HLINSKO 21 - 1.Průzkum města

To nám ta červencová pětidenní dovolená pěkně začíná: ráno v pátek budíček už ve 3.30 (hrůza!) a poté přesun trajflem na zlínské vlakové nádraží. Ačkoliv jsem tu včera odpoledne byl a pokladník mne ujistil, že ráno expres normálně jede, přesto je výluka a do Otrokovic jsme se museli přesunout náhradní dopravou. Tam už je vlak do Prahy přistaven, místenky máme, vagón jsme taky našli… a tož jedem!

Pod zataženou oblohou projíždíme Moravou a pod ještě zataženějším nebem přijíždíme okolo osmé na hlavní nádraží v Pardubicích. Vypadá to tady jak po náletu – koleje před prvními perony jsou vytrhané, všude v jamách nasazena technika a kolem ní kmitají jak brablenci dělníci. Je až s podivem, že se všechny rekonstrukce železničních tratí musí provádět v nadcházející letní sezóně pokud možno po celé republice… ale asi to jinak nejde a my se s tím musíme smířit.

 

V nádražní hale jsme strávili čekáním na přípoj do Hlinska hodinu a tři čtvrti, kterýžto čas je vyplněn návštěvou pekárny, konzumací kafé z automatu a lelkováním.

 

Žádným překvapením pro nás už není ani fakt, že je mezi Pardubicemi a Chrudimí rovněž výluka, takže se bez remcání zařadíme do fronty před stanicí a přesunem se busem o několik stanic dál. Chrudimské vlakové nádraží už je nám dobře známé (před několika lety jsme v tomto městě a okolí strávili víkend) a tady přestupujeme na osobák. Vláček kodrcáček nás pak unášel další hodinu a čtvrt po jakési náhorní placce tvořené tady Vysočinou, bohužel ale dosti fádní krajinou. Krátce po jedenácté hodině jsme konečně v cíli – v Hlinsku v Čechách, zhruba desetitisícovém městě na rozmezí Žďárských vrchů a Železných „hor“, které jsme si zvolili jako základnu pro naši kratší dovču.

 

Pod silně zataženým nebem a s mraky hrozící protržením jsem se s Janou a ostatními zavazadly přesunul do centra města (je to z kopce), za mostem přes Chrudimku odbočili vpravo a poté se bludištěm uliček v jedné z hlavních městských atrakcí – lokalitě Betléma se zachovalým souborem dřevěných lidových staveb – promotali k domku, v němž máme být ubytováni. (Což o to – všechny ty chaloupky jsou sice moc pěkné, ale ta „střecha“ vysoko nad nimi tvořená šedivými mraky jim vůbec nesluší, takže si prohlídku a větší focení necháme na nějaký jiný den se slunečným počasím -pokud tedy nějaký vůbec bude!) a jdem se napřed ubytovat.

 

Není to špatné, náš pokoj s WC a sprchou je vlevo od vstupní předsíně, napravo bydlí majitelé a paní se nám hned omlouvala, že tu má na návštěvě dceru s dětmi (ty jsou pak přes stěnu „hezky“ slyšet až do pozdního večera), ale že zítra odjedou.

 

Po vybalení jsem navlékl na záda prázdnou krosnu a další spletí uliček (i tady probíhá v ulicích a části Betléma rekonstrukce, ale pro změnu vozovek) se s Janou protáhl k obchodu s potravinami. Zde jsme krosnu naplnili nákupem sestávajícím z pití a bašty, čímž se vyřešil problém se snídaněmi a večeřemi – kdoví, kdy se z našich výletů budem vracet – a já ji jakožto hlavní expediční nosič odvlékl na zádech k našemu přechodnému domovu.

 

Poté jsme si odskočili na pozdní oběd vedle do Betléma do jedné větší dřevěnice, ve které je umístěna restaurace. Jmenuje se to tady Hospoda u Sv.Huberta, obsluhovala nás pěkná štíhlá blondýnka se zářivým úsměvem a my si k jídlu dali dobrou hamburskou kýtu s knedlíkem a já ji zapil Staropramenem.

 

Následoval pozdně odpolední odpočinek, ale se mnou šijí čerti… a i když venku začíná mžít, navrhl jsem kratší okružní procházku městem. Jana se jí kvůli dešti zúčastnit odmítla, takže jdu sám a navíc bez deštníku – nejsem přece z cukru!

 

Na hlavní křižovatce jsem se vydal vzhůru do kopce Adámkovou třídou (silnice na Poličku kousek za městem míjí známou hlinskou Čertovinu) a za Lídlem dorazil k jedné z místních stavebních památek – k modernějšímu kostelu patřící Církvi československé husitské, Husovu sboru.

Se stavbou zajímavého sakrálního objektu se započalo za první republiky roku 1925 a o rok později byl na začátku srpna slavnostně otevřen.

Sama Církev československá husitská vznikla v roce 1920, považuje se za přímou pokračovatelku učení Mistra Jana z Husi a jejím ústředním mottem je navrácení se k jádru pravého křesťanství.

Ve hlinském chrámu se pravidelně slouží mše a konají se zde i pohřby a svatby. Ke kostelu patří přilehlé kolumbárium s urnami, které zde vzniklo roku 1941. Ve výklencích je umístěna květinová výzdoba a obrázky zemřelých.

 

Po obkouknutí následoval obrat čelem vzad a návrat do centra k hlavní křižovatce. Za ní jsem odbočil směrem vlevo, prohlédl si zástavbu Resslovy ulice s pompézní budovou ZŠ a restaurantem U hlineckého Koníčka, prošel se parčíkem u Tylova náměstí a u restaurace Na Zámečku překročil po mostě Chrudimku. Odtud jsem viděl hezky upravené nábřeží s nějakými sochami a siluetou domečků Betléma v pozadí, ale bližší obkouknutí jsem si nechal až na návrat.

