Grossglockner 3798m.n.m. přes Stüdlgrat
Grossglockner Stüdlgratem
Po krátkém navigačním tápání hned po příjezdu do Kals am Grossglockner jsme zamířili přes vesnici Berg po placené cestě Kalser Glocknerstrasse (cena 10Euro) až k poslednímu parkovišti u restaurace Luckerhaus v nadmořské výšce 1920m.n.m.. Odtud je již povoleno pokračovat pouze po svých. Rozdělili jsme si do batohů nezbytné lezecké vybavení a vyrazili zhruba na dvouhodinovou cestu k chatě Stüdlhütte, která leží ve výšce 2801m.n.m.. Zhruba ve třetině trasy se nachází chata Lucknerhütte, kde je možnost se cestou občerstvit. Tato chata slouží spíše návštěvníkům, kteří se do tohoto regionu přijeli pouze pokochat pohledem na pohoří s nejvyšší horou Rakouska a nemají kam spěchat. Pokračovali jsme dále klikatící se pěšinou a s úderem páté odpolední jsme stanuli před chatou Stüdlhütte, kde jsme měli rezervované ubytování. Uvítali jsme na chvíli možnost spočinout na venkovní terase při zapadajícím slunci a čepovaném pivu. U jednoho ze stolu seděla jiná skupinka Čechů, kteří si postěžovali, že teď když se konečně po třech dnech udělalo „vokno“ s pěkným počasím a „voni“ chtějí jít na vrchol, tak pro horolezce už na chatě nemají místo… O to větší překvapení bylo, když jsme jim sdělili, že my máme rezervaci již od března J. Po dvou pivech jsme se šli ubytovat. Přidělili nám pokoj pro cca 20 lidí (10 dvouposchoďových postelí vedle sebe). Jelikož jsme věděli, že na druhý den brzo vstáváme, šli jsme zalehnout již po půl deváté, ale usnout se moc nedalo. Jednak člověk není zvyklý tak brzo spát a jednak v takovém počtu lidí je okolních zvuků až příliš (každý druhý si alespoň jednou odskočí na záchod a zbývající třikrát za noc zkontrolují na mobilu, kolik je hodin J).
Budík nám zazvonil před půl pátou ráno a cílem bylo vyjít okolo páté. Vzhledem k tomu, že stejný nápad měla většina lidí na celé chatě, museli jsme se různě vyhýbat a čekat na záchodech, takže jsme nakonec vyrazili až o půl šesté. I tak jsme, ale šli za tmy a svitu čelovek. Jak již je uvedeno v názvu článku, pro výstup jsme zvolili náročnější cestu Stüdlgratem, kde nejtěžší pasáže dosahují obtížnosti IV- UIAA. Po necelé hodině jsme došli k místu, kde začínal ledovec Teischnitz, nasadili jsme mačky a navázali se na lano. Po další necelé hodině jsme prošli vyšlapanou cestou přes ledovec pod skálu, kde již nebylo maček zapotřebí a začínala lezecká část. První hodinka nám rychle ubíhala, neboť jsme nenarazili na těžší úseky, až jsme stanuli na tzv. „Frühstücksplatz-u“. Zde jsme dostáli jménu tohoto místa a dostali do žaludku nějakou energii. Frühstücksplatz je zároveň důležitým milníkem na trase, neboť je odsud v případě problémů či přecenění sil ještě možný bezpečný návrat zpět na chatu. Nad ním již začínají úseky, které jsou výhradně jednosměrné a jelikož se za námi již drali další lezci, vydali jsme se stoupat vzhůru do oblak. To jsme, ale ještě netušili, že budeme stoupat další tři hodiny. Postupně se začaly střídat lehčí místa s těmi obtížnějšími a bylo nutné být dobře vybaven nejen fyzicky, technicky ale i psychicky, nehledě na fakt, že cestu ztěžoval nasněžený a místy zmrzlý sníh. K nejnáročnějším úsekům patří místa zvaná „hladká hrana“, „plotna“ anebo „malá plotna“ s lezeckou obtížností III+ až IV-. V jednom místě, kde jsem prolézal úzkou štěrbinou, mi dokonce vypadla termoska a spadla dolů (už jsem viděl, jak někoho dole přizabila). Jaké bylo však mé překvapení, když se za hranou skály objevila termoska ležící na malé plotýnce. Bylo však nutné pro ni slézt dva metry níže mimo zajištěnou cestu, což se s pomocí jednoho z dalších lezců podařilo, ale příjemný zážitek to nebyl. Poté už se před námi vyloupl vrchol, ale cesta k němu stále vedla nesnadnými úseky. Říkali jsme si, že tam už přeci musíme být, ale vždy se před námi objevila další překážka. Po šesti a půl hodinách jsme úspěšně dorazili k vrcholu (3987 m.n.m.), na kterém nechybí mohutný železný kříž a spousta dalších horolezců, z nichž většina přišla tvz. „normálkou“, tedy cestou kudy jsme se měli vracet. Díky tomu, že slibované slunečné „vokno“ opravdu nastalo, měli jsme krásné výhledy na všechny strany.
Jelikož se z druhé strany stále valili další a další lezci, se kterými se budeme muset vyhýbat při sestupu, rozhodli jsme se déle neotálet a vyrazit směrem k chatě Erzherzog Johannhütte. Po chvíli jsme překonali Kleinglockner, kde se tvoří největší fronty, neboť se zde dá jen obtížně navzájem vyhnout. I my jsme se zde zdrželi díky pomalejší skupině před námi. Poté jsme již poměrně rychle dosáhli hranice, kde končilo lezení mezi doslova davy lidí snažících se dosáhnout na vrchol a začínalo sněhové pole vedoucí k chatě. Využili jsme tajícího sněhu a velkého sklonu a některé části sestupu v podstatě sjeli po nohou či zadku. U chaty jsme stanuli zhruba za hodinu a půl od vrcholu a objednali si zasloužené pivo a těstoviny s boloňskou omáčkou, kterých byla řádná kopa a plně nás zasytily. Před námi však bylo pořád zhruba 80 minut cesty k chatě Stüdlhütte, která vedla nejdříve lehkou ferratou po skále, následně po ledovci a nakonec zpevněnou cestou. Neotáleli jsme a s ohledem na slunce schovávající se za mraky, vyrazili. Zpět na chatu jsme dorazili po cca 12 hodinách od startu a mohli si zapsat další zdolaný vrchol.
Kompletní fotogalerii naleznete zde