Katedrály jižní Anglie, 5. část (Dover, Aachen a Praha)
Závěrečná část našeho putování už neměla s anglickými katedrálami nic společného, ale brány gotické zůstávaly i nadále otevřené dokořán. A platilo to i přesto, že tento článek bude – jak již jeho název napovídá – zahrnovat území tří docela rozdílných států. A jak už to tak bývá, mělo nás potkat zklamání i nečekaná radost, skutečné skvosty i záležitosti, které bych si klidně odpustil. Svým způsobem se ale jednalo o závěr docela důstojný. Vše začalo ještě na anglické půdě, v den, kdy na kalendáři svítila neděle 7. července 2019.
Poslední zastávkou byl podle programu královský hrad Dover, který je největším hradem v Anglii. Hrad byl založen v 11. století (předtím zde však stálo sídlo z doby železné i tábor starých Římanů), svou podobu získal ale až za Jindřicha II., tedy ve II. polovině století následujícího. K masivní přestavbě zde však došlo v době napoleonských válek. Díky jeho poloze se mu dostalo přezdívky „Klíč k Anglii“ a v loňském roce nám náš průvodce tvrdil, že jeho návštěva je zbytečnou ztrátou času. Plánoval jsem proto, že ušetřím 20 GBP a vyrazím raději na prohlídku samotného třicetitisícového přístavního města. Tentokrát ovšem vedoucí zájezdu označil návštěvu hradu za nadstandardní zážitek a protože hrad chválil i můj bratranec, podlehl jsem. A nebyl to nejšťastnější nápad …
Nejprve se tady opět naplno projevilo znevýhodnění těch, kteří v autobuse sedí vzadu. Zatímco vedoucí zájezdu s „předními sedačkami“ vstupuje do placených prostor, ti zadní teprve opouštějí autobus (na benzinkách je část autobuse po jídle a druhá se teprve staví do fronty). Většina ihned vyrazila ke krytům, telefonní ústředně a podzemní nemocnici s náhradním zdrojem z období II. světové války, zadní část autobusu – tedy i my – se už ale dostala až do druhé skupiny (za chvíli už tam stála fronta), a brzy bylo jasné, že z 2. místa už to prostě časově nelze stihnout. Přes přísný zákaz focení to tady totiž moc „neodsejpá“, zejména díky tomu, že téměř v každé místnosti se promítá nějaký film. V těch nám navíc trošku vadila snaha Angličanů popsat Mnichov jako statečný britský pokus o záchranu Československa (ve škole nás to prostě učili jinak). Ve třetí místnosti jsme to nakonec vzdali a nechali se z podzemí vyvést zpět na světlo boží. To, že jsem neviděl ten špitál, mě ale mrzelo opravdu hodně …
Zbytek hradu připomínal spíše divadelní kulisy a v mnoha sálech také divadelní představení probíhala. Přišel jsem si jako komparz a nebavilo mě to tu. Něco málo jsem si tady ale našel i já. Tím něčím byl římský maják, který byl ve 2. století postaven z tufu, kamene a cihel. Okolo roku 1000 se z něj stala zvonice saského kostela, který je dnes kaplí Panny Marie na hradě. Viděl jsem sice další významné místo britských dějin, ale celkově se dá hovořit o zklamání.
Následoval sjezd do přístavu, trajekt přes kanál La Manche s posezením u anglického polotmavého piva i povinný nákup whisky a dlouhá cesta kontinentální Evropou, zakončená nocí v německém Aachenu. Ke zdejší katedrále to byl sice od hotelu jen kousek, ale raději jsme už večer nikam nešli. Cáchy jsme neznali a po zvacích experimentech šílené Angely i zkušenostech z Frankfurtu jsme se také trošku báli.
