Gotické katedrály středověké Anglie, 4. část (Canterbury a kontinentálně - peruánské bonusy)

Do Canterbury, nacházejícího se v Kentském hrabství, jsme přijížděli s vědomím, že se jedná o historické město s téměř 60 tisíci obyvateli, které proslavily stejnojmenné povídky a jehož krásy neunikly ani bystrému oku sestavovatelů prestižního seznamu UNESCO. Zdejší katedrálu, která je považována za jednu z nejvýznamnějších, nejznámějších a nejstarších sakrálních památek Anglie, ovšem snad nejvíce proslavilo zavraždění lorda kancléře a arcibiskupa Tomáše Becketa čtyřmi tytíři krále Jindřicha II. v roce 1170 a následné pouti k jeho „kapkám krve“. Jméno tohoto světce mi ihned připomnělo rodný kraj, protože kostel jeho zasvěcení se u nás nachází v nedaleké Mohelnici.

Zaparkujeme u jakéhosi supermarketu a vydáme se městem po svých. Cestou ke katedrále potkáváme hlavně dřevěné – občas totálně asymetrické a jakoby se do strany řítící - domy s označením historická budova Kentu. Většinu z nich oživují zajímavé prvky s účelem podpůrným i zdobným, které většinou měly velká prsa i kopyta a vypadaly dost děsivě. Někdy ovšem spíše směšně, ale ta „markantně vyspělá Květa“ tam prostě byla vždycky.

Zanedlouho dojdeme na náměstí, kde se počet památek náhle zkoncentruje a kde se nachází nádherná dvojvěžová vstupní brána areálu katedrály. Je ještě brzy a zatím nás tam nechtějí. I z důvodu příjezdu velkého - a značně nefotogenického – vozidla zásobování nám nezbývá nic jiného než procházka k nedalekým hradbám s pozůstatky zdejšího hradu. Díky tomu vidíme i další ďáblice, opět se silně vyvinutými druhotnými pohlavními znaky.

Po příchodu do katedrály přes - již zmíněnou a zdobnou - Kristovu bránu, čemuž předchází odevzdání 12,5 libry, nás trošku zaskočil jakýsi pestrobarevný hrozen visící ze stropu. Byl totiž vytvořen z plavek, šatů a jiných kousků oblečení. Druhým šokem je pohled do vrcholu věže nad křížením lodí; v tomto případě se pto změnu jedná o hodně barevný vrchol perpendikulární gotiky. Tento architektonický prvek vidíme v týdnu už poněkolikáté a stále se ho nemůžeme nabažit.

V katedrále jsou také velmi zajímavé vitráže, z nichž tou nejstarší by mělo být vyobrazení – zde zavražděného – Tomáše Becketa (jednu moderní s nádhernou dívčí tváří jsem nenašel a musel si ji ofotit z pohlednice), a jistě zaujme také hrobka „Černého prince“ Eduarda z Woodstocku. Přehlédnout by nikdo neměl ani zbytky starého benediktinského kláštera Ježíše Krista s krásnou křížovou chodbou nebo nádhernou kryptu s pozoruhodnou freskovou výzdobou. Krypta je jediným místem, kde se nesmí fotografovat, a někteří zde dokonce museli mazat tajně pořízené snímky (autor článku se při focení mírnil, a zřejmě i proto nemazal). Jako bonus jsme v katedrále absolvovali i jakousi přehlídku válečných veteránů; pravděpodobně se jednalo o účastníky btvy u Trafalfaru.

Následně jsme tuto krásnou sakrální stavbu opustili a vydali se na cestu za dalšími památkami města. Minuli jsme jakýsi kostelík, jehož stěny byly vytvořeny (nebo alespoň obloženy) z pazourků a přes plot si prohlédli zříceninu benediktinského opatství sv. Augustina. To bylo založeno koncem 6. století, vstupné do areálu je 6,5 libry a dle našeho průvodce tam o moc víc než přes plot u vstupu vidět není (trošku bych polemizoval, protože středověká vstupní brána je krásná, ale v podstatě se jedná o chudší variantu Ježíšovy brány u katedrály).

