Hřeben Orlických hor IX.2012

Cestopisy

Bunkr pod Mezivrším • Fotografie (26) • Foto: Traper

Vstoupit do fotogalerie (26 fotografií)

Orlické Záhoří

Rozhledna Anenský vrch

Vstoupit do fotogalerie (26 fotografií)

Počasí je v poslední době jako na houpačce a ani meteorologové se nestrefují víc než na následující den. Část hřebene Orlických hor jsem absolvoval již před léty, zbytek zůstal na straně dluhů. Sobotní ráno nás budí zimou a deštěm. A to přesto, že noc byla zpočátku jasná. Právě proto je venku jen nějakých +4° podle pana Celsiuse a do toho začíná pršet. Nejsme žádné bábovky a vyrážíme. Z Orlického Záhoří nahoru na hřeben a nejprve na jihovýchod Na Anenský vrch s rozhlednou. Kousek pod vrcholem Mezivrší, přímo u cesty je jeden z řady bunkrů rozsetých pod osou hřebenu. Ještě kousek do kopce a jsme u rozhledny. Tady už neprší, ale lije. Za silného větru šplhání nahoru není moc příjemné. Před deštěm vrhaným silným větrem z boku, střecha rozhledny vůbec nechrání. Je nám jasné, že rozhled v mlze nebude nic moc. Se shora je vidět jen nejbližší okolí rozhledny. Rychlý ústup dolů nám způsobil jen větší prochlazení a provlhnutí. Dole v nejbližším okolí rozhledny se nacházejí dva řopíky z budovaného prvorepublikového opevnění. Z tohoto konce hřebenu míříme zpět na severozápad, abychom prošli plánovanou část hřebene. Pod Mezivrším objevujeme asi 30 m vlevo od cesty krásně opravený pěchotní srub Průsek, kterého jsme si předtím v dešti nevšimli. Opravili ho nadšenci se zájmem o historii. Údajně je uvnitř malé soukromé muzeum. Z jedné střílny kouká komínová roura, ze které se kouří. Domácí jsou evidentně doma, ale mříže jsou zavřeny. Pro nás to znamená, že nemají zájem o návštěvu. Ale po domluvě je určitě přístupný. Nahoře dvoupatrovému bunkru vévodí zachovalý pancéřový zvon. I okolí je pěkně upraveno. Jen to hrozné počasí nás nenechá dlouho prohlížet. Přejdeme silnici a stoupáme ke Komářímu vrchu. U Pěticestí dosahujeme nadmořské výšky rovných 1000m a už jen mrholí. Dáváme svačinku pod přístřeškem a konzultujeme rozcestník. Přes název Pěticestí se odtud rozchází cest šest. Chvíli nad rozcestníkem kroutíme hlavami kolem dokola a zjišťujeme ne zrovna profesionální práci. Zpáteční směrovka červené TZ posílá lidi na jih místo na východ. My sami jsme vyrazili zdánlivě po červené dál po hřebenu. Ale nebyla to ona, nýbrž jen o pár stupňů vedlejší neznačená cyklostezka. Toto zjištění po 2 km nás nerozhodilo, protože jsme se stejně po ní chtěli vracet, abychom nešli obě cesty po stejné. Akorát jsme zjistili, že značení zmizelo. Červená TZ je na Pěticestí totiž skrytá pod větvemi na smrku a navíc je na pravé straně od asfaltové pěkně viditelné cyklocesty. A ta správná hřebenovka mizí skromně jako sotva znatelná pěšina kousek vedle. Označení na tom stromě by mělo mít buď šipku, nebo být na pravém boku pěšiny. Nicméně jak jsem se zmínil, pokračujeme klidně po oné cyklo. Ta po počátečním mírném stoupání za chvíli začíná ztrácet výšku. Na pravoboku ji v lese lemuje řada menších bunkrů. Na rozcestí Pod Homolí zatáčíme dvakrát prudce Doprava na přemokřenou stezku, plnou hlubokých kaluží a blátivých bažin. Stejně jsme už celí mokří a v botách nám čvachtá už několik hodin. Vidím, že ani čerstvá impregnace nevydrží všechno. Pár hodin ano, nejvíc nás ovšem namočil prudký déšť na Anenském vrchu a boty nevydržely neustálé nárazy vody z travních stvolů. Už dávno vím, že boty potřebují mít odolnost podstatně vyššího sloupce vody, než třeba stan, na který padají kapky jen samováhou. Teď už ani moc neprší, jen chvílemi něco spadne shora z mraků a také ze stromů. Mlha se stále válí a vytváří na bocích cesty romantické obrazy z tajuplně a náhle se vynořujících siluet uschlých kmenů stromů s bizarními větvemi. Někdy, jakoby náhle ztrnuly v pohybu. Čert vem vodu a zimu. Stejně vím, že jednou uschnu a zahřeju se. Ale na tyhle obrazy budu vzpomínat dlouho. Moc se mi to tady v tom počasí líbí. Na vrcholu Homole-Středního vrchu ční holé skály. Za nimi opět mlha z mraků. Pěkné pozadí. Z Homole po kratším klesání stoupáme do výšky 1043m na Tetřevec. Objevuje se kleč. A zase moc pěkné obrazy. Z mlhy jako stíny vyčnívají suché zlámané kmeny nad nízkou novou generací mladých smrků. Pojednou se z mlhy noří zprvu rozmazaný, pak už jasnější tvar Kunštátské kaple. Z Pěticestí už cestu známe. Dole v Orlickém Záhoří nás čeká hotel Kunštát. Jenže nás zklamal. Ne službami, ani jídlem či pitím. Obsluha byla výborná. Jen jsme se nebyli schopni zahřát. Byli jsme prochladlí a čekali jsme větší teplo. Nepomohlo ani několik piv, ba ani svařené víno. V době prohibice nic jiného nebylo. Nejlepší je vlézt do pelechu a zaklapnout víka.

