Dukelský průsmyk 2006

To si tak jednou VARIOTI.CZ řekli, že by se zase mohli podívat někam dál než do Beskyd. Nic proti Beskydám - jsou to "naše" kopce - ale čeho je moc toho je příliš. Navrhl jsem (Proč zase já? No znáte mě.), že bychom se mohli zajet podívat na "východ". A tím to vše začalo.

"Na východ? A proč ne", souhlasili. Všichni totiž znají mé zážitky z východního Slovenska, protože tam mám půl rodiny a společně s bráchou jsme tam vždy trávili minimálně půlku prázdnin.

Tak jsme začali plánovat. "Začneme v Bardějově" navrhoval jsem. Bardějov je město s nádherným náměstím a jsou tam lázně - táta tam byl se svou partyjou na dodatkové a náramně si to užili. Z Bardějova je pak nedaleko na zříceninu hradu Zborov, kde můžeme přespat. Každopádně musíme vzít s sebou stany a jak znám Zborov, tak i nože. Pokud přežijeme noc, tak bychom zajeli busem k hranicím s Polskem a po hranici pokračovali až na Duklu. Zde zase přenocujeme a poslední "putovní" den to dotáhneme do cíle, do Habury. Tam přespíme u prarodičů, něco vypijeme v tamní krčmě a další den se vrátíme zase vlakem domů. Plán to nebyl špatný (ve vší skromnosti), a tak jsme si plácli a stanovili termín na konec září, protože je tam jeden den svátek a tak ušetříme dovolenou.

28.9.2006

Bylo nás pět - já, Peťa, Robert a dva Michalové. Sešli jsme se brzy ráno (nějak kolem čtvrté) na Bohumínském nádraží, koupili lístky a utíkali na perón ze strachu, aby nám to neujelo, ale znáte však České Dráhy. Vlak měl asi půl hodiny zpoždění. Abychom zabili čekání tak jsme se vyfotili s pendolínem. Vlak naštěstí přijel. Cesta do Košic byla fajn, rychlík krájel kilometry a všichni dospávali deficit, kvůli brzkému vstávání. Probudil nás až úžasný výhled na Vysoké Tatry. Robert se snažil něco vyfotit, ale měl štěstí hlavně na sloupy. Ve staničněj v Košicích jsme si dali mastnou polévku a hnusnou kofolu nebo ještě horší pivo a čekali na spěšňák do Prešova, kde jsme konečně přeskočili do poledního motorového vláčku do Bardějova. A to už bylo horší. Z Košic už cesta přestala ubíhat a naopak se kilometry začaly vléct. Tak jsme cestu zabíjeli domácí slivovicí od Majkla, pozorováním tamní KRAJINY a Robert zase focením sloupů.

Konečně Bardějov. Nádraží bylo plné příslušníků rómské národnosti, tak jsme se tam dlouho nezdržovali a vyrazili na náměstí. Centrum města je obehnáno zrenovovanými hradbami. Náměstí je kouzelné. Každý dům je jiný a přitom stejný a dominantou je uprostřed stojící pozdně-gotická radnice z počátku 16. století. Bylo však již něco kolem poledne, tak jsme byli nuceni vyrazit. Cíl zněl jasně a skluz hned na startu jsme si nemohli dovolit. Navíc se začaly stahovat bouřkové mraky. Cestou Michalové poklábosili s místním rybářem o pstruzích v tamních řekách a náš vášnivý fotograf Robert vyblejskl židovský hřbitov. Přes kopec jsme asi za půl druhé hodiny dorazili do areálu Bardejovských kúpeľ. Prohlídli jsme si areál nalokali se "živé a mrtvé" vody (hlavný a lékarský prameň minerálky) a hurá na oběd a pořádné pivo.

Mezitím se mraky (bez jediné kapky) rozutekly, a tak jsme mohli pokračovat v krasojízdě. Přes louku (mimo značku) jsme to střihli do dědiny Dlhá Lúka, kde nás místní lesáci upozornili na nebezpečného zubra, který utekl z nějaké obory a pak vzhůru na zříceninu Zborov. Při pomalu zapadajícím slunci jsme si prohlídli obrovskou zříceninu hradu (volně přístupná) ze 13. nebo 14. století a taky jsme shora prozkoumali cikánskou osadu pod hradem. Od hradu jsme se spustili dolů k cestě, kde jsme postavili stany, zažehli oheň, otevřeli pivíska a trenčianské párky s fazuľou a doufali v klidnou noc.