K mariánské katedrále jsme se tedy vydali až druhý den ráno. Bylo pondělí 8. července 2019 a čekala nás stavba, která je Karlem IV. spojena i s našimi dějinami a kterou jsem toužil navštívit už hodně dlouho. Jednu z nejstarších evropských katedrál tvoří několik budov z různého období od starověku po modernu a památkou UNESCO je již od roku 1998. Byla postavena Odem z Mét na příkaz Karla Velikého, který je zde také pohřben. Základem je oktagonální palatinská kaple Panny Marie (průměr 14,5 m) z roku 805, která byla v letech 936 až 1531 korunovačním kostelem německých králů. Vzorem pro stavbu kaple byl ravennský San Vitale a v roce 1355 nechal římský císař a český král Karel IV. ke kapli přistavět gotický chór. Ten je 25 m dlouhý, 13 m široký, 32 m vysoký a dokončen byl v roce 1414 V chóru se nachází zlacené relikviáře, jeden je podle výkladu připisován Karlu Velikému, druhý Karlu IV. (což ovšem moc nechápu, protože jeden údajně pochází z přelomu 12. a 13. století, druhý z roku 1239).
Tyto relikviáře zde ovšem zdaleka nejsou jedinými klenoty. Zmínit musíme ještě minimálně trůn Karla Velikého, Barbarossův lustr z 12. století, kazatelnu Jindřicha II. z počátku 11. století nebo Zlatý oltář (Pala d´Oro) s krásnou reliéfní výzdobou z roku 1020. A minout bychom rozhodně neměli katedrální muzeum, které nabízí opravdu kvalitní výběr středověkého umění.
Zvonů má katedrála osm, nejstarší z nich pochází ze 17. století, svatyně Panny Marie je z poloviny 13. století. Západní průčelí katedrály je karolinské, velké okno gotické. Kolem oktagonální kaple se nachází čtyři kaple, většinově pocházející ze 14. a 15. století.
Většina z nás byla nadšena a to nás ještě čekal jeden bonus, který následně rozhodně nepotěšil děkana katedrály. Tento starý pán se totiž nechal uprosit, aby nás ještě před zahájením velké vojenské mše pustil ko kněžiště k oběma zlatým relikviářům (normálně se to objednává pro malé skupinky a dlouho dopředu). Přesvědčilo ho to, že jsme byli představeni jako skupina historiků ze země Karla IV., kterému Cáchy za mnohé vděčí. Podmínky byly jasné: přijdeme zprava, máme na prohlídku pět minut, fotit můžeme bez použití blesku cokoliv a následně na opačné straně chór opustíme. Nějak se to ovšem nepovedlo a mohly za to převážně ženy (což ostatně přece platí už od prvotního hříchu, že ano, pánové).
Zkrátka a dobře jsme vstoupili do chóru a najednou začala nefalšovaná diskotéka, tvořená převážně stroboskopy. Někteří naši důchodci – alespoň podle svých slov – blesky na mobilech a fotoaparátech vypnout neuměli a někteří prostě ani nechtěli. Ve chvíli, kdy jsme měli „zakázané pásmo“ opustit, se navíc některé ženštiny začaly schovávat v temných rozích kněžiště, v rychlosti pořizovaly poslední fotografie a nakonec utekly „středovou cestou“, kterou může kráčet pouze kněz konající bohoslužbu. Pan děkan prohlásil, že Češi se prostě opět ukázali jako národ, který je nedůvěryhodný a neschopný seriozního jednání a dodržování dohod. Současně přislíbil, že svou chybu a vstřícnost vůči českým výpravám už nikdy opakovat nebude. Někteří z nás se v té chvíli styděli, jiní zuřili (já to víceméně rovnou spojil). Zvláště poté co zjistili, že musí zaplatit 3 eura, protože vedoucí zájezdu přispěl katedrále 100 eury jako omluvu a příspěvek na květinovou výzdobu (a také fotky relikviářů následně nestály za nic, protože buď se na nich odrážely ty blesky nebo jejich majitelé … a já musel opět hořce zaplakat nad „absencí“ své zrcadlovky).
Pak nás čekala už jen obchůzka kolem katedrály, prohlídka katedrální pokladnice (toto muzeum každému vřele doporučuji a na stránkách Turistiky jsem mu věnoval samostatný článek) a krátká zastávka u "Pochodové" brány. To bylo vlastně z celého zájezdu vše a po nějaké době nás již svými světly přivítala noční stověžatá Praha.
