znovu o tom debatuje s lodní obsluhou trajektu na kterém jsme již posádkou. Snědý albánec už trochu podrážděně odpovídá, že nám tam prostě zastaví a už to nechce dál řešit. Tak uvidíme a teď už si tím nebudeme kazit zážitek plavby lodí přes Komanskou přehradu.

Oba velké trajekty vyplouvají hned po sobě a malá loď Dragobija, která vyplula chvíli před námi nám brzy mizí z dohledu za skalním záhybem. Sedíme na horní palubě a kocháme se výhledy na modrou vodu přehrady ohraničenou z obou stran strmými, skalnatými břehy, které se místy tyčí do velké výšky nad hladinou přehrady. Plavba po přehradě je prý řazena mezi jednu z nejkrásnějších plaveb na světě. Nevíme jestli si až takové hodnocení zaslouží, ale rozhodně je na co koukat. Chvílemi to vypadá, že míříme někam na skály, kde cesta již dále nepokračuje, ale najednou se zase otevře soutěska mezi skalami, loď otočí svůj směr a nám se naskytne výhled do další části přehrady. Během asi dvouhodinové plavby se kocháme nejen z horní paluby, ale i z té spodní a z vystrčené železné plošiny na přídi určené pro nájezd automobilů.

Slunce mezitím stoupá po obloze a nemilosrdně nás na palubě spaluje. Aplikujeme na kůži opalovací krém, abychom se hned první den na slunci nespálili.

Za dalším záhybem v dálce rozpoznávám silnici ve svahu a pod ním přístaviště Markaj, které vypadá jen jako prašná cesta vedoucí do vody. Tak a teď se ukáže jak Albánci drží slovo. Jdu se připomenout člověku, který sedí u kormidla, že bych tu rád vystoupil, jak mi bylo slíbeno. Dostává se mi odpovědi, že to není problém. Přesouváme se tedy významně s batohy do přední části lodi k nájezdové plošině a s námi ještě další kluk s holkou. Ujišťují se mne, jestli tu loď zastaví a já mu sděluji, že také doufám.

Celý napjatí sledujeme dráhu lodi a už začíná být patrné, že snad opravdu míříme přímo do svahu hned vedle přírodního přístavu. Několik metrů před prudkým svahem zapne loď zpětný chod a začíná brzdit. Přesto se loď zarazí až nárazem do skalnato-travnatého svahu a celou lodí to cukne. My čtyři postupně za pomoci albánců přeskakujeme z železné lodní plošiny rovnou do svahu pevniny. Peťa točí vylodění na fotoaparát, čímž nekouká na cestu a zakopává o ležící železné lodní lano. Naštěstí jí albánec zachytává a pomáhá s výstupem, takže se v pořádku dostává na břeh. Jakmile jsme všichni čtyři na břehu, loď odráží a odjíždí pryč bez zájmu o náš další osud. Chtěli jsme sem, no tak jsme tady.

Dá trochu práce se na prašném skalnatém svahu dostat o pár metrů výš na bezpečnou pěšinu a neuklouznout po štěrku dolů do vody. Cesta stoupá od přehrady o pár desítek metrů výše k silnici. Již tady jsou vidět typické české turistické značky (dva bílé pruhy a mezi nimi pruh červený). Nezapře se, že toto značení je dílem našich krajanů.

Nyní si na rozpálené kamenité cestě uvědomujeme, jaké je tu vedro. Schovaní ve stínu skalky balíme naše příruční tašky do nitra velkých batohů a vyrážíme po pěkné asfaltové silnici směrem, kde se před námi v dáli tyčí skalnaté vrcholky hor. Silnice se mírně vlní nahoru a dolů a klikatí ve svahu a Slunce se do nás nemilosrdně opírá, takže brzy začínáme pomýšlet na koupačku v čisté vodě zálivu Komanské přehrady. Stále jsme však poměrně vysoko nad hladinou a než bychom se osvěženi koupelí vydrápali zpět nahoru k silnici, tak bychom na tom zase byli stejně jako nyní. Jdeme tedy až k místu, kde silnice nejvíce klesne k hladině. Dole již není záliv jezera, ale pouze říčka přitékající z hor zásobující Komanskou přehradu čistou vodou. Správně tušíme, že voda bude zřejmě dosti studená. Scházíme dolů a objevujeme ideální místo na táboření, dokonce dle stop v okolí tu již někdo před námi tábořil. Škoda, že je teprve kolem poledne a my chceme dnes ještě někam dojít. Odkládáme ze zad batohy a opíráme je o kameny ve stínu stromů. Chvíli se rozhodujeme, jestli na krátké osvěžení máme hledat v batohu plavky. Místní prý koupání bez plavek uráží a to bychom rozhodně nechtěli. Nikde v dohledu však žádný albánec není a my plánujeme pouze rychlé ponoření do sudené vody. Nakonec tedy lezeme do řeky, po důkladném rozhlédnutí se, bez plavek. Studená voda je v horkém dni opravdu osvěžující. Bezprostředně po koupeli se částečně oblékáme a usedáme ve stínu stromu ke svačince. Však už je také čas oběda. Nad námi silnicí prochází pár, který s námi vystoupil z lodě v Markaji a my si ve stínu pochutnáváme na chlebu s paštikou.

