Hradec Králové - 6 dnů na přelomu roku 2023/2024: 3. den - Salon republiky – 2. část: náměstí Svobody, Masarykovo náměstí, Ulrichovo náměstí, Hučák, Jiráskovy sady (dřevěný kostel); Komenského ulice (část okruhu Historické město); Klicperovo divadlo

Vstáváme v 9. hodin. Po snídani se vydáváme do města. Včera odpoledne jsme prošli kratší část okruhu Salon republiky, tak snad ho dnes zvládneme dokončit. Vypadá to na hezký den, zase svítí sluníčko. Ale to včera ráno také svítilo.

Včera jsme skončili tím, že jsme se vraceli přes Pražský most (také Pevnost). Ten nás zaujal už v pátek, když jsme přijeli, jenže to jsme měli batohy a já už spěchala na pokoj se ho zbavit. Dnes tam začínáme a konečně mu věnujeme trochu víc pozornosti. V letech 1767 – 1768 tady byl postaven 4 m široký kamenný Pražský pevnostní most. Měl 8 polí, a to byl problém při povodních. Proto byl r. 1908 zbourán s tím, že je nutno postavit nový most. Ten byl postaven r. 1910 podle návrhu J. Kotěry, který navrhl i zábradlí, stožáry, osvětlení a na jeho krajích kruhové stavby kiosků. Zábradlí je kovové, jen na krajích je částečně kamenné. Je to jednoobloukový ocelový most - nejstarší silniční most ve městě. Je 57,5 m dlouhý a 13 m široký. Kiosky nejsou stejné. Ty na staroměstském břehu stojí na kamenném soklu. Jižní kiosek měl skrýt transformátor a v severním měla být strážnice. Kiosky na druhém břehu jsou větší, ale nižší. Jižní kiosek sloužil jako veřejné toalety, v severním se prodávalo ovoce. Na mostě byly položeny tramvajové koleje, protože se už v 19. století uvažovalo o zavedení tramvajové dopravy. Nikdy k tomu však nedošlo a r. 1932 byly odstraněny.

Přišli jsme na náměstí Svobody, kde je malý parčík. Dominují mu dvě budovy – dnes Pedagogická a Filozofická fakulta. Vlevo stojící budova původně Obchodní akademie byla postavena v letech 1896 – 1897 podle návrhu Huberta Gessnera a Otokara Béma - žáků vídeňského architekta Otto Wagnera. R. 1923 byla budova rozšířena o přístavbu podle návrhu Huberta Gessnera a Oldřicha Lisky. Vchod za normálních okolností zdobí dvě sfingy a lví hlava (Velká lví stezka). Dnes je okolo lešení a sfingy jsou odstraněny, asi i lví hlava.

Vpravo byl postaven v letech 1899 – 1900 Státní učitelský ústav.
Pokračujeme Švehlovou ulicí. Zhruba uprostřed je historický činžovní dům Anny a Oldřicha Liskových. Tento dům si nechal postavil architekt v letech 1922 – 1923. Dům zdobí pásy s reliéfy, které představují běžné činnosti obyvatel města. V domě měl reprezentativní byt pro svoji rodinu, svůj projekční ateliér, ale také byty - jejich pronájmem si pomohl celý projekt financovat. Rodina zde žila až do r. 1932, kdy se přestěhovala do nové vily Střelecké ulici.

O dva domy dál je zajímavý třípodlažní dům Cardovo pekařství, který navrhl architekt Bohumil Weigant pro manželku hradeckého pekaře Josefa Cardy. V odborné literatuře je dům uváděn jako příklad doznívající secese a nastupující moderní architektury.

To jsem zmínila jen dva domy v ulici, ale tady by snad za fotku a za zmínku stály všechny domy. Tady to je fakt architektonická nádhera.

