Ota si již od chlapeckých let přál podívat se na Island. Já se neustále divila, co ho tam láká, vždyť je to převážně šedá měsíční krajina bez zeleně. Řadu věcí, co Island nabízí, jsme viděli –
vodopády v Norsku,
barevné skály v Americe, jen ty sirné gejzíry neznáme. Ale to jsem zase měla strach, že mne to bude dusit, protože i v
SOOSu u Františkových Lázních tyto smrady nemusím – špatně se mi tam dýchá.
Nakonec jsem podlehla, když jsem zjistila, že Kudrna dělá letecký zájezd na Island a že se podíváme i do vnitrozemí, kam právě řada cestovek nejezdí. Pod stanem jsme spali v
Irsku i ve
Finsku, tak to snad o moc horší nebude. I když jsme věděli, že je tam chladněji, že tam často prší a hodně fouká. Tvrdili však všichni, že přeháňky střídají slunečné okamžiky a že se vše hrozně rychle střídá. Usoudili jsme, že když zmokneme, rychle oschneme a ono to nějak dopadne.
S patřičným předstihem jsme obdrželi do mailu od cestovky informace ohledně odletu a nutného vybavení. To vše doplnila průvodkyně Věrka, která nám navíc poslala svoji fotku i svého kolegy Jirky, abychom je na letišti snadno poznali. Bylo tedy o nás od začátku dobře postaráno.
Přesto nejhorší bylo balení - limit na osobu je 23 kg a to s sebou vezeme stan a vše, co je k tomu třeba. Živíme se tam sami, jídlo je tam drahé, ale řada věcí se tam vozit nemůže (maso, uzeniny, sýry,...), navíc dovážené potraviny jsou limitovány množstvím 3 kg na osobu. V tom naštěstí není slivovice. Tady se povolené množství liší - někde píšou 0,5 litru. Jinde litr. Takže jsme to zprůměrovali a vzali si dohromady 1,5 litru.
Vybaveni do mrazu, ale samozřejmě i do teplých slunečních dnů (vždyť v pokynech bylo přibalit si krém na opalování s vysokým UV faktorem), jsme se těšili na odjezd. Tedy hlavně Ota. Já bych to v posledních dnech snad nejraději zrušila. Jako kdybych tušila, co nás čeká.
Čtvrtek 8. 8. 2019
Letadlo odlétalo večer v 21,55, sraz jsme měli ve 20 hodin. Příjezd do Prahy vlakem a následně autobusem na letiště se nám zdál jako nejvhodnější. Proč budeme platit na letišti parkovné na 16 dnů.
Raději jsme jeli s předstihem. U ČD nikdy nikdo neví, kdy dojede. Tentokrát jsme však jeli bez zpoždění, autobus ČD jezdí na letiště každých 15 minut, tak tam budeme rozhodně včas. V autobusu na letiště však začal problém. Vždy si kupujeme elektronické jízdenky a prokazujeme se in-kartou, kde je to nahrané. Jenže autobusy čtečkou karet vybavené nejsou a já si samozřejmě nepřečetla, že musím mít do autobusu jízdenku vytištěnou. Řidiči naštěstí stačila jen potvrzující SMS v mobilu. Myslím, že to ani nečetl. Takže v podstatě skoro bez problému jsme dojeli na letiště a skoro jako první jsme přišli na stanovené místo. Ještě jsme měli téměř hodinu času. Pomalu přicházeli další účastníci zájezdu, postupně jsme se seznamovali a tak ten čas docela rychle utekl.
Průvodci Věrka a Jirka dorazili také dřív, předali nám letenky, mapky a spoustu povídání, kde byly v islandštině i základní fráze. Hned mi bylo jasné, že to se naučit nelze.
Odbavení kupodivu proběhlo bez problémů. Oba jsme měli přesně 23 kg. Až při tom osobním odbavení to bylo trošku složitější. Powerbanky na dně malého batůžku chtěli vidět. To, co jsem tam pracně naskládala, jsem snadno vyházela. Dát to tam zpátky už byl skoro problém. Ota, který tohle všechno zvládl bez problémů, někde ztratil palubní lístek. Dřív, než to stačil zjistit, tak mu ho Jirka dával. To bylo štěstí.
Odlet ve 21.55 se zpozdil, protože to nestačili naložit. Letadlo však dělalo hrozný rachot, ženský vedle mne si povídaly, spát se moc nedalo. Ani Ota, věčný spáč, toho moc nenaspal.
Letěli jsme přímým letem do Keflavíku, kam jsme dorazili o půlnoci místního času (ve 2 hodiny našeho času). Řidič Karel, který s námi přiletěl, si šel vyzvednout terénní autobus, my jsme si šli vyzvednout islandské koruny. Přímo na letišti je směnárna, kde se nechají Eura směnit na islandské koruny (ISK), nebo je zde bankomat pro vyzvednutí ISK z účtu.