29.9.2006

Noc byla naštěstí klidná, tak ráno rychle zabalit a hurá na autobus, který nám ušetří pár kilometrů - navíc celkem slušně rosilo. Bus nás zavezl do Nižné Polianky, kde jsme dokoupili potřebné zásoby a vzhůru k hranici s Polskem. Zde nás trošku zarazilo, když jsme viděli na rozcestníku "DUKLIANSKÝ PRIESMYK - 8:20 h.". Stezka však byla krásně vysekaná, tak to po mokré stezce šlo skvěle. A nahoru a dolů. Žádné vysoké kopce (nejvyšší s nádhernou dřevěnou rozhlednou byl Stavok 752 m.n.m.), ale zato pěkně náročné. Naštěstí jsme do Dukelského průsmyku dorazili za světla.

"Žádné zdržování - jdeme na pivo a večeři", prohlásil jsem. Tak jsme si to hned namířili do místní restaurace. Zde měli čepované pivo i teplá jídla, ale jinak služby - no hrůza. Čekání na jídlo (hlavně když jste hladoví) bylo nekonečné a v momentě kdy nám ho přinesli by nás už nejraději viděli odcházet. Zavíračka byla psaná po půlnoci, ale my museli v devět vypadnout. Byli jsme však utahaní a před námi byl ještě den cesty, tak jsme nedělali problémy, zaplatili a šli si vyhlédnout noční útočiště. Posilněni slivovicí a pivem jsme zakotvili za jedním pomníkem a svými zadky zatroubili večerku.

30.9.2006

Noc byla hlučná - ne jen že nás budili těžké kamiony stoupající do Dukelského průsmyku, ale hlavně jeleni. Jejich hlasité vábení partnerek ráno okomentoval Majkl. Prý díky sousedům v paneláku ve Frýdku to v noci vypadá podobně. Při snídani u pomníku hrdinům padlým za druhé světové války v okolí jsme zavzpomínali na domov, odbyli žebrající cikáňata a pak vyrazili vstříc poslednímu dni naší cesty.

Hned za průsmykem jsme narazili na velkou betonovou rozhlednu. A zase nahoru dolů stále po červené značce a červenobílých hraničních kamenech. Také jsme cestou sbírali jedlé hřiby (kozáky, křemenáče a praváky) a jedli lesní plody (maliny, ostružiny…), na které je zdejší příroda bohatá. Poslední kilometry do Čertižského sedla jsme se prodírali horším terénem (zarostlá a bahnitá stezka), ale vidina čepovaného pivka, sprchy a pohodlných bačkor nás hnala stále kupředu. „Hurá sedlo – pauza svačina.“ Ze sedla necelou hodinku do obce Čertižné a pak to nejhorší – asfaltovka. Kluci hromadně vletěli do autobusové zastávky, ale naštěstí tady autobus jezdí málokdy. To by byla ostuda, kdybychom nezvládli posledních pár kilometrů a dojeli busem. S Peťou jsme se trošku trhli ale u cedule Habura jsme týmově na kamarády počkali a se zvednutou hlavou jsme všichni vtrhli od cíle. První pivko – to je paráda. V horní krčmě jsme navíc potkali krajany, kteří zde také ukončili svou pouť po místních kopcích.

Ale pak už rychle za babičkami, které na nás netrpělivě čekaly s večeří. A po večeři: těch piv a štamprlí! No znáte to – holt s východňarama si není radno začínat.

1.10.2006

Spaní (konečně v peřinách) bylo měkoučké, ale ráno bylo bolavé. Nohy a záda jak by se po třídenním pochodu mohlo zdát ani ne, ale ta hlava po večerní oslavě chtěla odskočit od krku. Bohatá babiččina snídaně nás však zase postavila na nohy. Tak se rozloučíme se známými a tradá domů. V Habuře jsme se však rozdělili – už nás nebylo pět. Michal a Robert se rozhodli, že se ještě odskočí podívat na Ukrajinu. Mě, Peťu a Majka odvezl bratranec v poledne od deset kilometru vzdáleného města Medzilaborce na železniční stanici, odkud nás čekala desetihodinová cesta přeplněným vlakem domů. Naštěstí jsme měli místenky a v kupé většinou narazili a šikovné studentky směřující do škol.

Co bych shrnul na závěr? Počasí úžasné, parta skvělá, příroda nádherná a všichni se ve zdraví vrátili bez újmy domů – prostě paráda.

Poslední aktualizace: 13.9.2008

Dukelský průsmyk 2006 na mapě