Další krásné domy jsou na Masarykovo náměstí, které navrhl jako komorní veřejný prostor Josef Gočár na počátku 20. let 20. století. Je to velký dlážděný prostor s kašnou. Většina obytné zástavby je z 2. pol. 20. let 20. století podle návrhu architekta Oldřicha Lisky. Snad jedinou, alespoň zmiňovanou výjimkou je stavba bývalého Živnostenského domu, který byl postaven r. 1912 podle projektu architekta Vladimíra Fultnera.

Celou severozápadní stranu zaujímá nádherná budova bývalé Anglo–československé banky s jemnými rondokubistickými prvky, která byla postavena v letech 1922 – 1923 podle návrhu J. Gočára. Vytvořil tak nádherné pozadí pro pomník T. G. Masaryka od sochaře Otto Gutfreunda, který tady byl prvně odhalen 28. října 1926. Jenže 6. října 1940 byla socha odstraněna, aby mohla být znovu odhalena 28. října 1947. Bohužel dlouho tam bý nemohla. Již 3. března 1953 byla zničena. Její poslední odhalení byla 27. října 1990. Tak snad tam vydrží hodně dlouho.

Náměstí opouštíme ulicí K. H. Máchy. Vlevo na rohu je historický městský činžovní dům z 20. let 20. století.

 

Přicházíme na Ulrichovo náměstí. Zdejším stavbám jsme věnovali pozornost, když jsme tudy procházeli hned ten 1. den při příjezdu. Tento prostor navrhl v polovině 20. let 20. století Josef Gočár jako nové centrum moderního města. Na každém rohu náměstí postavil nárožní věžové pětipatrové domy. Na náměstí jsou Policie ČR ve Steinského paláci a naproti Krajské ředitelství policie. Ale ty už jsme viděli a popisovali v pátek.

Pokračujeme v přímém směru až k funkcionalistické budově sboru kněze Ambrože Církve československé husitské. Stavbu na trojúhelníkovém pozemku navrhl Gočár r. 1925. Stavělo se v letech 1926 – 1928. Kostel má nezvyklá tvar parníku. Kolumbárium a nádvoří bylo dokončeno r. 1930. Od r. 1952 tam jsou varhany s 32 rejstříky. Jsou jedním z mála dochovaných nástrojů této konstrukce. Do kolumbária byla uložena urna s popelem starosty Františka Ulricha, který městu starostoval v letech 1895 – 1929.

Tady chystají unikátní projekt – Zvonohru u Ambrože. Bude to český unikát s koncertními parametry, které budou odpovídat mistrovským nástrojům v zemích Beneluxu, ve Velké Británii nebo ve Spojených státech amerických. Nejznámější česká zvonkohra v pražské Loretě má 30 zvonků, tady jich bude 50. Mají většinou jména významných Čechů, kteří byli spjati s křesťanstvím. Hned ten první zvon má však výjimku. Je největší a je na něm jméno města Hradce Králové a městský znak. Byl vyroben jako první r. 2009 z peněz města. Pak postupovala výroba zvonů podle velikosti. Jen o něco menší jsou zvony Jan Hus a Jan Amos Komenský, následuje zvon Cyril a Metoděj. Nebudu zde všechny jmenovat. Jen ještě zmíním, že ten poslední je Jan Palach. V kostele jsou vystavené, jsou nádherné a nechá se na ně paličkou zazvonit. Zní krásně. Byly vyrobeny díky výnosům z veřejných sbírek i benefičním koncertům. Ještě je potřeba připravit konstrukci na jejich zavěšení. Rádi by to letos, tedy r. 2024 vše zvládli, aby 1. leden 2025 se mohly rozeznít. Tak snad se jim to povede.

V areálu kostela má být pohyblivý Betlém. Ten jsme marně hledali. Je v budově, která ke kostelu patří, jenže tam probíhá rekonstrukce.

V Nerudově ulici v těsném sousedství sboru jsou dva téměř stejné domy. Ten levý má vedle vchodu reliéf Jana Žižky, který je doplněn českým lvem (velká lví stezka).