Až tady jsme se utvrdili v tom, že jsme z celého zájezdu nejstarší. Ještě tu byl jeden jen o něco mladší pár a pak vše skoro o generaci a víc mladší. Tak to nebylo na žádném předcházejícím zájezdu s Kudrnou. Bylo mi jasné, že tady budu největší brzda zájezdu, zvlášť, když mne už od jara bolí kolena. No uvidím, co zvládnu.
První noc spíme na
tábořišti Garðskagi u městečka Garður na poloostrově Reykjanes. Stany stavíme téměř ve tmě a za mohutného větru, který je tu však prý běžný. Bylo to umění. Navíc se nic nemohlo odložit, hned to vzal vítr. My, kteří jsme ve
Finsku zvládli stan postavit nejrychleji, jsme měli snad největší potíže. Měli jsme pocit, že se nám stan srazil. Jediný prut, který drží stan zvednutý, nám v tom větru nešel ukotvit. Hrůza. Pak se to přece jen podařilo. Spát jsme šli asi v půl třetí, ale v tom větru spal dobře snad jen Ota. Byl to takový rachot, že jsem spala snad jen dvě hodiny. Navíc mi k ránu byla i zima. Před tímhle ledovým větrem nechránilo nic.
Pátek 9. 8. 2019
Vstala jsem tedy zmrzlá, nevyspalá a protivná, dokonce i sama sobě. Byla jsem ráda, že neprší, jinak bych snad jela domů. Zatím jsme neměli ani na čem uvařit čaj nebo kávu. Sice tam byla v bývalém majáku kavárna, ale nějak jsem měla problém tam i dojít. Kdyby to nefoukalo a byla bych vyspalá, bylo by tam pěkně. Byl tam dřevěný přístřešek, kde by se nechalo umýt nádobí. Tam byly i zásuvky. Nevím, proč jsem se tam musela jít podívat. Jenže podlaha byla dost vysoko, já zakopla, vlítla tam po hlavě a pořádně si narazila holeň. To to pěkně začíná. Za chvíli jsem tam měla pěknou bouli.
Ale nefoukalo tam a tak jsme se tam schovaní před větrem trochu najedli. Tedy hlavně Ota. Já nebyla schopna do sebe zpočátku nic dostat. Až později jsem se donutila sníst aspoň kousek chleba s paštikou. To už jsem měla v sobě dvě Guarany, které mne trochu postavili na nohy.
První akce na ostrově se týkala nakoupení věcí důležitých pro přežití. Sotva jsme odjeli, už se vracíme. Jana nechala v zásuvce rozdvojku. Nejsem tedy sama, kdo hned 1. den tropí hlouposti. Zastavujeme u benzínky Orkan těsně před obcí Njarðvík. Tady kupujeme plynové kartuše, které se v letadle vozit nesmí. Pro jistotu jsme s sebou měli dva vařiče na různé bomby. Tady mají oba druhy. Kupujeme obě, aspoň budeme mít možnost vařit současně večeři i čaj.
O kousek dál jsou dva obchoďáky s potravinami. Levnější je Bónus - ve znaku má prasátko. Byla jsem hladová, tak jsem se rozjela, nakoupila jsem chleba, tvrdé sýry, slanečky v nálevu, párky, kečup, olejovky, rýži, zde vyhlášený Skyr a samozřejmě pivo. Ceny jsou trochu vyšší, ale raději to vůbec nepřepočítávám. Jednak jsem v takovém stavu, že bych to nezvládla a navíc mne to v podstatě nezajímá. Něco jíst musíme. Paprikový sýr jsme snědli ještě během přejezdu, dokonce jsem za něj sklidila pochvalu. Nebo jsme byli tak hladoví?
Jedeme po snad jediné hlavní silnici přes
Reykjavík severním směrem. Přes záliv nepřejíždíme, ale objíždíme ho – držíme se při pobřeží. Ve špičce zálivu Botnsvogur odbočujeme vpravo podle řeky Botnsá a jedeme, až kam to jde. Na konci je parkoviště. Dál se jet nedá. Odtud si vyšlápneme na kratší okružní
túru k nejvyššímu islandskému vodopádu Glymur. Pro začátek to není daleko, ale s docela slušný převýšením. Za normálních okolností by to asi tak velký problém nebyl. Po téměř probdělé noci jsem však měla co dělat. Cesta byla hrozná, neustále nahoru a dolů, moc mi pomohly hůlky. Jenže když jsme došli k "lávce" přes potok, byly mi houby platné. Byla to kláda, lano na držení bylo upevněno je na začátku a na konci. Kdyby mi ho Ota nedržel, ještě teď tam někde stojím. Na druhé straně mne Věrka na kládě držela očima. Nakonec jsem to zvládla a dál statečně stoupala. Samozřejmě už jako poslední. Za mnou nebo těsně přede mnou byl už jen náš průvodce Jirka. Ota samozřejmě finišoval vpředu a čekal na mne jen na nebezpečných či jinak zajímavých úsecích.
