Byl i prašánek

Když nám během týdne zrušili běžkový zájezd do Javorníků (pro malý zájem), už to vypadalo že zima je na svém konci. Jenže neradno předčasně zahazovat flintu do žita a běžky do sklepa. Přeci jen se ještě znovu ochladilo a i nějaké ty vločky se objevily.

Bylo by škoda promarnit volný den, pokud to podmínky dovolují. Kupodivu po velkých výpravách z ledna už mezi ostatními běžkaři není velká tlačenice, tak vlastně po zkušenostech z minulých let vyrážíme jediní skalní s Alenou. Vlastně jedinou podařenou výpravu v loňské nepodařené zimě jsme podnikli na podobné místo jaku tu dnešní (vlastně včerejší, viz datum zveřejnění).

Kdo si to najde, ví že to byla Alfrédka, a protože tuto sezónu Alča ještě v prozatimním bufetu nebyla, vynutila si tuto, vlastně již klasickou trasu. Ono toho není mnoho co popisovat, spíš kvůli škarohlídům a bezvěrcům, kteří kroutili hlavou na výrocích o prašánku je ubezpečuji, že byl.

Jak už jsou delší dny, tak vyrážíme spíš v pozdním ránu, na Skřítek automobilem, protože víkendová Doprava je na toto místo poněkud mizerná. Za parkování se platí (50,- Kč), tak když se to ještě spočítá za propálený benzín, zas ty běžky tak laciným sportem nejsou.

Tentokrát volíme klasickou výstupovou trasu, to jest po zelené značce Pod Ztracené kameny, spodek je poněkud namrzlý, ačkoliv led kryje malá vrstvička čerstvého sněhu, moc mě stoupací vosk nepomáhá, tak částečně proti přesvědčení potupně sundám běžky a stoupám pěšky, kupodivu Aleně do stoupá dobře a nesundává. Zase máme sebou pejska, zatím pořád Geri (ještě mladá, 11 měsíců), ta má z toho sněhu zcela evidentně největší radost a protože je nad Skřítku poprvé, zodpovědně očichá každý pařez a vleze kam nemusí (co chvíli i něco ryje).

Jak se vyhrabeme ke kýženému Rozcestí Pod Ztracáky, čeká nás cca 7 km běžkařské pohody, víceméně vrstevnicové lesní cesty, již častokrát jsem to tady chválil a nezbývá než pokračovat. Výška kolem 1100 m a přítomnost Velké hřebenovky nad námi tu zaručují slušné sněhové podmínky po dlouhou dobu. U Zelených kamenů se připojuje červená lyžařské značka, která nás bude zajímat při návratu a dál společná trasa se žlutou vytváří širokou dálnici. Cestou ukazuju místo, kudy minulý týden běželi závodníci na hřeben při „Jesenické 70“, je to u rozcestí Pod Josefínkou, kolem stejnojmenné lovecké chaty. Pak už nás čeká větší zatáčka (kde teče Podolský potok), jedna rovinka, malé stoupání (Mravenčí sedlo), krátký sjezd a jsme v hospodě, neboli Prozatímním bufetu. Mám pocit, že slovo o dočasnosti se už nějak z názvu vytratilo, což je dobře, dobrých hospod máme v horách poskrovnu, sice vyhořelá Alfrédova chata byla prostornější a luxusnější, tady je to tak nějak domáctější a málokdo si tady dovolí dělat Vlastu.

Automobil nás omezuje v rozletu, tudíž musíme zpět, k Zeleným kamenům stejnou trasou, ale protože sice jemně, ale neustále sněží, plánujeme, že sjedeme lyžařskou na Žlutý potok. Sice za křižovatkou je jakési vyfoukané místo, brzy se přesvědčím, že podklad už trošku změkl, není to tedy žádný led. I tak to moc nepouštíme, vrstvička nového sněhu s pružnějším podkladem ale umožňuje i celkem pohodlné připlužení a ačkoliv sjezd je celkem slušný (asi 300 m na 3 km) je to v pohodě. Tak aby se dalo i zastavit a ukázat, kde stojí nová přehrádka (v létě budu muset prozkoumat). Od Žlutého potoka je ke Skřítku hned z kraje prudší výšlap, tady to vezmeme pěšky oba, už nemá cenu přemazávat a dole je to mokřejší spíš na klistr, než vosk. Kvůli 2 km to za to nestojí (a klistr jsme nechali doma). Kopeček je tak 200 m dlouhý a zbytek cesty je už mírný výšlap (i když pořád ten sníh moc nedrží), nějak to Nad Skřítek (rozcestí) i k autu zvládneme. Sice to bylo bez sluníčka a vyhlídek, nakonec ale pěkné běžky a to je dobře. Ani nechci psát poslední tuto zimní sezónu, ještě pořád slibují na další víkend ochlazení...