České Švýcarsko - Pravčická brána, Dolský mlýn, Panská skála, Jetřichovické skály

Některé výlety dlouho plánuji, jiné střílím od boku. Rozhodnutí navštívit Českosaské Švýcarsko přišlo  náhle. Kamarádce  přiletěla  v den oslavy  jejích narozenin sms  s nabídkou  ubytování v této oblasti. Jako  „garde“ jsem byla určena téměř rozkazem. Za  minutu bylo objednáno. Nelituji,  strávily jsme tam moc pěkné dny !!!

 České Švýcarsko a okolí  se  nachází v okrese  Děčín a  spadá do  CHKO Labské pískovce a částečně do CHKO Lužické hory. Díky velkému přírodnímu bohatství bylo území o rozloze 79 km² v roce 2000 vyhlášeno čtvrtým národním parkem na území ČR. Důvodem vysoké ochrany přírody je geomorfologie pískovcových skal a  rozmanitost živočišné i rostlinné  říše. České Švýcarsko je  rájem pěších turistů, poskytuje množství různě náročných dobře značených  výletních tras.

Užily  jsme si krásné přírody, skalních věží, hrádků, labyrintů, výhledových míst, stěn, roklí,  stezek, soutěsek,  potoků a říček, lidové architektury, historických památek… hlavně však  lesů, lesů a  lesů…

I  u německých sousedů jsme  se zastavily a navštívily tam stolovou horu a další zajímavé oblasti.  Nasály jsme  atmosféru národního  parku Saské Švýcarsko, které na NP České Švýcarsko navazuje.

Z Brna  jsme vyrazily až  na samý sever naší republiky,   ke státním hranicím s Německem.

Zázemí jsme  měly v penzionu Falk v Hřensku,  v nejníže položené  příhraniční obci (115 m.n.m.) a  hlavní vstupní  bráně  do oblasti Národního parku České Švýcarsko.

Zrekonstruovaná útulná roubená chalupa (nejstarší dům v Hřensku, schovaný v náručí obrovské skály)  nám nabídla na pár  dní stylové a zároveň   nadstandardní ubytování. Součástí penzionu  byla  i restaurace. Snídaly jsme  zde, ale na chutné večeře  za slušný peníz jsme chodily  do nedaleké České Hospody. Dobré vínko jsme si dovezly  z Moravy. Každý večer   bylo naším milým  společníkem v  peřině.

Již v 15. stol.  na soutoku dvou řek - Labe a Kamenice - stála krčma. Komolením jejího pojmenování vznikl název této příhraniční  obce. Historie  Hřenska je spojena s těžbou a  plavením dřeva a  také s pašeráctvím.

Hřensko má velmi zvláštní,  až extrémní polohu – z jedné strany je sevřeno Labem a z druhé vysokými skalami. Říčka  Kamenice (deroucí se skalními soutěskami  NP a  Hřenskem protékající)  i  hladina Labe tu při prudkém vzestupu dokážou napáchat obrovské škody. Neméně zrádné jsou i sesuvy skal.

Půvabný  úsek naší nejmohutnější řeky, která se líně meandrovitě  vine oblastí skalních měst, dal název výše  zmíněné chráněné krajinné oblasti -  Labským Pískovcům. Na  Labi se nachází přístaviště. Je zde rozšířena lodní doprava. Na trasách kopírujících řeku jsme potkávaly i lodě výletní.  

Hřensko žije bohatým turistickým ruchem. Je výborným výchozím místem pro výlety. Nachází se tu mnoho penzionů,  hotelů a restaurací. Stavby mají fest  německý  šmrnc. Slovansko germánskou architekturu jsme si  ještě výrazněji užily  v malých vesničkách. Precizně propracované a zachovalé podstávkové domy, rozeseté  podél silnic i v nedotčené kopcovité krajině, připomínaly  perníkové chaloupky. Připadaly jsme si jako v pohádce.

Protože  jsme do penzionu (po strastiplné cestě, plné kolon) přijely v pozdních odpoledních hodinách, nebyl  již prostor na dlouhý výlet. Vydaly  jsme se tedy  navštívit  národní přírodní památku  a symbol národního parku České Švýcarsko  -   Pravčickou bránu (původní název Prebischtor). Rozpětím 26,5 m, výškou 16 m a šířkou mostu 8m   je  největší přirozenou  skalní  pískovcovou branou  v Evropě. Tvoří ji dvě samostatné  skály. Díky tomu není oblouk vystaven pnutí, které by vlivem střídání teplot  mohlo způsobit jeho rozlomení. Pravčická brána  byla navštěvovaná  již v 18. stol. V současnosti  si ji  přijede  prohlédnout až 100 000 turistů ročně.

