Dovolená Jeseníky 3.den - Zlatorudné mlýny a Rejvíz

Cestopisy

Zlatorudné mlýny

Rejvíz

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

Dnes v úterý 24. 7. nemusíme spěchat na autobus, můžeme v klidu posnídat. Přímo na stole máme nachystán raut. Snídaně je velmi bohatá. Jsme zatím nad míru spokojeni.

Po snídani vyrážíme pěšky kousek po zelené značce, na náměstí se stáčíme po červené směr vlakové nádraží. Stoupáme do kopce. Je to pro mne překvapivé, že nádraží je nad městem. Od nádraží pokračujeme po silnici vedeni zelenou značkou. Po asfaltu moc ráda nechodím, ale podle mapy nepůjdeme dlouho. Hele, kobylka. Zelená luční kobylka se rozhodla přejít přes cestu a já, která musím vyfotit všechno, přiklekávám k ní a snažím se pořídit co nejlepší snímek, ale detailní makro to teda fakt není. Pokračujeme po silnici. Ale už jdeme dlouho, co je? Vlastně nevidím značku. Silnici lemuje potok, odbočit nemůžeme, žádný můstek tu nebyl, ale už tu také chvíli nebyla žádná značka. Vidím, že na druhé straně potoka, v lese, vede pohodlná cesta. My jdeme asi špatně. Měli jsme jít lesem, i když na mapě je značka vyznačena na té straně potoka, kde se nacházíme. Musíme se vrátit. Já se vracím, ale Michal ne. Prý ten potok snadno přeskočí. On možná, já ne a tak ho nechávám vzadu a vracím se až na křižovatku. Rozcestník sice ukazuje směr dobře, ale já už vím, že se mám raději pustit skoro neviditelnou, trávou zarostlou pěšinkou směr lesík. Kdysi tu asi také byl zalesněný prostor, ale je vykácený a osázený novými stromečky. Vidím Michala, jak se také vrací po silnici, ale jakmile jsme na stejné úrovni, chystá se přeskočit potok. Ze silnice je to dost příkré, ale zvládá to. "Proč se vracíš? Tam to nešlo?" Prý šlo, ale potok se rozdvojil a ten druhý byl mnohem širší a hlubší, takže se vymáchal ve vodě. Jít s mokrými ponožkami není zrovna příjemné a také se mohou udělat puchýře. Času máme dost, dneska žádný spoj potřebovat nebudeme, může se vyzout, posedíme a ponožky i boty na sluníčku trochu oschnou. Michal to ale odmítá, je nedočkavý, nevím, kam spěchá. Už je docela horko a cestička klikatící se lesem kolem meandrů potoka je velmi příjemná. Cítím, jak je mi dobře. Uvědomit si pocit spokojenosti je docela vzácné a důležité.

Jsme u rozcestníku Náhon, zelenou protíná žlutá značka. Já velím k pokračování po žluté, ale Michal ne, musíme prý po zelené ke Zlatorudným mlýnům. Já vím, že značka nás rychle dovede k mlýnům, ale já chci mírně odbočit po žluté a pokračovat po naučné stezce Údolím ztracených štol. U rozcestníku jsou i dva turisté a scházejí také dolů po zelené. Michal není k zadržení a jde za nimi. Nějak se mi plány začínají hroutit. Vždy plánuju dovolenou tak, abychom v oblasti pokud možno viděli co nejvíce zajímavostí a nemuseli chodit tam a zpátky. Po žluté značce a naučné stezce jsme měli šanci vidět vše. Ale jdu za Michalem dolů po zelené přímo k mlýnům. Kupujeme si vstupenku a chvíli čekáme, až se sejde více turistů, což netrvá dlouho.

Výklad průvodce o historii těžby zlata je zajímavý. Dva mohutné dřevěné mlýny jsou na tomto místě postaveny jako skanzen. A nechybí ani nádrž na rýžování zlata. Každý si může svůj "valoun"zlata vyrýžovat. Michal tedy rýžuje a rýžuje, já jsem již po svačině a přemýšlím, kam dál. Je teprve dopoledne a vracet se zpět je škoda, ale zase jít nyní do Údolí ztracených štol mi připadalo, že se tu budeme motat dokolečka. V hlavě mi vyvstala mapka a nápad, že se dá dostat na silnici vedoucí k Rejvízu. Návštěvu Rejvízu jsem měla plánovanou na jiný den. Snažila jsem se plánovat kratší pěší výlety, abych nebyla schvácená. Přece jen už nejsem nejmladší a přiznám se, že žádný sportovec. Nemám proto s sebou dnes ani mapku ani jízdní řády.

Paní v pokladně a průvodce radí, ať se vrátíme zpět k náhonu a po žluté opačným směrem k silnici a u hájenky je zastávka. Autobus by měl jet za chvíli, přesný čas nevíme. Od náhonu je to k silnici necelé dva kilometry do kopce. Michal mě zase žene a já funím a funím. Opět dovolená v poklusu, napadá mě. Prima zastávka tu je, autobus jede za 10 minut. Vychází nám to. Nevím přesně, kde vystoupit a tak si kupujeme jízdenku k chatě Svoboda. Vystupujeme a po chvíli je mi jasné, že jsme měli jet ještě o zastávku dál. Ale nevadí, šlapeme po silnici lemované pěknými horskými domky. Michal zase kus přede mnou, ale na to už jsem zvyklá. Rekreační středisko Rejvíz je atraktivní turistické centrum. K Velkému mechovému jezírku se dá jít přímo odtud, my se sem pak po okruhu vrátíme. Nyní pokračujeme ještě kus po silnici a pak odbočujeme doleva lesem ke vstupu do rezervace.

Dále k jezírku se jde po dřevěných lávkách, ze kterých se nesmí odbočit mezi stromy. Je to bažinaté území a nejen že by mohl být neukázněný návštěvník ohrožen zrádnou přírodou, ale rezervace je chráněné území a nesmí být poškozeno. Asi po jednom kilometru jsme u jezera. Obejít se nedá, stezka tu končí odpočívadlem s lavičkami. Fotím si mohutné vážky. Nezastaví se, takže detail nemám, ale i tak jsou nad jezerem na fotkách vidět. Vracíme se stejnou cestou ke vstupu a dále pokračujeme Doprava k penzionu Rejvíz. Jsem docela unavená, protože vedro je úmorné. Do odjezdu autobusu nám zbývá skoro hodina a tu využíváme k dokonalému odpočinku ve stínu vzrostlých stromů. Pivko bodlo.

Vlastně jsme dneska spojily dva výletní dny v jeden. To se Michalovi líbí, protože v sobotu můžeme trávit na oslavách města Zlaté Hory. Oslavy začnou vlastně už v pátek, ale to máme ještě v plánu výlet. Sobota může tedy patřit jarmarku, vystoupení kapel a hlavnímu programu. Ale teprve je úterý odpoledne, jsme ve Zlatých Horách. Teplé jídlo by bodlo a na náměstí není o stravovací možnosti nouze. Opět jsme si pochutnali a dáme si ještě zmrzlinový pohár.

GPS souřadnice:

uložit .gpx soubor (50.217, 17.297)

Poslední aktualizace: 6.5.2013

Vyhledání vlakového spojení na výlet