Do Luhačovic nejen na prohlídku Slunečních lázní

První červnová sobota byla nádherným slunečním dnem a my proto na výlet do Luhačovic vyrazili už brzy ráno. Před pár dny se totiž na Seznamu objevil článek o Slunečních lázních, které byly po nákladné rekonstrukci právě zpřístupněny veřejnosti a tuhle informaci bylo nutno na místě (a na vlastní oči) důkladně ověřit.

V Luhačovicích jsme na busovém nádraží přestoupili na spoj k místní zastávce „Garáže“, odkud jsme to měli k našemu dnešnímu hlavnímu cíli nejblíž. Stačilo po lávce přes Šťávnici přeběhnout na druhou stranu, kde proti jejímu toku od lázní vedl široký chodník až k přehradě. Tady jsem se ocitli u zadní strany areálu Vodoléčebného ústavu a Slunečních lázní, kde jsme se přes nízkou střechu mohli pokochat prvními dílčími pohledy dovnitř. Pak už stačilo zabočit na ulici Leoše Janáčka, minout dřevěné stavení připomínající perníkovou chaloupku a o něco výš z ulice (naproti lázeňskému domu Jestřabí) mezi nádherně renovovanými staveními zabočit do vlastního prostoru Slunečních lázní. Realita viděného tentokrát naprosto zaclonila i naše nejbujnější představy a všechna ta krása byla navíc podtržena velmi fotogenickým osvětlením. I když byl dnešní den tropický, patřil k těm „suchým“ bez nějaké abnormální vlhkosti vzduchu a všechny lázeňské objekty i vzdálenější okolí bylo lze ostře sledovat i do těch nejmenších podrobností.

 

 

Vůbec první stavba na úpatí Jestřabí hory (302 m) tady vznikla začátkem 18.století a jednalo se o vodní mlýn. Po půldruhém století jej od mlynářského rodu Sedlářů odkoupili tehdejší majitelé panství Serényiové. Spolu s ostatním majetkem byl pak roku 1902 vložen do „první akciové společnosti“ založené MUDr.Františkem Veselým. Plány na přestavbu mlýna na Vodoléčebný ústav vypracoval architekt Dušan Sámo Jurkovič a pro lázeňskou sezónu 1902 byla vodoléčba otevřena ještě v témže roce – tak rychlá byla přestavba, přičemž byla většina starých prvků zachována. Během následujícího století, kdy zde byla prováděna vodoléčba, proběhly další stavební úpravy a ke své původní podobě se Vodoléčebný ústav navrátil až po současné důkladné renovaci. V opravených prostorách byly zřízeny tři nové muzeální expozice.

Vedlejší areál „Jurkovičovy Říční a Sluneční lázně“ vznikl roku 1903. V té době zde byla veřejná plovárna s bazénem a převlékacími dřevěnými kabinkami, vyzdobenými v duchu lidového folkóru. Potkávali se tu lázeňští hosté a pořádaly se různé sportovní soutěže. Nejprve se tu ženy s muži při koupání a opalování střídali. Roku 1910 byl bazén prodloužen a přepažen na ženskou a mužskou část. Část „Slunečních lázní“ byla po 2.světové válce rozšířena a funkční byl až do roku 1995, kdy zakročila hygiena a napouštění bazénu vodou z říčky Šťávnice zakázala.

Dnes se v místě bazénu nachází ochranný vodní biotop, lemovaný zrekonstruovanými řadami kabin. Přibylo nové dřevěné molo a lávka přes bazén, v jehož dnes jen asi třiceticentimetrové hloubce vody je možné se po kamíncích brodit. Prostor okolo brouzdaliště byl doplněn lavičkami a slouží k odpočinku a pořádání společenských a kulturních akcí.

V areálu se nacházejí další dvě budovy podobné Jurkovičovým stavbám. Tou první je majestátní objekt „Slatinných a sirných lázní“, který vznikl podle návrhu arch.Jana Krejčí roku 1909. Ve válečném období dle návrhu arch.Adolfa Vítámváse zbudována jejich nádstavba a provoz rozšířily „Sirné lázně.“ (Dnes jejich interiéry slouží jako skleník pro zazimování telomilných rostlin z lázeňského parku a v létě pak pro pořádání kulturních akcí.)

Druhou stavbou je bývalá „lázeňská prádelna s kotelnou“ z roku 1909 (stavitelem Josef Schaniak), v současnosti hlavní vchod do muzea.

K vidění jsou v něm údajně tři expozice. První se věnuje dílu slavného architekta Dušana Jurkoviče a součástí prohlídky je i perfektně zrekonstruovaná „Jurkovičova Odpočívárna“, zachovalé části původního mlýna a model areálu z roku 1910.