Z Hřenska jsme vyrazily   k cíli  po červené ( první 2,2 km podél silnice, vedoucí na Mezní Louku a na rozcestníku  Tři prameny jsme pak  odbočily doleva  - do lesa). Následující 2,5 km jsme lehce  funěly vzhůru   upravenou   stezkou. (trasa cesty)

V těsné blízkosti Pravčické brány stojí zámeček Sokolí hnízdo,  kde je možné se občerstvit. Nachází se zde  také muzeum Českého Švýcarska. Stavba pochází z roku 1882. Výletní zámeček nechal během jednoho roku  (z původního výčepu) postavit   kníže Edmund Clary – Aldringen, tehdejší majitel panství. V tomto roce se  též začalo za Pravčickou bránu vybírat vstupné.

K cíli  jsme přišly  v podvečer.  Výběrčí vstupného už odešli na kutě. Vyskotačily jsme tedy   zcela zdarma na vyhlídková místa, nacházející se nad Sokolím hnízdem  a  dosyta si užily nádherných výhledů  na  monumentální skalní oblouk  i do okolní malebné krajiny.

Večer jsme  v našem  domečku pod skálou u vínka plánovaly, jak vyzobat co nejvíce třešniček na  dortu  ( to nejlepší z kraje) a nemuset se zbytečně vracet, protože  jsme  měly pouze  jedno auto  na přesun.

Druhý den jsme se ráno vydaly za Pyšnou princeznou na Panskou skálu.  Právě zde se kousíček krásné  staré pohádky natáčel. Panská skála (německy Herrenhausfelsen) - nejstarší  geologická rezervace v ČR - se nachází mezi  obcí Prácheň a Kamenický Šenov. Útvar vznikl  před  mnoha miliony  let, na svědomí ho má  sopečná činnost.

Svislé a pravidelně uspořádané pěti až šestiboké čedičové sloupce ( o délce až 12 m a průměru 20-40 cm) připomínaly zkamenělé píšťaly varhan. U skály  se nachází malinkaté jezírko (naplněné dešťovou vodou), vzniklé z vytěžené jámy. Těžba tohoto skvostu   je datována do  konce 18. století. Čedičové sloupy, odolné  proti působení mořské  vody, byly údajně  vhodným  zbožím do ciziny.   Hrozilo tu odtěžení. Naštěstí se koncem 19. stol. vybojoval pro  zachování unikátního geologického útvaru zákaz těžby.

Zaparkovaly jsme v Kamenickém Šenově  mimo placené parkoviště a kratičkou vycházkou  se  (po zelené)  dostaly k této národní přírodní památce, chráněné již od roku 1895.

Vyběhly jsme na  pahorek, vyškrábaly se po zvláštních kluzkých tmavých  kamenech  na vrcholek  a z pidivýšin  těchto čedičových útvarů  se pokochaly pohledy  do  širokého okolí Českosaského Švýcarska, Českého středohoří a Lužických hor.

Seskotačily jsme zpět k  autu a posunuly se  do nedalekých Jetřichovic. Od  rozcestníku Jetřichovice jsme se vydaly po červené  vzhůru   k vrcholkům pískovcových útvarů a vstříc  dalším kouzelným výhledům na zvlněnou krajinu Českého Švýcarska… z vyhlídek, které svá jména dostaly na počest  členů rodu Kinských. (zde celá trasa  cesty). Parťačka odmítla  návštěvu skalního hradu Falkenštejn, nacházejícího se hned  za vsí (15 min/na rozcestníku po žluté). Co už ...  pokračovaly jsme tedy stále po červené kolem  chátrající, ale krásné bývalé   jetřichovické dětské ozdravovny,  posazené v romantickém místě  při úpatí  skal. Musel to být kdysi skvost !!!

Následovala  cesta  lesem. Vystoupaly  jsme až k Mariině vyhlídce (428 m.n.m.), nacházející se na ostrém skalnatém hrotu.  Dostaly jsme  se tam po prudkém výstupu odbočkou z červené značky. Z původního názvu  Velký Ostrý byla skála (kdysi požární pozorovatelna) v roce 1856  pojmenována podle manželky majitele panství, kněžny Marie Anny Kinské a zpřístupněna turistům. V roce 2005 kvůli  nedbalým turistům  původní dřevěný altán vyhořel. Do roka byl nahrazen stavbičkou novou.

Volným tempem jsme šly  po červené k dalšímu vyhlídkovému místu, nacházejícímu se na skalním ostrohu. Vilémínina  stěna (původně Černá stěna)  byla  pojmenovaná podle maminky majitele panství, Vilemíny Kinské. Shlédly jsme odtud,  mimo jiné, Mariinu vyhlídku, Růžovský vrch  i domky v jetřichovickém údolí. Šlapaly jsme  dál atraktivním úsekem hřebene kolem mohutných skalních převisů, užívaly si vůní lesa… klidu, samoty   a ticha.