Po jídle se opět oblékáme, nahazujeme batohy na hřbet a vylézáme několik výškových metrů zpět k silnici. Cestou silnicí míjíme Guesthouse Chehaja (Qehaja), což je rodinné pohostinství kde se dá údajně vydatně najíst albánských specialit, nebo se případně ubytovat přes noc a do hor vyrazit až další den. Protože jsme nyní najedeni a nocovat plánujeme až v Curraj Eperm, pokračujeme silnicí dál.

Silnice odbočuje směrem k západu a mostem překonává říčku, my se však držíme našeho směru a hlavně červeného značení do CE (jak je tu Currai Eperm nápisy na kamenech zmiňováno). Turistické značení se tu trochu větví a tak se nám v jednom místě daří i chybně odbočit. Omyl si naštěstí brzy uvědomujeme a vracíme se zpět na správnou cestu.

Místy rostou přímo vedle cesty úžasně sladké ostružiny. Přemýšlím, jestli jsem je někde jedl takhle sladké bez nejmenší stopy po kyselosti. Řekl bych, že jsou ještě o něco chutnější než loni na Madeiře. Je jich tu opravdu velké množství, asi je místní příliš nejedí, zato my se na nich paseme vydatně. Ze stromu nad ostružinami ochutnáváme i několik slaďoučkých fíků.

Potkáváme několik místních mladých albánců. Jejich zvědavé pohledy a mávnutí na pozdrav svědčí o tom, že turisté tu stále ještě nejsou tak úplně běžným jevem.

Kousek za Lekibaj mostem se nám daří opět chybně odbočit a jít pár desítek metrů po cestě, která je tu značená, ale v mapách na mapy.cz ještě zakreslená není. Svědčí to o dynamice zdejšího vznikajícího značení, které se každým rokem rozrůstá působením čechů z projektu Albánská výzva (Albanian challenge). Naši chybu si naštěstí opět brzy uvědomujeme a vracíme se zpátky na správnou značenou cestu do Currai Eperm.

Z batohů konečně odepínáme i trekové hole, které nám usnadní pohyb po zdejších kamenitých cestách. Po překonání říčky Lumi Currajve začíná cesta stoupat a klikatí se mezi starými zarostlými ploty. V jednom místě potkáváme levádu, ne nepodobnou těm madeirským. Voda v ní je ale dosti špinavá.

V Currai i Poshtem konečně nalézáme čiště vypadající pramen vytékající ze zídky. V úmorném vedru zaháníme žízeň, máčíme si přikrývky hlavy (já klobouk a Péťa šátek) a doplňujeme potřebnou životodárnou tekutinu do lahví.

Cesta dál vytrvale stoupá a nám nezbyde než vytrvale stoupat s ní. Pod skalou vysoko nad údolím usedáme na kameny a dáváme svačinku. Představujeme si, že ještě možná pár metrů nastoupáme a pak už se to musí zlomit a budeme konenčě klesat. Bohužel příští kilometry nám nedávají za pravdu a stoupáme ještě hodně dlouho než konečně přijde dlouho očekávaný zlom. Kousem za ním potkáme první lidi v těchto horách - malý kluk (tak kolem 12 let) se psem. Přiskočí k nám, v rychlosti nám podá ruku a zase jde kvapně dál. Za ním na oslících jede mladá holku, která nás anglicky pozdraví a staršího pána, který jen rukou pokyne na pozdrav. Po několika zhoupnutí cesty nahoru a dolů potkáváme další skupinku mužů ženoucí po úzké cestě oslíka s nákladem. Je vidět, že mají celkem na spěch, protože se Slunce již dosti kloní k západu. Přesto zastavují a chvíli s námi anglicky konverzují. Jsou to stavitelé, opravující nějaké domy v Curraj i Epërm a nyní míří zpět do města. Dozvídáme se, že to máme ještě tak hodinku cesty rychlým krokem. Loučíme se tedy a pokračujeme každý dál svojí cestou.

Procházíme lesem a najednou metr od nás na vyvýšeném břehu cesty stojí ovčácký pes a ostře na nás štěká. Je vidět že rozhodně ne ze strachu. Tenhle sebevědomě hlídá a je si jistej s tím co dělá. V průvodci jsme předem četli, že zdejší psi mohou při obraně svěřeného stáda i napadnout kolemjdoucí. Stojíme proto bez hnutí, koukáme na psa a vymýšlíme nějaký plán. Naštěstí za několik málo okamžiků se za psem objevuje postarší muž a psa odvolává. Jinak bychom tu asi stáli pod psím dozorem natrvalo.

