Eliščino nábřeží v Hradci Králové

Eliščino nábřeží je jedním z nejmalebnějších koutů města, který obsahuje vedle zdejšího stromořadí i architekturu z různých období. Svůj název obdrželo v roce 1896. Roku 1918 se jmenovala část od Pražského mostu k elektrárně jako nábřeží Elišky Pomořanské. Před muzeem byla ulice Musejní. O 4 roky později se již jednalo o 2 nábřeží - Elišky Pomořanské a maršála Foche. Tato situace vydržela do roku 1940, kdy zde existovala nábřeží dr. Kramáře a Elišky Pomořanské. Po 2 letech nastala další změna, obě nábřeží byla opět přejmenována. Nyní tak šlo o nábřeží dr. Kramáře a Jahnovo nábřeží. V roce 1945 byla sloučena pod jednotným označením Eliščino nábřeží. Tento název však vadil po nástupu komunistů k moci, kdy podle nich byl připomínkou feudalismu. K jeho přejmenování na nábřeží Protifašistických bojovníků došlo roku 1955, přičemž slavnostní přejmenováni se uskutečnilo 7. května 1955 na nábřeží u Starého mostu. K původnímu názvu se nábřeží vrátilo v roce 1990.

Pokud půjdeme od severu od Labského mostu, uvidíme jako první objekt čp. 375, který je nazýván jako Aldis. Původně mělo jít o nový dům kultury, protože stávající „Kulturní dům ROH“, dřívější „Střelnice“, svým technickým vybavením, prostory ani potřebným zázemím totiž neodpovídal současným požadavkům města. U jeho zrodu stál Ing. arch. Jan Zídka, Ing. arch. Václav Misík a další pracovníci královéhradeckého Stavoprojektu. Dokončen byl až v roce 1993 a v této třípodlažní budově je 6 sálů různé velikosti, výstavní prostory, kanceláře, restaurace, bar. Exkluzivně řešený velký sál o kapacitě 1 230 míst je osazen mobilním hledištěm a umožňuje i stolové uspořádáni. Roku 2014 dokončili dělníci v 1. a 2. patře nové osvětlení, stropy a obložení, aby byl vizuálně změněn ráz budovy, ale zároveň ponechán původní vzhled.

Nedaleko něj se nachází objekt městských lázní čp. 842. Ty byly postaveny v letech 1931-1933 firmou Václav a František Capouškové podle projektu architekta Oldřicha Lisky a ve své době patřily k nejmodernějším a největším v Československu. K jejich slavnostnímu otevření došlo 9. dubna 1933. Velkou pozornost budila zejména plovárna s bazénem 30 m dlouhým, 12 m širokým a s unikátním strojním zařízením pro umělé vlnobití (vytvářelo každou půlhodinu 80 cm vysoké vlny). Mělká část bazénu byla vyhrazena pro děti, hlubší o maximální hloubce 3,20 m pro plavecké závody, vodní pólo a skoky do vody. Na jižní straně byla pětice 6 m vysokých vodorovně posuvných oken, která bylo možno za příznivého počasí do poloviny otevřít. V budově se též nacházely parní, vanové a sprchové lázně a vstupní vestibul, ze kterého byl přístup do všech lázeňských oddělení, do bufetu a kadeřnictví. Strojní zařízení lázní bylo umístěno v suterénu a vybaveno nejmodernějšími přístroji. Ve 2. patře byl sál pro rytmiku se šatnou a umývárnou. V letech 1986-1993 byla podle návrhu architekta Šerého postavena plavecká hala s osmidráhovým plaveckým bazénem 50 x 25 m, dětským bazénem, bufetem a službami. Ta byla propojena s lázněmi do jednoho provozního celku a v letech 2012 a 2016 zrekonstruována. V letech 1997-1999 proběhla celková rekonstrukce lázní podle návrhu arch. Miloše Mlejnka a Petra Hruschky (H-projekt s. r. o. Praha), jejíž součástí byla výrazná modernizace provozu a zatraktivnění bazénové části vložením současných zábavných zařízení (tobogány, vířivky apod.). Podstata funkcionalistické architektury budovy však byla zachována. K slavnostnímu otevření aquacentra došlo 10. listopadu 1998.