Poslední podívanou nám poskytly impozantní  vrcholové skály  Rudolfova kamene (původně Vysokého kamene - 484 m.n.m.). K samotnému  altánku  jsme  vystoupaly  skalní průrvou po mnoha  schodech i žebřících. Pěkné výhledy nám byly  odměnou za lehce  adrenalinovou  cestu.

U rozcestníku Pohovka jsme změnily  barvu a po zelené seběhly  zpět do Jetřichovic.

Autem jsme se  přemístily do Vysoké Lípy. Zaparkovaly jsme     před Chalupou  u rybníčku. Vydaly  jsme se  odtud podruhé za Pyšnou princeznou… do pohádky. Pár okamžiků na filmovém plátně zajistilo těmto místům určitou nesmrtelnost.

  Místního obyvatel nám poradil neznačenou  lesní stezku, po které jsme se skutálely do malebného kaňonu  říčky   Kamenice. Její tok nás přivedl  k Dolskému mlýnu, místu, které chytlo za srdce. Během své bohaté historie  zažívala tato z nejstarších dochovaných staveb na území národního  parku  období rozkvětů i pádů. Samota, nacházející se hluboko v lesní rokli, obklopená  panenskou přírodou, kdysi  čítala celkem tři usedlosti.

Nejstarší písemná zmínka o  Dolském mlýně (Grundmühle) pochází  z počátku 16. stol. Jeho dvě kola poháněla mlecí zařízení a třetí kolo pilu.

 V letech 1696 – 1910 (dle jiných zdrojů  mnohem déle - viz dokument a  viz odkaz) byl mlýn majetkem rodu Pohlů. Současná budova byla postavena  v roce  1727. Nahradila požárem zničený objekt. Plně se mlelo až do roku 1814. Později se po řece splavovalo dřevo. Protože by hladina  Kamenice při splavování dřeva  klesla pod únosnou mez, nemohla být do mlýna naháněna  voda. Za tyto nepříjemné ztráty však dostal mlynář právo vařit  pivo a pálit kořalku. Mlýn fungoval  do  první třetiny 20. stol.  Poté sloužil (díky  své strategické poloze  a  konečné stanici tehdy provozované  pramicové trasy Ferdinandovou soutěskou) jako  hostinec. Po druhé světové válce byl mlýn opuštěn a  začal  chátrat.  V roce 2000 se stal majetkem správy národního parku a v roce 2007 byl vyhlášen národní kulturní památkou. Za poslední roky se  stal obětí několika  povodní. Jak řeka Kamenice, tak  voda  tekoucí roklí  z Růžovského vrchu přispěly k jeho rozpadu. V současnosti  z mlýna zbylo torzo obvodových zdí, po ostatních staveních jen základy. Je snaha tyto zachovalé části formou dobrovolné činnosti  konzervovat.  

V záběrech pohádky o Pyšné princezně, natáčené v roce 1952,  bylo celé stavení i s náhonem  plně  funkční. Další filmovou příležitost dostal Dolský mlýn,  už jako ruina,  v roce 2008. Natáčela se zde pohádka Peklo s princeznou. Jeho současný vzhled tvořil skvělou  kulisu pro čerty.

Až z internetu jsem se  dozvěděla, že kdybychom bývaly pokračovaly od rozcestníku Dolský mlýn  proti proudu  řeky  Kamenice asi  500m po žluté,  přišly bychom k více než 180 let starému   památnému královskému smrku o průměru kmene téměř 3 metry,  pnoucímu se do výšky 27 metrů. 

Když  jsme si dosyta užily  zvláštní  atmosféry tajemného mlýna, vydaly jsme se  po modré turistické značce   prudce vzhůru  lesní cestou zpět do vesničky Česká Lípa. Cestou jsme  navštívily  upravený lesní hřbitov. Modrá  nás dovedla  až k autu. (trasa  celé cesty)

Vrátily  jsme se  do Hřenska a pěkný den zakončily v České Hospodě. S velkou  radostí  a elánem jsme u oblíbeného smažáku a pivečka  plánovaly program na následující den.

FOTOGALERIE  Českosaské Švýcarsko

 Články související:

České Švýcarsko - soutěsky Hřensko, Tiské stěny, Děčín - Pastýřská stěna a zámek

 Saské Švýcarsko – Königstein a Basteibrücke

Poděkování Ilči Pavlatové za  řidičské schopnosti a orientaci, za společnost, smysl pro humor i pro lumpárny.

 

Pozdravy Hance a Romanovi

 

Vstup  Pravčická brána 75,- Kč