Chaty a chalupy
Mapa Děčín
České Švýcarsko - Pravčická brána, Dolský mlýn, Panská skála, Jetřichovické skály
Některé výlety dlouho plánuji, jiné střílím od boku. Rozhodnutí navštívit Českosaské Švýcarsko přišlo náhle. Kamarádce přiletěla v den oslavy jejích narozenin sms s nabídkou ubytování v této oblasti. Jako „garde“ jsem byla určena téměř rozkazem. Za minutu bylo objednáno. Strávily jsme tam moc pěkné dny !!!
České Švýcarsko a okolí se nachází v okrese Děčín a spadá do CHKO Labské pískovce a částečně do CHKO Lužické hory. Díky velkému přírodnímu bohatství bylo území o rozloze 79 km² v roce 2000 vyhlášeno čtvrtým národním parkem na území ČR. Důvodem vysoké ochrany přírody je geomorfologie pískovcových skal a rozmanitost živočišné i rostlinné říše. České Švýcarsko je rájem pěších turistů, poskytuje množství různě náročných dobře značených výletních tras.
Užily jsme si krásné přírody, skalních věží, hrádků, labyrintů, výhledových míst, stěn, roklí, stezek, soutěsek, potoků a říček, lidové architektury, historických památek… hlavně však lesů, lesů a lesů…
I u německých sousedů jsme se zastavily a navštívily tam stolovou horu a další zajímavé oblasti. Nasály jsme atmosféru národního parku Saské Švýcarsko, které na NP České Švýcarsko navazuje.
Z Brna jsme vyrazily až na samý sever naší republiky, ke státním hranicím s Německem.
Zázemí jsme měly v penzionu Falk v Hřensku, v nejníže položené příhraniční obci (115 m.n.m.) a hlavní vstupní bráně do oblasti Národního parku České Švýcarsko.
Zrekonstruovaná útulná roubená chalupa (nejstarší dům v Hřensku, schovaný v náručí obrovské skály) nám na pár dní nabídla stylové a zároveň nadstandardní ubytování. Součástí penzionu byla i restaurace. Snídaly jsme zde, ale na chutné večeře za slušný peníz jsme chodily do nedaleké České Hospody. Dobré vínko jsme si dovezly z Moravy. Každý večer bylo naším milým společníkem.
Již v 15. stol. na soutoku dvou řek - Labe a Kamenice - stála krčma. Komolením jejího pojmenování vznikl název této příhraniční obce. Historie Hřenska je spojena s těžbou a plavením dřeva a také s pašeráctvím.
Hřensko má velmi zvláštní, až extrémní polohu – z jedné strany je sevřeno Labem a z druhé vysokými skalami. Říčka Kamenice (deroucí se skalními soutěskami NP a Hřenskem protékající) i hladina Labe tu při prudkém vzestupu dokážou napáchat obrovské škody. Neméně zrádné jsou i sesuvy skal.
Půvabný úsek naší nejmohutnější řeky, která se líně meandrovitě vine oblastí skalních měst, dal název výše zmíněné chráněné krajinné oblasti - Labským Pískovcům. Na Labi se nachází přístaviště. Je zde rozšířena lodní doprava. Na trasách kopírujících řeku jsme potkávaly i lodě výletní.
Hřensko žije bohatým turistickým ruchem. Je výborným výchozím místem pro výlety. Nachází se tu mnoho penzionů, hotelů a restaurací. Stavby mají německý šmrnc. Slovansko germánskou architekturu jsme si ještě výrazněji užily v malých vesničkách. Precizně propracované a zachovalé podstávkové domy, rozeseté podél silnic i v nedotčené kopcovité krajině, připomínaly perníkové chaloupky. Připadaly jsme si jako v pohádce.
Protože jsme do penzionu (po strastiplné cestě, plné kolon) přijely v pozdních odpoledních hodinách, nebyl již prostor na dlouhý výlet. Vydaly jsme se tedy navštívit národní přírodní památku a symbol národního parku České Švýcarsko - Pravčickou bránu (původní název Prebischtor). Rozpětím 26,5 m, výškou 16 m a šířkou mostu 8m je největší přirozenou skalní pískovcovou branou v Evropě. Tvoří ji dvě samostatné skály. Díky tomu není oblouk vystaven pnutí, které by vlivem střídání teplot mohlo způsobit jeho rozlomení. Pravčická brána byla navštěvovaná již v 18. stol. V současnosti si ji přijede prohlédnout až 100 000 turistů ročně.
