Island – výlet z oblasti Dimmuborgir přes sopku Hverfjall do kempu u jezera Mývatn

Na zhruba 11 km dlouhou trasu s převýšením i klesáním cca 250 m jsme vyrazili z parkoviště Dimmuborgir parking, které je východiskem k jedné z nejpopulárnějších turistických atrakcí. V jeho okolí je rozsáhlé území, plné lávových skalisek nejrůznějších tvarů a velikostí.
V těchto místech bývaly bažiny a jezero až 10 metrů hluboké. Přibližně před 2300 lety tudy tekla láva. Jak se dostala do těchto mokřin, voda začala vařit, pára vytlačovala tuhnoucí lávu na povrch a vytvořila tak různé mosty od několika centimetrů do několika metrů, které se časem zhroutily a vznikly tak bizardní lávové tvary až několik metrů vysoké. Minimálně jeden takový oblouk stále stojí. Jezero se vysušilo, takže tyto lávové skály se nachází pod úrovní okolní krajiny. V této oblasti je nyní zřízen asi 1 km dlouhý okruh Hallarflöt.

Nedaleko parkoviště je velké infocentrum, kde je možnost občerstvení, kde jsou i toalety zdarma. V jeho blízkosti je i několik vyhlídek, kde je i řada tabulí, které popisují a ukazují vznik těchto útvarů. Vzhledem k tomu, že je oblast snadno dostupná, je okruh poměrně plný lidí. Ještě víc jich snad bylo v infocentru a na vyhlídkách.

My jsme na okruh vyrazili z parkoviště směrem vpravo. Je zajímavé pozorovat tyto útvary. I když vím, jak vznikly, stejně je to skoro nepochopitelné, co ta příroda dokáže. Okruh jsme opustili pod skalním mostem. Najednou jsme na trase sami. Všichni se z okruhu vrací na parkoviště. Stejně jako okruh i další trasa je značená žlutě, tj. občas jsou vidět žluté ťopky na kamenech nebo tyčkách.

Vydali jsme se k sopce Hverfjall Crater (420 m), která se před námi již nápadně zvedá. Vulkán zde propukl asi před 2500 tisíci lety a pak asi o 200 let později.

Cesta až pod sopku vedla skoro po rovině, ale všude v okolí je láva, i když tam už roste něco zeleného. Dokonce i houby. Vypadá to však ponuře. Čím blíž jsme k sopce, tím zeleně ubývá. Cesta nahoru je pevně vyznačená, jinudy se z této strany nahoru nesmí. Cesta nahoru je poměrně strmá a jednotvárná. Zpočátku rovně vzhůru, pak cik cak. Jdeme v jemném sopečném materiálu, který připomíná jemnou škváru. A stoupáme a stoupáme. K vrcholu je to 250 metrů. Cesta je to namáhavá, materiál je sypký, při každém kroku se kousek sklouzneme dolů. Až snad v polovině kopce se občas objeví nějaký kámen, o který je možno se opřít. I když občas ujede i s námi.

Pohled do kráteru je však zajímavý. Má průměr přibližně 1 km a po jeho celém obvodu vede cesta. Je možno si vybrat, kudy jít. Cesta vpravo je trochu delší. Z vrcholu je vidět jezero Mývatn, ale také zasněžené kopce. Kráter opouštíme na opačné straně, kde je zase jediná možná cesta. Vlevo vidíme jezero, pod námi parkoviště Hverfjall. Před námi to vypadá jak uhelné doly. Dokonce v dálce vidíme pářící Hverir.

Na druhé straně je krajina zase jiná, ale láva je zde vidět všude. Na parkoviště nezacházíme. Je tam spousta aut, ale lidi nějak nepotkáváme. Značená cesta tady není, cestu, která vede z parkoviště přecházíme a pokračujeme rovně, možná trochu vlevo. Zase se to začíná zelenat. Mezi zbytky lávy rostou najednou zelené ostrůvky, dokonce tu občas roste i nějaký keřík. Tady se mi docela líbí.

Přecházíme přes další prašnou silnici a jsme na parkovišti Grjótagjá north. Tady už je lidí víc. Zde je totiž další zdejší zajímavost. Hned u parkoviště je malá lávová jeskyně Grjótagjá s termálním pramenem a se skalním jezírkem nádherné průzračné vody. Na počátku 18. století ji ke koupání využíval psanec Jón Markśson, který zde žil. R. 1938 ji znovu objevili angličtí studenti. Až do 70. let 20. století se v ní místní lidé i turisté běžně koupali, i když moc velká není. Během erupcí mezi lety 1975 a 1984 došlo ke zvýšení teploty skoro až k 60°C. Teplota vody postupně klesá, ale koupání je tam stále zakázáno. Asi i proto, že je v soukromém vlastnictví.

Podle mapy to vypadá, že jen kousek na jih je ještě jeskyně Kvennagjá. Tam jsme však nebyli, protože jsme o ní nevěděli. Asi asi není tak zajímavá. To by nám o ní průvodci určitě pověděli.

Další zdejší zajímavostí jsou velmi patrné geologické praskliny mezi americkou a evropskou kontinentální deskou. Tady jsou i zcela viditelné ztuhlé desky lávy, které další láva valila před sebou a lámala. Ani nevím, zda je to zajímavé nebo to spíš působí hrůzostrašně. Nechtěla bych něco podobného zažít.

Odtud naším směrem už zase vede žlutě značená cesta. Ráz krajiny se sice mění, ale její lávový původ je stále viditelný. Přicházíme na rozcestí s vyhlídkou. Tady se žlutá trasa rozděluje. Cesta v přímém směru je prý pohodlnější, vlevo odbočující je delší, náročnější, ale zajímavější. Samozřejmě se necháme zlákat a jdeme vlevo. Přelézáme lávové skalky, šplháme nahoru a hned zase dolů těžkým terénem. Zpočátku občas sbíráme kozáky, kterých tu roste poměrně hodně. Ani je nemusí hledat. Cesta vede tu vlevo, hned zase vpravo. Když si myslíme, že už musíme být na konci, cesta se zase stočí. Ale je pravda, že pohledy na lávové skalky, tady již zarostlé zelení, jsou docela zajímavé.

Cesta vede opět přes prašnou cestu, pokračuje hlubokou roklí, kde je jeskyně Stóragjá, další jeskyně, kde se lidé často koupali. Voda zde však stydne a přístup do jeskyně zarůstá. Je zde už prý jen vidět madlo a lano, které umožňovalo lepší vstup do jeskyně.

Značená cesta končí na parkovišti na silnici č.1, odkud je to do kempu vlevo u jezera Mývatn už jen kousek.

Někdo tvrdí, že Island je krásný. Já zatím stále tvrdím, že není krásný, ale zajímavý. Výlet nebyl tak moc náročný, takže super. Ale když člověk vidí, jak těžko se krajina vzpamatovává, není to zrovna příjemný pocit. Tady bych žít skutečně nemohla.

Island – výlet z oblasti Dimmuborgir přes sopku Hverfjall do kempu u jezera Mývatn na mapě