Hanáckou pahorkatinou - dokončení

Za Starou Vsí jsem se posledním pohledem rozloučil se závodícími dětmi a s majestátním novogotickým chrámem a po polní cestě zamířil k blízké dědince Přestavlky. Dnes v ní žije 270 obyvatel a její zástavba se táhne od silnice nahoru do kopce až pod Přestavlcký les. Já musel z polní cesty nejprve na tu asfaltku protínající spodní část obce.

Jen odtud se totiž lze dostat do veřejnosti přístupného zámeckého parku s lipovou alejí a grottou Panny Marie Lurdské a alespoň zvenčí si prohlédnout nepřístupný zámecký objekt.

Jak jsem pak viděl - i přesto, že je tohle bývalé feudální sídlo zapsáno do Seznamu nemovitých kulturních památek ČR, tak mu to dle jeho zdevastovaného a omšelého vzhledu asi není moc platné. V současnosti jej vlastní soukromý majitel, který nemá na údržbu peníze, a tak kulturní památka dál pomalu a nevesele chátrá. Objekt je sice nabízen ke koupi za pouhých 25 „melounků“, ale seriózní zájemce na jeho pevně uzavřená vrata dosud nezabušil.

 

Zámecké sídlo vzniklo v místech původní tvrze rodu Říkovských z Dobrčic, o jejíž zánik se za třicetileté války zasloužili Švédové. V 17.století panství vlastnil Ferdinand hrabě Magnis a ten zde začal s výstavbou zámku. Jeho potomek hrabě Antonín ji pak úspěšně dokončil. Později renesanční zámek s barokními úpravami získal olomoucký arcibiskup kardinál Bedřich Fuerstenberk, který jej nechal LP 1878 adaptovat pro klášter německých řeholnic řádu sv.Voršily. Sestry tu založily německou dívčí školu, která se na prahu 20.století změnila na českou měšťanku. Zámek byl dalším řádem – salesiány, užíván až do roku 1950, kdy byl znárodněn a upraven na sklad zdravotnického materiálu. Při této „úpravě“ byly dřevěné podlahy vytrhány a nahrazeny betonem a původní ostění byla dozděna pro novodobé zárubně.

Zámecký objekt stojí na půdorysu čtverce a jeho vnitřní nádvoří obklopují zazděné arkády. Nad hlavním vstupem se tyčí čtyřboká věž ukončená stanovou střechou s cibulí a lucernou. Vchod zdobí honosný portál a v kartuši je umístěn erb Maxe Filipa hraběte Magnis a N.Lichtenštejn-Kostelkorn.

U jižního křídla (a vedlejšího vstupu) jsou umístěny hodnotné barokní skulptury sv.Vincence a sv.Jana Nepomuckého pocházející z poloviny 18 století. Jejich autor je neznámý.

Zámek dodnes obklopují od východu a jihu budovy bývalého hospodářského dvora.

 

V horní části obce nad zámkem jsem minul hasičskou nádrž, kde je u rozcestí umístěn Pomník padlým a odtud mne čekalo strmé stoupání kopčiskem až těsně pod Přestavlcký les. Z místa s Infotabulí byl na zámek, obec i širé okolí velmi pěkný výhled. Jenže vychutnat si ho v klidu bylo nemožné: za el.ohradníkem se totiž páslo stádo krav, z nichž jedna byla zřejmě psychicky narušená a stále dokola řvala jako tur!

 

Rozsáhlý hvozd, pod kterým jsem stál, je unikátní přírodní památkou, která zaujímá soustavu dvou hřebenů na severozápadním úbočí Holého kopce (360 m), oddělených přítokem Dobrčického potoka. PP má rozlohu 208 hektarů, je tvořena zachovalými porosty polonských a karpatských dubohabřin a obklopena zbytky ovsíkových luk. Polonské dubohabřiny se vyznačují vysokým podílem lípy srdčité. Ve velkém je tu zastoupen i dub zimní a bříza bělokorá, kdežto dub letní a habr jsou v menšině.

V červnu 2012 byl Přestavlcký les včleněn do soustavy chráněných území NATURA 2000.