Přecházíme ulici V Lipkách a procházíme areálem bývalého Státního Rašínova gymnázia, dnes máme vlevo základní školu a vpravo Gymnázium J. K. Tyla. Budovy byly postaveny podle návrhu Josefa Gočára. Kromě školní budov byly postaveny tělocvičny a bývalá vila ředitele. Vedle bočního vchodu do základní školy je na zdi kamenná plastika s městským lvem, který drží G a s letopočtem 1925 – 1927. V této době byl areál postaven.

Přicházíme k originálnímu monumentálnímu nárožnímu průčelí gymnasia, před kterým je od r. 1928 na šestimetrovém betonovém sloupu bronzová socha Vítěze od Jana Štursy. Z boku této budovy – ze strany nábřeží je samostatně postavený blok od sochaře Otto Gutfreunda se státním znakem Československé republiky a opět letopočtem 1925 – 1927.

Stáčíme se vpravo a procházíme okolo bývalého komplexu obecných a měšťanských škol včetně mateřské školy (dnes základní a mateřské školy). Zajímavé je, že levé křídlo školního areálu bylo postaveno až na konci 50. let podle projektu Václava Rohlíčka, který však zachoval původní Gočárovu dispozici. Za domy tak vzniklo téměř uzavřené školní hřiště. Vzhledem k tomu, že mezi levým a pravým křídlem je školní jídelna (bývalá budova mateřské školy), tak mezi nimi na první pohled není vidět rozdíl. Školy v době svého vzniku patřily vnitřním uspořádáním a vybavením k nejmodernějším v republice.

To už slyšíme děsný hukot. Tady jsme pochopili, proč se most, jez i malá vodní elektrárna Labe jmenují Hučák. Je to však hodně zajímavá a moc hezká secesní stavba podle návrhu architekta Františka Sandera. Areál byl budován v letech 1909 – 1912, kdy byl uveden do provozu. Nahradil původní jez s Hučavým mostem a s vodárnou, který stál o 150 m dál proti proudu. Generátory, transformátory i kabely dodala firma Křižík. Na Velké náměstí dodala i obloukové lampy, které svítily po napojení elektrárny na městské transformační stanice. To se stalo koncem ledna 1912.
Secesní budova byla vybudovaná podle návrhu architekta Františka Sandera. Železobetonový pohyblivý segmentový jez, který je současně i mostem, je dlouhý 65 m široký 6,2 m a vysoký 3,4 m. Součástí mostu je kovové zábradlí s betonovými sloupky a nástavba pilířů pro manipulaci s jezem. Vodní elektrárna je stále v provozu. V budově je umístěno informační centrum obnovitelných zdrojů. Na vysoké budově elektrárny jsou dva lvi, třetí je na budově ve dvoře (velká lví stezka).

Za mostem se stáčíme vpravo do Jiráskových sadů (také Pevnost). Původně zde byly pevnostní pozemky. Byly zde louky a ovocné stromy. V letech 1867 – 1868 tu byl založen park, který mohli využívat pouze důstojníci zdejší vojenské posádky. Veřejnosti byl zpřístupněn až na konci 19. století. Ve 20. letech 20. století byl založen růžový sad a park rozšířen na na nynější velikost. Zhruba uprostřed je hudební pavilon, kde se v létě konají promenádní koncerty. Přesto se tu i nyní najde několik zbytků pevnostního opevnění, např. 8 m dlouhý a 2 metry vysoký tunel zvaný poterna z r. 1790 s původními portály. Sloužil pěchotě k výpadům proti nepříteli. Střílnová kasemata jsou na jeho severním okraji. I teď v zimě je to hezký park, když to tu kvete, musí to být nádhera.

Jdeme se podívat k soutoku Labe a Orlice. Máme štěstí. Letos těsně před vánoci se rozlila celá řada řek, i tady je vidět, kam až sahala voda. Asi bychom se sem nedostali. Dnes naštěstí svítí sluníčko a voda zjevně opadává. R. 1934 tady kousek od soutoku bylo odhaleno bronzové sousoší – alegorická plastika Soutok Labe s Orlicí od sochaře Josefa Škody.

