Grossglockner Hochalpenstrasse, Kitzlochklamm, Rauris, Zell am See - Taury - Rakousko

Za návštěvu Rakouských Taur vděčíme našim známým. Nalákali krásnými fotografiemi  z let minulých. Nedalo jim tak velkou práci nás do akce  "zlanařit".

Vzpomněla jsem si na rychlopoznávačku v tomto kraji v roce 2013 – konkrétně návštěvu chlouby -  Grossglocknerské vysokohorské silnice. Ač byl konec května, tvrdě nás tenkrát vypeklo počasí a  sněhová vánice nás  daleko nepustila (foto). Zklamaná jsem si tenkrát paličatě slíbila, že se sem jednou  vrátím*…

Příležitost se naskytla rychleji, než se předpokládalo.

Vrtochy počasí nás, bohužel, doprovázely i letos. Ze sedmi dnů pobytu jsme první a poslední strávili na cestě a dva a půl dne padaly trakaře. V údolí, kde jsme měli zázemí, nastal kalamitní stav. Pokud ale deště netvořily doslova provazy, vyráželi jsme do terénu a  díky Taurenské kartě vybírali z alternativních možností – např.  termály, muzea, soutěsky. Když jsme se pak večer vracívali zpět, netušili jsme, jestli nás rozvodněná řeka Salzach  vůbec pustí přes most do ubytování. Jen pár km za naším útočištěm byla kvůli záplavám  zrušena  železniční i automobilová doprava.

Zbývajícího dva a půl dne, kdy se na nás usmálo slunko, tedy považuji za obrovské štěstí. 

*Jedna z nejúchvatnějších panoramatických silnic v Evropě, Großglockner  Hochalpenstraße, nacházející se v oblasti nejvyššího rakouského vrcholu Grossglockner (3 798 m.n.m.) a  Pasterze - největšího ledovce Východních Alp, nás  na své trase zavedla do srdce národního parku Vysoké Taury.

Vypracováním projektu výstavby Glockner Road byl v roce 1924 pověřen Ing. Franz Friedrich Wallack. Stavba byla zahájena 30. 8. 1930  a v roce 1935 byla  48 km silnice s 26 číslovanými zatáčkami, překonávající 1 748 m. převýšení, slavnostně otevřena.

Na výlet jsme vyrazili (z Niedernsillu přes Zell am See a u Brucku odbočkou doprava k mýtné bráně) v brzkých ranních hodinách V  tu dobu byla prudce stoupající  klikatice jen naše. Užili jsme si serpentinové rallye. 

Cestou bylo možné zastavovat na odpočívadlech a kochat se parádní krajinou. První delší  zastávka proběhla ve výšce 2 260 m.n.m. v  Haus Alpine Naturschau  - moderním muzeu přírody. Právě zde jsme s  CK roku předchozího kvůli bezpečnosti další cestu vzdali. (obrázek  z roku 2013, obrázek z roku 2014)

Brzy jsme pak dorazili k Edelweißspitze (ze  silnice odbočkou doleva a poté po krátké  úzké cestě z kočičích hlav nahoru - stoupání zde dosahuje až 14 %). Výhledy z nejvyššího bodu cesty (Edelweissspitze 2 571m.n.m.) byly nepopsatelné.

Pokračovali jsme dál –  nahoru a dolů… jako na horské dráze. Užívali jsme si majestátných hor i alpských luk, dávali přednost ovečkám (VID), když se promenádovaly přes silnici... Kousek od cíle jsme projeli polootevřeným tunelem (VID.), po levé ruce minuli přehradní nádrž Mooserboden (nacházející se ve výšce 2 036 m.n.m.), napájenou vodou z největšího rakouského ledovce - VID. Dostali jsme se pak  k vrcholu (spíše vyvrcholení) výletu - na výšinu  císaře  Františka Josefa (Die Kaiser-Franz-Josefs-Höhe – 2 369 m.n.m.  - VID.).  Pojmenovaná je  podle Františka Josefa, který v roce 1856 s chotí, Alžbětou, nazývanou Sissi, oblast navštívil. K výšině vyšlapali z městečka Heiligenblut za 4 hodiny. Na počest této události stojí na tomto místě císařova socha.

Turistům je zde k dispozici etážové parkoviště s vysokou kapacitou parkovacích míst. V návštěvnickém centru jsou restaurace a různé výstavní místnosti.

Vyhlídková plošina nabízela ohromující pohled na splaz Pasterze - největšího zachovalého ledovce východních Alp,  Großglockner (3 798 m.n.m.) a v dálce horu Johannisberg (3 460 m.n.m.). K ledovci by se dalo sejít či sjet lanovkou, ale my zvolili procházku po Kamzičí stezce, kopírující úbočí hor.  Cesta začínala průchodem několika tunely. Temnotou provázeli poměrně šílení a kýčoidní akustičtí průvodci.

