ČESKÝ RÁJ 2005 - 5. Vesec - Plakánky - hrad Kost - Komárovský rybník - Hynšta ( Příhrazské skály)

Brzy ráno nás autobus veze přes krásný a rozsáhlý Žehrovský les s mnoha skalními útvary do vesničky Rytířova Lhota. ( Je zajímavé, kolik najdeme v naší vlasti různých Lhot, ale Rytířova je asi opravdu jenom jedna). Zde chvilku stojíme a pak vystupujeme na rozcestí u Vesce. Vrchol nedalekého kopečku zdobí rarita mezi českými zámky - kruhová stavba zámečku Humprecht - a tak víme, že se nacházíme nedaleko půvabného městečka Sobotky. My ale míříme na opačnou stranu.

Vesec je malebná vesnička s kruhovou návsí a rybníčkem. Všechny chalupy a jiné stavby tu jsou vystaveny ze dřeva v duchu krásné lidové architektury a vesnička se proto stala rájem filmařů - viz např.film Vzbouření na vsi... Vesnička je jako dlaň, než se nadějeme, tak ji máme za zády a loukou zestupujeme k ústí Veseckého Plakánku.

Úzkou skalnatou roklí nás vede cestička, která několikrát skáče přes potok i menší bažinu. Ve skalách míjíme několik lomů - možná se právě tady lámaly kvádry z pískovce na stavbu Hradu Kosti - a mnoho malebných skalních stěn a menších věží a pak naše rokle ústí do mnohem širšího Plakánku. Jeho dno pokrývá hodně zarostlá louka a tohle už není rokle, ale kaňon. Přicházíme k rybníku, jehož přepad vypadá jako vodopád a hezké chalupě. Pak ještě několik zákrut okolo skalních stěn a to už se před námi na louce objeví skupina vrbiček a pohádkové panoráma hradu Kost. Nalevo od nás se pod skálou ukrývá známá studánka Roubenka.

Napřed hrad obcházíme kolem dokola jako dva mlsní lovečtí psi, my ale "lovíme" jen za pomoci fotoaparátů ty nejlepší záběry a přitom zjišťujeme, že je pod hradem a před hotelem rozsáhlý rybník. Z jednoho místa jsou vidět všechny hrany mohutného donjonu ( hradní věže), který má půdorys lichoběžníku a není žel pro návštěvníky přístupný. Z jeho vrcholu - panečku - to by byl výhled !! Stoupáme do podhradí, kde nacházíme mnoho stánků se suvenýry, hospodu se zahrádkou a taky si tu můžete zastřílet z kuše. Na spodním nádvoří je drahá ubytovna pro cizince, kupujeme si tu pohledy a vstupenky. Prohlídka se má konat v 9 hodin, chvíli ale čekáme a pak se k nám přižene krásná blonďatá průvodkyně. Omlouvá se za svůj chraptivý hlas, který připomíná jednoho známého, předčasně zesnulého českého zpěváka, vítá nás a vede dovnitř do hradu.

Před vstupem do hradních paláců nás zkouší, zdali někdo z nás ví, na co sloužily dírky v pískovcových kvádrech, ze kterých je vystavěna protější zeď. Přihlásím se jako školáček a říkám, že jsem o tom sice četl - (do děr zapadly čelisti speciálních obrovských kleští, za jejichž pomoci a lany se pak materiál vyzdvihoval na potřebné místo) - ale že by to nebylo vůči ostatním fér. A ona mne usadí, ať si to tedy nechám pro sebe - ( a já si připadám právem jako idiot ) - a objasní to sama. Kolem sokolníka s dravými ptáky vstupujeme na poslední nádvoří, kterému vévodí již zmiňovaný donjon. Napřed prohlídka hradní kaple a pak po schodech do hradního paláce. Ten si prožil v minulosti své "temné chvíle", kdy byl přestavěn a sloužil jako sýpka ! Až za vlády jedné strany byl opraven - tehdy zde byla vystavována kolekce gotických Madon. Nynější majitel patří k rodu Kinských a vnitřní vybavení a zařízení upravil na dobovou expozici života na hradě. No - jako na zámku to tu sice není, ale i tak stojí prohlídka jednoho z nejzachovalejších hradů v Čechách za to !!! Když zestupujeme z horního nádvoří, čeká už na nás sokolník a ukázka výcviku dravých ptáků. Nevím jak ostatním, ale mně a Janě se nejvíce líbila roztomilá sovička Zuzanka. Mladý sokolník ji dokonce kvůli nám přivolal k sobě na rukavici a ona nám jako typická ženská ochotně zapózovala !! Pokračujeme prohlídkou černé kuchyně, dozvídáme se o obranném systému hradu, jehož součástí byly původně 3 rybníky, z toho se dva - Bílý a Černý zachovaly do dnešní doby, je dementována půvabná pověst o dobývání Hradu Kosti samotným Janem Žižkou - ten si prý po neúspěšném dobývání odplivl a prohlásil " že Kost patří psu"...Výrok je to sice moc krásný, ale Žižka tu nikdy nebyl. Hrad je vystavěn na skalnatém suku hluboko pod okolním terénem v údolích a zeshora prostě není až do poslední chvíle vidět ! V té době ještě neexistovaly turistické mapy a tak jej husitská vojska nejspíš nenašla... Pak už jsou naše chvíle, trávené na hradě, definitivně u konce. U vrat se - se slzami v očích dojatě loučím se sličnou průvodkyní - ( nedbám na rýpání od Jany, aby se mi o ní v noci náhodou nezdálo ) - místo toho mužně zamáčknu poslední slzu v oku - ( No a co, hneď jak dojedem dom, tož si pustím Schelingra) - a jdeme na kafé...

