Hora Ostaš

Tato z turonsko-koniackých křemenných pískovců složená stolová hora, která se nachází severozápadně od Police nad Metují v nadmořské výšce 701,5 m n. m., na sebe historicky upozornila již v roce 1421, kdy na žádost krále Zikmunda Lucemburského sebrala slezská knížata vojsko, jež vtrhlo do Čech a 27. května téhož roku vypálilo městečko Polici nad Metují, které tehdy náleželo břevnovskému opatovi, ale jeho poddaní náleželi mezi obdivovatele nebo podporovatele husitského kalicha. Tehdy totiž obyvatelé zmíněného městečka a okolních vsí utekli na vysokou, příkrou a lesem pokrytou horu Ostaš, což jim však nepomohlo, neboť Slezané je na ni pronásledovali a koho dostihli, toho nemilosrdně zabili. Nehleděli na to, zda jde o muže, ženu, dítě, prostě páchali velká zvěrstva a ukrutnosti, což můžeme doložit citací z knihy Jana Karla Hrašeho "Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách":

"Hubení kacířů mečem a ohněm bylo heslo vojsk svolávaných tehdáž do boje s Čechy. Police byla nejbližším jejich cílem. Poněvadž městečko nemělo žádných hradeb a tudy nebylo pomýšlení na obranu v něm, utekli z něho mnozí obyvatelé, jakož snad také dílem z vesnic a hledali bezpečného úkrytu na vrcholi blízkém Ostaši, k němuž jen na jednom místě jest přístup úzkou pěšinou. Tím byl vrch ten dobrým úkrytem. Slezáci, přitáhše dne 27. května 1421, vypálili ihned Polici beze všeho odporu a povraždili ukrutně ty, kdož v ní zbyli. Potom hnali útokem na Ostaš, kamž prý okázal jim cestu člověk, jejž na cestě jali. Brzy dostali se na vrch ten a tu jali se bezbranný lid zabíjeti napořád, muže, ženy a děti bez rozdílu. Mnohým jazyky vyřezovali, ruce i nohy osekávali, jiné, dle pozdějšího vypravování starých lidí dolů se skal házeli, také ženy a panny některé prý za vlasy na stromích věšeli. Tytéž ohavnosti páchali Slezáci i v Úpici, kamž stezkou Trutnovskou byli vnikli (10. června 1421)."

Efektem toho pak byla stížnost českých a moravských stavů ze sněmu v Čáslavi, jež byla 7. června 1421 směřována slezským knížatům, pánům a městům. Protože se však počítalo s tím, že výsledkem tohoto "stížného listu" nebude prakticky nic, byla vyhlášena proti nim hotovost ze severovýchodu Čech, která se měla dát dohromady u Náchoda na den sv. Víta, čili 15. června téhož roku. Slezané je však opět předběhli a napadli opět české příhraničí, což bylo korunováno zapálením města Úpice a umístěním silné slezské posádky do Broumova, který se hotovost neúspěšně pokusila 17.-20. června 1421 obléhat. To bylo poprvé, kdy bylo listinně zaznamenáno to, že hora sloužila jako úkryt v neklidných válečných časech, což se pak několikrát opakovalo v následujících staletích, zejména v období třicetileté války.

Právě na to se stalo reakcí a jakýmsi vyrovnáním vyrojení řady pozdějších legend a vyprávění, která se k vrchu vztahují jak přímo, tak nepřímo. Za celá ta staletí se jich objevilo několik desítek, z nichž část můžeme nalézt třeba v útlé knížečce "Hora Ostaš v pověstech a bájích" od Antonína Krtičky-Polického. Řadu dalších pak přinesli a literárně zvěčnili další autoři, případně z nich vycházeli ve svém díle. Jmenujme tak již zmíněného Jana Karla Hrašeho, Aloise Jiráska, Václava Vladivoje Tomka, Václava Horynu a mnohé další. To vyvolávalo zájem u stále většího počtu obyvatel, jež začali mířit tímto směrem, zejména pak v 19. století, kdy se začal ve větším měřítku rozšiřovat turismus. Vrch Ostaš se začal objevovat v řadě turistických průvodců a v podobně zaměřených knihách. Jako příklad uveďme publikaci "Přírodní památky v lesích župy královéhradecké a sousedních" od Václava Anderleho, ve které se můžeme dočíst následující:

