Alsasko, Burgundsko, Franche-Comté 2015/1 (Colmar, Eguisheim, Belfort, Saut du Doubs)

Alsasko a hlavně Burgundsko jsem měl ve svém cestovním itineráři zatrženy červeným zvýrazňovačem už pěkných pár let a konkrétní cestu do sladké Francie jsem měl původně v plánu již letos na jaře. Tehdy měla být hlavním objektem mého zájmu první gotická katedrála světa, nacházející se na pařížském předměstí, ale již tenkrát se pár lidí ze zájezdu ve strachu před teroristy odhlásilo a ten se nakonec pro malý zájem – a poprvé po více než dvacetileté historii CK - vůbec nekonal. Tito jednotlivci svým způsobem předběhli dobu, protože útok u Saint Denis následoval až o pár měsíců později. A protože jsem nechtěl měnit ani cílovou zemi ani cestovní kancelář, přišel na řadu až v září zájezd do regionů Alsasko, Burgundsko a Franche-Comté, tedy do oblasti, nacházející se nedaleko německých hranic. A hned na úvod musím prozradit pár informací k CK i programu zájezdu. Ten byl totiž zaměřen nejen na pozoruhodné francouzské historické památky, ale také na krásnou přírodu a ochutnávku produktů tamních vinařů. Přiznám se, že bych nejraději jel samostatné Burgundsko s klášterem v Cluny nebo katedrálou v Auxerre, ale to teď nebylo v přijatelném termínu součástí nabídky. Vzhledem k tomu, že brněnská CK Alinea končí svou činnost a paní majitelka se jde věnovat vnoučatům, nebylo na co čekat a jelo se.

U zájezdů s Alineou musím vždy řešit jeden zásadní problém: Mám jít s průvodkyní a poslouchat její zajímavý výklad nebo se plně věnovat pořizování fotodokumentace? Většinou zvítězí foťák (však máme internet, že ano …), takže se mi občas stane, že některé vysloveně podstatné a zajímavé věci ani nevidím, natož abych je zvěčnil do podoby digitální fotografie. Nejinak tomu bylo i tentokrát a nepřekvapivě se mi také hned první den podařilo ztratit "někde" celou výpravu.

Ve čtvrtek 10. září 2015 opouštíme Šumperk a autem se vydáme do Boskovic. Brno, odkud je zájezd vypraven, je totiž velice dobře dostupné např. z Vídně, ale zcela nedosažitelné ze 70 km vzdálené Olonouce, natož Šumperka. Alespoň v nočních hodinách. Odjezd byl totiž stanoven na páteční ráno a Morava je zřejmě tak velká a nebezpečná, že se po ní raději v noci obyvatelstvo prostě přemísťovat nesmí. Takže nás v pátek 11. září musí do Brna odvézt brzy ráno autem syn, u kterého jsme přespali. Potom již vyrážíme přes Prahu a Německo do francouzského Alsaska. Naší první zastávkou, nepočítáme-li malou ochutnávku růžového francouzského vína, kterou nám majitelka CK připravila ještě na německém území, je sedmdesátitisícové město Colmar, kam dorazíme kolem 16. hod. SEČ. Bohužel hned následující ráno zase odjíždíme, našinec by tady potřeboval alespoň dva celé dny, protože město nabízí svým návštěvníkům nějakých 130 památek, z toho téměř šest desítek velmi významných.

Colmar nezapře svou geografickou polohu, což znamená, že jeho historické centrum tvoří převážně hrázděné domy z 16. až 18. století. V případě Colmaru jde hlavně o čtvrti Koželužskou (Quartier des Tanneurs), Rybářskou (Quartier des Poissonniers) a Malé Benátky (Petite Venise). Za pozornost stojí také několik památek sakrálních (v čele s kolegiátním kostelem sv. Martina), pozoruhodných muzeí (zejména muzeum Pod Lipami neboli Musée d´Unterlinden) a krásných domů (např. Dům hlav, stará celnice nebo dům Pfister). Procházku městem jsme si s Martinou protáhli až do tmy a na hotel se vrátili až po půl deváté. A mezitím jsme stihli i první návštěvu vinařství s degustací. Alsaská svěží vína chutnala skvěle, Pan Karcher se svou ženou Nathalií se nám poctivě věnoval i když bylo právě vinobraní (Natálka má i své víno, ale majitel vinařství jí zasvětil jen cuvée) a já si nesl na hotel první láhev vína. Bylo bílé, za přijatelnou cenu a nakonec jsme domů vezli ještě asi šest dalších sourozenců této butilky.

