Albánie (4) - příchod do údolí Thethu

Cestopisy

Ranní výhled ze stanu. • Fotografie (25) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (25 fotografií)

Náš stan v divočině albánských hor.

Výhledy.

Vstoupit do fotogalerie (25 fotografií)

Středa 30.8.

Protože jsme dnešní noc spali na divoko v cca 1700 metrech nad mořem, bylo v noci docela chladno. Nyní už nás však před stanem krásně hřeje Slunce. Medvědi ani vlci se naštěstí v noci neojbevili, takže jsme doplnili síly klidným spánkem.

Vrchní tropiko je zespodu úplně mokré, proto ho rozkládáme opodál na trávu, aby se vysušilo než sbalíme ostatní věci do batohů a dosnídáme játrovku. Když máme sbaleno a vysušeno, balíme tropiko do batohu a vyrážíme dál cestou po vrstevnici v travnato-kamenitém svahu. Pohledem zpět vidíme v dáli v údolí Curraj Eperm, což na nás nepůsobí příliš optimisticky.

V jednom místě překonáváme skalnatý výběžek, který jsme včera měli vyhlídnutý jako jedno z možných nocovišť. Když výběžek přecházíme, tak jsme rádi, že jsme našli jiné místo, tady by se utábořit opravdu možné nebylo.

Cesta jdoucí trávou, značená jen občasně na kamenech, se nám místy ztrácí a my často tápeme, máme-li jít ve svahu výše nebo níže. Naštěstí nás objev další značky vždy rovná na správnou trasu.

V místě kde vpravo od nás obdivujeme krásné skalnaté štíty podobající se krajině z filmového Vinnetua, najednou objevujeme cizí batoh opřený o kámen. Vypadá že tu není dlouho a že si ho tu pravděpodobně někdo odložil a šel se projít po okolí. Možná prozkoumat nedaleké skály ve svahu nad námi. Chvíli se rozhlížíme, ale nikde nevidíme ani živáčka. Batoh tedy necháváme stát opřený o kámen a pokračujeme v naší cestě vzhůru do sedla.

Netrvá to již dlouho a konečně vystupujeme do sedla ze kterého máme nádherný výhled na druhou stranu do údolí Thetu. Na jeho protější straně obdivujeme úchvatné skalnaté vrcholy připomínající Alpy. Ne nadarmo se Proklatým horám říká Albánské Alpy. Chvíli se kocháme výhledem na obě strany sedla a konečně zahajujeme sestup dolů. Nyní se nacházíme v necelých dvou tisících metrech nad mořem a před námi je sestup do Thetu v nadmořské výšce 750 m.n.m. Rádi bychom tam byli do dnešního večera a našli si tam nějaké místo na přenocování. Proto se dlouho nezdržujeme a čile poskakujeme po kamenité ceště dolů.

Cesta je prašná a kličkuje mezi kameny, vegetaci tu tvoří pouze suchý travnatý porost. Slunce do nás nemilosrdně pálí a tak se snažíme sejít co nejrychleji níž, kde již bude možné si dát svačinku ve stínu stromů. Zanedlouho jsme u nich a tak opíráme batohy o kameny a usedáme na zem. Vybalujeme svačinku, když tu se znenadání dává Péti batoh do pohybu. Nejprve se skulí a vypadá to, že se sám zastaví, pak se překulí, pak ještě jednou a znovu a to už začíná nabírat na rychlosti. Peťě, která je mu blíž pohotově vyskakuje a několika skoky batoh dohání těsně před tím, než by opravdu nabral rychlost a zmizel nám dolů ze svahu. Hned ho prohlíží a kontroluje vzniklé škody. Bohužel byl na batohu připevněný její nový outdoorový (tedy údajně nerozbitný) a voděodolný fotoaparát. Z odřenin je na něm na několika místech vidět, že to chytil o kámen a navíc má prasklé sklíčko na blesku. Naštěstí ale funguje, jen kdoví, jak je to nyní s jeho voděodolností. Asi to nebudeme riskovat a u moře oželíme plánované podmořské záběry ze šnorchlování. Peťa je z toho docela špatná, protože fotoaparát vlastní teprve necelé dva měsíce. No co, stalo se a vrátit to již nelze (v tuto chvíli jsme ještě nevěděli, že výrobce se k problému postaví čelem a v rámci záruky nám provede opravu zdarma ;-)).

Klesáme níž a konečně přicházíme na poměrně velký travnatý plac, kde obvykle sídlívá pastevecká rodina. Ta tu však letos, kvůli extrémně suchému létu není. Měl by tu však být zdroj vody. Nacházíme koryta pro napájení skotu a do nich ústí černá vodovodní hadice na jejímž konci je zavřený kohoutek. Zkoušíme s ním pootočit a z hadice teče krásně teplá na slunci vyhřátá voda. Přepíráme ve vodě naše pár dní nošené oblečení a rozkládáme ho po okolních kamenech k vysušení na slunci. Nikde nikdo v dohledu, tak se svlékáme do naha, vytahujeme mýdlo a ručníky a provádíme zase po čase fyzickou očistu těla. Přesně v ten okamžik, kdy tu běháme tak, jak jsme se narodili se samozřejmě po cestě tak sto metrů od nás objevuje turista a hned za ním druhý. Chovají se však velice taktně a odkládají batohy poměrně daleko od nás a dělají, že nás vůbec nevidí. My však rychle dokončujeme očistu a oblékáme si aspoň nejnutnější svršky. Turisté se však dlouho nezdržují a potom co si obhlédnou okolí se vrací stejnou cestou do údolí k Thetu.