Z Hřenska jsme vyrazily k cíli po červené ( první 2,2 km podél silnice, vedoucí na Mezní Louku a na rozcestníku Tři prameny jsme pak odbočily doleva - do lesa). Následující 2,5 km jsme lehce funěly vzhůru upravenou stezkou. (trasa cesty)
V těsné blízkosti Pravčické brány stojí zámeček Sokolí hnízdo, kde je možné se občerstvit. Nachází se zde také muzeum Českého Švýcarska. Stavba pochází z roku 1882. Výletní zámeček nechal během jednoho roku (z původního výčepu) postavit kníže Edmund Clary – Aldringen, tehdejší majitel panství. V tomto roce se též začalo za Pravčickou bránu vybírat vstupné.
K cíli jsme přišly v podvečer. Výběrčí vstupného už odešli na kutě. Vyskotačily jsme tedy zcela zdarma na vyhlídková místa, nacházející se nad Sokolím hnízdem a dosyta si užily nádherných výhledů na monumentální skalní oblouk i do okolní malebné krajiny.
Večer jsme v našem domečku pod skálou u vínka plánovaly, jak vyzobat co nejvíce třešniček na dortu ( to nejlepší z kraje) a nemuset se zbytečně vracet, protože jsme měly pouze jedno auto na přesun.
Druhý den jsme se ráno vydaly za Pyšnou princeznou na Panskou skálu. Právě zde se kousíček krásné staré pohádky natáčel. Panská skála (německy Herrenhausfelsen) - nejstarší geologická rezervace v ČR - se nachází mezi obcí Prácheň a Kamenický Šenov. Útvar vznikl sopečnou činností před mnoha miliony lety.
Svislé a pravidelně uspořádané pěti až šestiboké čedičové sloupce ( o délce až 12 m a průměru 20-40 cm) připomínaly zkamenělé píšťaly varhan. U skály se nachází malinkaté jezírko. Vzniklo z vytěžené jámy a je naplněno dešťovou vodou. Těžba tohoto skvostu je datována do konce 18. století. Čedičové sloupy byly údajně vhodným zbožím do ciziny. Hrozilo tu odtěžení. Naštěstí se v roce 1895 podařilo pro zachování unikátního geologického útvaru vybojovat zákaz těžby. Díky zemskému úřadu se tak útvar stal nejstarší českou geologickou rezervací.
Zaparkovaly jsme v Kamenickém Šenově mimo placené parkoviště a kratičkou vycházkou se (po zelené) dostaly k této národní přírodní památce.
Vyběhly jsme na pahorek, vyškrábaly se po zvláštních kluzkých tmavých kamenech na vrcholek a z pidivýšin těchto čedičových útvarů se pokochaly pohledy do širokého okolí Českosaského Švýcarska, Českého středohoří a Lužických hor.
Seskotačily jsme zpět k autu a posunuly se do nedalekých Jetřichovic. Od rozcestníku Jetřichovice jsme se vydaly po červené vzhůru k vrcholkům pískovcových útvarů a vstříc dalším kouzelným výhledům na zvlněnou krajinu Českého Švýcarska… z vyhlídek, které svá jména dostaly na počest členů rodu Kinských. (zde celá trasa cesty). Parťačka odmítla návštěvu skalního hradu Falkenštejn, nacházejícího se hned za vsí (15 min/na rozcestníku po žluté). Co už 
... pokračovaly jsme tedy stále po červené kolem chátrající, ale krásné bývalé jetřichovické dětské ozdravovny, posazené v romantickém místě při úpatí skal. Musel to být kdysi skvost !!!
Následovala cesta lesem. Vystoupaly jsme až k Mariině vyhlídce (428 m.n.m.), nacházející se na ostrém skalnatém hrotu. Dostaly jsme se tam po prudkém výstupu odbočkou z červené značky. Z původního názvu Velký Ostrý byla skála (kdysi požární pozorovatelna) v roce 1856 pojmenována podle manželky majitele panství, kněžny Marie Anny Kinské a zpřístupněna turistům. V roce 2005 kvůli nedbalým turistům původní dřevěný altán vyhořel. Do roka byl nahrazen stavbičkou novou.
Volným tempem jsme šly po červené k dalšímu vyhlídkovému místu, nacházejícímu se na skalním ostrohu. Vilémínina stěna (původně Černá stěna) byla pojmenovaná podle maminky majitele panství, Vilemíny Kinské. Shlédly jsme odtud, mimo jiné, Mariinu vyhlídku, Růžovský vrch i domky v jetřichovickém údolí. Šlapaly jsme dál atraktivním úsekem hřebene kolem mohutných skalních převisů, užívaly si vůní lesa, samoty a ticha.