Protože nám teď před polednem na Komárovský rybník zrovna nic nejede, musíme se tam přesunout pěšobusem. Opouštíme hradní areál, od hladiny zarostlého rybníka se naň naposledy koukneme -já ještě rychloprůzkum vytesaného skalního bytu s chodbami, "s ložnicí i obyvákem a s okny"- a pak už capkám vedle Janinky po písčité pěšině lesem až na křižovatku silnic. Horko začíná být šílené - teplota šplhá až nad 35 stupňů !! Ani odtud nám dál nic nejede a tak po odpočinku zase po svých dál. Napřed kousek po silnici a pak zvolna klesáme nádherným borovicovým lesem, kde plno borůvčí a nad jednou pasekou nádherná skalní hradba. Znovu po silnici, ale to už jsme v osadě Srbsko. Pod skalními stěnami na nás svými vyřezávanými štíty juká několik Dřevěnic, které spolu se skálami tvoří nádhernou ukázku symbiózy přírody a člověka. Protože je silnička samá zákruta a plná projíždějících aut, zkracujeme si cestu po žluté značce lesem. Míjíme obrovský skalní útvar Sokolka. Je to veliká pískovcová kra, která je přes půl km dlouhá a jejíž stěny dosahují výše až 40 m ! konečně další turistické rozcestí, kousek lesem k nádherné skalní věži a pak už rekreační chaty, domky a kemp a po zaplacení vstupu stojíme na břehu velikého Komárovského rybníka.

Až teď vidím, že jsme udělali chybu : protější stranu rybníka pokrývá borový les a stovky rekreantů se chladí v jeho stínu, na naší straně máme stromy celkem 3 a ležet na slunci by byla sebevražda !! Co teď ?!? Janě není v tom vedru a po těch klíšťatech dobře a tak se odcházíme skrýt do stínu hospody. Zde vystojím dlouhou frontu na dobrou čepovanou limonádu, vonící po mandarinkách a kafé. S Janou se pak domluvím, že si tu odpočine a zůstane mne tu čekat, domluvíme si v podvečer sraz na zastávce busu a já i přes to horko utíkám na částečný průzkum Příhrazských skal. ( Akorát mám vůči Janě trochu vyčítky svědomí...)

Vracím se na rozcestí k té krásné skalní věži a odtud mne červená značka vede pořád mírně vzhůru po dně nádherné a romantické skalní rokle. Pěšina se všelijak kroutí mezi bizarními skalními útvary - místy mnoho skalních věží - pak trochu ostřejší stoupání na hřeben a stojím u turist.rozcestníku. Přes paseku na skalní ostroh, po kterém se dostanu k Hynště. V jednom místě prudké klesání po kluzkých schodech, vyrubaných v pískovci, s absencí jakéhokoliv zábradlí. Propast vlevo, ještě větší vpravo - tak tudy by Jana nešla ani omylem - a tak si to vychutnávám sám. Ještě kousek a stojím před tajemnou skalní místností.( Prý se tu scházeli pronásledovaní evangelíci a sloužila jako úkryt a modlitebna. Podle novějších poznatků byla místnost vstupní síní středověkého hrádku, tož nevím...) Po vyfocení toho nejpodstatnějšího pokračuju ze skalního nádvoříčka až dozadu na poslední dostupnou výspu. Je jí skalní ostroh, jehož skalní stěny spadají do strašlivé hlubiny Hrázkovy rokle. Stojím nad propastí jak frajer a pyšně se nakrucuju, protože nemám žádné závratě a až po chvíli ke mně pronikne hlas rozumu a já se vracím na bezpečnější místo. ( Ano prosím, chlapská pýcha a domýšlivost bývá příčinou věcí tragických a přečasto i těch posledních...) Slunce se ukrylo za veliký mrak, já čekám až vyleze, abych si to tu mohl zvěčnit na památku. Mezitím se kochám touhle ojedinělou oázou klidu, tajemna a krásy. ( Když s odstupem času píšu tyto řádky, tak už vím , že Hynšta a okolí patří k tomu nejhezčímu a nejlepšímu, co může Český ráj nabídnout návštěvníkovi toužícímu po kráse, romantice a menšímu dobrodružství !!!) Po vydechnutí posbírám na skalách několik krásných hřibů a pomalu se vracím na nádvoříčko před Hynštou, beru batoh a zpět na rozcestí turistických cest.