"1. Ostaš. Asi 3/4 hodiny cesty od Police n. Met. k severozápadu vypíná se mohutný skalní útvar Ostaš, na jehož úpatí, 579 m n. m., v rozkošném zákoutí lesním stojí několik chalup s hostincem, myslivna a malá kaplička; nedaleko hostince rozpíná své mohutné větve ohromná lípa z dob husitských. Odtud otvírá se nádherná vyhlídka do celého kraje polického, věnčeného pohraničními horami, kdežto Ostaš sám chová překrásné partie a podivuhodné útvary skalní.

Z nich nejtypičtější jsou: a) Zbrojnoš, b) Zrádce, hlavám lidským nápadně podobné balvany, c) Slovenské hřiby, ohromné houby klamně parodující, d) Sova a e) Velbloud, velmi podobné kopie těchto zvířat, 7) Martinská stěna, na onu, kde dle pověsti "poslední rytíř" císař Maxmilián těžké hodiny prožil, upomínající, g) Betlém, h) Kočičí hrádek, i) Skalní brána, j) Svržený démón a j. v. Tyto rozmarem přírody vytvořené útvary obetkal lid zdejší pěknými pověstmi a zkazkami; tak na př.:

Po porážce svého vojska na hoře Vítkově r. 1420 uchýlil se císař Zikmund do Slezska, kde připravoval se na nový vpád do Čech, a již následujícího roku dne 27. května vtrhnul s velikým vojskem do Police a městečko zle zpustošil, poněvadž nalezl je téměř prázdné: Obyvatelé byli zavčas uprchli a ukryli se na Ostaši. Ale tu zvrhlec jakýsi uvedl za jidášský peníz Slezáky k hoře, kteří pak bezbranné občany polické krutě povraždili. Zrádce však pravé odměny neušel; zbrojnoš jakýs sťal mu hlavu, nyní mezi dvěma balvany zakleslou, kdežto sám zkamenělý zůstal na výstrahu všem zrádcům budoucna.

Kočičí hrádek je spoustou slují a klikatých chodeb; zvlášť pozoruhodnou je partie, zvaná Betlém. Ze slují těchto vyřítili se v r. 1745 císařští husaři proti pruskému generálu Polentzovi a zle ho porubali. V r. 1866 tábořili zde Prušáci.

Prošedše těmito bludišti, staneme na samém svahu příkrých Stěn polických ve výši 690 m před krásnou Branou skalní, kterou tvoří ohromný balvan, na příč na dva přirozené pilíře jako klenba položený. Několik schodů vede na výstupek, odkud je překrásná vyhlídka do hluboko pod námi rozložené krajiny broumovské s její velikou pestrostí, hraničními horami v modravé dáli vroubenou.

V dolejší části Ostaše ve skalní partii Betlemu pod Svrženým demónem tísní se dlouhá sluj, která byla útočištěm a chrámem Českých bratří. Knihkupec A. Krtička z Police n. Met. nalezl na těch místech 18. října 1921 ve hloubce 2 1/2 m zavalený, hrubě otesaný balvan, na němž vyrat je kalich a letopočet 1627, rok to, kdy ubozí pronásledovanci před odchodem do nehostinné ciziny naposled zde se sešli a rmut a bolest svou v tvrdý kámen vyryli."