Od soutoku jdeme po druhém břehu. Míjíme pavilon bývalé letní restaurace. Když park využívali důstojníci, nechali si zde podle návrhu Jana Rejchla postavit restauraci s kulečníkem. Stejný architekt navrhl úpravu – vznikl tak v letech 1932 – 1933 pavilon letní restaurace, která vypadala stylově - jako kabina říčního výletního parníku. V patře byl byt restauratéra, klubovna a sušárna. Dnes zde sídlí škola floristiky a designu.

Na jihovýchodním okraji sadů je dřevěný kostel sv. Mikuláše. Na ten jsme se těšili a nezklamal. Tyhle malé dřevěné stavby se nám moc líbí, proto jsme je také před lety na Slovensku vyhledávali. Tento pravoslavný kostelík, který byl zasvěcen sv. Michalovi archandělovi, byl postaven ve východoslovenské obci Habura blízko polských hranic z jedlového dřeva, které bylo pokáceno mezi lety 1598 – 1607. Po požáru r. 1740 si obec nechala postavit kamenný kostel a tento prodala do Malé Polany. Při přesunu byly zpřeházeny trámy, kostel dostal jinou podobu a byl zasvěcen sv. Mikuláši. Během 1. světové války byl poškozen. Koncem 30. let si i tady postavili nový kamenný kostel a starý dřevěný nechali pustnout. V tomto stavu ho r. 1935 koupilo město Hradec Králové a tehdejší starosta Pilnáček náklad na koupi uhradil z vkladní knížky, na které byly uloženy nevyzvednuté odměny za jeho úřadování. Tady byl kostel doplněn o kříž a ohradní zeď se vstupní brankou.

Nedaleko byl r. 1922 odhalen památník na počest románu Bratrstvo od Aloise Jiráska. Tam jsme nedošli, nějak jsme na to zapomněli.

Tady končí procházka Salon republiky. Z parku vycházíme do Komenského ulice. Jsme v místech, kam se nám včera nechtělo scházet, takže si projdeme ještě kousek včerejšího okruhu Historické město, abychom ho zkompletovali. Proti nám je budova krajského úřadu, která je součástí bloku domů bývalého Městského pivovaru (také Současná architektura). Z té druhé strany jsme pivovar včera viděli. Teď si ho můžeme prohlédnout z druhé – té spodní části, kde bývaly hradby. Kamennou zeď bývalých pivovarských sklepů, kde dnes je parkovací dům, zdobí kamenné desky ze zbořené Pražské brány a socha patrona pivovarníků Gambrina. Tady na pivovarské zdi jsou hlavy lva (velká lví stezka).

Na pivovar navazují terasy Pod Kanovnickými domy (Současná architektura), jsou to pozůstatky městských hradeb a parkánové hradby. Toto nové schodiště bylo postaveno v roce 2007 v rámci rekonstrukce a přestavby objektu na kulturní a administrativní centrum. Dnes pouze jdeme okolo, projdeme se po něm až v úterý.

Máme čas, pokračujeme po hlavní Komenského silnici (Pevnost). Vpravo jsou kasárna pro jezdectvo a dělostřelectvo, která byla postavená v letech 1786-1787 jako součást vojenské pevnosti. Přízemní klenuté místnosti sloužily jako konírny, v patře byly ubikace pro mužstvo, kanceláře a skladiště. Dnes zde sídlí okresní soud. Tato budova je jako jedna z mála neopravená.

Zastavujeme se u kruhové křižovatky. Že bylo město i dříve důležitou křižovatkou, to asi víme. Méně známé je, že ve městě jsou dochované kilometrovníky. Nejvzácnější je tento nultý kilometrovník na křižovatce Fortna, který byl osazen na trase Hradec Králové – Jablonné nad Orlicí r. 1933. Červená barva na jeho vrcholu je dána tím, že v mapě byla tato silnice označena červeně. Při průzkumu byly zjištěny stopy také zelené barvy, protože tudy procházela i zeleně označená komunikace Litomyšl – Rumburk. Tyto kilometrovníky nestály přesně v bodě daného kilometru, protože by stály uprostřed silnice. Běžně se tedy označovalo, kde přesně byl daný bod. Tento kilometrovník musel být z původního místa ještě posunut kvůli rekonstrukci křižovatky. V republice se zachovalo málo kilometrovníků, těch nultých je nejméně.

