Expedice Hlinsko 2015 aneb máj v Betlémě I (Vojnův Městec, Velké Dářko, Krucemburk)

Tradiční Jarní cyklozájezd naší „tlupy“ byl tentokrát orientován směrem východočeským, s konkrétním rozbitím hlavního vůdcova stanu v desetitisícovém městě Hlinsko. Během tří dnů jsme pak projeli pár krajů a ještě více okresů. Minimálně modré tabule, označující okresy Chrudim, Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou, jsme míjeli poměrně pravidelně a často. Celá akce byla tentokrát hodně o pohodě a „technických vymoženostech“. Například Bob, který se před několika lety sám demokraticky zvolil do funkce hlavního traséra a vedoucího výpravy, totiž všechny překvapil novou výbavou. Americké horské kolo, digitální navigaci (kdo by chvíli stál, mohl by stát náhle opodál, že ano) a náznak toho, že vykoupil minimálně celou jednu várku cyklooblečení v šumperském Lidlu, nečekal snad nikdo (toto tvrzení je básnickou licencí, Aleš pochopitelně nevydržel a dopředu se všem pochlubil). A protože úvodní den byl z celého prodlouženého víkendu tím nejpestřejším a nejvíce míst představujícím, bude i I. část tohoto cestopisu nejdelší. Vždyť nás čekaly nejen památky lidové architektury i ty sakrální, vodní plochy i národní přírodní rezervace, sochy i pozoruhodné hřbitovy, ale také oblíbené Žďárské vrchy, skály všech možných tvarů i velikostí, ubytovací mlýn nebo městská sjezdovka. A samozřejmě množství zajímavých – a v tomto kraji cenově velmi přijatelných – osvěžoven.

Před zmíněným úvodním dnem musel ovšem ještě přijít den „Zero“, tedy čas příjezdu. Tím byla středa 6. května 2015. Do Hlinska jsme přijížděli na etapy a po naší skupině, která se přepravila za pomoci automobilu (Anička, Tonda a já), dorazil jen Bob. Většina účastníků výpravy už na nás čekala celkem nervózně a dlouho (Pepa tento časový úsek odhadl na dobu asi sedmi slivovic) a někteří už raději odešli do Hospody u sv. Huberta, aby nenarušili pravidelný – a 9 z 10 lékařů doporučovaný – přísun tekutin. My je, koneckonců, celkem brzy následovali. Pokoušel jsem se o první fotodokumentaci a skoro vždy mi do záběru vlezl Tonda, Nastával večer a smrákalo se, takže se jeho „aktivita“ celkem hodila, protože intenzivně přisvětloval. Je ale s podivem, že i v následujících dnech se mu podařilo nějak proniknout snad na každou druhou moji fotografii, včetně těch, kde jsem fotil letadla a ptáky … asi je prostě hodně fotogenický. A pak už následovala první noc v Betlémě. Pro upřesnění ještě raději zopakuji, že se nejednalo o město na břehu Jordánu, ale o skanzen na břehu Chrudimky.

Přichází luxusní slunečné ráno a čtvrtek 7. května 2015. Máme dovolenou a Standa navíc svátek. I tak nás z Austrálie se nedávno vrátivší Jirka peskuje, že bychom mohli vyjet dříve. Ze zoufalství a nudy dokonce umyje nádobí. Někteří z nás se v klidu projdou s fotoaparátem po Betlému (což je malý a velice příjemný vesnický skanzen uprostřed městské zástavby) a zanedlouho jsme nachystáni k odjezdu. Všichni v určeném termínu. Tedy přesněji řečeno: všichni až na Jirku. Odjíždíme až poté co tento jedinec objeví pod polštářem několik desítek minut zoufale postrádanou peněženku. Než skutečně vyrazíme, vzniká ještě druhé povinné skupinové foto (to první jsme stihli již nultý den v restauračním zařízení).

Původní plán výletů nám změní téměř celodenní středeční déšť a tak je rozhodnuto, že první den pokud možno omezíme pohyb v terénu a raději budeme využívat asfaltu a jiných zpevněných komunikací. V každém případě nejprve projedeme kolem kaple v Lázních a vzápětí dorazíme k pomníku českých patronů, kde se Tonda ihned striktně dožaduje pořízení rozsáhlé fotodokumentace se svou osobou. Marně mu vysvětluji, že dost fotek má už ze středečního večera. Naší první skutečnou zastávkou je až městys Vojnův Městec. Všichni vyrazí do hospody, já se odrodím a jdu se podívat na Santiniho zájezdní hostinec (tady mi ještě dělá společnost Bob), a poté i k poměrně zajímavému kostelu sv. Ondřeje (tady už ne). Když se přidám k ostatním, musím – kromě dobrého černohorského – ocenit také velmi krásné a hluboké oči (nevím proč, ale švagr Petr to občas nazývá špinavým pláštěm) obsluhy v restauraci. Hluboký pohled potěšil všechny přítomné pány bez ohledu věku i rodinného stavu a všechny naše blondýny (jiný materiál s námi opravdu neputoval) byly na chvíli upozaděny. A „pán domu“ nás rovnou pozval na sobotní selecí rožnění. Tuto nabídku jsme nakonec, bohužel, nevyužili …

