Bernské Alpy, jak to bylo dál; aneb o těžkém batohu, zapomenutých bobech i bolavých nohách:-)))
Spokojena s tím, jak pěkně jsme si užily s tetou Maruškou a kamarádkou Míšou túru v nižších polohách kolem Därstetten, věřila jsem ve svou šťastnou hvězdu a doufala, že Hory budou v mracích i dne následujícího. Leč rozmarný osud se rozhodl, že už se se mnou pomazlil dost a ráno jsem zklamaně zírala, jak si slunce září oblohou bez jediného mráčku...
Zatímco jsem se skřípěním zubů balila asi tunu jablek a metrák chlebů ke svačině, Maruška s Míšou si vesele švitořily, jaká je to paráda, že konečně pojedeme do "pořádných hor". Aby nedošlo k mýlce, Hory se mi moc líbí. Tím, co mi kalilo náladu, bylo pomyšlení, že k vrcholkům vás vždycky musí dovézt něco jako lanovka. A jak už jsem předeslala v díle minulém, hysterický záchvat z úděsné výšky mám už na druhé příčce žebříku. A že se nahoru rozhodně nebudeme škrábat po svých a že se mě ty dvě budou snažit do nějakého pekelného stroje narvat, to mi bylo přehledně jasné...
S pekelně těžkým batohem jsem dodupala na bernské nádraží a pak už si užívala výhledu z vlaku při jízdě kolem thunského jezera. V Interlakenu vyvstala nutnost přestoupit na přípoj do Grindelwaldu. Nastupovala jsem do vlaku ve směru, kde jsem tušila Grindelwald, zatímco mé společnice mi z nástupiště mávaly a volaly, ať jim pošlu pohled ze Ženevy a dám vědět, až si tam otevřu nějakou novou banku. Já jsem pro změnu volala na ně, že nechápu, proč utrácely za vlak, když se vzápětí vracejí do Bernu. Tváří v tvář jejich neotřesitelné jistotě jsem se pro jistotu zeptala nějakého zaměstnance švýcarských drah, kam že tenhle vlak jede. Věřte nevěřte, ty dvě by mě fakt bývaly byly nechaly jet do Ženevy! Ale to se spletly, vzápětí jsem se k nim zase přidala.
A v Grindelwaldu se také mé podezření potvrdilo. Než jsem se vzpamatovala, Míša stála u pokladny na lanovku pod Firstem. Pokud budete cestovat do Švýcarska a budete chtít vidět krásy hor svrchu, připravte se na pořádný průvan v peněžence. Ani mezinárodní jízdenky, ani Maruščina režijka tu nejsou k ničemu, neb lanovky, zubačky a vláčky nepatří "švýcarským drahám" a jejich majitelé si nejspíš myslí, že turisté se rekrutují pouze z řad Rothschildových příbuzných a Trumpových známých. Přesto věřte, že to stojí za to. Pokud ovšem netrpíte závratěmi a procházka dole vám nestačí.
Zatímco se Maruška kochala tou krásou kolem a upozorňovala mě, jak to vše úžasně kvete, s opocenými dlaněmi jsem se snažila nepodívat se dolů. Ovšem nahoře, při pohledu na trojhoří Jungfrau, Mönch a Eiger, mezi závějemi sněhu, s pražícím sluncem nad hlavou a rogaly plachtícími kolem, jsem úplně zapomněla, že hora First měří 2167 metrů. A skvělá káva, ta už mě usmířila natolik, že jsem dokonce i přistoupila k zábradlí nad ten šílený sráz...
Po malém občerstvení a mém probrání se ze šoku, že lanovka nespadla, jsme se vydaly turistickou stezkou dolů. Se stálým výhledem na velikány naproti, pod sálajícím sluncem, proti němuž se Míša vybavila čapkou, Maruška kapesníkem s uzly na rozích a já prostovlasá, že si jako to horské slunce užiju, když už tak pěkně hřeje. Nad upozorněním, že mě spálí, jsem jen bezstarostně mávla rukou...
Vesele jsme švitořily a obdivovaly květenu; zejména bílé krokusy a modré hořce, rostoucí v travnatých ostrůvcích mezi zbytky sněhu. Konec května je pro výpravu do hor úžasné období. Po nějaké hodince jsme dorazily k hospůdce, usedly venku a zase vychutnávaly kávu s výhledem na Pannu, Mnicha a Eiger - v tichu a s jarem vonícím ve vzduchu. Maruška se zajímala, kolik kilometrů už jsme tak mohly ujít. Ježto nad námi byl rozcestník a na sčítání a odčítání mé (ne)nadání pro matematiku stačí, ujistila jsem ji, že sotva půl kilometru - přeci když nahoře bylo nějakých 2100 a tady je 1500, tak je to jasné. Dodneška nechápu, proč si Maruška s Míšou klepaly na čelo a říkaly něco o výškovém rozdílu...
