Fotografie (28)
• Foto:
jircak
Kam a jak jedeme?
Naše dovolená se nám už skutečně krátí. Máme před sebou už jen pár dnů, abychom poznali i jih ostrova.
Za čím jedeme?
Naši první nocna jihu ostrova budeme spát v kempu Skógafoss. Je na jihu stejnojmenné chráněné oblasti, která se rozkládá podél středního toku řeky Skógá. Je to skutečně zajímavá oblast s mnoha vodopády na divoké řece, která protéká mnoha skalními koryty.
Kemp je poměrně blízko hlavní okružní silnice č. 1, je však nádherně umístěn pod největším vodopádem na této řece. Je otevřen celoročně, plocha pro stanování je veliká, ale moc velký přepych tu nehledejte. Recepce je jen malá místnost s okénkem, kde mi však naštěstí nechali zdarma nabít baterii do foťáku. Ale jsou tam asi jen dvě zásuvky, takže jsem měla docela štěstí. Teplá voda ve sprše teče, ale teplo tam není. Je tu jen malý přístřešek, kde se nechá schovat před deštěm. Na přespání to však stačí. V době dávno minulé zde bylo dno oceánu.
Na vzdálenější straně od kempu je ten nádherný vodopád Skógafoss (v překladu Lesní vodopád). Píšou o něm, že je to nejkrásnější a nejimpozantnější vodopád. Myslím, že mají pravdu. Obrovský proud vody padá ze skály z výšky 62 metrů. A protože jsme měli štěstí a svítilo nám sluníčko, tak mlžný opar vytvářel téměř neustále nádhernou duhu.
V Islandu se snad ke každé zajímavé přírodní atrakci váže nějaká legenda. Samozřejmě musí být i k tomuto vodopádu. Údajně si první vikingský osadník Þrasi Þórólfsson ukryl v jeskyni za vodopádem zlatý poklad. Místní zde prý o mnoho let později našli truhlici s pokladem, ale zachoval se jen prsten, který je prý vystaven v kostele v nedaleké obci Skógar. Truhlice s pokladem prý za nevyjasněných okolností náhle zmizela.
Vedle vodopádu vede vzhůru poměrně prudké kovové schodiště se 400 schody, odkud je samozřejmě možno pozorovat padající vodu. Je to pěkný hukot. Když jsem se konečně dostala až nahoru, tak se otevřely nádherné výhledy na kopce, na koryto řeky a za chvíli i na spoustu vodopádů. Je jich tu prý celkem 22, ne všechny mají své jméno. Ale myslím, že to není to podstatné.
Nahoře to samozřejmě není opět rovina. O to je to však zajímavější. Za každou terénní vlnou se objevují nové a snad ještě krásnější pohledy nejen do krajiny, ale i na řeku, jejíž koryto je z každého úhlu pohledu úplně jiné.
Tady je možno se rozhodnout, na jak dlouhý výlet se kdo cítí. Naši průvodci naplánovali náročný trek dlouhý 24 km s převýšením 1200 metrů. Jde se podle řeky stále na sever, ale po 8 km se řeka ztrácí a značená cesta vede mezi ledovci přes čerstvé lávové pole až do vnitrozemí – do údolí Þórsmörk - do zelené oázy Þórsmörk, kde je kemp Básar. Údolí bylo pojmenováno po norském bohovi Thorovi. Kemp je obklopen třemi ledovci - Mýrdalsjökullem na jihovýchodě, Eyjafjallajökullem na jihozápadě a Tindfjallajökullem na severu. Zde v údolí je prý mnohem teplejší klima než v jiných jižních oblastech. Rostou zde mechy a kapradiny, jsou tu však i drobné keře a březové háje. Tento výlet má několik zádrhelů. Nechá se jít pouze za hezkého počasí. V dešti a velkém větru je tento výšlap nebezpečný. Proto průvodci neustále sledovali předpověď, kterou si ještě ráno upřesnili. Je nutné, aby se celá výprava držela pohromadě, aby se v případě náhlého zhoršení počasí někdo neztratil. Do kempu v cílovém místě pro ně musel přijet objednaný skutečně terénní autobus, aby je dovezl zpátky do civilizace. Je samozřejmé, že na tento výšlap jsem nešla. Nešel dokonce ani Ota, kterého brzké ranní vstávání od všeho odradilo. Řídil se tím, co řekl den předem, když jsme se kochali sledováním papuchálků. Už jsem viděl vše, už mohu jet domů. Výlet to byl prý hezký (samozřejmě nikdo by neřekl, že se mu tam nelíbilo), ale náročný a navíc přišli celí uprášení, jak tam vítr zvedal sopečný prach. Měli toho prý i plné oči.
