Filipovice - Jeseník (Bukovice)

Ačkoliv jsou Filipovice poměrně zavedeným lyžařským střediskem, přímo v místě nabízejí spíše omezené možnosti pro běžkaře. Paradoxně ač výše posazené je severní předpolí Hrubého Jeseníku poněkud chudší na bohatší sněhové srážky, což má ovšem logické odůvodnění v jevu známém jako srážkový stín. Přeci jen většina srážek v našich končinách přichází od západních směrů a podíváme-li se do mapy, uvidíme, že v postupu mraků nad údolí Bělé, kam Filipovice patří brání mohutné masivy Keprníku a Šeráku, které tvoří dostatečnou bariéru pro přechod vláho nadité oblačnosti.

Naštěstí nic se nejeví tak tragicky, jak naznačuje teorie. Když napadne nějaký snížek i sem, využívají rekreanti pár běžkařských stop, které se snaží připravit vedení obce Bělá pod Pradědem ve spolupráci s Jesenickým sdružením cestovního ruchu. Bělá pod pradědem, kam Filipovice patří se vine podél stejnojmenné řeky od Videlského sedla v podstatě až k městu Jeseník a protože obec je plná různých penzionů, penzionků, zimmer frei (ale i pár hotelů), nabízí sklouznutí i v těsném okolí, přesněji přímo za humny. Nakonec, není zas tak špatné si zaběhnout do Jeseníku a komu se nechce zpět po svých, může použít i poměrně slušnou autobusovou Dopravu.

Z Filipovic si vlastně můžeme zvolit dvě nebo tři stopy, tou asi kratší je varianta okruhu přes návrší Bršť, která v podstatě vede po loukách k Domašovu (jedna z částí Bělé p.P.), otáčí se za hotelem Běla (nebo u hospody U Cimbury).

Asi zajímavější je trasa po okraji lesa od okraje Filipovic (tam kde je rezervace Filipovické louky). Protože zčásti vede po úpatí Točníku (předvrchol Červené hory) je trasa ještě poměrně dobře zásobená sněhem a zčásti má ještě i horský charakter. Nemusíme v tom ovšem hledat žádné horské přechody, za Filipovicemi jen zvolna stoupáme úbočím hory zhruba k rozcestí Pod Točníkem (zelená odbočka), my pokračujeme modrou, která nás vede od počátku. Tady máme vlastně veškeré hory odbyté, v několika zatáčkách nás čeká krátký svižnější sjezd, následuje pak už mírné dojetí k Rudohorskému potoku, kde se obrátíme zpět do údolí. U rozcestí Keprnický potok se můžeme krátkou odbočkou podívat k nedalekému lesnímu hřbitovu. Jsou zde hroby ruských válečných zajatců, kteří zde pracovali a zemřeli za 2. světové války. Hřbitov byl nedávno obnoven a mimo ruských jmen tu najdeme i jména německá, povětšinou s daty úmrtí v poválečném období – obětí velkorysých vítězů.

Dál pokračujeme zelenou značkou k okraji Bělé. Sjezd je nenáročný až mírný. Bohužel trasa probíhá polní cestou a je tedy poněkud vyfoukaná. Občas si nějaký traktorista řekne, že cesta od rolby je pro něho připravená, takže nám běžkařům připraví neveselé chvíle.

Jak dorazíme k okraji Domašova (tedy k nedaleké hospodě U Cimbury), opouštíme turistické značení, další úseky jsou značeny pouze šipkami Sdružení cestovního ruchu Jeseníky, ale protože jde všechno za vesnicí, není vlastně ani kde zabloudit. V podstatě vše je po východním úpatí okolních kopců (Domašovský, vzdálenější Javořík). Trasa se projíždí skútrem a ačkoliv se může zdát, že je sněhu málo, je z drtivé části po trávě, takže s určitou dávkou opatrnosti není problém cestu absolvovat. Povětšinou mírně sjíždíme, z občasnými výjezdy, jak se objíždí nějaký plot, nebo můstek u potůčku. Pravda, pohledy na zemědělské či průmyslové objekty nepřivádí lačnícímu turistovi nezapomenutelné zážitky, může si to zčásti vynahradit vrcholky Medvědí hornatiny a Zlatohorské vrchoviny nad zástavbou. U okraje místní části Mlýnky se běžkař může podívat na otočnou mapu (atrapa mlýnského kamene), to už jsou skoro Bukovice, tedy poslední část Bělé před Jeseníkem, v rozcestí U Gráfa pod Bukovickým vrchem se běžkař může rozhodnout, zda dojet k bývalým kasárnám (Jeseník, silniční průtah), tam se dá totiž pokračovat k Bobrovníku a do Lipové, případně sjet do Bukovic – protože zrovna jede autobus.