III. Náchodsko říjen 2014.
Pondělí: Ráno je z parkoviště pěkný pohled na níže se převalující mlhy. Nevelké skalní město Ostaš,plné divokých roklin, skalních útvarů a rozmetaných balvanů, kterým provádí modrá TZ se nezdá, ale mimo prolézání strží a soutěsek a šplhání nahoru a dolů skalními bludišti, se musí zdolat od parkoviště k nejvyššímu vrcholu přes 120 metrů výškového rozdílu.
Vchod do skalního bludiště začíná po necelých 700 metrech stoupání prosoukáním se úzkou skalní štěrbinou. Trasa se různě kroutí na všechny strany, nahoru a dolu, přes skalní stupně rozdílných výšek. Je to další cvičení pro všechny naše svaly na nohách. Občas je ze skalní chodby kousek výhledu do chaosu skal. Také se tu dají zahlédnout některé odhozené těžké a obtížně nositelné věci, jako kelímek, papír od tatranek, či obzvlášť obtěžující krabička od cigaret. To zde, nedaleko začátku trasy, odhodí „pořádkumilovní“ primitivové, co tuto těžkou přítěž už dál neunesou. Při takových příležitostech si vždy vzpomenu na školní zahrádku v Machovské Lhotě ve východní části Broumovských stěn, kde mají vystaveny různé odpadní látky civilizace s uvedením doby rozkladu. PET lahve, papír, vajgly od cigaret, sklo, odřezek pneumatiky, plechovka ad., s datem zahrabání do země a přiloženou cedulkou, jak který nepořádek dlouho v přírodě přetrvá. Bylo to zajímavé. Např. sklo 3000 let!, polystyren se nikdy úplně nerozloží!, PET lahev 50 - 80 let, plechovka 5 - 15 let, vajgl cigarety 10 - 20 let! Ale pokračujme dál.
Zahleďme se na smutnou tvář Zbrojnoše, či zvláštní skalní útvar Čertovo auto. Hlava Zrádce podle pověsti patřila lakomému mrzoutskému mlynáři Holínkovi z osady Hlavňov, kdy obyvatelé Police n.Metují uprchli před křižáckým vojskem z města do skal Ostaše. Zvědavý Holínka byl chycen a mučen, až úkryt obyvatel za přislíbení odměny prozradil. Zbrojnoši většinu ukrytých pobili a naházeli do propastí. Zrádce místo odměny přišel o hlavu. Useknutou hlavu odnesl orel na skálu, kde zkameněla. Mělo se to stát 27.května 1421.
Z Krtičkovy vyhlídky je výhled na sever a dole na část Kočičích skal. Pro informaci, sběratel pověstí, spisovatel, polický knihař a knihkupec, patriot Antonín Krtička, po kterém je vyhlídka pojmenována, žil v letech 1879-1952. Z Krtičkovy vyhlídky pokračujeme vrcholem na další vyhlídkové místo – Ostaš s Frýdlantskou skálou (vyhlídkou). Výhled odsud je na Broumovské stěny a vrcholky Javořích hor, možná i na Krkonoše. To nám ovšem opar neposkytne. Pak už jen sestupujeme až do Bludiště.
Mimochodem, Ostaš leží v seismické oblasti na polickém zlomu, podél nějž poklesla kra s Kočičími skalami. Probíhají tu často velmi slabá zemětřesení, maximálně 1 magnitudo. Systém měřidel zde pohyby těch krásných skal monitoruje. Doporučuji toto zajímavé místo navštívit co nejdříve, neboť klesají každý rok o 1mm a posunují se o 1,5mm. Člověk nikdy neví. Samozřejmě to berte jako nadsázku, momentálně nic nehrozí. I Afrika se blíží k Evropě, takže nechápu nedočkavce, co z ní do Evropy prchají na lodích, když za nějakých pár set tisíc let budou moci přejít pěšky.
A my už běžíme z kopce na vedlejší Kočičí skály. Zatím jen k hornímu konci chatové osady, protože odsud už to zase stoupá, tentokrát zelenou, nahoru. A zase schody vytesané do skály, úzké a nízké průlezy (jen pro menší a štíhlé), a vzhůru. Tento Spodní labyrint je o poznání menší než vedlejší Ostaš. Stoupání nás zavádí až k mohutnému skalnímu masivu Kočičí hrad. Po vyšplhání úplně nahoru se otevírá pěkný výhled opět na Broumovské stěny, a kdyby zmizel opar, tak dál.
Zpátky se musí kus stejnou cestou zpátky až k odbočce do Sluje Českých bratří. Název je mystifikační, protože v tomto kraji Čeští bratři nepůsobili a ani neexistují písemné doklady. Název má původ jen v pověsti. Tato 30m Dlouhá puklina je zase tak úzká, že trochu širším lidem doporučuji dolů děsný sešup se zpětným vyšlapáním neabsolvovat.
Skutečně pak nahoře poněkud funíme. A to jsme nekuřáci s treningem nahoru a dolů. Je to rovných 50 m klesání, na vodorovné vzdálenosti také snad 50m. V číslech to tak sice nevypadá, ale dá se to fyzicky přirovnat ke 14 a půl patrům věžáku. Vím, o čem mluvím, jako bývalý výtahář jsem to musel ve věžáku s vadnými výtahy často šlapat. V terénu je to horší kvůli nepravidelným výškám stupňů. Ale na druhou stranu, sluj je zajímavá.