Cože to na mě ušily, mi došlo zase o pár kilometrů níž, když mě Maruška asi počtvrté požádala, abych zastavila, že si vezme jablko. No jasně, pekelně těžký batoh jsem měla jenom já, ty dvě narvaly všecko ke mně a šly si jen tak nalehko... Na výčitky mě Maruška oblažila svým oblíbeným úslovím, že je ve mně - cituji - dobroty jako v prdeli medu, když takhle mladá a perspektivní nechci nést dvěma stařenám nad hrobem jejich břemena. Vzápětí jedna ze stařen nad hrobem fotila v krkolomných figurách hořce a druhá sjížděla zbytky sněhu na bobech, které tu zapomnělo v zimě nějaké děcko...
Chvilku jsem přemýšlela o tom, jestli jsem v minulém životě nebyla nějakým mafiánem, že mě takhle Pánbůh trestá. Ale proč přemýšlet o blbostech, když je krásně, ve vzduchu voní jaro, zatímco pach močůvky jsme včera nechaly níže kravičkám na loukách, výhled je božský, kytičky kouzelné...
Poslední svačinu jsme si daly téměř dole na lavičce u kouzelného potoka s báječným výhledem na horské chaty. Z jedné vyšel pán a nejspíš zvyklý, že v tuto dobu, navíc ve všední den, tu nikdo nebývá a v klidu si ulevoval přes zábradlí. Když si nás všiml, vesele jsme mu zamávaly a on nám to přes údolí vrátil, aspoň měl využití pro volnou ruku.
Hlavní třídou Grindelwaldu, luxusní a honosnou, hýřící barvami díky muškátům ve všech oknech a s Japonci v oblecích sedícími v restauračních zahrádkách, jsme pochodovaly s bágly na zádech a Míša už zase bez bot, puchýře se začaly ozývat i v teniskách (své pohory po předchozím dnu ráno neobula...).
Ve vlaku jsme si slíbily, že TOHLE teda jednou zaručeně musíme zopakovat... Doma Míša naservírovala včerejší odporně zelený medvědí česnek k báječným steakům - jestli jsem to nečekala, že tou zelení zase bude chtít něco zkazit. Mohlo mi to ovšem být jedno, protože jsem stejně s úpalem jako prase nemohla nic jíst a s dojetím jsem vzpomínala na nabídku zauzlovaného kapesníku na hlavu.
Domů jsem jela se spálenou pěšinkou ve vlasech a Marušku jsem ujistila, že s ní celou cestu nepromluvím, poté co mi řekla, že bych mohla nosem dělat na trati červenou na semaforu. Načež ona, že aspoň ušetří, protože mě chtěla pozvat do jídelního vozu na oběd. Přehodnotila jsem tedy svůj postoj a začala s ní zase mluvit. Maruška měla strach, aby jí zatím někdo neukradl tašku. Poklepala jsem si na čelo, že jenom úplný magor by ukradl tašku zvící metráku plnou šutrů, které si vezla domů. V jídelním vozu jsme příjemně trávily čas až do Regensburgu. Pak jsem začala hrabat v tašce a Maruška že ať toho nechám, že mě pozvala k narozeninám. No jo, ale já nemám peněženku...
Ležela na sedačce v kupé, tak, jak jsem ji tam nechala po kontrole, jakýže vítr mi to v ní ty švýcarské vlaky nadělaly. Ležela tam a čekala netknutá. Od Zürichu po Regensburg. Maruška zalkala, že jak jsem blbá, tak mám štěstí, na trase z Rakovníka by tam takhle neležela ani do Lužné...
V minulém díle jsem slíbila, že se zmíním o tom, jak mě jedinkrát v životě Maruška opravdu naštvala. Bylo to nedodržením slibu, že vyrazíme znovu. Na Sv. Nikolu na Losinju už jsme s Míšou jako kamzíci šplhaly samy, bez ní. Krátce po začátku nového století Maruška onemocněla a opustila nás; vydala se někam, kam za ní nemůžeme. Ten nedodržený slib mě fakt tuze mrzí...