Vlevo je zmiňovaná fortna, dnes schodiště Bono publico (Historické město a Současná architektura). Toto schodiště vidíme již po třetí. V pátek jsme tudy procházeli při večerním osvětlením, včera jsme byli na jeho konci na náměstí, dnes na něj koukáme opět zdola, ale za denního světla.

I když silnice je poměrně široká, chodníky tu jsou úzké. Proto jsme si ani neuvědomili, že procházíme okolo historického Paláce Komenium, který byl postaven r. 1885 fotografem a zlatníkem Karlem Bitterlichem při vstupní bráně do historické části. Dne 15. září 1912 tady byl založen ústav Komenium pro ubytování a stravování studujících a sídlil zde do září 1919, kdy se přestěhoval do tzv. Lutherova domu. Tady se měli připravit mladí lidé na přechod do samostatného života nebo na vysokoškolská studia. Dál byl dům využíván k různým účelům.
Šli jsme po levém chodníku a koukali se na opravenou, zajímavě členěnou budovu bývalých pěchotních kasáren (Pevnost), které byly postaveny v letech 1785 – 1788. Jsou to vlastně čtyři velké budovy spojené do obdélníku o rozměrech 163 x 67 metrů. Byla to největší stavba tehdejší pevnosti. Dům stále patří ministerstvu obrany, má tam kanceláře a sklady.

Vlevo míjíme Gočárovo schodiště (Historické město), jehož druhý konec jsme viděli také včera, když jsme procházeli Velkým náměstím.

Další skutečně pěknou stavbou po pravé straně je historická neorenesanční Vyšší reálná škola (Pevnost) z let 1871 – 74, dnes střední zdravotnická škola. Byla to první veřejná budova postavená na pozemcích královéhradecké pevnosti, a to ještě před zahájením jejího oficiálního bourání.

Procházíme mezi kasárnami a školou prohlédnout si budovy i z druhé strany. Tady objevujeme Tereziánský dům - pozdně barokní zbrojnici (Pevnost) z r. 1780, která také byla součástí hradecké pevnosti. Dvoupatrová kasárenská budova o rozměrech 84 x 13 m měla místnosti s klenutými stropy a malá okna. Objekt je zrekonstruován a od r. 2010 je tam hotel.

Z Komenského ulice přecházíme do ulice Československé armády, do míst, kudy jsme šli včera. Míjíme evangelický kostel i Hotelovou školu. Před židovskou synagogou se stáčíme vpravo k monumentální historické budově gymnázia Boženy Němcové. Byla postavena v letech 1896 – 1898 jako budova obecných a měšťanských škol, tzv. Drtinky.

Za ní je další monumentální historická budova, která byla postavena v letech 1901 – 1902 jako hradecké Rudolfinum. Do r. 1948 tady byl ústav pro hluchoněmé děti. Pak byla znárodněna. Dnes zde sídlí Obchodní akademie.

Vracíme se do ulice Československé armády. Na rohu s Divišovou ulicí mne přitahuje rohový zelený dům, vedle kterého téměř zaniká historický třípatrový činžovní dům čp. 775, který si nechal postavit v letech 1928 – 1929 architekt Václav Rejchl ml. podle svého projektu. Ve 20. letech 20. století se věnoval i obchodu s realitami a tento pozemek vlastnil. Zda dům pak pronajímal nebo prodal, to se neuvádí.

To už se blížíme domů. Je krátce před půl druhou a shodli jsme se na tom, že jsme pěkně ušoupaní. Snad víc, než když běháme po horách.