Colmar je opravdu krásný a naštěstí zde nebylo ani až tak přelidněno. Martina si tady navíc poprvé v životě sedla na Harleye, já naopak zamáčkl slzu nad tím, že jsem neviděl Isenheimský oltář Matthiase Grünewalda ani Madonu v růžové zahradě od Martina Schongauera a v sobotu 12. září ráno jsme vyrazili do Eguisheimu. Toto městečko s patnácti stovkami obyvatel se pyšní titulem Nejoblíbenější vesnice Francouzů, ale milují ho také turisté z celého světa. Je to celkem pochopitelné, protože Eguisheim svým návštěvníkům nabízí krásné hrázděné domy zdobené množstvím květin, půvabné fontány nebo pozoruhodný kostel sv. Petra, který byl postaven v roce 1222. Tady se už motám skoro pořád sám a nevím, kam se podívat dříve. A to jsem se navíc musel smířit s faktem, že nenavštívím zříceniny tří hradů nad vesnicí. Podle legendy prý byly postaveny na pramenu vody, plamenu ohně a zlaté žíle.

Naše další zastávka je tak trošku z jiného soudku. Je jí totiž padesátitisícové město Belfort. To také znamená, že jsme opustili Alsasko a přejeli do oblasti Franche-Comté, která údajně patří ve Francii k těm nejchudším. Na kráse jí to ovšem v žádném případě neubírá. Naším hlavním cílem je socha Belfortského lva, kterou vytvořil v roce 1871 Frédéric Auguste Bartholdi, autor newyorské sochy Svobody. Tento symbol města, umístěný ve zdejší citadele, je jistě zajímavý, ale naštěstí jsme stihli navštívit také alespoň katedrálu sv. Kryštofa. A tím nám také končí na chvíli část „památkově-ochutnávací“ a začíná etapa přírodních krás. Ta bohužel opět potvrdila, že na pěkné výletní počasí autor tohoto cestopisu štěstí rozhodně nemá.

Z města Belfort se totiž vydáme k hraniční řece Doubs se slavným vodopádem Saut du Doubs. Čeká nás zde atrakce spojená s výletem lodí. Vzhledem k dlouhodobému suchu je v řece málo vody a část naší „plavby“ proto jedeme autobusem. Cena za lodní Dopravu však zůstala nezměněna. Nás se ovšem období sucha až tak netýká a tradičně – naštěstí jen lehce – zmokneme. Bonusem je naopak zajímavé setkání se skupinou mladíků, slavících konec svobody jednoho nešťastníka, prohlídka absintové terasy (bez ochutnávky) a první návštěva Švýcarska v životě. Sice jsme na území tohoto neutrálního státu vnikli jen do hloubky několika metrů, ale můžeme si i tak „odškrtnout“ další navštívenou zemi.

Samotný vodopád Saut du Doubs je také zajímavá atrakce, pozorovatelná ovšem, bohužel, lépe právě ze švýcarského břehu řeky. Na druhé straně je nutno sportovně přiznat, že my „Francouzi“ jsme zase mohli postát přímo nad 27 metrů vysokým vodopádem. A ten má celkem sílu, i když to nad ním skoro vypadá, jakoby řeka už dávno vyschla. Díky tomu jsem toho dne na území Švýcarska vstoupil vlastně dvakrát, uprostřed říčního koryta však zřejmě jen jednou nohou. A potom jsme již – za prvních padajících kapek – zamířili za pomoci flotily společnosti Bateaux (čluny) du Saut du Doubs na zpáteční cestu. Do čekajícího autobusu dorazíme již lehounce navlhlí a za chvíli se otevřou stavidla. Výpravy po nás už díky tomu možná absolvovali zaplacenou trasu celou.

Naše poslední zastávka se jmenuje La ferme du Montagnon a jejím hlavním úkolem zřejmě je poškádlit naše – už celkem prázdné - žaludky. Jedná se totiž o typický statek oblasti Haut-Doubs, pocházející z roku 1736 a restaurovaný do podoby malého muzea s obchůdkem, zaměřeným zejména na masné výrobky. Ochutnávka byla poměrně slabá, a tak byly oči všech návštěvníků upřeny téměř pořád vzhůru. V místnosti, ve které probíhal výklad „paní domu“, se nám totiž nad hlavami pohupovaly tuny sušené šunky.

Šanci prohlédnout si objekt historického statku z venku a projít se v jeho okolí nám sebral stále sílící déšť, který už byl v té době na úrovni toho přívalového. Takže žádné fotografie exteriérů a romantických pohledů na okolní Pastviny s koňmi nezískáme a raději se vydáváme rychle k místu našeho druhého nocování. Není to sice žádný luxus, ale těšíme se na večerní ochutnávku, což je všemi oblíbená atrakce majitelky CK Alinea (o tom, že je oblíbená i Anička, svědčí nejlépe fakt, že my s její CK jedeme už potřetí a patříme zde přesto v tomto ohledu ke „greenhornům“). Sýry i víno jsou vynikající a dobrou náladu kazí jen skutečnost, že se před deštěm při ochutnávce potupně schováváme pod venkovním schodištěm ho(s)telu na okraji Besançonu. A protože v tomto počasí nelze dělat opravdu vůbec nic, dáme si večerní láhev alsaského vína a jdeme spát. Následující den nás totiž čeká jediný bod programu zájezdu, který bych klidně vypustil, jeden z jeho vrcholů, o kterém zatím nemám nejmenší tušení, a hlavně příjezd do Dijonu, na který se vysloveně těším.