Po noci v hotelu v Podolí jsem se definitivně rozhodl, že v úterý 9. řervence 2019 ještě zůstanu v našem hlavním městě. Praha totiž v té době nabízela neuvěřitelné množství zajímavých výstav, ale já se pro tentokrát spokojil pouze s česko – saskou výstavou ve Šternberském paláci (také v jeho zdech nechyběla ani Madam Gotika ani někteří spřátelení účastníci zájezdu) a reynkovskou Chodovskou tvrzí, kterou jsem navštívil poprvé v životě (k těm ostatním, zejména impresionistickým, výstavám jsem se ale za „pár dní“ vrátil). No a potom už nastal čas k návratu do rodného města a o den později také do pracovního procesu.
Teď je čas přidat ještě pár postřehů z cesty, z nichž některé možná i překvapí.
To, že Angličanky – čest výjimkám - nepatří k vyhlášeným krasavicím, většina mužů přinejmenším tuší. Fakt, že jsou i tak velmi sebevědomé, dnes už asi také až tak nepřekvapí. Mnohé z nich ovšem nelze označit jinak než jako těžkotonážní vozidlo nebo nadměrný náklad. Bohužel právě u nich bývají sukně nejkratší a boky – či spíš traktorové pneumatiky - nejodhalenější, takže se nelze ani moc divit, že někteří angličtí mladíci pokukovali hladově i po „důchodkyních“ z našeho zájezdu.
Kdo se těší, že si dá všude v Anglii pravé anglické pivo, může být často těžce zklamán. Všude je irský Guinness, který doprovází většinou různé evropské ležáky. Takže není problém si zde dát např. italské Moretti nebo náš Staropramen, ale ta stará dobrá Anglie, do které prostě piva typu IPA a APA nepočítám (ovšem ALE ano – když už jsme u těch zkratek), občas jaksi pochybí. Ještě, že se dobře točilo alespoň na trajektu …
Potěší snaha Angličanů nabídnout alespoň nějaký ten materiál v češtině (a rozhodně se nejednalo o vzácné výjimky). Navíc všude běžná ochota, úsměvy. Kdo byl někdy v Chorvatsku, kde na nás v tomto ohledu ostentativně … no však víte co … byl potěšen o to víc.
Zajímavou atrakcí zde byly dřevěné futrály na liturgická roucha, které ze všeho nejvíce připomínaly klavír. Viděli jsme je poprvé, několikrát … a rozhodně zaujaly. Pozoruhodné pestrobarevné náhrobníky jsem tentokrát – na rozdíl od loňského Yorku – také neprošvihl.
A co ještě dodat na úplný závěr?
Během týdne na ostrovech jsem viděl několik staveb, které patří mezi nejcennější anglické národní památky (zde jsou označeny jako památky I. třídy). Britské gotické katedrály jsou naprosto úžasné a v mnohém předčí i své slavnější francouzské kolegyně. I tady ovšem musíte, samozřejmě, počítat s tím, že se jejich část bude – v rámci nekonečných a nikdy nekončících rekonstrukcí – skrývat pod lešením.
Oproti loňskému zájezdu, kdy průčelí viděných katedrál patřilo většinou k celosvětově uznávaným klenotům gotické architektury a jejím stylotvorným prvkům, tak tentokrát to bylo – slušně řečeno – poslabší. V některých případech dokonce – a nebojím se toho slova – přímo prachmizerné. Naopak potěšitelné bylo, že jsem konečně uviděl dlouho plánovanou katedrálu v Cáchcách. Navíc její jádro mi silně připomínalo mou bezmezně milovanou Ravennu.
Fantastickou atrakcí jsou dřevěná „chodítka“ za jejichž pomoci si zvětšovacím zrcadlem prohlížíte svorníky na klenbách chrámových lodí (velmi zajímavé je hlavně pozorovat „vetché starce a stařeny“, kteří se právě s chodítkem „plouží“ po katedrále a nevnímají okolní svět). Mnohé jistě nepotěší fakt, že vstup do katedrál je v podstatě všude zpoplatněn a že ceny vstupného mnohde dosahují k 10 librám (v tomto směru zlatí Francouzi). Peněz se tak utratí dost a dost a času je – alespoň pocitově - pořád méně a méně, takže spousta věcí člověku uteče. Pozitiva však jednoznačně převažují, a proto doufám, že proběhne i 3. kolo anglických katedrál a že se na tento zájezd zase nějak vmáčknu …
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Dover
Půjčovna autPříspěvky z okolí Katedrály jižní Anglie, 5. část (Dover, Aachen a Praha)