 

Já si prošel kus hvozdu nad Přestavlky nejprve po zpevněné lesní komunikaci, která jej protíná od obce směrem k severovýchodu. No a od odpočívadla v jeho středu se vydal klesající lesní cestou na severozápad, do blízkých Dobrčic. S viděným jsem byl velmi spokojen, neboť je to opravdu velmi příjemné místo, a kdybych byl lesním zvířátkem, tož bych to tady – pokud by mne něco nesežralo – moc miloval…

 

Z lesa jsem se vynořil přímo ve středu půvabné vesničky Dobrčice. Obývá ji 220 lidí, leží v uzavřené dolince a hlavní komunikace v ní končí, díky čemuž zde vládne svatý klid!

 

Nejvýznamnějším historickým stavením obce bývala tvrz, která se tyčila u návsi, ale v terénu už po ní nezůstalo ani to příslovečné „Ň.“

Na návsi s točnou busu jsem minul parčík s menším pomníkem připomínajícím osvobození Dobrčic na konci druhé světové války a uprostřed vsi narazil na velmi hezkou kapli z roku 1773, zasvěcenou Panně Marii. Na východní straně k ní byl přilípnut Pomník padlým.

 

Kaple je pozdně barokní stavbičkou a nad jejím vstupním průčelím se tyčí hranolová věž zvonice.

V ní visí zvon ozdobený reliéfem Panny Marie a sv.Floriána, který odlil roku 1774 olomoucký zvonař Wolfgang Strauber. Ten jsem sice neviděl, ale namísto toho byla od vchodu možnost nakouknout do interiéru s velmi pěknou výzdobou. Středobodem je oltář, nad nímž bylo umístěno polychromované sousoší zobrazující Pannu Marii s Ježíškem, po stranách doplněné anděly.

Archeologové v kapli za pomoci detektoru kovů objevili mince pocházející ze 17.století. Byly to různé druhy denárů. K nejzajímavějším patřil stříbrný denár císaře Matyáše II.Habsburského a stříbrný denár z roku 1611 vyražený ve slovenské Kremnici.

 

Ze středu obce jsem odbočil na polní cestu lemovanou alejí ovocných stromů a mezi lukami a poli stoupal k vrcholku blízkého kopce. Temeno zdobil remízek, na jehož okraji byla lavička a za ní stál vysoký kamenný oktogonální sloup ukončený nahoře křížem. Přes lány polí a údolí Moštěnky se odtud otvíral výhled na část Kelčské pahorkatiny, za níž se na obzoru hrdě vypínala namodralá hradba Oderských vrchů.

Směrem vlevo pak na ohromný kus „hanácké“ nížiny a v popředí dole na údolí s centrem Horní Moštěnice, jemuž dominoval kostel Nanebevzetí Panny Marie. Za obcí už vystupovala blízká zástavba města Přerova charakteristického svými sedmi vysokými komíny. Já jich ale z tohoto místa viděl jen pět.

Přímo pode mnou se na úpatí kopce rozkládaly nějaké průmyslové objekty doplněné vodárenskou věží - ve skutečnosti to byl areál plnírny známé Hanácké kyselky.

 

A po krátkém odpočinku právě dolů k ní vedly mé další kroky.

 

Myslím, že se u nás najde málokdo, kdo by neznal tuhle známou minerálku. My dříve narození jsme si ji v obchodech kupovali i za bývalého režimu - tedy za předpokladu, že láhve ozdobené obrázkem Hanačky v kroji byly v sámošce zrovna k dostání...

 

Historie kyselky se začala psát od roku 1854. V té době chtěla v okolí Moštěnice jedna francouzská společnost za pomocí vrtů nalézt nové zdroje kvalitního kamenného uhlí... jenže namísto něj z hloubky 40 m přes (do země zaraženou) trubku vystříkl mocný minerální pramen. Práce na vrtu byla zastavena a místní si stále tryskající vodu brzy oblíbili natolik, že na místě zbudovali zděné kryté studny. Čirá tekutina obsahovala množství bublinek a měla naprosto úžasnou chuť.