Za lázněmi najdeme objekt sokolovny čp. 777, která byla postavena v letech 1929-1930 podle projektu architekta Milana Babušky, přičemž slavnost kladení základního kamene se uskutečnila 28. října 1928 a její slavnostní otevření se konalo 28. října 1930. Původní sokolovna se skládala ze tří částí. K té první patřily dva tělocvičné sály s galeriemi, předsálím, šatnami se sprchami a místnosti pro cvičitelské sbory. Ve vyšších patrech se nalézala výborovna, čítárna a zkušební síň pro sokolskou filharmonii. Ve druhé části byl biograf se zvláštním vstupem z nábřeží, s předsálím, šatnami, cukrárnou a kuřárnou. Hlediště mělo 758 sedadel. V prvním patře byla prostorná tribuna se zvláštní šatnou. Třetí část byla tvořena restauračními a spolkovými místnostmi s kuchyní a dvěma výčepy. V patře bylo ještě 9 hostinských pokojů a nechyběly ani byty pro topiče, sokolníka a vedoucího biografu. V roce 1972 došlo k přístavbě zázemí a v letech 2004- 2005 byla provedena rekonstrukce části, v níž sídlí místní filharmonie, a to podle projektu Ing. arch. Alexandra Wagnera. Před sokolovnou se navíc nachází až po Tyršův most náplavka, která je pozůstatkem toho, že se v těchto místech před 1. světovou válkou počítalo s překladištěm pro zvažovanou lodní dopravu.

Za městskými lázněmi vcházíme na náměstí Osvoboditelů, které vzniklo výstavbou již zmíněné sokolovny, k níž Ing. Dr. tech. Jan Rejchl vyprojektoval budovy Okresní hospodářské záložny čp. 820 a Národní banky československé čp. 798 s 3 reliéfy sochaře Josefa Škody, jež byly vystavěny firmou Nekvasil a Schmidt v letech 1931-1933. Na travnaté ploše býval ve směru k muzeu umístěn památník osvobození města Rudou armádou od Ing. arch. Františka Chudoby, jehož dominantou byl sovětský tank T-34 s číslem 559. Odhalen byl 8. května 1949 a odstraněn 5. června 1991.

Po přejití silnice, jež spojuje Tyršův most s Divišovou ulicí, uvidíme dominující secesní objekt muzea čp. 465 se skleněnými vitrážemi podle návrhu Františka Kysely a alegorickými sochami Umění a Průmyslu nad vchodem podle návrhu Stanislava Suchardy, jenž byl postaven v letech 1909-1912 podle plánů architekta Jana Kotěry, a to stavitelskými firmami Josefa Jihlavce a Ing. Františka Jiráska. Na půdorysu ve tvaru latinského kříže byly v suterénu navrženy dílny, místnosti pro technologické sbírky, šatny a umývárny, skladiště, kotelna, byt domovníka, lapidárium a dílenský dvůr, v přízemí velká čítárna s 62 místy u stolů, knihovna, ředitelna, vestibul, šatna a velký přednáškový sál amfiteatrálně upravený s 200 sedadly a galerií a místností pro přednášejícího. První patro bylo určeno pro sbírky uměleckého průmyslu a pro velký výstavní sál s vrchním osvětlením, prostupující do 2. patra. Ve druhém patře se výstavní prostor rozděloval podle návrhu na prehistorii a exponáty historického muzea. V obou patrech byly navrženy ještě místnosti pro kustody a skladiště. Do třetího patra projektant umístil fotografický ateliér s horním osvětlením, temnou komoru, několik laboratoří a konzervační sál. Na obou postranních plochých střechách navrhl architekt prostorné terasy. V roce 1924 byl na schodišti do druhého patra instalován světelný stojan, který byl podle návrhu Jana Kotěry zhotoven v dílnách mistrovské školy zámečnické královéhradeckou průmyslovou školou a o 7 let později ozdobily kopuli ve druhém patře čtyři mozaiky, které realizoval malíř Josef Novák ve spolupráci se Sklářským ústavem v Hradci Králové podle pastelových kreseb Jana Preislera. Celkový projekt byl dokončen roku 1934 instalací velké fontány před budovou muzea, která je opět společným dílem státních průmyslových škol. Muzejní budova byla 16. ledna 1964 prohlášena za národní kulturní památku. Exteriér byl rekonstruován při generální opravě ve 2. polovině 80. let. V letech 1999-2002 prošla budova rozsáhlou vnitřní rekonstrukcí a pro veřejnost byla znovu otevřena 21. května 2002. V současnosti, tj. v letech 2018-2019 probíhají její další opravy.