Ohromný a rychle tající ledovec, po jehož vyznačených místech běhali pidilidi, jsme si prohlédli z výšky (VID). Posvačili jsme před největší horu Rakouska a vrátili se zpět k parkovišti. Zamávali jsme vypaseným svišťům (VID.) a ujížděli zpět. Odpolední cesta byla mnohem náročnější a pomalejší kvůli velkému množství návštěvníků.

 

Za průjezd  silnicí se platí mýto 34 €

Je velmi výhodné si zaplatit na 6 dnů  Tauernskou kartu (HoheTauren CARD 2014 -  60 €), na kterou poté můžete jezdit po vybraných místech v oblasti.

Otevírací doba

http://www.bergfex.cz/oesterreich/wetter/ - doporučený web  na počasí

 

Kitzlochklamm

V Brucku jsme odbočili doprava a jeli necelých 10 km do městečka Taxenbach. Těsně za  čerpací stanicí  Shell je nenápadná odbočka doprava, kterou jsme se dostali ke kaňonu Kitzlochklamm. Vyřízly ho ledovce a řeka Rauriser Ache. Procházku jsme zahájili zhlédnutím 60 m vodopádu. Pohybovali jsme se po lávkách a ochozech. Stále nás  obklopovaly vysoké skály. Pod námi bouřila voda a omílala veliké balvany. Vyšlápli jsme nekonečně schodů. Na  tom 415tém už jsme funěli jako lokomotivy, ale pohledy do hluboké propasti za tu námahu stály. Chybu jsme udělali kousek nad  schody a část z nás neodbočila do skalního tunelu, za kterým se schovávala  další přírodní podívaná. Přišli jsme, prý, o to nejhezčí. Okruh jsme tedyuzavřeli za necelou hodinu opět na parkovišti u pokladen. Cestou jsme nepotkali ani horolezce, ani  příznivce canyoningu, kteří se sem jezdívají vyřádit. I když byla rokle pěkná, dosáhla toho dne místa druhého (ze dvou). Nejvyšší příčku získala bezkonkurenčně předchozí návštěva  Großglocknerské silnice.

Cena a web: (použili jsme  Tauernskou kartu)

 

Cestovní kancelář České Alpy.cz

Zariskovali jsme jednoho uplakaného dne a vyrazili do přírody s nadějí, že se třeba počasí umoudří. Před Taxenbachem směrem z Zell am See jsme odbočili doprava a přijeli do městečka  Rauris. Odtud jsme lanovkou (Hochalmbahnen Rauris) během krátké chvíle vystoupali do horní stanice  (1 753 m.n.m.) – do výchozího bodu pro vycházky s výhledy na Vysoké Taury a Raurisertal - VID. Místo pokoukání nám však hory nabízely stále jen pokoupání. Pokračovali jsme tedy v čekání na konec deště v přilehlé velmi útulné dřevěné  hospůdce.

Před restaurací se na louce páslo stádo hodných kraviček a stádo nehodných kousavých koní. Kdo neuposlechl varovných tabulí a neprchal, schytal od zvědavců rafanec. V ceně lanovky (my  skrz Tauernskou kartu, běžně 16 €)  byla Greifvogelwarte  - prohlídka podřimujících dravců, umístěných v prostorách nad hospůdkou. Prezentace ani ukázky letu se nekonaly, komu by se  taky chtělo v tom pošmournu předvádět.

Déšť trošičku ustal, nasadili jsme pršipláště a vydali se po značce 116 kolem pěkného jezírka, nacházejícího se v úrovni horní stanice lanovky, dolů po svých. V mezistanici lanovky, vysoko nad střechami města Rauris, kde se již od  roku 1354 těžilo zlato,  jsme v  areálu zanechali parťáky s malými ratolestmi. Mrňata tam za poplatek vyfasovala rýžovací  pánev, lahvičku s tekutinou na blýskavé úlovky a zkoušela hledat  zlato. 

Riskování se vyplatilo. Déšť ustal, z neviditelna vykoukl malý kousek hor. Příjemnou vycházku jsme zakončili v městečku Rauris ve spodní části lanovky.

Do ubytování jsme se vraceli z Taxenbachu přes lázeňské, turistické i lyžařské Zell am See, desetitisícové hlavní město stejnojmenného okresu rakouské spolkové země Salcbursko. Chtěli jsme se na chvíli projít kolem Zellského jezera (Zeller See  - 1,5 km šířka, 3,8 km délka, hloubka až  68 m). Průjezd přeplněným městem byl katastrofální, parkování téměř nemožné a  na promenádě  nás rozladili  svým hlučným chováním arabští turisté. Město bylo evidentně muslimů, nemělo smysl se tam zdržovat – vrátili jsme tedy  rádi do klidného Niedernsillu.

 

Poděkování milé Míle a Karlovi za pozvání

http://zima.ceskealpy.cz/

 

FOTOGALERIE - RAKOUSKO - TAURY

 

Články související:

Bad Gastein- Stubnerkogel - visutý most a  další...

 Krimmelské vodopády, Weißsee Gletscherwelt, Wildkogel ...