Procházka se zubačkou
Tak jsem se rozhodl napsat opět článek z mé oblíbené oblasti, jež je železnice. Nadpis tohoto článku může nezasvěcenému připadat minimálně trochu zvláštní, ale ti, co se pohybují ve světě železnice už určitě budou vědět, o čem tentokrát budu psát.
Teď ale, než začnu psát své zážitky z procházky, popíši, co to vlastně ta zubačka je. Zubačka je nazývána ve zkratce železniční trať, doplněná ke klasickým dvěma kolejím ještě třetí, ozubenou. Té se taktéž lépe říká ozubnice. Je známa v několika typech, například Riggenbachova ozubnice, nebo více známá Abtova ozubnice. Ta se právě náchází na trati Pohronská Polhora- Tisovec- trati, o které se v tomto článku chystám psát. Ozubnice se začala používat zejména v horských oblastech- v místech s velkým stoupáním na tratích, z důvodu, aby vlaky právě toto stoupání zvládaly, proto také měly vprostřed podvozku namontovány ozubené kolo, které se pak vzájemně ,,doplňovalo“ s ozubenou kolejí, čili ozubnicí. Tímto způsobem pak vlaky zvládaly právě náročné stoupání. Dnes je tento systém možné například vidět v provozu při mimořádných jízdách na trati Tanvald-Kořenov-Harrachov.
Teď už ale k samotné procházce. Opět, už po několikáté jsem se rozhodl projít po železniční trati Pohronská Polhora- Tisovec . Rozhodnutí, proč si znovu udělat takovou větší procházku po této trati vzniklo z důvodu, že jsem tuto trať neprošel nikdy v kuse, tedy nikdy přímo z Pohronské Polhory do Tisovce, ale pokaždé před tím mým výchozím bodem byla Zbojská, vrcholová stanička na této trati, trati, jejíž stoupaní (klesání) činí na Polhorské straně 50.2 promile a na Tisovecké cca 49 promile.
Procházku, pro někoho takový větší výlet jsem začal v Pohronské Polhore, kam jsem přijel z nedalekého města Brezna. Počkal jsem, až odjede vlak do Tisovce a mohl jsem potom v klidu vyrazit. Procházka celou dobu až do Tisovce probíhala celkem v pohodě, jen jsem měl obavy, aby se nepřihnal nějaký déšť, mraky se na obloze honily a nevypadaly zrovna moc ,,mírumilovně“. Naštěstí ale za celou dobu z nich ani nekáplo, ne alespoň na mě. Po chvíli chůze mezi kolejemi jsem dorazil na místo, kde začíná ozubnice. Hned jsem udělal nějaké snímky a pokračoval dále nahoru na Zbojskou. V kolejišti jsem narážel na různé rostlinky, tak jsem i je musel vyfotit. Nejen železnice, ale i příroda patří mezi mé oblíbené oblasti, to jste ale už určitě poznali v mých předchozích článcích. Po přibližně půl hodině jsem dorazil na Zbojskou. Zde jsem sám pro sebe zavelel k odpočinku. Doplnil jsem tekutiny, které se mi ale pěkně zmenšovaly. Ale z toho jsem si moc nedělal hlavu. Ona se totiž za domkem na zdejší staničce nachází studánka z velmi Dobrou Vodou, tak jsem si zde další tekutiny doplnil.
Po odpočinku a pár udělaných snímků staničky a jejího okolí jsem tedy vyrazil na další část této trati- úsek Zbojská- Tisovec. Tento úsek je o poznání delší, než předchozí do Pohronské Polhory, měřící 4 km, úsek do Tisovce měří 12 km. Po chvíli chůze jsem dorazil k prvnímu ze dvou technických unikátů této tratě-Čertov viadukt. Tento unikát se klene nad Čertovou dolinou. Z něho se také rozprostírají krásné výhledy právě na tuto dolinu. Déle jsem se tu ale nezdržoval, přešel jsem most a pokračoval dále pěkně z kopečka dolů do Tisovce. Netrvalo dlouho a byl jsem u druhého unikátu této tratě- Viadukt pod Dielom. Ten ale od svého ,,sourozence“ o kousek výše po trati neměl v historii takové štěstí . Na konci 2. světové války byl ustupujícími německými vojáky do základu zničen. Ke konci 50. Let byla provizorní dřevěná konstrukce nahrazena mostem celým z ocele. Tuto unikátní konstrukci vyrobily ve Vítkovických železárnách.
Po chvilce pobytu u tohoto mostu jsem opět pokračoval dále. Odtud dále po trati až k výhybně Tisovec-Bánovo se už krom ozubnice nenachází nic významného. Tak jsem tedy dorazil až na konec ozubnice, nacházejí se na začátku již zmíněné výhybny. Zde jsem se rozhodl počkat na vlak s tím, že do samotného Tisovce se už svezu. Ale chybička se bloudila. Byl totiž čtvrtek a vlak v tento čas jezdí jen v neděli. Trošku jsem se přehlédnul v jízdním řádu. Další vlak měl jet až přibližně za hodinu. To už jsem ale dál odmítnul čekat a holt jsem se vydal opět po vlastních až do mého v tomto článku několikrát zmiňovaného cíle- města Tisovec.
Ale i na tomto úseku se nacházejí alespoň dvě zajímavosti. Ta první je Tisovecká Jeskyně (Tisovská jaskyňa), do níž se právě od tratě nachází jeden z možných vstupů. Prohlídka této jeskyně je možná, ale pouze po domluvě z místím Jaskyňárským klubem v Tisovci. Není to totiž klasická prohlídka, jak ji známe z jiných jeskyň, jako jsou například Dobšínská, či Ochtínská, musíte být minimálně vybaveni helmou, ruční svítilnou, pevnou obuví. To vše vám ale zapůjčí a podstatné řeknou členové klubu, než vůbec vstoupíte do jeskyně. Další zajímavost je další most, podobný mostu nad Čertovou dolinou, ale oproti němu je kratší a menší.
A už se přiblížil konec mé železniční procházky. Takovou bránou do Tisovce je železniční tunel. Ten jsem se rozhodl raději vynechat, protože jsem si neměl čím posvítit na cestu. Proto jsem sešel po náspu dolů z tratě a vydal se po silnici k nedalekému městu. Ale to by bylo, abych i já u silnice nevěděl o nějakém železničním ,,artefaktu“ . Jedná se o bývalou železniční úvrať, kterou dříve, než byl vybudovaný tunel, jezdily vlaky na Brezno. Úvrať už dnes neslouží svému účelu, ale je používána jako zkratka do Hviezdoslavovi ulice v Tisovci. Tudy jsem se chtěl vypravit i já, ale tentokrát jsem měl smůlu, protože na okraji úvrati se ,,ubytovali“ Romové, kteří v tomto konkrétním místě zrovna nemají moc dobrou pověst, takže jsem se s nimi nechtěl dostat do křížku a raději jsem to obešel. A touto obcházkou jsem také zakončil svoji železniční procházku. V Hviezdoslavově ulici totiž bydlí moji příbuzní, u kterých jsem během své dovolené bydlel.
Tak to by byl konec tohoto článku, který je netypicky pro mě trochu delší, ale snad se vám bude dobře číst. Jsem rád, že mě při této ,,pochůzce“ po zubačce nepotkalo nic nepříjemného, myslím tím, že nepršelo a jiné nepříjemnosti.