Island Grábrók, Reykholt, Deildartunguhver, Hraunfossar, Glymur
1.den
Island je druhým největším evropským ostrovem, ležícím na půli cesty mezi Evropou a Severní Amerikou. Omývají ho divoké vody Atlantiku. Tento zvláštní kus světa se dotýká severního polárního kruhu a do Grónska je odtud „co by kamenem dohodil“.
Nejen pro mne byl Island léta tajným snem. Shodou náhod se mi loni podařilo na internetu najít od CK Poznání letecký zájezd za poměrně solidní cenu. Kamarád „oslovil“ skupinu* známých z celé republiky a zájezd jsme včas (se slevou) zarezervovali. Kvůli nejstabilnějšímu počasí jsme vybrali červencový termín. Drahý hotel s polopenzí jsme nevyužili. Nejlevnější nabízenou variantu ubytování – stanování – bych vzhledem k zimě, větru a častému dešti určitě nedoporučovala. Vegetovali jsme v plně vybavených chatičkách bez jídla. Bohatě jsme vyžili z dovezených zásob a drobných nákupů.(kemp)
Autobus nás z Prahy odvezl do Drážďan na letiště. Po třech hodinách letu jsme se snesli do pošmourných mračen a usedli na islandském letišti v Keflavíku. Ručičky hodinek jsme posunuli o dvě hodiny dozadu a na pár hodin ulehli. Po kratičké noci jsme vyrazili vstříc různorodým zážitkům. V městečku Borgarnes, nacházejícímu se na fjordu Borgarfjörður, jsme zašli do obchodu.
I když je na Islandu předraženo, základní potraviny se v levném řetězci „Bonus“ daly nakoupit za dobrou cenu. Byly nám doporučeny místní rybí saláty a kaviárové pasty v tubě zn. Mills. Jemně slané máslo zde prodávali výhodněji, než nabízela naše rodná zem v letošním podzimním období. Dále jsme pak ochutnali vynikající Skyr, islandský výrobek z mléka ( s 1100 let starou tradicí), hustý a lahodný asi jako řecký jogurt. Pro své blízké jsme domů vezli oplatky Hraun (což v překladu znamená láva), lékořicové bonbony, čokoládu a hrozinky v čokoládě.
Alkoholu holdující si však na své nepřišli. Stejně jako v ostatních Severských zemích, je i zde velmi omezeno pití. Lihoviny se dají (starším 20 let) za příšerné ceny zakoupit ve speciálních obchodech Vínbúð (za ještě příšernější částky pak v restauracích). V běžných obchodech je možné sehnat pouze nepivo s obsahem alkoholu (2,2 %). Nepodobá se tomu skutečnému ani barvou.
Islandským národním nápojem je Brennivín („černá smrt“) pálenka z brambor, dochucená kmínem nebo bylinkou andělikou. Pivo tu bylo, na rozdíl od tvrdého alkoholu, desítky let (až do roku 1989) nelegální. Bylo totiž vládou mylně považováno za vstupní bránu do světa alkoholismu. Prohibice skončila a (ku podivu) klesla i spotřeba pálenek. Islanďané mají, dle informací naší paní průvodkyně, alkoholové pátky. Předpijí se doma (za „levněji“) a pak vyráží do hospod, barů a klubů. Pijácká párty se nazývá "runtur“.
Také jsme si dovolili v restauraci ochutnat pivečko zn. Viking. Výbornou chuť zkalila jeho astronomická cena (200,- Kč).
Ale zpět ke skvostům, které Island nabízel…
Naše první zastavení proběhlo v kráteru Grábrók. Lávové pole Grábrókarhraun je přírodní rezervací, která dominuje západní části země. Nachází se v údolí Norðurárdalur. Ne sopka samotná, ale její podloží patří mezi vůbec nejstarší na Islandu (má cca 16 000 000 let). Oblast je pozůstatkem velkého sopečného systému Ljósufjöll. Před více než 3 400 lety ji zformovala erupce. Pole lávy po výbuchu pokrylo kolem sopky plochu kolem 7 km². Nyní je zarostlé mechem, vřesem a keři a vytváří tak na pohled pěknou přírodní scenérii. Grábrók (170 m) je nejvyšší ze tří spících kráterů. Hýří šedou, žlutou, zelenou i rudou barvou.