Druhá návštěvníky provede historií města a představí tradiční lázeňské léčebné procedury. No a ta třetí, nacházející se ve druhém podlaží, seznámí s dílem a osobností hudebního skladatele Leoše Janáčka, který Luhačovice miloval a každoročně v nich trávil část svých letních prázdnin až do roku 1928, kdy zemřel.

Autorem projektu obnovy Vodoléčebného ústavu a Slunečních lázní se stal tým TRANSAT architekt Projektu a renovace financována akciovou společností „Lázně Luhačovice“ za přispění peněz z dotačního programu Ministerstva pro místní rozvoj. Díky velmi zdařilé rekonstrukci bylo zachováno další dílo slavného architekta a to je nyní navrženo na národní kulturní památku.

My byli podobou „znovuzrozeného“ areálu, který předtím chátral, okouzleni a naše nadšení jen maličko mírnil fakt, že jsme se v něm ocitli už okolo deváté a prohlídku muzejních expozic si museli nechat až někdy na příště – otevřeno bývá totiž až o hodinu později. I tak v nás ale viděné zanechalo nezapomenutelný dojmem a myslíme si, že se díky opraveným Slunečním lázním krása a originalita Luhačovic ještě o další „zlatý“ stupínek navýšila...

Další naše kroky vedly okolo lázeňskému domu Jestřabí na začátek Pražské čtvrti. Tady ale Janě přišla „esemeska“ od sestry, že ve stavu jejich matky nastaly nějaké komplikace, a tak se žena rozhodla, že ji hned zavolá a poté se pomaličku přesune do středu lázní, kde mne u fontány před Kolonádou počká.

Já měl odtud namířeno do svahu ke Křížové cestě a prameni Marie. Cestou jsem za zříceninami Slovácké búdy viděl novou výstavbu se zvláštními sudovými objekty, no a pak už jsem nad parkem stoupal otevřeným terénem strmě do kopce, přičemž byla tato dnes polní (původně ale lesní cesta) lemována posledními zastaveními křížové cesty.

Začíná u minerálního pramene Viola a končí vysoko ve stráni nad lázněmi 15.zastavením (Kristovo zmrtvýchvstání) s citátem papeže Jana Pavla II. u pramene Marie. Autorkou obrazů se stala Jitka Jurnečková, výtvarnice z Brna. Realizovala je technikou malby na smalt a obrazy (celkem jich bylo dvacet) dokončila 2015. O rok později v březnu byla křížová cesta slavnostně posvěcena.

Pramen Marie byl objeven roku 2010. Je čerpán z hloubky 144 metrů a téměř kilometrovým potrubím veden do lázeňského léčebného domu Praha. Je přírodní středně mineralizovanou studenou hypotonickou vodou hydrogenuhličitano – vápenato – sodného typu.

Od pramene jsem parkem seběhl do středu lázní, a protože žena ještě se sestrou stále mobilovala, učinil jsem odskok k objektu vily Chaloupka, tyčící se ve svahu až téměř pod silnicí, který jsem zblízka ještě neviděl. Za své penízky přestavbu původního „Kuchyňského domu“ na obytnou vilku Dušan Jurkovič provedl roku 1902 a nazval jej „Chaloupkou.“ Přízemí vilky je zděné, nad ním se tyčí dřevěná nádstavba s balkóny, přístupná schodišťovou věžičkou. Podobně jako na dnešním Jurkovičově domě, i tady architekt k výzdobě využil prvky z karpatské lidové architektury a střecha objektu je členěna půvabnými zalomenými vikýři a štíty. Dnes toto krásné stavení nabízí luxusní ubytování ve dvou apartmánech.

Po znovusetkání s už nevolající ženou jsme se přesunuli na ulici Dr.Veselého do jedné restaurace na oběd. Ten byl sice dobrý, ale při placení se atraktivní číšnice o sto korun (v můj neprospěch) sekla, a když jsem ji na to šel k pultu slušně upozornit, peníze bez jakékoliv omluvy a navíc (s úšklebkem) vrátila. Což mne tedy trochu naštvalo – splést se může každý, ale hrát si kvůli svému vzhledu na „hvězdu betlémskou“, tak to může jen jedinec s hodně nízkým „Íkvé.“

Následoval pomalý přesun z centra města směrem k busovému nádraží a poněvadž jsme měli před odjezdem ještě chvilku čas, nezbylo než navštívit ještě cukrárnu a kavárnu jménem „Dobrá Naděje“...