HLINSKO 21 - 7.Z kaňonu Doubravy do Chotěboře
Po chvíli odpočinku na lavičce u bývalého Horního mlýna jsem vstal a vyzval noženky k dalšímu přesunu. Chuděrky malé – už toho měly po průchodu kaňonem asi dost, ale musel jsem se s jejich pomocí dostat nahoru do Chotěboři na nádraží. Červená trasa zkracovala zákruty silnice tím, že vedla lesem přímo vzhůru. Už ta první „nábližka“ byla nechutně strmá (navíc bez schodů a bez zábradlí) a nožky po úmorném dosažení asfaltové vozovky hlasitě zaprotestovaly. A tož jsem se rozhodl, že už je dál trápit nebudu a vyzval je, aby nahoru na kopec vystoupaly po silnici. Sice se nám trasa díky táhlým serpentinám trošku prodloužila, ale za klid v „rodině“ to stálo.
Dalších několik set metrů nás čekalo mírné stoupání a já při něm toužebně hleděl do zarostlé rokle pod silnicí, kde se někde v té džungli měl nacházet Geologický vodopád. Je originální tím, že přímo u jeho kataraktu do potoka ústí další kaskádovitá vodoteč. Bohužel byl terén natolik odstrašující, že jsem se průzkumu vzdal a utěšoval se tím, že je v létě v potoce stejně málo vody a nebylo by to ono.
Výšvih nahoru na temeno kopce si silnice usnadnila párem svižných zatáček a za tou druhou jsem se na kraji lesa opět setkal s červenou turistickou trasou. Tentokrát už jsem nad ní nos neohrnul, chytl se jí jako klíště a nechal se okolo nějakého rekreačního střediska lesem vést až pod skály Koukalky.
Tady mne (jak na sviňu!) přepadla dešťová přeháňka a než se pořádně rozpršelo, tančil jsem mezi kapkami deště i s fotoaparátem podél skal jak vodník, a pak na chvíli zalezl pod strom.
Koukalky jsou přerušovaným skalním pásem se šesti výraznými a několika menšími útvary, který se od rudě značené trasy táhne v délce minimálně půl kilometru směrem k severozápadu. Skalní výchozy vystupují ze strukturního hřbetu, jež je tvořen ortorulami a migmatity tzv.bíleckého tělesa přináležícího k horninám kutnohorského krystalinika. Jedná se o světle šedé horniny s převahou světlých minerálů.
Koukalkami se nenazývají z toho důvodu, že by na návštěvníky vesele „jukaly“ z hvozdu (jen tak mimochodem – ten je v současnosti stejně v celém pásu skal poctivě vyrubán!), ale proto, že tento pozemek v polovině 16.století patřil chotěbořskému měšťanu Václavu Koukalovi.
V dnešním osvíceném věku si je oblíbili horolezci, ale ocení je i turisté, neboť je na ně – zvlášt na ten první stupňovitý bizarní útvar, docela hezké pokoukáníčko.
Po odeznění přeháňky vysvitlo sluníčko a já opustil ochrannou clonu lesa a vydal se už mezi lučinami k blízkému městu. Přitom mne zaujal výhled na vzdálený namodralý hřeben Železných hor a hned poté jsem vlevo u cesty „potkal“ zajímavou sakrální stavbičku. Vypínala se z nízkého návrší nad chráněnou lipovou alejí a rozcestím, přes nějž z Chotěboři vede červená turistická trasa ke Koukalkám a do divokého kaňonu řeky Doubravy.
Kaple je zasvěcená svaté Anně a byla vystavěna roku 1902 podle návrhu Františka Krumla v novoklasicistním romantickém slohu. Ještě v polovině minulého století byla cílem tradičních velkých poutí, v současnosti se tu prý koná jen jedna za rok a to vždy 26.července na svátek sv.Anny.
Vznikla na místě staré zbourané kaple a k nynějšímu přízemnímu objektu vede kamenné schodiště. Za dveřmi se nachází úzká předsíň, nad jejímž stropem se do výše tyčí hranolová věž zvonice s jehlancovou střechou. Předsíň je orámována pilastry nesoucími trojúhelníkovitý tympanon. Z ní jsem se potěšil pohledem na hlavní interiér kaple s oltářem a na stěny vyzdobené freskami.
Zaujala mne i blízká studánka v podobě miniaturní kapličky, která byla před nedávnem zastřešena.
Dál už mne čekalo město Chotěboř nacházející se v samém srdci Vysočiny a které dnes obývá něco málo přes devět tisíc obyvatel. Až dosud jsem o jeho existenci věděl jen díky povídce od Jaroslava Haška.
Když jsem k němu vyrazil od divokého kaňonu řeky Doubravy, dost mne udivilo, na jakém že to velikém kopčisku se Chotěboř vypíná. Dalším překvapením bylo, že jsem od kaple sv.Anny do centra města (jak je dobrým zvykem všude jinde) nesestupoval. Abych dosáhl náměstí, čekalo mne naopak kličkování a výstup ulicemi a uličkami, neboť hlavní městský rynek se nacházel až na samém vrcholu kopce v nadmořské výšce 515 metrů! (Asi jsem holt na chvíli zapomněl, že se zrovínka vyskytuju na Vysočině…)
Cestou k rynku jsem „ocenil“, jak někteří jedinci (narození sice do lidské podoby, ale získavší charakter hovad) „užívají“ státního svátku a znepříjemňují svou činností klid ostatním spoluobčanům. Nejprve jsem minul dům, který se přímo otřásal naplno puštěnou hudbou ve stylu „duc duc“ a ledva jsem ji o ulici dál a na okraji sídliště přestal vnímat, minul jsem garáž, v níž někdo něco opravoval s takovou razancí, že se to bouchání rozléhalo mezi všemi okolními činžáky!