Nárožní objekt čp. 626 býval městským nájemním domem, jehož projekt vypracoval v březnu 1922 architekt Jan Kotěra. V jeho parteru úřadovalo vedení městských elektrických podniků. V roce 1952 získala přízemní místnosti Státní studijní knihovna Zdeňka Nejedlého (od roku 1954 Státní vědecká knihovna v Hradci Králové) a k jejich slavnostnímu otevření pro veřejnost došlo 20. dubna 1953. 16. ledna 1997 byl v předsálí studovny otevřen Internet Club, první veřejně přístupné pracoviště s připojením na internet v Hradci Králové. Po odstěhování Studijní a vědecké knihovny působila v objektu Knihovna města Hradce Králové, která zde v roce 2008 otevřela půjčovnu pro děti a mládež. Ta byla uzavřena k 21. prosinci 2012 v souvislosti se stěhováním knižního fondu no nové budovy ve Wonkově ulici. Následně došlo ke stavebním úpravám vnitřních prostor na Infocentrum města Hradce Králové podle projektu firmy architekti Chmelík & partneři s. r. o. To poprvé otevřelo 1. října 2015.

Dům čp. 297 nechal postavit soukromník Jan Dvořáček v roce 1896, aby vydělával na činžovním bydlení. Podle J. V. Tolmana byl vybudován pekařem Josefem Formánkem, po němž ho vlastnil notář JUDr. Jaroslav Čermák a advokát JUDr. Josef Janků. Před 1. světovou válkou tu tak žili např.: c. k. poštovní oficiál Josef Kubásek, inženýr Pražské akciové strojírny Jan Schallaböck, pokladník okresního výboru Josef Vacek, advokát JUDr. Karel Vacek a svůj byt i provozovnu měl v objektu rovněž holič a vlásenkář Alois Wích. 1. července 1930 přesídlil do objektu advokát JUDr. Josef Janků. V roce 1933 mu bylo povoleno zřízení balkonu v 1. patře na dvorní straně.

Budova čp. 298 pro c. k. evidovaného geometra Jana Škarvana byla postavena roku 1896. Stejně jako ostatní objekty v okolí sloužila zejména k nájemnímu bydlení. Z význačných osobností, které zde bydlely, je třeba zmínit zejména: stavitele Jaroslava Pažouta, prof. Dr. Jana Hořejšího a hudebníka Viléma Hübnera. V roce 1931 patřil objekt Antonii Čižinské, jež převzala po své tetě nejstarší královéhradeckou výrobnu limonád a sodové vody. V těch dobách bývaly Šandovy limonády a sodovky opravdu vyhlášeným artiklem a čepovaly se po celém širém okolí. Roku 1968 byla v domě každou středu od 16. do 18. hodin otevřena protikuřácká poradna, která byla určena pro všechny, kteří se chtěli odnaučit kouřit.