Výšlap na Grábrók (Šedé kalhoty) byl velmi krátký a snadný. K dispozici jsme měli dřevěné lávky. Pohodlně jsme procházeli i po vrcholu. Shlédli jsme odtud jeho samotné nitro a potěšili se pohledy na bratříčky tohoto krasavce - Grábrókarfell (Červené kalhoty) a Litlu-Grábrók (Malé šedé kalhoty). Poslední zmíněný kráter však ještě dříve, než se oblast (v roce 1962) stala chráněnou, kvůli těžbě téměř zmizel. Pokračovali jsme pak dostavníkem k nejmocnějšímu evropskému horkému prameni.
Deildartunguhver sbírá vodu z geotermálních zdrojů v údolí Reykholtsdalur a tryská každou sekundu 180 litrů vody o teplotě téměř 100 ° C. Část této vody se přepravuje potrubím do okolních osad a farem a do městeček Borgarnes ( cca 30 km) a Akranes (64 km), kde slouží k ústřednímu vytápění. Z tohoto nejdelšího islandského teplovodu vytéká v Akranes (i po tolika zdolaných kilometrech) 80 °C horká voda. V blízkosti pramene stojí skleníky, kde se pěstuje zelenina. Pro velké množství páry se nedalo ani dobře fotit. Hodně to tam zapáchalo sírou (stejně jako v horké sprše na našem ubytování). Mnohem příjemnější severskou atmosféru nabídl o pár dnů později na poloostrově Reykjanes pramen Gunnuhver.
Po dalších 5 km jsme přibrzdili v maličké, avšak velmi významné vísce Reykholt. Je domovem nejznámějšího islandského básníka, politika a historika, Snorriho Sturlusona, který zde žil v období středověku. Snorri psal starým norským jazykem ságy - příběhy, které mapovaly historii země, významné postavy a další skutečnosti. Často v nich bylo zmiňováno o Vikinzích.
Islanďané, potomci Vikingů a Keltů, jsou na své kořeny patřičně hrdí. Stejně tak se pyšní jazykem a literární tradicí. Islandština patří mezi germánské jazyky. Je čistá, nemá importovaná slova. Protože si zachovala původní podobu, mohou (mimochodem velmi sečtělí) současníci bez obtíží číst stařičké islandské ságy. Těchto psaných příběhů mají bohatou zásobu.
Reykholt měl po mnoho let jednu z nejdůležitějších škol v zemi. V současnosti se v budově školy konají kongresy a má zde své sídlo pobočka Národní knihovny.
Zvenčí jsme zhlédli moderní kostel, v němž se nachází i kulturní centrum Snorrastofa. Potom jsme se pokochali útulnými pastelově zbarvenými interiéry dřevěného kostelíčka Reykholtskirkja (1885), stojícího v sousedství moderny. Pozdravili jsme Vigelandovu sochu Snorriho a ocachtali si ruce v Snorriho vaně Snorralaug (geotermálně vyhřívaném bazénku o průměru 4m). Protože byl využíván místními obyvateli již od 12. stol., mohlo by se jednat o nejstarší funkční horký pramen v zemi.
I Snorri se zde koupával a přijímal návštěvy. Žil nedaleko a dokonce měl svůj vlastní tunel, který vedl od úpatí horkého pramene k jeho domu. Archeologové v okolí stále nacházejí středověké pozůstatky. Souběžně tu vědci japonští provádějí výzkum polární záře. My ji, bohužel, za celý týden pobytu neviděli.