Naším cílem je ale hřbitovní kostelík sv. Martina. Jedná se o poměrně nenápadnou stavbu, která je ale nejstarším kostelem v anglicky mluvících zemích i nejstarším trvale fungujícím farním kostelem na Britských ostrovech. V něm se nachází původní kamenná křtitelnice a prastarý relikviář. Pro někoho byla tato památka velkým zklamáním a ztrátou času, pro někoho vrcholem celého zájezdu (a tak to asi má být, bo tak je to správne). U kostela stojí rozhodně za prohlídku krásný hřbitov s mnohými stélovými kříži.

Potom se již vydáme zpět ke katedrále a po čase na nás zase spadlo pár kapek vody. Někteří zazoufali, že zapomněli deštníky v autobuse, ale pro nás, odkojené drsnými Jeseníky, nebylo toto osvěžení ani důvodem vytáhnout z torny nebo chlebníku bundu s kapucí.

O canterburské katedrále, která je na seznamu UNESCO od roku 1988,  bychom si jistě měli prozradit alespoň pár základních informací. Jedná se o románsko-gotickou stavbu, jejíž základní kámen byl položen v roce 1070 a která byla dokončena po sedmi letech. Jako datum definitivního ukončení stavebních úprav na katedrále sice bývá uváděn až rok 1834, ale svou raně gotickou podobu získala již na přelomu 12. a 13. století, tu stávající pak koncem 14. století. Dá se říct, že vražda v tomto případě přinesla pokrok, tedy alespoň ten stavební, a následně také obrovské zisky. Po Becketově smrti stoupl totiž zájem věřících o Canterbury a kostel prostě přestal kapacitně dostačovat.

Katedrála má celkem pět věží, čtrnáct zvonů (někde ovšem píší, že jich je 21) a je 160 m dlouhá, 47 m široká a 72 m vysoká (tento údaj se týká centrální věže, výška lodi v interiéru je 24 m). Mezi největší zajímavosti spojované s touto katedrálou patří fakt, že je první gotickou stavbou Evropy, u které známe jméno jejího stavitele. V tomto případě se jedná o Francouze Viléma ze Sens, který canterburský svatostánek přestavěl po velkém požáru v roce 1174. Po pěti letech práce spadl tento mistr z lešení a vystřídal ho Vilém Angličan. Poté již vznikly kaple Nejsvětější Trojice a Becketova koruna i dva kláštery. Další přestavbu si vyžádalo silné zemětřesení v roce 1382 a vedl ji mistr Henry Yevele.

Už v Canterbury bylo jasné, že jsme absolvovali skvělý zájezd a že tentokrát nelze ani tvrdit, že jsme měli všude strašně málo času. Ale stejně vždycky nějaký pochybil, takže např. nádhernou klenbu v kapitulní síni canterburské katedrály jsem objevil v podstatě až ve chvíli, když už všichni ostatní členové výpravy tento svatostánek opouštěli. Byla úchvatná, ale ve mně se, naštěstí, projevil pocit zodpovědnosti a u autobusu jsem byl nakonec mezi prvními. Dal jsem si jednu plechovku a dost překvapeně hleděl, kolik lidí si dokonce stihlo nakoupit v nedalekém supermarketu. Omlouvalo je jen to, že většinou utráceli za věci, které v taškách roztomile cinkaly a obsahovaly tekutinu barvy čaje …

A pak už nás po týdnu čekal opět Dover. Tentokrát již ovšem jen a pouze jeho přístav, kde jsme byli až příliš brzy. Čekání nám krátilo vodní ptactvo, takže jsme měli pocit, že odjíždíme mnohem dříve. Při zpáteční cestě nás překvapilo, že trajekt byl podstatně prázdnější než při cestě tam. Zkrátka a dobře je vidět, že se ze staré dobré Anglie do zemí, choulících se pod zoufale ukoptěnou vlajkou Evropské unie, nikomu až tak moc nechce. Já hned zašel za jedním ze spolucestujících, abych s ním prokonzultoval, kterou z nabízených lahví si zakoupit. Vzhledem k tomu, že je Robert lékař, předpokládal jsem, že by mohl být ve whisky ještě znalejším, než je moje maličkost. A musím říct, že jako poradce rozhodně nezklamal. Značka Bow More se ukázala být velmi dobrou volbou … 