K dostavění domu čp. 304 došlo roku 1898. Jeho majitelem byl JUDr. Alfréd Rudolf, který byl jmenován dekretem advokátní komory pro království České z 11. ledna 1899 substitutem 10. ledna téhož roku zemřelého advokáta JUDr. Josefa Baše, jehož agendu tak převzal. Známý byl také jako horlivý pěstitel česko-bulharských vztahů. Kolem roku 1907 v domě působil obhájce ve věcech trestních František Halouzka. V meziválečném období zde ordinovala MUDr. Kožíšková, odborná dětská lékařka. Přesídlila sem koncem prosince 1924. Jako její zástup i nástupce zároveň zde ordinoval MUDr. Josef Gaisler, odborný dětský a kojenecký lékař. Ve stejné době, tj. v roce 1925, byly v tisku pranýřovány nájemní poměry tohoto domu, protože zde bydlel ve 4pokojovém bytě ředitel Nepasický za čtvrtletní nájem 650 Kč, tedy ročně za 2 600 Kč, a po jeho vystěhování byl pronajat tentýž byt za celkové nájemné 10 080 Kč. 13. března 1926 městská rada udělila podmínečné povolení k provedení stavebních úprav v domě čp. 304 Bohumilu Košťálovi, hodlajícímu v něm provozovat živnost hostinskou, jež byla následně známá jako restaurace "U Košťálů", "Na nábřeží" nebo hotel "Na bidýlku". Valné hromady zde odbýval např. Bruslařský klub Hradec Králové (1930). Roku 1946 přesídlil do vlastních místností v bývalém hotelu "Na Bidýlku" nábytek Zerák. O 3 roky později tu již fungovala hudební prodejna.

Ke zkolaudování domu J. Součka čp. 305 došlo v roce 1898. Roku 1902 paní Kohnsteinová prodala dům K. Voleníkovi, vrchnímu inženýru strojírny v Kuklenách za 42 000 K. V roce 1923 koupilo dům ředitelství Okresní záložny hospodářské. V něm záložna rychle rostla a vzkvétala a teprve o 10 let později přemístila své úřadovny do nově postaveného vlastního domu čp. 820 na Fügnerově náměstí, vedle filiálky Národní banky československé. Počátkem 20. let 20. století zde fungoval sklad textilního zboží vlastní výroby Josefa Macha, který navázal na tradici skladu pražského konfekčního dámského závodu firmy Antonína Šimka v Praze, jež se kolem roku 1898 nalézal v závodě pana Václava. V roce 1933 přesídlil do domu svoji technickou a zeměměřičskou kancelář Ing. Antonín Čapek, úředně autorizovaný civilní geometr. Téhož roku městská rada povolila Pražské městské pojišťovně úpravu fasády domu a později jí bylo povoleno užívání adaptovaných místností. Sídlila zde ještě v roce 1945, kdy hledala kancelářskou sílu.

Neorenesanční dům čp. 310 s řadou sgrafit s až secesními prvky a sochou královny Elišky, pod níž je nápis: „Milujte pravdu, hradečtí, neboť pravda přemáhá“, byl postaven pro stavitele, architekta a městského radního Viktora Weinhengsta. Ten 12. dubna 1898 požádal o povolení ku stavbě nového dvoupatrového domu se zvýšeným přízemkem, na staveništi číslo 11 v bloku B v Hradci Králové, což mu bylo za splnění konkrétních podmínek po místním komisionelním řízení purkmistrovským úřadem 2. května 1898 povoleno. Stavební práce probíhaly velice rychle, takže již 2. března 1899 bylo při kolaudační komisi shledáno, že stavba je dokončena a 15. března bylo uděleno povolení k obývání. Plány domu čp. 310 původně navrhl sám investor Viktor Weinhengst, ale problém nastal se vzhledem jeho fasády. 10. srpna 1898 schválila městská rada plán nové uliční fasády, který sice z původního Weinhengstova návrhu ideově vycházel, ale vytvořen byl v pražském ateliéru Friedricha Ohmanna. Ani tento návrh nebyl realizován, protože její současný vzhled je výsledkem práce architektů Bedřicha Bendelmayera a Rudolfa Němce. Koncem roku 1899 koupila dům od architekta Weinhengsta Anna Morávková, vdova po MUDr. Josefu Morávkovi, zdejším lékaři, a to za 30 400 zl. Po vzniku Československa zde sídlila firma KALORIA, technická kancelář pro zařizování ústředního topení.