Roku 1892 byla nabrána do lahví a odeslána na expertízu do Prahy – do rukou věhlasného profesora chemie Františka Štolby. Ten dospěl k závěru, že se jedná o alkalicko-zemito-sodnou vodu (navíc železitou a s obsahem kysličníku uhličitého), díky čemuž jím byla kyselka vysoce oceněna. Následovalo doporučení, aby se využívala stejně jako u podobných našich ostatních minerálek.

 

V roce 1922 vznikla Společnost Hanácká kyselka, jíž založila p.Anna Pospíšilová. Ta nechala vystavět i první stáčírnu, z níž se ročně za pomoci koňských povozů expedovalo na 650 tisíc lahví.

No a od těch dob se tady (ale už v novém moderním provozu) tradiční minerálka vyrábí s různými příchutěmi, plní se do plastových lahví a rozváží se od obchodů k zákazníkům, kteří oceňují její kvalitu i chuť.

 

V předsunutém přízemním objektu vrátnice je návštěvníkům k dispozici samostatná místnost, v níž je možno dle libosti ochutnat neochucený minerální pramen anebo si vodu zdarma načepovat do přinesených nádob.

 

Též jsem vodičku do flaštičky nabral i okoštoval a mohu potvrdit, že je vynikající i bez jakýchkoliv úprav a neslazená!

 

Od stáčírny jsem po silničce zamířil k blízkému břehu říčky Moštěnky, ale před ní nejprve narazil na dlouhý rybník, jenž místní nazývají Brčál. „Petrův cech“ byl v Moštěnici založen v únoru 2007 a jeho členové v rybníku chovají nejen kapry, amury, líny, štiky, candáty, plotice, cejny, perliny… ale považte – dokonce i jesetery!

Pravidelně se zde konají rybářské závody a každoročně rybník ožije též tradiční neckyádou, kdy se po jeho hladině prohání plavidla různých, někdy až fantaskních podob a tvarů.

Okolo rybníka vede pod vzrostlými stromy dobře vyšlapaná pěšina a jsou u ní umístěny četné odpočinkové lavičky, doplněné odpadkovými koši.

 

Pak už jsem stanul u Moštěnky, ale její tok mne velice zklamal. Čekal jsem o hodně širší říčku, jenomže voda protékala v zatrávněném korytu a dosahovala pouze šířky většího potoka!

Už po pár desítkách metrů procházky proti toku jsem ale narazil na velký kamenný jez, za nímž vedla přes Moštěnku na druhou stranu k zástavbě obce Horní Moštěnice lávka. A z ní byl jsem byl odměněn pohledem proti proudu na už úctyhodně široký vodní tok, lemovaný na obou březích stromovou zelení.

 

Tato Moštěnka je levostranným přítokem Moravy. Pramení v nadmořské výši 785 m, plocha povodí dosahuje 345.5 kilometrů čtverečních a její tok dosahuje délky 46 km, který svou cestu končí u Kroměříže, kde se vlévá do Moravy.

 

Od říčky už jsem zamířil k zámku a zároveň do centra velké obce, jenž je v análech zmiňována již roku 1141, kdy ves patřila přerovskému arcidiakoniátu. Kdysi dávno vedla přes Moštěnice hlavní cesta z Přerova na Velehrad, jenže přes okolní močály a mokřady, což bylo nepříjemné. Aby byla prastará komunikace sjízdná, používaly se k jejímu zpevnění proutěné otýpky – mošty… a od nich byl odvozen název obce. Je zajímavé, že říčka protékající vsí se dříve nenazývala Moštěnkou, ale „Stvolou.“ Což byl druh vrby, jejichž shluky lemovaly břehy vodního toku.

 

A nyní k tomu místnímu zámku, který bývalé feudální sídlo skoro vůbec nepřipomíná. Spíše tak v historizujícím duchu vystavěnou školu z konce 19.století, jenž prošla moderní úpravou. Na vině je minulý režim – zámek tehdy prošel hodně necitlivou a rozsáhlou přestavbou a co zde bylo cenného, bylo zničeno.