Pokračujeme dál. Brzy míjíme zajímavý vstup do obory u Dářka se sochami sv. Huberta a jelena. Zajedu si pořídit snímeček a díky tomu přijdu o velmi zajímavou scénku, kdy se Pekoš přátelil se zmijí obecnou. Přežili nepokousáni oba. Pak už (pro mě a Boba konečně po několika desetiletích – což vysvětlím později) dorazíme k vodní ploše nazývané Velké Dářko a hned oceníme vodní sportovce i Olšiakův rozcestník. Tato „zrůdička“ se prý jmenuje Dařbucha. U největšího rybníka, který můžeme na Vysočině vidět, je celkem zima a hodně nepříjemně fouká, takže se raději rychle vydáme dál. Sice je to v terénu, ale kvalita komunikace se celkem brzy zlepší. Díky pořizování fotodokumentace a následnému blátivému dojezdu hlavní skupiny jsem ochuzen o další Pekošovo velké číslo, kdy si Petr uctivě – a přes řidítka – lehne před kola protijedoucích krásek. Zkrátka gentleman každým coulem. To už nás ale čeká průjezd Dářskými rašeliništi. Alespoň jsme viděli zase nějakou NPR a něco tekutin, ze kterých později vznikne řeka Sázava, kolem které jsme několik dní putovali v loňském létě.

Naší další zastávkou je obec Radostín, v jejímž středu se nachází rybník a novostavba kaple sv. Rosálie. Naším cílem se však stává až památka zvaná U Šimáka. Sice zde nabízejí i takové speciality jakou jsou žáby (za 380,-), ale uvnitř se moc neobsluhovalo. Při mé slabosti pro monumentální schodiště, nesoucí stopy secese, bych se klidně zdržel. Po asi půlhodinovém pobytu jsme byli stále bez piva a naše objednávka jídel nedoputovala ani na práh kuchyně. Tak jsme vše zrušili a odešli. Přišel jsem si jako ten legendární partyzán z jednoho kdysi slavného songu; tedy hladový a otrhán. Přitom na internetových stránkách hotelu a restaurantu U Šimáka si – mimo jiné – můžete přečíst, že „Naším přáním je, abyste odsud odcházeli spokojeni a dlouho vzpomínali na chvíle, které jste v našem restaurantu prožili“. Spokojeni jsme nebyli ani v nejmenším, ale druhá část přání byla naplněna beze zbytku.

Kolem jakéhosi trojstatku a krásné Olšiakovy Josefíny v serpentině v Hluboké se blížíme ke Krucemburku. Nostalgicky se podívám na rybník Řeka, kde jsme kdysi zažili s Bobem jediný čundr v životě, v rámci kterého jsme toho moc nenachodili a památky nenavštěvovali, ale konzumace byla více než pravidelná. Chtěli jsme tenkrát trávit dovolenou na březích Velkého Dářka … a prostě jsme tam nedorazili. Co dnes dělá Čáp, který se koupal zásadně v plynové masce, nebo Piškotka, toužící po manželovi a početném hejnu potomstva, netuším. Osudy ostatních šumperských účastníků této akce se rapidně liší. Čert je váženým lékařem, Bobr si v klidu bezdomovčí a Aleš II. už není mezi námi.

A tak konečně navštívím městys Krucemburk (tehdy to byla ještě Křížová). Zajímavé, kolik tu už před těmi téměř 30 lety muselo být památek. Všichni zasednou do hospody a já doháním hříchy mládí. Stihnu postupně dva pozoruhodné hřbitovy (jeden s hrobem malíře Jana Zrzavého, druhý s jeho příbuzenstvem), kostelní areál s památkově chráněnou ohradní zdí a farou, Nepomukovu sochu i poslední meníčko U rytíře Střely, kde jsem se opět připojil ke kolektivu. Potom pokračujeme cyklostezkou ke Ždírci nad Dobravou. S Krucemburkem má několik společných historických rysů. Například silné poškození a hodně mrtvých při náletech sovětských bombardérů v posledních hodinách II. světové války. Jenom Němcům se tehdy prý nic nestalo. Ještě povinné foto na vyhlídkové plošině bývalého vodojemu a pomalu se blížíme k našemu přechodnému bydlišti.

Cestou nás potká ještě chatařská osada u rybníku Januš, kde chvíli spočneme a zkontrolujeme, jestli nám ještě v plácačkách nezbylo trošku životodárné tekutiny z různých druhů ovoce (naštěstí zbylo). Poslední kopec, zastávka u Stanského mlýna, který byl jednou z původně zamýšlených ubytovacích variant, a jsme v Hlinsku. Tedy přesněji u lyžařského areálu s městskou sjezdovkou. Ta je dlouhá nějakých 600 metrů a její součástí je tunel, kterým prochází silnice č. 34. Od piva se na sjezdovku pěkně dívalo. I Tonda po několika pádech vzdal snahu někam vyjet a raději přisedl. A jak den začal, tak také skončil. Ráno nás Jirka pobavil svým vystoupením s peněženkou, večer zimničním záchvatem. A protože jsme si nějak moc neuvědomovali, že ještě před pár dny zažíval u protinožců tropické léto, nijak jsme zmrzlého Australana nelitovali. Zcela na závěr cesty nás čekalo několik záběrů u řeky, protékající kolem Betléma (Tonda se opět „vnutil“ snad na všechny pořízené fotografie) a za odměnu nám pak Anička připravila velmi pěkně vypadající obložené talířky.

Více fotografií k vidění na odkazu:

https://www.turistika.cz/cestopisy/expedice-hlinsko-2015-aneb-maj-v-betleme-i-vojnuv-mestec-velke-darko-krucemburk