Protože můj časový rozvrh je velmi omezen a já přitom chci z tohoto konce Příhrazských skal vidět co nejvíc, ignoruju tropické horko a po červené značce vyrážím za dalšími zážitky... Po vcelku pohodlné cestě plné serpentin míjím množství nádherných skal a přicházím na další turistické rozcestí. Stojí tu trošku přiopilý, ale nesmírně kamarádský chlapík s klukem a vyptává se na cestu k Hynště. Kamarádi mu prý odbočili nesprávným směrem a on čeká na jejich návrat. Vysvětlím mu trasu a já si ještě odskočím na začátek "Příhrazských schodů", kde je moc pěkný výhled na podstatnou část zdejšího skalního města a krajinu kolem. Je to úžasná scenérie a byla by mnohokrát ještě hezčí, kdyby bylo lepší osvětlení, že Pane Bože ?!?

Tomuto zákoutí skal vládne věž Barberina, nalevo dole v údolí dokonce v dálce vidím slavnou Kobylu. Vracím se k opivněnému trampíkovi a dál pokračuji po žluté - směr Hrázka. tak toto je snad nejkrásnější etapa mojí "sólové" cesty a já nevím, na co se mám dívat dřív. Zda do hlubin kaňonu, do něhož umožňují průhledy ústí četných roklí, do něj spadající hned pod cestou, po které právě kráčím ? Anebo obdivovat až 20 m vysoké skalní věže a útesy a bloky nad serpentinami cesty ?!? Skály dosahují fantastických tvarů a jsou zdobeny takovou mozaikou voštin a skalních dutin, jakou jsem ještě na svých cestách po pískovcových skalách nikde jinde v zemích Českých nespatřil...!!! Skály jsou každá jinačí...a dál už se to ani nedá popsat, to se musí VIDĚT !!!!!!!!!!

Chvílemi vidím průzory mezi stromy Kobylu, ale na fotku je to stále ještě moc daleko a pak už není legendární skalní věž vidět vůbec ! Scházím k "Hrázce", což je opravdu jen uzounká hráz či šíje mezi velkými skalními roklemi, je vlastně i sedlem a vede po ní turistická cesta. Lezu po úbočí skalnatých svahů a zkouším něco vyfotit a pak napřed strmě a pak už pohodlnou pěšinou zestup do tajuplné Hrázkové rokle.

Proklikatím se na širší cestu, procházím pod krásnou skalní věží - vysoko nad "dolem" se vypíná Hynšta. Pak na rozcestí s modrou značkou, od Černého jezírka kousek po dobré lesní cestě. Pak se ale od značky trhám a jen podle mapy průstup suchou roklí mezi Vepřskem a Říjnovými věžemi. Je tu správná divočina. Je tu též horko a dusno jako v pekle, ale na rozdíl od něho tu rostou houby. A ne jen tak ledajaké, ale pravé nádherné hřiby !!! Když už jich mám nasbíráno aspoň na půl košíčku - ten ale sebou nemám - tak si dělám provizorní ranec z ručníku ... a při pohledu na slunce usoudím, že je nejvyšší čas se vydat zpátky za Janou. ( Jak už asi víte, tak mobil nemám a hodinky mi sice tikají, ale zpožďují se o 20 min za hodinu !) A tak musím čas odhadovat jako správný Valach jen podle slunce. Šak moc nefrajéřím - gdyž je zatáhnuté anebo gdyž prší, tož zme v prdeli a mosíme si takéj pustit rádio anebo televizu...)

Zpocený, mokrý a spařený jak jetel si převlékám suché tričko a tryskem dál. Napojuju se na červenou značku, naposledy kolem hezké skalní věže a chat a ve čtvt na sedm jsem u Jany. Za chvilku nám jede turistický bus do Mnichova Hradiště. Předek to má jak z tiráku značky IVECO, je v něm 20 míst na sedění a v prostředku je plošina pro kola. Objíždíme rozlehlý Komárovský rybník, na jeho konci ochotný řidič zastavuje jednomu mládenci a vysvětluje mu cestu do kempu. Mnoha zatáčkami se dostáváme do větší obce Kněžmost a pak k mé veliké radosti projíždíme pod zříceninou hradu Valečov - nezbývá než nostalgicky zavzpomínat na moji turistickou minulost a časy " pravěké" - a ještě jedeme na točnu do ovesničky Dneboh. Vysoko nad námi se tyčí 7 ohromných bloků se zbytky hradu Drábské světničky !! Cestou do m.Hradiště se otáčím a je na ně zdálky moc krásný pohled...

Hodný řidič nás vysazuje kousek od vlakového nádraží, rychlík do Turnova nám jede za chvilku a je to krásná vyhlídková cesta. V Turnově jsme cobydup, ještě se stavit na nákup potravin ve Večerce, pak rychle do hotelu a pod sprchu a po konzumaci lahodné tlačenky s hořčicí a rohlíčky "cesta" do říše snů...