Island pod stanem (4) - z údolí Thórsmórk po treku Laugavegur

Cestopisy

Záplavy vlčích bobů. • Fotografie (8) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (8 fotografií)

Islandská vlajka na chatě Skagfjörðsskáli

Kamenitá poušť sopečného popela

Vstoupit do fotogalerie (8 fotografií)

10.6. sobota

Dle domluvy, kterou jsme provedli včera, než jsme šli spát, tak Honza s Jirkou vstávají v 6 hodin a po rychlé snídani sami dva vyrážejí po trase Laugavegur treku. Chtějí po ní dojít co nejdál, ideálně až na rovinu s kuželovými kopci ve tvaru klobouku. My zbylí tři jsme domluveni na budíčku až v 7h. Vylézt ze stanu se nám však daří až o půl hodiny později. Než se nasnídáme a připravíme vše potřebné, tak vyrážíme až kolem deváté na stejnou trasu avšak s menšími ambicemi na ujitou vzdálenost.

Začátek cesty volíme levou variantu zbytku trasy Fimmvörðuhálsu. Jen co přejdeme dřevěnou lávku přes potůček vytékající z rokliny, tak se ocitáme v kempu, kde již stojí poměrně dost stanů a obytných aut. Je tu již celkem živo a my jsme rádi, že jsme našli klidné a celkem opuštěné místo hned na okraji kempu.

Překonáváme kamenité řečiště řeky Krossá, která se tu rozlévá do několika koryt. Naštěstí je tu instalovaných několik mobilních lávek, které mají kola a dle potřeby jsou přetahována tam, kde zrovna řeka Krossá protéká.

Po necelých třech kilometrech od našich stanů procházíme kolem chaty Skagfjörðsskáli s islandskou vlajkou hrdě vlající ve větru na stořáru. Odtud jsou již cedule značící začátek Laugavegur treku. O kousek dál se odděluje okružní trasa přes vrchol kopce Valahnúkur. My však pokračujeme rovně, cesta mírně stoupá a zanedlouho procházíme mezi bizardně pokroucenými břízkami přes první kopec. Modrofialové plochy kvetoucích lupin (vlčích bobů) tu krásně kontrastují se svěží zelení porostu kolem.

Přicházíme ke korytu ledovcové říčky Þröngá, kde jaksi chybí jakákoliv lávka. Nezbývá nám nic jiného než se zout a pěkně bosky přebrodit studenou vodou. Chvíli hledáme ideální místo, kde se voda rozlejvá více do šířky a tudíž nebude tak hluboká. Nakonec ale vstupujeme do vody přímo po trase a hrdině překonáváme rychle tekoucí vodní tok. O dva kilometry dál se říčka Ljósá přechází již o poznání pohodlněji pěkně po lávce nad skalnatým korytem několik metrů nad vodou.

Dalších několik kilometrů pokračujeme černou vyprahlou kamenitou pouští, kde rostou jen trsy polosuché trávy s růžovými ostrůvky kvítků silenky bezlodyžné, která patří i u nás mezi oblíbené skalničky). Nemáme žádný pevný cíl, kde to otočit, takže nakonec se tak děje těsně před potokem (přítokem říčky Markafljót), ke kterému se nám dolů již sestupovat nechce. Bohužel tedy neprojdeme zbytek trasy treku Laugavegur, protože z jeho konce bychom se ještě nedostali. Autobusy začnou jezdit, až roztaje sníh, pravděpodobně prý tak za týden. Ale už tady je nám jasné, že jeho zařazení mezi nejhezčí světové treky je oprávněné.

Obědváme v závětří skalky a posilněni otáčíme po stejné trase zpět - tedy aspoň tak to máme v plánu. Realita se však začíná od plánu malinko odchylovat, když se nám mezi skalami jaksi ztratí tyčové značení trasy. Ještě vidíme poslední tyč asi sto metrů za námi a pak již nic. No přeci se nebudeme vracet že? Vylézám na vyvýšený bod a marně hledám v dáli tyče. Nic, jde se dál, cesta tam někde přeci vést musí - směr máme správný. Přes černou vyprahlou poušť se brodíme sopečným popelem vlastní cestou a nemůžeme se dohodnout, jestli oficiální cesta je vpravo či vlevo od nás. Podle siluet hor kolem se dá alespoň trochu orientovat, kam chceme jít, takže zabloudění se nebojíme. Někde mezi dunami v poušti by to bylo mnohem horší.

Po několika kilometrech se mi zdá, že konečně vidím značící tyč v dáli nalevo od nás. S nadějí jdeme přímo k k onomu místu. Když jsme ale blíž, ukazuje se, že se nejedná o tyč, ale o bílou větev osamocené břízky rostoucí na okraji menší roklinky. Na dně údolí však naštěstí konečně nacházíme i hledanou cestu a s vděčností se na ní napojujeme a pokračujeme opět po vyšlapané pěšince až k chatě Skagfjörðsskáli.

Máme dost času a kdoví kdy se vrátí kluci, tak se rozhodujeme jít podívat kousek na opačnou stranu údolí než kde máme stany po silnici Þósmerkurvegur a asi po třech kilometrech najít soutěsku s vodopádem Stakkholtsgjá. První brod prašné silnice se nám ještě daří úspěšně obejít a přeskákat po kamenech, následující přes přítok Hvanná je však asi 20 metrů široký a dosti prudký. Pozorujeme auto jedoucí přes brod a zjišťujeme, že jedinná cesta je se zout a brodit se po kolena hlubokým brodem. Do toho se nám však vůbec nechce a navíc se v dáli začínají černat mraky, které již od rána (kdy jsme pozorovali první cirrovitou oblačnost) na obloze postupně přibývají.

Otáčíme tedy zpět směr kemp. Asi dva kilometr před ním vidíme v dáli před námi dvě postavy a dle batohů a oblečení tipujeme, že jsou to Honza s Jirkou. Zanedlouho se s nimi u stanů skutečně setkáváme a vyprávíme si zážitky z celého dne. Klukům se podařilo dojít až za tábořiště Botnar. Dali tedy celou první etapu trasy Laugaveguru (plánovanou na jeden den) a to celé i zpět. Jsou to fakt chrti a my jsme rádi, že jsme si to dnes dali spíš na pohodu.

Už při vaření večeře padá z tmavých mraků pár kapek, ale více se naštěstí rozprší, až když v klidu usínáme v bepečí našich stanů.