Nárožní objekt čp. 279, který je již řazen do Mostecké ulice, byl postaven pro JUDr. Františka Srdínku, místního obhájce ve věcech trestních, a zkolaudován v roce 1894. Před 1. světovou válkou zde byly nabízeny šicí stroje Singer. Zmínky jsou z let 1910- 1915. V meziválečné době v domě sídlila filiálka Legiobanky (Banky československých legií). Přesídlila sem 4. října 1926, a to do dřívějších místností Stavbanky (Banky stavebních živností a průmyslu), která kvůli snížení režie zrušila krátce předtím svoji pobočku v Hradci Králové, otevřenou 14. září 1922. 21. ledna 1935 byla postižena velkou ztrátou, protože zemřel její ředitel Bedřich Moudřík. V roce 1940 byla banka přejmenována na Českomoravskou banku v Praze a o 3 roky později byla sloučena s ústavem Kreditanstalt der Deutschen. Roku 1945 banka zahájila po dvou a půlletém násilném odmlčení plný bankovní provoz.

Druhý nárožní dům čp. 280, jenž se nachází za silnicí, jež spojuje Mosteckou ulici s Pražským mostem, byl postaven v roce 1894 pro profesora Edvarda Beránka, vyučujícího na zdejším učitelském ústavu. Roku 1896 se přestěhovala do 1. poschodí domu advokátní kancelář Štěpána Fischera. Před 1. světovou válkou v objektu působila první odborná dílna pasířská pro výrobu kostelního náčiní Karla Zavadila. Koncem 30. let 20. století zde pracoval malíř Bedřich Exner a až do nástupu komunistického režimu dámský salon Marie Exnerové. V letech 1995-2014 sídlila v domě GARANCIA REALITY s. r. o. Působí zde také pobočka jazykové školy Skřivánek. Roku 2014 prošel dům větší rekonstrukcí, včetně střechy a fasády.

Fasáda sousedního domu čp. 278 je ozdobena nad okny přízemí pískovcovými maskarony šesti čertů a na spodku oken 2. patra šesti dětskými hlavičkami. ve vrcholové partii pod vikýři na stranách budovy jsou osazeny neobvyklé pískovcové reliéfy, jež jsou komponované ze dvou, proti sobě doslova se vznášejících alegorických ženských postav v životní velikosti, bohužel pro zanedbaný stav fasády i samotných reliéfů bývaly dlouhou dobu těžko rozpoznatelné a teprve v poslední době došlo k nápravě. K dostavbě tohoto domu došlo stejně jako u sousedních objektů v roce 1894. Jeho majitelem byl Julius Russ, jenž tu měl svůj fotografický ateliér. Později, po smrti fotografa Russa v roce 1917, objekt připadl soudnímu radovi Edvardu Sallakovi a jeho bratrovi Alfrédovi, který působil jako ředitel strojírny Škodových závodů v Hradci Králové a zemřel roku 1937. V tomto činžovním domě bydlíval již zmíněný fotograf a náměstek starosty města Julius Russ a prezident soudu Vavřinec Sláma, který se na penzi odstěhoval do Chotěboře. Za 1. republiky sloužil objekt též jako sídlo mnoha firem, advokátních kanceláří a lékařských ordinací, např. v roce 1934 si v domě otevřel kancelář JUDr. Jaromír Kálal, advokát a obhájce ve věcech trestních, a roku 1936 zde zahájila svoji praxi odborná lékařka pro nemoce krční, nosní a ušní MUDr. Šouláková-Skalická. Ta tu tehdy ordinovala od 8.00 do 11. hod. a od 14.00 do 16.00 hod., v neděli od 9.00 do 10.00 hod. Za zmínku však stojí i to, že zde sídlila společnost „KALORIA“. Technická kancelář pro zařizování ústředního topení a větrání všech soustav, spol. s r. o., jež byla založena v roce 1919. Roku 2012 byl městem zamítnut mimořádný příspěvek na stavební úpravy za účelem vzniku komerčních prostorů, penzionu a bytů - střešní plášť včetně střešních oken, výměny krovu a související práce. V roce 2016 nebyla zase schválena dotace na opravu střešního pláště domu, protože navrhované práce byly v rozporu se závazným stanoviskem orgánu státní památkové péče.