Pokračovali jsme k další pozoruhodné atrakci západní oblasti ostrova, nacházející se asi 100 km od hlavního města Reykjavík. Hraunfossar v překladu znamená doslova láva a vodopád. Množství vodopádů, tvořených potůčky a říčkami (rivulety) protékajícími porézním lávovým polem, padá v různých výškách z jeho hrany v délce asi 900 m do řeky Hvíta. Lávové pole Hallmundarhraun vzniklo po výbuchu jedné ze sopek, ležících pod druhým největším islandským ledovcem Langjökull (950 km ²). Užili jsme si krásných pohledů na tyrkysově zbarvenou vodu. Systém vodopádů je od roku 1987 chráněn jako národní přírodní památka.
O kousek dál, proti proudu řeky, jejíž divoká voda se tu v úzké puklině tříštila o skály, jsme navštívili Barnafoss - "dětský vodopád" - vytékající též z lávové planiny. Váže se k němu mýtus o dvou dětech z nedalekého statku, jejichž rodiče odešli na Štědrovečerní bohoslužbu. Děti se z dlouhé chvíle rozhodly mámě a tátovi jít naproti. Spadly však do vodopádu a utopily se. Jejich maminka, zasažená žalem, nechala přírodní skalní oblouk nad vodou zničit, aby nemohl nikdo trpět stejným osudem.
S kafčem v ruce jsme z terasy kavárny u vodopádů zakončili pěknou přírodní podívanou a potom jsme vyrazili k vodopádu Glymur - k cíli, který vyžadoval fyzickou aktivitu. Konečně !!!!
Vodopád Glymur se nachází v údolí Botnsdalur nedaleko Hvalfjörður, jednoho z nejkrásnějších islandských fjordů. Vysoko nad údolím se zvedá hora Hvalfell a za ní leží horské jezero Hvalvatn. Z jezera vytéká řeka Botnsá a klesá podél pohoří do strmého kaňonu. 198 m vysoká kaskáda činí Glymur druhým nejvyšším vodopádem ostrova.
K vrcholu tohoto krasavce jsme se dostali asi 1,5 hodinovou velmi pestrou štrekou. Tam kde cestu křížila řeka neexistovala lávka. Museli jsme vyzout boty, vyhrnout vysoko nohavice a v proudu extrémně studené vody se pouze za pomocí lana, zavěšeného přes vodu, přebrodit na druhou stranu.
Stezka vedla také jeskyní, lávovým polem, či svěžími, mechy pokrytými svahy. Při prudkém stoupání jsme z několika míst zhlédli vodopád v celé jeho úctyhodné výšce a při pohledu zpět se nám otevíral fjord.
Odměnou za výstupy do kotárů nám byly nepopsatelně nádherné pohledy na krajinu i do masivní a hluboké rokle.
V horní části toku Botnsá nebylo ani pomocné lano. Po kamenech to velmi klouzalo. Při brodění jsme dávali velký pozor, abychom neskončili v ledovici. Zpátky jsme sestoupili po druhé, neméně atraktivní straně řeky.
Dostavník nás ve večerních hodinách dovezl do kempu Gesthus Selfoss. Po smradlavé (ale příjemně horké) spršce jsme zakončili první parádní den na Islandu s kytarou a moravskými písničkami, s moravským vínkem a s moravským špekem…
ISLAND - ALBUM
Články související:
1.den: Grábrók, Reykholt, Deildartunguhver, Hraunfossar, Glymur
2.1. den: Skógasafn - muzeum Skógar, Katla Geopark – přírodní rezervace Dyrhólaey
2.2. den: Mýrdalsjökull, Skógafoss, Seljalandsfoss, Eyjafjalljokull Erupts Visitor Centre
3. den: Landmannalaugar (Duhové hory) a také o místních konících, ovečkách a o zeleni
4. den: Vestmannaeyjar (Vestmanské ostrovy) - "ostrovy západních mužů“5. den:Geopark Reykjanes - Modrá laguna, Gunnuhver, Seltún Krýsavík
6. a 7. den: Reykjavík - Harpa, Hallgrímskirkja, Hófđi, Perlan a nevelryby
7. den Zlatý okruh – Geysir, Gullfoss, NP Þingvellir a také Skálholt