Dál už byl naštěstí klid a já si před dosažením hlavního městského rynku stačil v hlavě přehrát informace o městě, vyčtené na netu.
První písemná zmínka o Chotěboři pochází z roku 1625. V okolí sídla se tehdy nacházely stříbrné doly, kvůli nimž osadu zakoupil král Jan Lucemburský a ve 14.století ji povýšil na město. Minulost k němu nebyla vždy přívětivá: nejprve bylo vydrancováno a vypáleno křižáky i husity a také v dalších stoletích na střechách městských stavení často tancovaly ničivé plameny. Po posledním požáru rynku zanikla krásná podloubí umístěná v přízemí měšťanských domů a ony samy dostaly klasicistní fasády.
Král vlastnil Chotěboř až do konce 15.století, pak se stala na víc jak 150 let majetkem Trčků z Lípy. Další majitelé se tu už rychle střídali a za hraběte Viléma Leopolda Kinského byl ve městě zbudován raně barokní zámek s kaplí Nejsvětější Trojice a anglickým parkem.
(V zámku sídlilo až do roku 2019 městské muzeum a přístup veřejnosti do zámeckého parku restituenti zakázali už rok předtím…)
Pak už jsem stanul na kraji rozlehlého náměstí T.G.Masaryka, jehož plochu zdobí rozsáhlá parčíková úprava s kašnou a Mariánským sloupem z roku 1890. Ten původní raně barokní Mariánský sloup byl z náměstí přesunut do městského parku. Okolo rynku stojí několik starých měšťanských domů, č.p. 194 má raně barokní vizáž.
Radnice pochází z konce šestnáctého století. Patrová budova se střechou ozdobenou norenesanční věží dosud ve svých interiérech připomíná četné pozůstatky na gotickou a renesanční dobu. Kromě sídla konšelů byla využívána též jako soud, hostinec a částečně i jako škola. Od roku 1960 se stala sídlem Lidové školy umění, po „sametu“ přejmenovaná na Základní uměleckou školu. V patře staré radnice se nachází sál, jenž je využíván ke svatebním obřadům, pořádání koncetrů a jiným aktivitám.
Kromě historických památek může návštěvník rodu mužského omrknout interiéry hned tří osvěžoven (restaurace Panský dům, restaurace Vysočina a pivnice Niklovna). Ženám jsou zase k dispozici vnitřní prostory a zahrádky tří cukráren, takže to mají na rozdíl od náměstí jiných měst v Chotěboři rozděleno přesně Fifry-Fifty!
V Chotěboři se narodil spisovatel a humorista Ignát Hermann a notorický psavec Jaroslav Hašek, který byl při své návštěvě Chotěboře roku 1912 ubytován v Panském domě a napsal ve zdejší restauraci několik povídek. Z nich je nejznámější Zrádce národa českého v Chotěboři.
Na počest slavného spisovatele jsem usedl do venkovní zahrádky a dal si na jeho věčnou památku alespoň malou plzeň. Jen mne trochu zklamala místní obsluhující krasavice. Na dotaz, kudy odsud k vlakovému nádraží, správnou odpověď neznala.
Nakonec jsem se s důvěrou svěřil modrému turistickému značení a to mne k němu přivedlo. Ještě před ním jsem ale v malém parčíku narazil na další chotěbořský unikát!
Byla jím bizarní socha pekelníka hrajícího královskou hru – šachy. Skulptura je vysoká tři metry, váží deset tun a je jedním z děl Michala Olšiaka. K velké radosti jak malých dětí, tak i těch odrostlejších (asi tak do 99 let), tady u nádraží stojí od roku 2013.
Nazývá se Čertovým stolkem. To podle velkého plochého kamene nacházejícího se v jeskyni v blízkém kaňonu řeky Doubravy, v níž kdysi dávno bydlel poustevník. Klidné rozjímání mu tam ale nebylo souzeno. Každý den k němu totiž chodil na návštěvu čert, rušil jej v modlitbách a navíc se jim hlasitě řehtal. Nešťastný poustevník si s ním už nevěděl rady a zašel s prosbou o pomoc k chotěbořskému faráři. Ten mu poradil, aby na kámen, jenž poustevník používal coby stůl, namaloval svěcenou křídou tři veliké kříže. Stalo se a ledva čertisko znovu za poustevníkem přišlo a na „stůl“ usedlo, vypařilo se jak pára nad hrncem a již se zde nikdy neukázalo!
Podle jiné verze legendy pokoušel čert postícího se poustevníka nabídkou různých chutných krmí, které před něj pokládal na kamenný stůl, ale svatý muž lákadlům vždy odolal.
(Jen tak mimochodem – Čertův stolek nese název i skalní věž nad divočinou kaňonu Doubravy, která byla upravena na vyhlídku.)
Po rozloučení se sympatickým čertiskem jsem se přesně úderem poledne celý uondaný sesul na nádražní lavičku (naštěstí byla umístěna ve stínu) a vyčkal spoje, jež mne odveze do Hlinska za ženou...