Teď ještě informaci pro zdatné turisty - ti mohou na výlet vyrazit s plnou polní, v kempu Básar přespat a pokračovat dál dle své chuti. Nechá se dojít až do Duhových hor Landmannalaugar.
Teď podle mapy koukám, že možná byla ještě další možnost. Zhruba po 8 km vede zpátky jiná neznačená cesta, po které by se nechalo do kempu dojít. Jak ta cesta vypadá, těžko říct, každopádně by to chtělo mít s sebou asi nějakou navigaci. Tato trasa je dlouhá 16 km s převýšením 700 metrů.
My jsme se prošli podle řeky a vrátili se, když jsme uznali, že je čas tam dát zpátečku. I tak jsme byli spokojení. A navíc jsme se krásně vyspali.
Pak ještě existuje další možnost. Od vyhlídky na Skógafoss nad schodištěm odbočit vpravo po neznačené cestě, která by měla vést do osady Skógar. Ta byla osídlena ve 12. století. Jsou zde dvě velké zemědělské farmy (možná bývalé), infocentrum, kostel Skógakirkja a bývalá škola, která je součástí přírodního muzea Skógasafn, které tvoří šest historických dřevěných budov (jedna je postavena ze dřeva, které vyplavilo moře), jejichž střecha je porostlá trávou. Je tam více než 6 000 předmětů, které připomínají lidové tradice, zdejší dopravu, ale také práci zdejších záchranářů. Malá okénka směřují k jihu. Muzeum bylo otevřeno r. 1949. Největším exponátem je těžká rybářská loď z r. 1855, kterou sem umístil místní rodák - zakladatel muzea Þórðura Tómassona. Až do r. 2013 sám turisty v muzeu prováděl. Ve věku 92 let nechal práci mladším a odešel do důchodu. Zpátky ze Skógaru se nechá jít po silnici až do kempu. Samozřejmě se sem nechá zajet i autem. Je možná škoda, že jsme se zde nezastavili při cestě z kempu. Podle fotek to vypadá pěkně.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Při vjezdu do kempu jsou hotely, restaurace, o kousek dál i kavárna a malý obchod s důležitými potravinami. Trpět hlady se tady nemusí.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Jak už z výše uvedeného vyplývá, krajina je tu skutečně zajímavá, pohled na řeku nádherný, je tu i trochu zeleně, ale sopečný charakter krajiny je vidět všude, i když zde roste nejen mech, ale i tráva a vřesy.
Ostatní informace
Severně od kempu - na opačné straně řeky Skógá, než kudy vede turistická trasa, se zvedá
ledovec Eyjafjallajökull (1651 m), který ukrývá činnou sopkou. Je aktivní od doby ledové. Jižní konec sopky sahal dříve až na pobřeží Aatlantického oceánu. Zaznamenané i menší erupce v letech 1821 - 1823 napáchaly nevratné škody. Na jaře r. 1823 se k tomu přidala ještě erupce nepříliš vzdálené sopky Katla. Sopečný popel obsahuje fluoridy, které mají v těchto koncentracích negativní vliv na strukturu kostí. Tento popel se dostal tehdy i na sever ostrova a do hlavního města
Reykjavíku. Uhynuly tehdy stáda dobytka i ovcí. Výbuchem došlo k částečnému tání ledovce, tím došlo k rozvodnění nedalekých řek. Sopečný popel je jemný, tmavošedé barvy, lze ho nalézt po celém jižním Islandu.
Poslední její výbuch r. 2010 zasáhl i letový provoz v Evropě. Její seismická aktivita byla sledována již okolo vánoc 2009, kdy zde bylo zaznamenáno tisíce drobných zemětřesení. To vše zesilovalo - ve dnech 3. až 5. března 2010 bylo zaznamenáno téměř 3000 zemětřesení v epicentru sopky. První erupce 20. března 2010 byla menšího rozsahu, než se předpokládalo. Dne 14. dubna 2010 sopka erupce obnovila – byly 10 - 20 krát silnější. Došlo k roztání ledu. Následné záplavy si vyžádaly evakuaci 800 lidí. Sopečný popel se dostal do atmosféry do výše několika kilometrů. Proto došlo ve dnech 15. až 17. dubna 2010 k uzavření vzdušného prostoru téměř v celé Evropě.
Poslední aktualizace: 11.3.2020
Island – obec Skógar, Skógafoss – vodopády, kemp a výlet v chráněné krajinné oblasti na mapě
Diskuse a komentáře k Island – obec Skógar, Skógafoss – vodopády, kemp a výlet v chráněné krajinné oblasti
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!