Cestou necestou na horu Tŕstie.

Při mé druhé výpravě na jednu z nejvýraznějších dominant v okolí města Tisovec, horu Tŕstie (1121 m.n.m. ) jsem ze začátku měl obavy, jak se vyrovnám s vedrem, které vládlo už několik dní, později se ale ukázalo, že vedro nebude takovým nepřítelem, jak se zdálo, to o dost horší mě teprve čekalo a kdybych to jen tušil, co mě čeká, ani bych se do toho vůbec nepouštěl a to se jen tak něčeho nezaleknu, ale nebudu předbíhat, hezky všechno popořádku.

V druhý den, kdy sem byl při mé červencové dovolené v Tisovci jsem měl už předem naplánováno, že vyrazím na již zmíněnou horu Tŕstie, tentokrát jsem to ale oproti minulé návštěvě této dominanty vzal někudy jinudy. Nejprve jsem se svezl motorákem do Hačavy, kde jsem si ještě jednou nafotil zdejší jednodrátové mechanické závory, protože dle mých ,,čerstvých“ informací mají být tyto závory do konce roku 2015 zrušené. Už při mé první návštěvě ,,hačavských mechanik“ jsem si všiml, že od závor na rimavsko-sobotské straně vede nahoru žlutá turistická značka, takže pak stačilo, abych se podíval do mapy a hned se mi potvrdilo to, co jsem tušil, tato cesta vede na Tŕstie- cesta je o dost delší, než z Tisovce, ale s tím jsem už předem počítal.

Po nafocení závor na rimavsko-sobotské straně jsem tedy vyrazil k hoře Tŕstie. Z prvopočátku jsem se snažil vyrovnat s teplem a hlavně otravným hmyzem, zejména ovády, ty byly opravdu neodbytní, ale pak mě už nechali poměrně v klidu. Cesta se začala zvedat do čím dál prudšího stoupání, což ale v této oblasti není nic výjimečného, takže mě to vůbec nepřekvapovalo, nějakou dobu se mi dařilo hlídat i turistické značení, ale na konci louky, která byla posekaná, mě čekalo to, o čem jsem se zmínil na začátku tohoto cestopisu- nepřítel a to v podobě ,,ztráty" turistického značení a vysoké trávy, ostružiní…. Už jsem zažil lecos při mých výpravách, ale tohle předčilo všechno.

Psychicky připraven jsem se vrhl do té ,,džungle", postupně jsem se snažil prodrat, co nejvýš to jde s nadějí, že to snad dál bude lepší- žel nebylo, v jednu chvíli mě přemohla myšlenka, jestli jdu vůbec dobře, že to tak je, mě následně přesvědčila žlutá TZ na stromě, opravdu, věřte- nevěřte, tady bych cestu nehledal ani omylem, vždyť ani nebylo poznat skrz tu směsici vysoké trávy, ostružiní, jestli tu vede nějaká cesta, v minulosti možná, ale to už je asi nějakou dobu. Přesvědčen turistickým značením jsem tedy pokračoval dál proti kopci, myšlenku v podobě návratu dolů jsem rychle zahnal, protože by to vyšlo nastejno, jestli absolvovat cestu ,,džunglí“ dolů, nebo nahoru a jestli budu mít na svých nohách- a dokonce i rukách o nějaký ten škrábanec navíc, než doposud, mě už také vůbec netrápilo.

Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem se prodral skrz vysokou trávu, maliní, či ostružiní, ale pak už jsem naštěstí stanul na pořádné cestě, kde jsem alespoň na chvíli uviděl turistické značení. Dobrodružství tím ale zdaleka neskončilo, čekalo mě alespoň opětovné hledání značení, kudy jít, takže jsem si opět zase zašel, ale v tomto případě, i když jsem absolvoval další ,,škrábavou kůru“ to stálo za to, i když omezeně, ale od západu se před mnou rozprostřely krásné výhledy, takže jsem se ani moc netrápil tím, že jsem si zašel- nebo že by sem si cestu dokonce i zkrátil, to opravdu netuším. Následně jsem došel k malému lesnímu rozcestí, kde jsem zjistil, že žlutá značka vede zleva a ne zprava, odkud jsem přišel, ale co, směrodatné dále bylo to, abych šel stále po značené trase, což se mi už dále dařilo.

S velkou úlevou jsem po čase dorazil na pořádnou lesní cestu, která byla značená nejen žlutou, ale i červenou turistickou značkou, že jsem nenašel na rozcestí žluté a červené TZ rozcestník, mě trochu překvapilo, ale víc jsem se s tím netrápil. Šel jsem tedy do leva, protože jsem moc dobře věděl, kterým směrem mám jít díky světovým stranám (doufám, že to nezní jako vychloubání), z ničeho nic, aniž bych to čekal, se na stromě objevil rozcestník informující mě, že se nacházím v místě zvaném Kvakov vŕšok (863 m.n.m.) a že na Tŕstie je to ještě 1:10h cesty. Ten čas mě netrápil, víc starostí mi nadělaly čerstvé stopy medvěda, či snad vlka, na cestě v blátě, jistotu ale nemám (ostuda, že), tak jako tak v ten moment jsem se začal ohlížet po nějakém klacku, abych měl alespoň něco v ruce, kdybych huňáče potkal, stopy se ale po chvíli ztratili s cesty, podle čehož jsem usoudil, že méďa, či snad vlk, zalezl někam do lesa, obezřetnost jsem ale stejně raději stále ,,měl u sebe“.