Na jednom krátkém úseku, kdy se muselo prudce klesnout, nebyl ani provaz. Už jsem viděla, jak mi to uklouzne a sletím. Naštěstí bylo sucho, raději jsem si tedy sedla na zadek rovnou a spustila se dolů. Chudák Jirka, když to viděl, hned mi chtěl přispěchat na pomoc, ale já už byla dole. Pak mi raději dělal osobního průvodce. Byl fajn, ujišťoval mne, že mám jít podle sebe a nespěchat. Ani jsem jeho pomoc nepotřebovala, ale potěšilo mne to. Bylo tu hezky a já se cítila bezpečně.
V jednom místě na nás Ota čekal, aby nám ukázal hnízdící mláďata racků. Chodí sice rychle, ale stačí se koukat po okolí. Byl jediný, kdo si jich všiml.
Nad vodopádem se muselo přejít přes široký, i když mělký potok. Tu a tam vystupovaly kameny. Kupodivu jsem to zvládla se suchou nohou, ani jsem tam nespadla. Jen už jsem toho měla docela dost. Bylo však docela teplo, i sluníčko svítilo. Na druhé straně na nás čekala Věrka, všichni jsme si plácli na úspěšný přechod. Ujistili mne, že čas máme výborný a že to nejhorší je za námi. Už jsme jen klesali a kochali se, Ota šel už se mnou. Šla jsem sice pomalu, ale vytrvale.
Stanovený limit jsme překročili asi o 5 minut, takže prý v normě. I když se říká, že se ve zdejší přírodě nedá odskočit, tady problém nebyl. Ne všude se však skrytá místa našla.
Vrátili jsme se zpátky k zálivu a chvilku podle něj pokračovali. Ve zbytku dne následovali naštěstí už jen kratší zastávky. Od zálivu jsme odbočili na sever po silnici 520 a drželi se prakticky směru na sever až na parkoviště u zdejšího nejvydatnějšího
horkého pramene Deildartunguhvera. Tak tohle se skutečně nikde nevidí.
Kousek jsme se vrátili po silnici 50, odbočili na silnici 518 a dojeli tak k poslední dnešní zastávce -
ke dvěma vodopádům - Hraunfossaru a Barnafossu. Čas návštěvy a počasí vyšly perfektně. Ten hezčí vodopád byl při našem příchodu krásně nasvícený zapadajícím sluncem. Dlouho jsme se nezdrželi, ale při zpáteční cestě už na něj sluníčko nesvítilo. Tak tomu říkám štěstí.
Do kempu Húsafell po silnici 518 to už nebylo daleko. Kemp je obrovský, stan jsme postavili blízko stolečku, záchod s vodou nemáme daleko. Naštěstí to tu moc nefouká, stany se staví dobře. Ota ho zvládnul postavit sám, já zatím sehnala vodu, našla sůl, udělala kaši z pyrlíku a ohřála šunku z české konzervy. Jen lžíce jsem našla až ráno. Jedli jsme tedy malými lžičkami. Konečně první teplé jídlo. I když to teplé dlouho nevydrželo. Teplo tu večer už rozhodně není.
Přijeli jsme dost dlouho, snad jako první jsme už v půl desáté zapínali stan. Tentokrát jsem nic nepodcenila a oblékla si dvě vrstvy teplého spodního prádla - prý jsem byla připravena spát v minus 40 stupních. Ota byl přesvědčen, jak budu odhazovat v noci spacák. Předpověď se nevyplnila. Spacák mám tenký, k ráno jsem oblékla ještě mikinu a natáhla čepici a bylo mi fajn.
Sobota 10. 8. 2019
Večer jsme popletli o hodinu čas odjezdu, naštěstí jsem nechala mobil v autobusu, tak jsem budík nenařídila. Samozřejmě jsme se vzbudili o půl hodiny déle, než jsme chtěli, ale stále ještě o půl hodiny dřív, než bylo nutno. To jsme však zjistili, až když jsme honem rychle vstali a zjistili, že ostatní mají ještě půlnoc.
Občas drobně mrholilo. Moc to nevadilo, jen stany jsme neskládali suché. V pohodě jsme udělali i snídani. Jen já opět ráno boduju. Abych nemusela chodit pro vodu, vylila jsem do hrnce vodu z cestovní lahve. Něco do litru chybělo, vyndala jsem další neplnou petku půllitrovku a skoro decku tekutiny dolila. Když šel Ota na záchod, měl nádoby opět doplnit vodou. Naštěstí ho bolela hlava, chtěl vypít zbytek vody z půllitrovky. Stačilo mu lahev jen otevřít. Byla v tom slivovice. Její zbytek zachránil - už ho nezředil. Ranní čaj byl však výborný. Jen ta slivovice nám takhle dlouho nevydrží.
Dnes nás čeká přejezd
do západního vnitrozemí.
Poslední aktualizace: 11.3.2020
Dovolená na Islandu – 1. část – přílet a západ ostrova na mapě
Kvalita příspěvku:
Diskuse a komentáře k Dovolená na Islandu – 1. část – přílet a západ ostrova
Tak to čumím. Já myslel, že jste zahraniční dálky už nechali a teď si jenom popojíždíte po Česku.…