Muž nám přátelsky kyne a zve nás k sobě. Dle mapy víme, že v těchto místech žije rodina pana Ndueho, u které je možnost zakoupit místní domácí sýr, takže neodoláváme a následujeme muže k nedalekému stavení. Z domu vychází malý chlapec, který umí na svůj nízký věk celkem dobře anglicky a tak veškerá další komunikace jde přes jeho překladatelské schopnosti.

Usedáme před domem na dřevěnou lavici, na dřevěném stole se objevuje plátěný ubus a zanedlouho i sklenice mléka, domácí sýr, chléb a rajčata. Péťě dávají na záda deku protože se s přicházejícím večerem citelně ochlazuje a občas padá i ojedinělá dešťová kapka. Okolo pobíhají domácí zvířata - prasata, kozy, krávy. Muž usedá na lavici vedle nás, usmívá se na nás a je na něm vidět, jak rád by si s námi popovídal. Bohužel starší albánská generace anglicky ani německy nemluví a albánštinu zase neovládáme my. Komunikujeme tedy s malým chlapcem a jeho otec se ho zvědavě ptá, co se od nás dozvěděl. Jsou nadšeni, když se dozvídají, že jsme češi. Mají nás tu rádi, kvůli organizaci Albánská výzva. Starý muž ukazuje na solární panely na střeše domu a nadšeně říká, že je tu pro ně instaloval Honza z Čech (zřejmě Honza Balák právě z Albánské výzvy).

Když dojíme a zajímáme se, kolik chtějí za pohoštění zaplatit. Chvíli spolu komunikují a nakonec syn mává rukou, že prý nic. Tento stav pohoštění návštěv tu nemůže dlouho vydržet, protože zdejší nádherné Hory jistě brzy objeví hordy turistů ze zahraničí. Přijde nám hloupé nechat se hostit zadarmo a tak dáváme otci alespoň 200 Leků, které máme drobné. Syn nám ještě jednou říká, že platit nemusíme, ale nakonec si peníze berou.

Chvíli nás přesvědčují k přespání u nich, ale my bychom rádi došli do tmy až do CE a utábořili se v base campu, kde přes léto táboří češi, kteří tu vytvářejí turistické značení, budují mosty a opravují kostely. Dá nám trochu práce, je přesvědčit, že u nich opravdu spát nechceme a už vykračujeme pěšinou z kopce dál směrem k CE. Rychle se stmívá, takže brzy vytahujeme čelovky. Tma padá dříve, než stačíme dorazit do CE, takže poslední úsek již jdeme potmě. Svítíme si červeným světlem, které by mělo méně oslňovat, ale podle mne v něm i o dost hůř rozlišuji nerovnosti na kamenité cestě. Asi půl kilometru před cílem se poměrně vydatně rozprší a oblohu intenzivně osvěcují blesky. Taky to mohlo ještě půl hodiny počkat.

Zmáčení přicházíme do Curraje k budovám opraveného kostela (Kisha e Shën Jozefit) a rozpadlé budově staré školy. Tady se nám červené značení ztrácí a my tu chvíli zmateně pobíháme ve tmě a dešti, a hledáme kudy se dostat přes poměrně širokou říčku. Most je rozestavěný jen do půlky (později jsem se dočetl, že na zimu se most rozkládá). Brod bez značky nemáme šanci najít, protože není vidět, kde je jaká hloubka vody. Budeme asi muset přespat na téhle straně řeky, ačkoliv kemp je od nás několik desítek metrů přes vodu.

Vcházíme otevřenými dveřmi do budovy staré školy. Střecha je děravá, na zemi je spousta shnilých trámů, plechů a popadaných střešních tašek. Taky je tu cítit, že tu občas nocují krávy. Tady noc určitě trávit nechceme. Dostáváme však nápad, postavit stan uvnitř budovy chráněni před lijákem a ten ten pak přenést ven, kde už ho jen zakolíkujeme. Bez batohů tedy venku vybíráme místo, kde stan bude stát a to se snažíme vyčistit od všeho, co by nás mohlo mačkat, nebo nám propíchnout podlážku spolu s nafukovačkami. Po návratu do budovy stavíme vnitřek stanu, který je naštěstí samonosný. Přes něj přehazujeme tropiko a tento rozěstavěný stan vynášíme na venku vyčištěné místo, kde vše kolíkujeme proti větru. Jsme jen pár metrů před vchodem do školy. Na střeše budovy ve větru rámusí několik napůl uvolněných plechů a my doufáme, že nám v noci nepřistanou na stanu. Vítr se ale spíše uklidňuje, tak doufáme, že to nehrozí.

Přenášíme batohy z rozpadlé budovy do útulného nitra stanu, kde si již v suchu a relativním teple chystáme na přenocování. Je 9h a my brzy unaveni usínáme za monotóního bubnování kapek deště na plachtu stanu. Ještě před usnutím to Péťa rozsekává hláškou "Říkali nám, je tam divočina - nechoďte tam, když tam budete tábořit, tak jen poblíž lidí, nechtěli nás vysadit na břehu, přemlouvali nás, abychom přespali u lidí, vše jsme odmítli..no tak jsme tady, kde jsme chtěli být".