Orlické Záhoří • Foto: Traper

Nedělní ráno nás vítá modrou oblohou a stejně studeným ránem jako včera. Každopádně to vypadá optimističtěji. Spodek nohavic a mokré boty vyschnou během další cesty, buršlak a bunda taktéž, protože na déšť to dnes vůbec nevypadá. Přesunujeme se na opačný konec hřebene k Šerlichu. Slunce sice začíná pražit do chladného rána, obloha je modrá, ale naše čela se kaboní. Na parkoviště přijíždí jeden plný Orlobus za druhým. Každý s vlekem plným bicyklů. K tomu se parkoviště plní i nedělními osobními auty. Sice to není ideální, jako včera, kdy do deště, větru a zimy vyrazilo jen pár bláznů, ale nenaplnil se ani nejčernější scénář prvomájového průvodu promíseného cyklisty. Část se jich rozjela z kopce rovnou dolů po silnici, vychutnat si dlouhý sjezd. Část se vydala na druhou stranu hřebenu. Přes pěkné počasí už to stejně po asfaltce není ono. Jsou sice výhledy, to ano. Ale na druhou stranu mi odešly už podruhé po pouhých 15 záběrech baterie Varta SuperLife minulý týden zakoupené v Hornbachu. Bohužel jsem udělal fatální chybu, protože o týden dříve se mi stalo totéž. Také v Hornbachu koupené AA baterie VartaSuperlife. Díval jsem se dvakrát, jestli jsem bez brýlí přečetl název baterií dobře. Jestli se třeba nejmenovaly Varta SuperDead. Ale ne. Proto bych prosil, aby návštěvníci webu omluvili špatnou jakost zbylých fotografií. Musel jsem vypucovat čočku na svém starém mobilu, aby zachránil situaci svými bídnými 1,9 Megapixely. Pokračujeme tedy přes Malou Deštnou na Velkou Deštnou. Tady dosáhujemei nejvyšší kóty, 1115m. Pod vrcholem je u bufetu lidí, jako na Václaváku. Urychleně tedy sbíháme z kopce do sedla Pod jelenkou a stále po tvrdém asfaltu po vyhlídkové vrstevnici. Na konci dolů do sedla Pod Homolí, kde jsme se otočili včera. Zpátky se snažíme nejít stejnou cestou a využít neznačených, přibližně souběžných, lesních cest. Na jedné z nich pojednou začínáme nalézat roztroušené jednotlivé mrkve. Ano mrkve. A jak pěkné. Takové v supermarketu nekoupíte. Nejdřív jedna. Kde se tady vzala? Po 50m další. Rozteče se zkracují a najednou celá hromada na cestě. Už jsme doma. Myslivci přikrmují zvěř. Ale v tuto dobu? Že by byla levnější než seno? A jiné jádro? Nevím, nejsme odborníci. Je fakt, že jsem v lese ještě hromady mrkve neviděl. Pak už jen klesání do Šerlišského sedla a okruh je uzavřen. Už jsme dávno uschnuli. A je docela teplo. Včerejší počasí je zapomenuto.

Poslední aktualizace: 26.9.2012

Hřeben Orlických hor IX.2012 na mapě