 

Mé další kroky směřovaly ke spodnímu konci svažitého hlavního městského rynku, který nese jméno po králi Jiřím z Poděbrad.

 

Městečkem bylo Hlinsko již za Václava IV. Roku 1598 byla v horní části obdélníkového náměstí vystavěno původní sídlo konšelů, jež prošlo před koncem osmnáctého století barokní přestavbou. Titul města Hlinsko obdrželo v roce 1834 a o 16 let později byla radnice přestavěna do podoby, kterou vidíme i dnes... a která z ní jednoznačně činí největší dominantu náměstí. Vedle stojí budova úřadu práce a stavení, v němž sídlí Základní umělecká škola. Pod sídlem radních člení jednotvárnou vydlážděnou plochu rynku novodobá stupňovitá fontána. Na horní i dolní ploše náměstí jsou umístěny odpočinkové lavičky.

 

V jeho spodní severní části jsem narazil na pozoruhodný objekt. Je jím mohutný Ježdíkův dům, který byl podle plánů architekta Ladislava Skřivánka vystavěn v neorenesančním stylu roku 1904.

(Čeněk Ježdík, podle něhož se dům jmenuje, byl jedním ze zakladatelů Ligy proti rakovině a proslul jako velmi uznávaný lékař. Do Hlinska se přistěhoval v roce 1888, na současném Poděbradově náměstí si nechal vystavět vlastní dům a roku 1903 byl dokonce zvolen starostou města.)

 

Na fasádě domu se nachází množství sgrafit zobrazujících výjevy z historie Českého království i dějin města. Zobrazují Jiříka z Poděbrad a vítězství místních nad Švédy. Jejich autorem byl malíř Ladislav Novák a předlohou mu byly kresby Mikoláše Alše. Na západní trakt Ježdíkova domu navazuje objekt bývalé tvrze – nejstarší dochované stavby v Hlinsku, která je v análech zmiňována již roku 1413.

 

Pod ní se v ulici U tvrze nacházel stejnojmenný penzion s vyhlášenou restaurací i s venkovní - v chráněném dvoře umístěnou - zahrádkou, v níž je prý velmi příjemné posezení.

 

No, však když budeme mít čas, určitě ji také navštívíme!

 

Nedalo mi to, abych se nevydal vzhůru náměstím a po Havlíčkově ulici k honosnému historickému stavení (dnes sídlo Galerie a součást protějšího Městského muzea), abych věděl, kudy máme jít, až sem vyrazíme na prohlídku.

 

Při návratu z kopce se dalo do deště. Zabočil jsem vlevo do jakési uličky, stoupnul si pod rozkošatělý strom, zapálil camelku a čekal, až se ta nejprudší přeháňka přežene.

 

Stalo se a já mohl popojít k břehu Chrudimky, kde se mezi dvěma mosty a několika lávkami pro pěší nacházelo pěkně upravené, parčíkové nábřeží. Jeho součástí byla i menší galerie dřevěných soch. Ačkoliv jsem se o tom nikde nedočetl, usoudil jsem, že se pravděpodobně jedná o díla ze slavností zvaných Dny dřeva. Každoročně začátkem srpna se naproti v Betlémě sejdou umělci ozbrojení motorovou pilou, s jejíž pomocí se snaží z přírodního materiálu vysochat ty nejzajímavější skulptury.

Na tom by nebylo nic až tak světoborného – vždyť podobné dřevosochání se odehrává i v jiných městech (u nás ve Zlíně např. přímo v areálu Baťovy vily) – jenže ta hlinská galerie je veřejnosti volně přístupná. Já se tu mohl potěšit pohledem na celý masopustní průvod s rychtářem i medvědem… a v čele s ženskou postavou, která mi (nevím proč) velmi připomínala tu číšnici z hospody U Huberta. Nejatraktivnějším prvkem ale byla ta k běžnému posezení sloužící lavička, jejíž okraje zdobily velmi vydařené figury strašlivé ježibaby a její jen o trochu míň strašidelné kočky.

 

Poslední městskou památkou, kterou jsem ale kvůli špatnému počasí obhlédl jen přes ulici (a jejíž podobu jsem do paměťové karty obtiskl až jiný den) byl děkanský kostel Narození Panny Marie.

 

Napříč své poněkud málo pompézní venkovní podobě se uvnitř barokního chrámu se zachovalou věží předchozího kostela nachází honosný interiér, jemuž má vévodit hlavní oltář. Autorem malby na něm se stal roku 1840 Jan Vorlíček.Za pozornost stojí i oltáře boční a cenná renesanční křtitelnice.

V křestní kapli z roku 1863 je umístěn rokokový oltář Panny Marie. Další mobiliář v interiéru pochází již z devatenáctého a dvacátého století.

Na děkanský kostel byl ten hlinský povýšen dekretem diecézního královéhradeckého biskupa Mořice Píchy na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie roku 1951.

 

Jak jsem přes silnici viděl – prostranství před chrámem zdobil kamenný kříž a socha sv.Jana Nepomuckého a sv.Václava.

 

Na bližší okukování nebyl čas, protože se dalo znovu do deště a já vyrazil do našeho pronajatého „wigvamu“ za Janou. Jelikož nás zítra čekal už za kuropění výlet do Havlíčkova Brodu a my byli po dnešním brzkém vstávání i cestě uondaní, vyhlásili jsme večerku již o 21.hodině a odpotáceli se do hajan...