Po návratu na kontinent jsme projeli Francií a ubytování nás čekalo až v belgickém Leuvenu, neboli Lováni. Příjemný pokoj v 7. patře hotelu nad hlavním nádražím byl plně vyhovující. Po zkušenostech z „mrazivé“ večerní procházky v Yorku jsem si tentokrát vzal raději mikinu … a málem padl z vedra. Evropa už měla pravé léto. Protože už bylo pozdě – a v Leuvenu jsem již jednou byl – vydal jsem se jen na krátkou procházku po hlavní cestě, spojující nádraží s historickým centrem. Pořídil jsem pár nočních fotek zdejšího svatostánku a Radnice, která ovšem byla, bohužel, svou dosti podstatnou částí schována pod lešením a plachtou. Pak už jen plechovku Guinnesse a zalehnout.

Cestou domů jsem se pak opět přesvědčil o pravdivosti rčení „blahoslavení chudí duchem“ nebo lépe řečeno o tom, že je často lepší nevědět. Během průjezdu Německem byla plánována jedna výstavní zastávka a já vypáčil z našeho průvodce, o co se jedná. Tyto zastávky ale občas nevyjdou, protože německé dálnice bývají poslední roky průjezdbé ještě hůře než naše D1 a z časových důvodů se pak tato zastávka prostě neuskuteční. Bylo tomu tak několikrát předtím i nedlouho potom. A tak zatímco většina autobusu zůstávala v klidu, nás pár zasvěcených trnulo. Naším dalším cílem mělo být totiž bývalé hlavní město západního Německa, tedy Bonn.

V tamní Bundeskunsthalle totiž až do 16.9.2018 probíhá skvělá výstava o kultuře Nazca, kterou dobře zná každý, kdo někdy četl knihy pana Dänikena (ano, jsou to ty obrovské obrazce na peruánské náhorní plošině). Výstava se také jmenuje Nasca ve znamení bohů; s podtitulem Archeologické objevy z pouště v Peru. Většina exponátů je zapůjčena z muzea v Limě a ty představují nedávné archeologické nálezy, vyprávějící o fascinující, zmizelé jihoamerické kultuře Nasca, která se vyznačovala četnými rituály, uměním, řemeslem, hudbou a životem v jednom z klimaticky nejnepříznivějších částí naší planety. Říká se, že Nasca patří mezi největší a nejcennější archeologické dědictví na světě a že pravděpodobně neexistuje žádná jiná pre-hispánská kultura, která by za sebou zanechala více barevných keramik a textilií. V každém případě většinu z nás tato výstava opravdu nadchla a byla krásným koncem našeho putování.

Na závěr bych rád ten týden v Anglii tak nějak shrnul nebo lépe řečeno přidal ještě pár postřehů a zajímavostí. Co se týče důležitého vnitřního pocitu, tak díky tomu, že novodobých genetických obohacovačů Evropy zde bylo k vidění poméně málo, bylo tady také klidněji a čistěji než např. v německých či francouzských městech ... a člověk se cítil mnohem bezpečněji. Z pohledu hlavního tématu zájezdu je třeba říct, že katedrály v Anglii jsou možná zvenku hranatější a nudnější než ty francouzské, ale vevnitř jsou o to veselejší, hravější a světlejší. Evidentně spokojen zde byl náš průvodce – historik, který neustále nadšeně hlásil, že Petr Parléř tady určitě v mládí byl a právě v Anglii čerpal inspiraci pro své pozdější kontinentální stavby. Měl ale na rozdíl od nás štěstí, že tenkrát nebyly anglické katedrály pod lešením (tento fakt je dnes ovšem v celé Evropě obvyklý a nijak hrozné to tady v tomto ohledu zase nebylo, spíše mě mrzelo, že jsme neviděli žádnou klasickou klášterně – katedrální knihovnu).

Co se týče kolegů turistů, tak kromě všudypřítomných Asiatů jsme zde asi nejčastěji potkávali Čechy a Slováky. S českými autobusy jsme se potkávali téměř všude a konkurovat nám tak mohly snad jen skupinky anglických dětí školního i předškolního věku. A ještě jedna zajímavost na závěr: na rozdíl od kontinentální Evropy je zde na všech čerpacích stanicích dražší nafta než benzin