Ohřívám oběd, přivezla jsem s sebou mraženou omáčku a knedlíky. Nejdřív to vypadalo, že knedlíky nebudou. Kuchyňka je tady, ale je vybavena jen tím nejnutnějším. Samozřejmě pařák na knedlíky tu není. Ani se nedivím. Jenže mne nenapadlo si ho s sebou přivézt. Občas však mám dobré nápady, jeden přišel dnes. Mám s sebou utěrku, kterou jsme nepoužili. Upevnila jsem ji do hrnce malým gumizukem, který s sebou vozím pro případ nejvyšší nouze. Ta dnes nastala. Knedlíky se krásně prohřály. Omáčku ohřát už nebyl problém.

Po obědě Ota samozřejmě potřebuje pivo, zašli jsme na točené do pivovarské restaurace na Velké náměstí. Divím se, že už mají otevřeno. Za provozu chystají stoly na silvestrovské posezení – samozřejmě i pro nás. Na večer máme rezervováné místo. Teď je tam pár lidí. Dali jsme si točené, ještě jsme koupili nějakou lahev s sebou – to, co včera v pivnici neměli. Zatím nám všechno chutná, tak si domů ještě dovezeme vzorky.

Na nějaké procházky jsme čas neměli, ale ani náladu. Ota se šel natáhnout, já jdu do sprchy se trochu zcivilizovat. Na večer máme ještě koupené lístky do Klicperova divadla (Historické město a Současná architektura). Je to tam dokonce i se silvestrovským přípitkem. Prostě město si musíme užít se vším všudy.

Dali jsme jen lehkou večeři a vyrazili tak, abychom byli v půl 6 v divadle. Je to historická budova, tak ať si ji stačíme prohlédnout. Interiér se nám však zdál spíš moderní. Ani nefotím, je tam moc lidí. Křesla jsou pohodlná. Představení Celý život nestačí napsal český dramatik, ale také matematik René Levinský. Je to něco mezi detektivkou a komedií. Od autorova známého – plzeňského divadelníka jsme byli varováni, že se tomu někomu líbí a směje se od začátku skoro do konce, někdo odchází už během představení znechucený. Hned jsem řekla, že Ota se bude smát, já budu spíš ten druhý případ. Ale dopadlo to dobře, smála jsem se také. S humorem to pojali asi všichni, i při odchodu to chválili.

Jdeme na pokoj dát si druhou večeři – ohřívám mraženou držkovou polévku. Vše nám vychází bezvadně. Před devátou jsme v restauraci. Pan vedoucí si nás pamatoval z odpoledne, vítá nás jak staré známé, to je příjemné. Věděli jsme, že žádný silvestrovský program tu není, bohužel tu nebyla ani taková společnost, že by tu bylo veselo. Takže tu bylo nesilvestrovské ticho. Řada lidí odcházela mezi 10. a 11. hodinou. My popíjíme výborné pivo, ještě jsem objednala talíř francouzských sýrů, ať máme co ďobnout, tedy hlavně já. Ota si tím prý chuť piva kazit nebude. S sebou jsme vzali hru Pivní kvíz, který jsme dostali pod stromeček, tak jsme se zabavili i pobavili. Některé otázky jsou skutečně veselé. Před půlnocí nás tu zbylo už jen pár. Pan šéf nám roznášel sklenky sektu, prý na účet podniku, ať si máme čím připít.

I když město na náměstí ohňostroj zrušilo, ohňostroj byl a docela velký. Jenže to bouchalo ze všech stran. Když to začalo bouchat v naší těsné blízkosti, radši jsme zmizeli do bočních uliček a šli domů. Nakonec se ten silvestr docela povedl.

Doma jsme už neslavili a v jednu šli spát. Ve městě to sice stále bouchalo, ale tady s okny do dvora byl krásný klid. Na zítra se musíme pořádně vyspat, ještě toho musíme ve městě hodně projít.

Hradec Králové - 6 dnů na přelomu roku 2023/2024: 3. den - Salon republiky – 2. část: náměstí Svobody, Masarykovo náměstí, Ulrichovo náměstí, Hučák, Jiráskovy sady (dřevěný kostel); Komenského ulice (část okruhu Historické město); Klicperovo divadlo na mapě