Cesta dál už probíhala v klidu, sem tam jsem narazil na nějaké výhledy a pak už jsem se ocitl v místech, která mi začala být povědomá- důvod, no protože jsem zde už jednou byl, ale přišel jsem do těchto míst z druhé strany od Tisovce, takže, abych to měl se vším všudy, zašel jsem na samotný vrchol Hory Tŕstie, nacházející se v nadmořské výšce 1121 m. Cesta ale k nejvyššímu bodu žádná není, což je v tomto případě divné, když se zde nachází i vrcholový obelisk, to mě ale neodradilo od toho, abych se ,,dostavil“ na nejvyšší vrchol tohoto velikánu.

Dále jsem měl už jedinou myšlenku a to dojít k chatě nacházející se poměrně blízko od vrcholu, došel jsem k ukazateli ukazující mi směr, kudy k chatě jít, na zemi mě ale zaujal keříček borůvek- no jeden keříček, jak jsem dále zjistil, cesta k chatě vedla skrze velký plácek jen s borůvkami, beznadějně jsem se koukal do batohu, jestli tam nenajdu něco, do čeho bych alespoň trochu borůvek dal, žel nic vhodného jsem nenašel, smůla. Následně ale mé ,,borůvkové“ myšlenky přerušilo hřmění, takže jsem svižně seběhl k chatě, protože lepší, když mě bouřka zastihne tu, než někde v lese. Podíval jsem se k západu a bylo mi hned jasné, odkud hřmění přichází, nastalo tedy rozhodování, zda-li počkat, až se bouřka přežene, nebo jít dále, bouřka se ale nějak pořád držela kopců a za celou dobu, co jsem u chaty byl, se moc ku předu nehnula, takže jsem se vypravil na cestu do Tisovce.

U chaty jsem se ještě předtím potkal s nějakou velkou partou, ale nijak jsme si sebe moc nevšímali, bližší seznámení ale nastalo u velkého rozcestníku nedaleko chaty, kde se mě podle mého úsudku vedoucí této skupiny zeptala, odkud přicházím atd. Tak jsme se dali do hovoru, řekl jsem jim, odkud jsem a oni mi řekli, že jsou z Bardějova a jak se následně ukázalo, měli jsme společnou cestu až k rozcestí Pasiečky, tak jsme kráčeli společně dolů, překročili jsme po lávce zrádné rašeliniště, prošli jsme kolem pomníku významného českého botanika Václava Vraného, který zdejší přírodě doslova propadl a zde na hoře Tŕstie při jedné ze svých procházek i zemřel. Následně jsem já, vedoucí a ještě jeden jsme se odrhli od ostatních a byli jsme od nich trochu napřed, probrali jsme různé témata, a jak jsme tak mluvili a mluvili, najednou jsme se ocitli na plácku blízko rozcestníku Pasiečky (804 m.n.m), zde jsme počkali na ostatní opozdilce. Na tomto místě jsme se ale také rozloučili, protože jsme dále šli každý svou cestou- příjemná parta, úplně se mi při nich zlepšila nálada, která byla trochu pošramocená těmi nečekanými zážitky při výstupu nahoru.

Dále jsem tedy pokračoval opět sám a to raději už svižným krokem, protože hřmění nějak zesilovalo, až teprve na loukách nad Tisovcem jsem zvolnil krok, protože jsem viděl, že paní bouřka se nehodlá zatím přímo do Tisovce dostavit, pěkně to obcházela podle kopců jako Strieborná, Čremošná a jiných směrem k Muráni, kde to bylo čím dál víc tmavší. Jak si tak v poklidu kráčím, najednou se zvedl takový vítr, že jsem musel začít hledat rovnováhu a to přitom bouřka nebyla zas tak blízko, při vší úctě k tomuto přírodnímu jevu jsem ale raději přidal opět do kroku, abych se dostal z luk, kde najít strom je dost obtížné, někam, kde je vyšší bod, než já, protože i když bouřka nebyla tak blízko, blesk od ní může přilítnout, jen to hvízdne a dobrovolně jsem se tímto druhem elektřiny nechtěl nechat ,,dobít“. Až když jsem dorazil do města, opět jsem zvolnil, protože zde už byla malá pravděpodobnost, že by se chtěla paní bouřka na mém zdraví nějak podepsat, i když člověk nikdy neví i v zástavbě může člověka zasáhnout blesk, ale je to asi hodně málo pravděpodobné. Ještě, než jsem došel ke svým příbuzným v levostrané Hviezdoslavově ulici, začalo i trochu poprchávat, což mě ale po tom všem, co jsem za svůj dobrodružný výlet zažil, nechalo celkem klidným.

Co na závěr, mohl bych tento výlet ohodnotit jako méně zdařilý, ale to není můj styl, holt se snažím i na tom špatném najít i to pozitivní, takže v důsledku i ta cesta- necesta z Hačavy na Kvakov vŕšok má jistá pozitiva, užil jsem si pořádný adrenalin a ten je dobrý občas s těla dostat, aby ho nebylo moc a za další, poznal jsem další příjemné lidi, s kterými se dalo povídat o všem možném, život je holt pestrý a to mě na něm baví, takže hurá do dalšího dobrodružství, ono se zase někde nějaké vyklube, tím sem si jistý.