Poslední podívanou nám poskytly impozantní vrcholové skály Rudolfova kamene (původně Vysokého kamene - 484 m.n.m.). K samotnému altánku jsme vystoupaly skalní průrvou po mnoha schodech i žebřících. Pěkné výhledy nám byly odměnou za lehce adrenalinovou cestu.
U rozcestníku Pohovka jsme změnily barvu a po zelené seběhly zpět do Jetřichovic.
Autem jsme se přemístily do Vysoké Lípy. Zaparkovaly jsme před Chalupou u rybníčku. Vydaly jsme se odtud podruhé za Pyšnou princeznou… do pohádky. Pár okamžiků na filmovém plátně zajistilo těmto místům určitou nesmrtelnost.
Místníob yvatel nám poradil neznačenou lesní stezku, po které jsme se skutálely do malebného kaňonu říčky Kamenice. Její tok nás přivedl k Dolskému mlýnu, místu, které chytlo za srdce. Během své bohaté historie zažívala tato z nejstarších dochovaných staveb na území národního parku období rozkvětů i pádů. Samota, nacházející se hluboko v lesní rokli, obklopená panenskou přírodou, kdysi čítala celkem tři usedlosti.
Nejstarší písemná zmínka o Dolském mlýně (Grundmühle) pochází z počátku 16. stol. Jeho dvě kola poháněla mlecí zařízení a třetí kolo pilu.
V letech 1696 – 1910 (dle jiných zdrojů mnohem déle - viz dokument a viz odkaz) byl mlýn majetkem rodu Pohlů. Současná budova byla postavena v roce 1727. Nahradila požárem zničený objekt. Plně se mlelo až do roku 1814. Později se po řece splavovalo dřevo. Protože by hladina Kamenice při splavování dřeva klesla pod únosnou mez, nemohla být do mlýna naháněna voda. Za tyto nepříjemné ztráty však dostal mlynář právo vařit pivo a pálit kořalku. Mlýn fungoval do první třetiny 20. stol. Poté sloužil (díky své strategické poloze a konečné stanici tehdy provozované pramicové trasy Ferdinandovou soutěskou) jako hostinec. Po druhé světové válce byl mlýn opuštěn a začal chátrat. V roce 2000 se stal majetkem správy národního parku a v roce 2007 byl vyhlášen národní kulturní památkou. Za poslední roky se stal obětí několika povodní. Jak řeka Kamenice, tak voda tekoucí roklí z Růžovského vrchu přispěly k jeho rozpadu. V současnosti z mlýna zbylo torzo obvodových zdí, po ostatních staveních jen základy. Je snaha tyto zachovalé části formou dobrovolné činnosti konzervovat.
V záběrech pohádky o Pyšné princezně, natáčené v roce 1952, bylo celé stavení i s náhonem plně funkční. Další filmovou příležitost dostal Dolský mlýn, už jako ruina, v roce 2008. Natáčela se zde pohádka Peklo s princeznou. Jeho současný vzhled tvořil skvělou kulisu pro čerty.
Až z internetu jsem se dozvěděla, že kdybychom bývaly pokračovaly od rozcestníku Dolský mlýn proti proudu řeky Kamenice asi 500m po žluté, přišly bychom k více než 180 let starému památnému královskému smrku o průměru kmene téměř 3 metry, pnoucímu se do výšky 27 metrů.
Když jsme si dosyta užily zvláštní atmosféry tajemného mlýna, vydaly jsme se po modré turistické značce prudce vzhůru lesní cestou zpět do vesničky Česká Lípa. Cestou jsme navštívily upravený lesní hřbitov. Modrá nás dovedla až k autu. (trasa celé cesty)
Vrátily jsme se do Hřenska a pěkný den zakončily v České Hospodě. S velkou radostí a elánem jsme u oblíbeného smažáku a pivečka plánovaly program na následující den.
FOTOGALERIE Českosaské Švýcarsko
Články související:
České Švýcarsko - soutěsky Hřensko, Tiské stěny, Děčín - Pastýřská stěna a zámek
Saské Švýcarsko – Königstein a Basteibrücke
Poděkování Ilči Pavlatové za řidičské schopnosti a orientaci, za společnost, smysl pro humor i pro lumpárny.
Pozdravy Hance a Romanovi
Vstup Pravčická brána 75,- Kč
Přidat do oblibených uživatelů
Hřensko
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí České Švýcarsko - Pravčická brána, Dolský mlýn, Panská skála, Jetřichovické skály