Dvoupatrový činžovní dům čp. 277 byl postaven v roce 1894 pro prof. Dr. Ladislava Brtnického a známý je tím, že v něm v letech 1909-1935 sídlilo Družstvo „Božena Němcová“, dívčí pensionát v Hradci Králové, po jehož likvidaci a následných opravách se sem prozatímně nastěhovala část velitelství II. armádního sboru, která tu sídlila až do zahájení činnosti ve vlastní novostavbě, k němuž došlo 1. ledna 1937.

Dům čp. 302 pro Jaroslava Červeného byl dokončen a zkolaudován v roce 1898. Ten byl jeho majitelem ještě roku 1917, kdy hledal nájemce prostor, jež byly vhodné jako soukromý byt, lékařská ordinace nebo kancelář, a to za 1 200 K ročně. Před 1. světovou válkou zde byla zřízena filiálka pojišťovny Assicurazioni Generali z Terstu, kterou vedl Alois Švorčík. Zmínky o tom, že zde sídlila pocházejí z let 1913-1914. Objekt měl také velkou spojitost s hudebním životem města. V roce 1905 zde hledal c. k. kapelník c. k. pěšího pluku č. 42 v Hradci Králové hudební elévy do 15 let s dobrým hudebním vzděláním pro všechny nástroje. Minimálně mezi roky 1917-1937 zde zase působila hudební a pěvecká škola profesora Emila Polmana, která měla svoje školní místnosti ve 2. poschodí.

Rohový dům čp. 466, patřící již do Chmelovy ulice, byl vybudován stavitelem Františkem Plesnivým, který začal uvažovat o stavbě dvoupatrového domu na rohové parcele vedle domu továrníka Jar. Červeného v roce 1908. Její počátky však nebyly jednoduché. 23. března 1909 městská rada nerozhodla o žádosti manželů Plesnivých za povolení ke stavbě domu, protože obsahovala změnu parcelačních podmínek. Rozhodnout muselo městské zastupitelstvo, kterému byla tato žádost postoupena. 28. března 1909 městské zastupitelstvo nepovolilo staviteli Plesnivému, aby na své parcele na Eliščině nábřeží mohl zastavět větší plochu než je přípustné dle parcelačních podmínek. Ten se však nevzdal a rozhodl se bojovat. 2. srpna 1909 městská rada postoupila městskému zastupitelstvu žádost manželů Plesnivých za udělení povolení ke stavbě dvoupatrového domu na parcelním čísle 348 s povolením zmírnění nezastavitelnosti té parcely. 6. srpna 1909 byla ve schůzi městského zastupitelstva povolena výjimečně manželům Františkovi a Vilemíně Plesnivým při novostavbě domu nezastavitelná plocha 12 ½ %, místo dosud platných 15 %. 1. září 1909 bylo oběma manželům uděleno městskou radou povolení ke stavbě dvoupatrového domu na parcelním čísle 348. 2. května 1910 městská rada udělila staviteli Plesnivému povolení k připojení domovní kanalizace k obecní stoce a na jeho účet zavedení vodovodního potrubí a elektrického vedení k osvětlování do zmíněné novostavby. Počátkem roku 1911 majitel domu nabízel k pronájmu velké dílny v suterénu domu, které byly k nastěhování od 1. dubna téhož roku. Případný zájemce k nim mohl získat také byt. 25. června 1911 zde zemřel Josef Šulc, odborný učitel chrudimské hospodářské školy. Bylo mu teprve 35 let. Téhož roku zde začal působit pěvecko-klavírní ústav Zdeny Součkové, učitelky zpěvu při městském lyceu. V roce 1937 zde fungoval obchod H. Kantorové, kde mohli zákazníci nakoupit vlněné látky za třetinové ceny.

