Česká Kanada 1 – Nová Bystřice, Český Rudolec, Stráž n.N. a rakouské Litschau

Návštěva severoamerické Kanady patřila již od velmi raného mládí k mým životním snům, ale doposud jsem se musel spokojit maximálně s tou naší, jihočeskou. Ta je ovšem pro nás Severomoravany svým způsobem také lokalitou vzdálenou a exotickou. Nejinak tomu bylo i na jaře roku 2010, kdy jsem sem vyrazil s přáteli z volejbalu a svým bicyklem. Odjezd (tentokrát jsem se vnutil skupině A, tedy motorizovaným) byl stanoven na pátek 21.5.2010 mezi 7,45 a 8,00 ráno. Z pěti vozidel dojíždí naše trojice na sraziště jako první. V časovém termínu dojíždí ještě jedno vozidlo … a tím končíme. S tradičním čtvrthodinovým oneskorením přijede třetí skupina, zatímco ta čtvrtá, edítkovská, se omluví, že jako obvykle nestíhají. A skupina pracovníků Českých drah, věrna „dobré“ tradici firmy, bez udání důvodu nedorazí vůbec.

Vyjíždíme tedy jen třemi auty a za krásného počasí, které se ovšem za tunelem Hřebeč mění v naprosto neprostupnou mlhu. Ta postupně přechází v mrholení a nakonec i v silný déšť. Nálada, alespoň v našem v autě, je zatím dobrá, i když náš předvoj nehlásí žádné změny k lepšímu. Na místo pobytu, tedy do penzionu ve Smrčné u Nové Bystřice, dorazíme bez ztráty kytičky a jdeme se ubytovat. Plánujeme také hned vyjet někam na výlet, konkrétně jet naproti nemotorizované skupině, vedené pod krycím názvem Číslo 1. Počasí nám ale zrovna moc nepřeje (konkrétně chčije a chčije), takže raději otevíráme první láhev slivovice a točíme si první piva. Milan ale, po „několikahodinovém“ studiu internetu, slibuje, že v 15,50 hod. nastane polojasné počasí a že opravdu vyjedeme. A ono fakt že jo. První optimisté vyráží ještě za posledních kapek, vzápětí tedy i já odkládám cigárko a půllitr a jdu do sportovního.

Snaha dojet první skupinu mi až tak moc nevyjde, mimo jiné proto, že zakufruju ještě o kousek dál, než oni. Alespoň jsem v předstihu viděl kostel v Klášteře, což jsem zhodnotil slovy „K...a, tady přece mám být podle plánu až při nedělní výpravě ...". Po zdolání „nábližky" přes Blata (bylo to sice delší, ale zato horší cesta) se po čase zdravím se svými předjezdci, doplněnými o skupinu č. 1, kteří se již vrací na základnu. Vzhledem k tomu, že chci vidět "Malou Hlubokou" v Českém Rudolci, pokračuji dál sólo. Po kontrole statického zajištění této zříceniny neogotického zámku se kolem stáda bizonů vracím zpět a následně zjišťuji, že jsem v pátek odpoledne najel jen o 20 km méně než nemotorizovaná skupina č. 1, z čehož ovšem mé, letos zcela netrénované, tělo nemá až tak velkou radost.

V sobotu 22.5.2010 bohatýrsky posnídáme (dvanáctka Regent chutná i po ránu) a vyrážíme. Asi po 5 km dochází k prvnímu defektu. Kupodivu to nejsem já, a v duchu si blahořečím, že jsem tentokrát svou favoritku přezul vysoce kvalitními trekovými plášti. Bohužel se raduji předčasně, což v té chvíli ovšem ještě netuším. Částečně okleštěná skupina pak pokračuje směrem k osadě Sedlo, kde pořizujeme i pár snímků zajímavých štětinatých tvorečků. Potom nás již čeká zámek Emy Destinové ve Stráži nad Nežárkou. Místo prohlídky ochutnáme něco medoviny (malý panák za bůro, no nekupte to ...) a pokračujeme dál ke Staňkovu. Před dojezdem se společné fotografujeme před restaurací Česká Kanada a pak již zasedáme k hranatým stolům U Sumečka. Z nabídky mezi námi proběhla většina titulů (např. rybí polévka, jeseter, štika, kapr a já měl úhoře). Jistým překvapením byl fakt, že do sumečka (název zařízení) nešel nikdo. Po chutné krmi a doplnění tekutin se vydáme za hranice všedních dní, tedy do Rakouska.

U našich jižních sousedů navštívíme Grázlův kámen (Johann Grassel byl, tuším, jedním z hrdinů Slavných historek zbojnických) s vyobrazeními jeho "udatných skutků" a poté pokračujeme do nejsevernějšího města Rakouska, do Litschau. Tady mě nejvíce upoutá kostel sv. Michala, který, přes drobné úpravy ze 17. až 19. stol., zůstal v podobě dostavby v r. 1478. V kostele, v jehož interiéru se dokonce zachovalo i několik fragmentů ze 13. stol., se nachází také původní fresky a několik skulptur (vše z období kolem r. 1400) a také množství pozdně gotických architektonických prvků. S Bobem navštívíme i podzemní kapli Credo, která se nachází pod jižní kostelní lodí a byla objevena a zpřístupněna teprve při nedávné rekonstrukci místního náměstí. Trošku mě mrzí, že nebylo více času, protože v městečku se nachází, mimo jiné, i zajímavý hrad z 13. stol. (patřil pánům z Hardeggu, kde jsme byli v loňském roce, a jsou na něj krásné pohledy z opačné strany města, než jsme se pohybovali my) a menší obdoba pražského Karlova mostu (tuším, že má 5 oblouků, 4 sochy a bílou barvu).

Pak už jen nucená zastávka na autobusové zastávce v Illmans, kam nás zahnal déšť a kde absolvujeme závěr prodloužení semifinále MS v ledním hokeji se Švédy. Penaltový postup už slavíme opět v sedlech. Čtyři kilometry před cílem naší cesty však naráží kosa na kámen, tedy přesněji mně se rozpáral nový plášť a s ránou, která signalizuje, že jsem právě překonal nadzvukovou rychlost, mám dojeto. Zde musím poděkovat svým skvělým servismanům, díky kterým jsem i já dorazil (pomaleji, ale kolmo) do Nové Bystřice. A tady mám štěstí i nadále. Přesto, že je sobota večer, sedá majitel zdejšího cykloservisu do auta a přijíždí mi prodat nový plášť. Vzhledem k nedělnímu programu, na který jsem se těšil nejvíc, mám pocit, že jsem vyhrál první ve Sportce. Pak už jen večeře, návštěva místního židovského hřbitova a večerní dýchánek, o kterém se dá určitě hovořit jako o úspěšné, důstojné a příjemné oslavě dosavadního průběhu výpravy.

(psáno v květnu 2010)