 

Předchůdcem zámku byla tvrz patřící olomoucké kapitule. Po třicetileté válce byla přestavěna na barokní zámek. V současnosti se jeho barokní fasáda zachovala jen na jižním křídle. Zbytek je sice moc hezky opravený, bohužel objekt na návštěvníka působí naprosto bezslohově. Už v době výstavby zámku byl v sousedství založen okrasný sad, rozšířený v 19.století za Troyerů na přírodní park.

Po první světové válce byla v patře zámku zřízena škola, měšťanka, funkční do roku 1975. Majetkem obce se ale zámecký objekt stal již roce 1928 a část prostor byla tehdy upravena na sídlo obecního úřadu. V současnosti tu kromě něj sídlí také Jednota Orel a Policie ČR.

 

V parku roste nádherný a nebývale rozložitý exemplář jinanu dvoulaločného, který je stár 190 let a díky svému neobvyklému vzhledu se roku 2002 probojoval do Finále ankety Strom roku. Podobný lze u nás spatřit jen v Praze, v botanické zahradě Karlovy univerzity.V parku se nachází posezení (v době mé návštěvy měl otevřeno i kiosek) a konají se v něm různé společenské a kulturní akce.

 

Na západní straně zámku jsem si naproti vstupnímu průčelí prohlédl parčík s pěkným Pomníkem padlým v I. i II. světové válce, a pak už se vydal do středu Horní Moštěnice. V současnosti zde žije 1700 obyvatel, ale centrum má ráz městečka a namísto návsi se zde nachází poměrně velký a pěkný rynek. Nese jméno po Dr. Miroslavu Tyršovi a skulptura českého národního obrozence je umístěna před kulturním domem.

Střed náměstí vyplňuje parčík, kde se ve stínu stromů ukrývá cenná barokní socha z půli 18.století a znázorňující svatého Floriána. Konec parčíku zdobí kamenná kruhová kašna a za ní stojí pomník s medailonem T.G.Masaryka.

Z pohostinných zařízení se na rynku nachází Hospůdka Dolní (propojena s kulturákem), ale v době mé návštěvy byla před polednem ještě zavřena. Totéž platilo i o protější velké restauraci Na Náměstí, jenže ta byla dle vzhledu nefunkční již mnohem delší čas.

 

Návštěvníku mající hlad a žízeň proto nezbývá než na rynku navštívit Můjobchod – Potraviny Tony… anebo pokračovat (jako já) po ulici 9.května asi 200 m severním směrem, kde jsem narazil na populární restauraci U Kapličky.

 

Skutečná kaple se žlutohnědou fasádou se ukrývala ve stínu stromu naproti restaurace. Je to jen prostá výklenková kaple, jejíž otevřený interiérek s modrým pozadím krášlí plastika Piety od členek spolku sv.Terezie.

 

Od kaple jsem „zadem“ okolo hřbitova zamíříl ku chrámu Nanebevzetí Panny Marie. První kostel zde stával již ve středověku. Ve třicetileté válce jej zpustošili moji zlí soukmenovci (Valaši) a dílo zkázy dokončili jeho vypálením Uhři.

Současná barokní „novostavba“ patří k nejpamátnějším objektům obce a vznikla roku 1742. V té době byla postavena i nová fara. Ze starého svatostánku se zachovalo obvodové zdivo chrámové lodi (měla plochý strop) a k ní byla přistavěna sakristie, oratoř a kněžiště. A také dvě kaple a západní vstupní průčelí s vysokou hranolovou věží, opatřenou na všech světových stranách hodinami. Tento nový jednolodní chrám se dvěma oltáři je směrem k východu - k centru obce, půlkruhově uzavřen.

 

Upomínkou na někdejší hřbitov je pozdně barokní kamenný kříž vypínající se u farské brány.

 

Ten byl v Horní Moštěnici poslední mnou viděnou památkou a já se za zvuku zvonů odbíjejících poledne vydal nazpět na rynek, odkud mi měl zanedlouho jet přímý busový spoj až domů do Zlína...