Jak vidět z předchozích slov, tak se oproti minulosti na Ostaši mnoho nezměnilo, pokud nepočítáme postupný zánik místních lesů, ne však zásahy člověka, nýbrž samotné přírody, ať již šlo o polámání kolem 35 000 stromů v prosinci 1909 a v lednu 1910, nebo o známou větrnou smršť roku 1929, když opomeneme vichřice z posledních desetiletí. Množství legend ruku v ruce s překrásnou přírodou stále lákají k návštěvě řadu lidí z okolí i ze vzdálenějších míst nejen naší vlasti, což se projevilo v roce 1924, kdy polický odbor KČST přišel s plánem zřízení rozhledny a vedle toho se na Ostaši konala řada různých společenských a kulturních akcí, zejména šlo o menšinové slavnosti Národní jednoty severočeské. K nim se posléze přidružili ještě horolezci, nejprve však neorganizovanou formou, k níž bylo přikročeno až mnohem později. Rok 1964 pak můžeme brát i za počátek zdejšího zimního táboření. Za zmínku stojí i to, že hora Ostaš se v současné době stala jedním z míst, jež pravidelně navštěvují naši severní sousedé a kochají se těmito místy, jejichž název je rovněž obestřen tajemstvím, protože na původ pojmenování je několik rozdílných pohledů našich jazykovědců. Podle jedněch má souviset se staroslovanským slovem ostrъ (= ostrý), podle druhých jde o adaptaci cizích jmen do češtiny, resp. latinského jména Eustachius (sv. Eustach je patron lovců), z něhož vznikly tvary Abstach, Ostach a nakonec současný název Ostaš, alespoň tak mělo být podle moravského zemského archiváře Vincence Brandla a jeho knihy "Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes. Enthaltend: Die Erklärung 1. der in den böhmisch-mährischen Geschichtsquellen gebräuchlichen böhmischen diplomatischen Ausdrücke, 2. jener lateinischen und 3. jener deutschen Worte, welche in diesen Quellen speciell vorkommen" z roku 1876.

Chybou by však bylo nezmínit i výše uvedenou kapli sv. Kříže při cestě na Ostaš, na jejímž místě stávala od roku 1484 dřevěná kaplička (nejprve jako připomínka masakru polického obyvatelstva v roce 1421 a později jako vzpomínka na zázračné vyléčení slepé dívky roku 1514), jež byla v roce 1711 nahrazena zděnou stavbou. Roku 1786 byla zrušena, v roce 1859 obnovena a roku 1873 opět obnovena, tentokrát nákladem Antonína Špuláka, aby v roce 1881 došlo k nástavbě věže a 14. srpna 2007 se stala památkově chráněným objektem (viz https://pamatkovykatalog.cz/kaple-sv-krize-1265971). K její poslední velké opravě pak došlo roku 2011. Řadu věcí z její historie můžeme najít v knize "Pamětnosti farní osady Polické nad Metují" od Františka Kaněry. Druhým výrazným objektem je pak pramen Samaritánka, nad nímž se nachází balvan s reliéfem od kameníka Celestýna Šolce ze Žďáru nad Metují z roku 1856, kdy zde byl zřízen první vodovod do této obce. Na rozdíl od kaple sv. Kříže nebo předem jmenovaného pamětního kamene ve sluji Českých bratří (do státního seznamu kulturních památek zapsán již 10. března 1964; viz https://pamatkovykatalog.cz/pametni-deska-12815340) však nezískal památkovou ochranu (viz https://pamatkovykatalog.cz/pramen-samaritanka-23585173), i když v minulosti se objevilo několik takových snah. Podobně tomu bylo s ochranou místní přírody, které se hoře Ostaš dostalo až 4. června 1956, kdy ministerstvo školství a kultury zřídilo se souhlasem královéhradecké krajské lesní správy z 29. června 1955 státní přírodní rezervaci, z níž se v roce 1992 stala přírodní rezervace (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=293), jež od roku 1991 náleží do CHKO Broumovsko (viz https://broumovsko.nature.cz/homepage). Na závěr ještě dodejme, že Ostaš je též v hledáčku našich seismologů, kteří sledují zdejší tektonické pohyby a místní sledovací bod nově obnovili v roce 1994. Jak sami vidíte, tak o Ostaši by se toho dalo napsat tolik, že by snad nestačila pouhá kniha. Tak jen dodejme pouze to: "Přiďte pobejt!", protože návštěva Ostaše i jiných míst na Policku stojí opravdu za tu námahu!