Necháváme vyprané oblečení proschnout rozložené na kamenech a batozích a jdeme se podívat na nedaleké budovy pastevců. Budovy je tedy dost silné slovo, prakticky jde o z klacků postaveny obvodové zdi bez střech. Místo nich jsou jen narovnané napnuté dráty na které zřejmě bývají umístěny igelity proti dešti. Uvnitř jsou z větví a sena udělaná provizorní lůžka a na nich leží hromady naskládaných ovčích kožešin chráněných před deštěm igelitem. Děláme si několik fotografií, ale čas už nás tlačí a cesta dolů je ještě dlouhá.

Po další cestě se více a více noříme do bujné vegetace. V jednom místě se nám cesta trochu ztrácí a my po okolí hledáme kudy pokračovat. Naštěstí po konzultaci s mapou a běhání po okolí brzy nacházíme červenou značku a pokračujeme dál.

Cesta se stává čím dál víc znatelnější, po dřevěné lávce přecházíme potok Përroi Cam Dedaj a přicházíme k prvním plotům vesnice Theth. Jsou to jednoduché ploty stlučené z klacků okolních stromů. Za nimi má v zahradě piknik místní albánská rodina. K plotu nám vstříc přichází asi čtyřicetiletý albánec s malým dítětem v náručí a zvědavě se nás anglicky ptá odkud jsme, odkud jdeme, kam máme namířeno a podobně. Dává nám tipy na prý nejlepší koupání v Thethu. Tady jsou již lidé oblečeni moderně, tedy jinak než byli ti v horách. Na sobě mají džíny stejně jako ti ve městech, ale i tak je na nich vidět jejich dobrosrdečnost a zvědavost.

Cestou do centra Thethu musíme překonat několik plotů. Jsou poměrně nízké a vedou přes ně dřevěné schůdky - opět stlučené z klacků stejně jako místní ploty. Brzy se tu ztrácíme a vlastně ani nevíme jestli jsme před plotem na veřejném pozemku, nebo již za plotem na něčí zahradě. Značená červená se nenápadně někam vytratila, ale v dáli vidíme kostel a tak snažíme se směrovat k němu. Je to tu trochu jako v labyrintu, takže se musíme několikrát pár desítek metrů vrátit. Nakonec se nám ale podaří se ke kostelu dostat.

Odkládáme bagáž ke zdi kostela a trochu se rozhlížíme po okolí. Kostel je neomítnutý, postavený z kamenů s šindelovou střechou. Kolem je pěkně na krátko posekaný trávník. Vidíme v okolí několik lidí, ale ti si nás nevšímají. Zpoza kostela vychází asi dvanáctileté děvče a dává se s námi poměrně obstojnou angličtinou do řeči. Když ale poznáváme, že se nám pouze snaží vnutit nějaké ubytování za 25 Eur či vnutit sebe jako placeného průvodce, loučíme se s ní s tím, že levněji jsme byli ubytováni i ve Shkodře a průvodce nepotřebujeme. Vydáváme se napříč vesnicí proti proudu řeky Lumi i Thetit k severu. Mladé albánské děvče, když vidí že z nás peníze nekápnou, k nám již tak milá není. Přišli jsme holt opět do turistické oblasti, kde již místní dobře znají hodnotu peněz a to, že z turistů lze nějaký ten Lek (albánská měna) lehce vytřískat.

Mírným stoupáním procházíme napříč celým Thetem. Na mnoha domech je cedule s nabídkou ubytování a na zahradě několika domů vidíme postavené stany. To nás však příliš neláká a snažíme se dojít až na sever za vesnici. Zvažujeme i variantu dojít pár set výškových metrů výš do kopců ve směru našeho zítřejšího plánovaného výstupu na nejvyšší horu Maja Jezercës (2964 mnm). V tuto dobu ještě nevíme, že plán budeme muset změnit a na nejvyšší horu se bohužel nedostaneme. Do svahů se raději nakonec nepouštíme, protože čas do tmy se velice rychle krátí a ve svahu bychom nemuseli najít vhodné místo pro náš stan.

Nabíráme vodu přímo z protékající řeky. Sice je to již poměrně široká horská bystřina a my raději upřednostňujeme menší potoky, ale tady prostě není na výběr. Okolí je hustě zarostlé vegetací a uvědomujeme si, že nalezení místa vhodného pro stan zřejmě dnes nebude úplně jednoduché. Jaké je tedy naše překvapení, když najednou vidíme hned vedle silnice celkem pěkný plácek. Sice je hned vedle silnice po které vede i turistická trasa Peaks of the Balkan, po které ještě z hor schází hodně turistů a po prašné silnici ještě občas jezdí nákladní či terénní auta, ale tušíme že nic lepšího tu zřejmě nenajdeme. Nacházíme ještě jedno hezčí místo od silnice celkem kryté. Je vidět, že na tomto místě již nedávno někdo nocoval - je tu kameny ohraničené ohniště a od silnice je zřejmá snaha o důkladnější zamaskování natahanými větvemi. Sice několik desítek metrů nad námi - hned za keři je dům s otevřenými okny ze kterých se ozývá muzíka, ale když se budeme chovat tiše, tak ani nezjistí, že tu jsme.

Čekáme na soumrak a mezitím si na dřívkáči vaříme večeři. Procházející turisté nás občas pozdraví. Jsou mezi nimi i ti, kteří s námi jeli ze Shkodry z Bulldock hostelu. Turistů postupně ubývá a tma houstne, přichází tedy náš očekávaný okamžik. Potichu stavíme stan a stěhujeme se do něj. Ještě že máme stan barvy khaki, který již v tomto šeru zaniká v zeleni vegetace. V jeho bezpečí nafukujeme karimatky a zalézáme do spacáku. V této oblasti se již nemusíme bát vlků ani medvědů a když nás nepřijde vyhodit místní domorodec, tak noc vypadá slibně.