Nárožní dům přes silnici čp. 357 též patří do stejné ulice. Zkolaudován byl v roce 1901 pro Antonína Manycha, majitele První královéhradecké parostrojní truhlárny. V letech 1922-1928 nalézáme zmínky, že zde ordinoval MUDr. Josef Kracík, odborný lékař pro choroby kožní a pohlavní a lékařskou kosmetiku, přičemž roku 1927 byl na šestiměsíční studijní cestě a pravidelně začal ordinovat od 9. září téhož roku. Byl zde též okresní sekretariát Republikánské strany a redakce časopisu "Vosa" (2. poschodí). Žil zde např. jednatel Národní jednoty střelecké V. Novotný. V roce 1934 se v tisku objevila nabídka volných bytů: čtyř- a třípokojového. Koncem 30. let 20. století se tu nalézala prodejní kancelář firmy Jan K. Benetka, podnikatelství silničních staveb a žulový lom v Hlinsku v Čechách.

Ke kolaudaci domu berního inspektora Františka Koutníka čp. 319 došlo v roce 1900. Roku 1902 dal vrchní inspektor Koutník vymalovat nad vchod fresku sv. Václava. Tu zhotovil malíř Jelínek ze Stěžer. O 20 let později zde bydlel profesor reálného gymnázia v Hradci Králové Rudolf Novotný, který byl významným činitelem okresního osvětového sboru. V roce 2010 bylo městem vyhlášeno výběrové řízení na prodej spoluvlastnického podílu 1/2 domu.

O domě čp. 325, který byl postaven v letech 1899-1900, není mnoho známo. J. V. Tolman o něm píše toto: „Dům čp. 325 „na nábřeží“ patří Antonínu Borůvkovi, hotelieru, dříve soudnímu radovi Otto Baudyšovi, po něm koncipientu od Dra Zimmera Dru Přibylovi.“ K výše zmíněnému dodejme, že původní vlastník JUDr. Otto Baudyš působil dlouhá léta u krajského soudu v Hradci Králové a zemřel 15. února 1932. Jeho manželka Libuše, roz. Zadinová, byla spisovatelkou, dramatičkou a překladatelkou, která byla známá díky svým psychologickým a moralizujícím románům, jež byly určeny zejména ženám. Po smrti svého manžela se hned odsud odstěhovala. Roku 1900 tu žil c. k. ředitel kanceláře krajského soudu Matěj Čamský a profesor obchodní akademie Josef Vocásek, městský tajemník Adolf Hruška a ředitel filiálky Rakousko-Uherské banky Adolf Křepelka. V roce 1927 dům nadále patřil Antonínu a Marii Borůvkovým z Jindřichova Hradce. V současnosti je z objektu bytový dům.

Ke kolaudaci domu čp. 322, jenž je ozdoben maskarony divých mužů, došlo v roce 1900 a podle J. V. Tolmana ho stavěl továrník Stanislav Červený. Hned od počátku byl počítán k činžovnímu bydlení, např. na přelomu let 1905 a 1906 jeho majitel nabízel k pronajmutí pohodlné byty o 3 a 2 pokojích. Roku 1920 zde otevřela dámské krejčovství paní Lokvencová. O 3 roky později sem přesídlil Vodohospodářský Svaz v Hradci Králové, který zde zařídil stálé úřadování, neboť tajemníkem svazu a zároveň majitelem nemovitosti byl Ing. František Radouš. 1. ledna 1930 přesídlil do nových kancelářských místností v domě čp. 322 katastrální měřičský úřad. V roce 1933 je jako majitel domu zmiňován Ing. Radouš a sídlí zde kancelář účtárny Průmyslových podniků města Hradce Králové, která přijímala záznam o zrušení odběru elektrické energie nebo plynu. V 60.-80. letech 20. století byly v domě kanceláře Útvaru hlavního architekta MěstNV v Hradci Králové, resp. Městského urbanistického střediska. Eliščino nábřeží je pak uzavřeno objektem Labské vodní elektrárny, tzv. Hučákem. Ta nese čp. 233 a celý její areál již patří ke Křižíkově ulici.