Na Kočičích skalách by mělo být také pár skalních útvarů, něco připomínajících. Jenže nikde žádná cedule, takže je nenalézáme a ani nevyfotíme. Dole u chatové osady nás vítá známá hospůdka, zase s dobrým pivem jako všude tady v celé oblasti. Samozřejmě světlý Primátor na žízeň a speciální řezaný na chuť. Ten je zajímavě natočený – spodní polovina černá, horní světlá s čepicí, a také výborný. Tedy já jen jedno malé, ale včera obě.
Normálně už by měli v říjnu zavřeno, ale dnes jsou tu vepřové hody. Tudíž ochutnáváme ovarovou polévku a prejt. Info pro následovníky: V chatkách je volné ubytování, samostatný objekt s hygienickým zázemím velice dobře udržovaný, v hospůdce se v sezoně každý den, v říjnu pak jen Čt-Ne normálně vaří, posezení venku je na dvou zahrádkách.
Nikam nespěcháme a po odbourání mých promile pokračujeme pomalu směrem k domovu. A sice přes Nové Město nad Metují, ve kterém jsem byl už mockrát, ale nyní ukázat kamarádovi. I s historkami, které jsem tu zažil, zejména dole v Pekle.
Po zaparkování procházíme do historické a nejhezčí části, městské památkové rezervace, situované na skalnatém ostrohu nad řekou Metují, zúžením v místě bývalé Krajské brány, se zbývající válcovou věží Zázvorkou. Hned za ní začíná doporučená trasa pro turisty tak, aby obešli a spatřili nejzajímavější věci města jedním tahem. Začínáme uličkou Zadomí za věží Zázvorkou. Na pidi náměstíčku se opírá o zeď pranýř s řetězem a okovy. Procházíme okolo hradeb a před průchodem do malého parčíku zahýbáme doleva. Ulička nás vyplivne v rohu obdélníkového náměstí ze tří stran obklopeného nepřerušeným podloubím. Současně se nám otevře pohádkový pohled na nádherné fasády historických domů. Náměstí hyzdí množství zaparkovaných aut, takže se málem přehlédne mezi nimi i podstatně dřív zaparkovaný raně barokní Mariánský sloup už od r. 1696. Po pravé ruce máme vstupní most do národní Kulturní památky – zámku, se sochami řeckých bohů a medvědy.
Zámek byl v roku 1991 navrácen v rámci restitucí rodině Bartoň-Dobenín. Zajímavé, že je do něj neobvykle nízké vstupné. Např. samostatný vstup na věž Máselnici činí jen 5,- Kč, velký okruh 60,- Kč. Na té se momentálně dokončuje oprava vrchního kabátu, bez omezení vstupu na Ochoz. Opravu snad dostanou i jiné části. Za zámkem je pěkná zahrada, do níž se vstupuje jedním z nejkrásnějších mostů ČR. Jak jinak, jedná se o práci vynikajícího arch. Dušana Jurkoviče z r. 1911, dřevěný, krytý, s prvky valašských lidových staveb. Stavebně upravil v letech 1909-1915 také zámeckou zahradu i samotný zámek. Barokní sošky před zámkem jsou od Matyáše Brauna. Do zámku ani do zahrady nevstoupíme, protože je pondělí a mají zavřeno. Uličkou podél částí hradeb pokračujeme obvodem města k jižnímu konci města, kde stávala, r. 1904 zrušená Horská brána.
Šikmo přejdeme ulici a po schodech na druhé straně pokračujeme vedle pokračujících hradeb ke kostelu Nejsvětější Trojice. Na straně náměstí je kousek od něj sousoší Nejsvětěší Trojice z r. 1767 a necelých 40m odtud blíže k podloubí je místo původní studny. My se však otáčíme a jdeme kolem muzea a průchodem dál podél skalního opevnění Nad Skalami s výhledy dolů k Metuji. Romantická cesta. Naše obvodová cesta končí tam, kde jsme do historické části města vstoupili – u věže Zázvorka a venku na nám.Republiky.
Hned na kraji, po pravé straně sestupuje procházková cesta dolů, do údolí Metuje k Horákovu mlýnu pod městem. Možná se dá tudy dojít i do úzkého tmavého údolí Metuje s názvem Peklo, kde u soutoku s Olešankou arch. Dušan Jurkovič nádherně upravil starý mlýn stejného jména, nyní Bartoňova útulna. Doufám, že dodnes stále s restaurací a hotelem v typickém interiéru. Tuto cestu jsem z N.Města neprošel, my jsme do Pekla vždy jezdili po silnici a pak pokračovali pěšky údolím až ke skvělé dřevěné trempské hospodě Na Ostrovech. Romantická, bez elektřiny, svítilo se petrolejkami. Pivo svážené koňmi z Bražce se čepovalo ručně. Na druhou stranu za spřátelenou T.O. se muselo lanovkou po drátěném laně. Tak dost, hup do auta a domů.