Jedeme do Českých Budějovic – 5. den – České Budějovice – procházka po historických vilách a dalších od centra vzdálených památkách, ale také po pivovarech (Samson, Solnice, Krajinská 27)

V apartmánu v noci bylo tepleji, než na co jsme si v autě zvykli. Víc mi však vadil hluk z ulice. Po 6. hodině už nemohu spát. I Otovi to prý vadilo, ale spal dál. Vstáváme tedy zase pozdě. Chceme si však hlavně projít historické vily, které jsou trošku dál od centra. Střed města jsme si prošli vloni na jaře, tam se už moc zdržovat nemusíme.Tehdy na delší procházku už nebyl čas.

Auto necháváme odpočinout. Do centra jedeme autobusem. Samozřejmě se vracíme pro roušky, nemáme ji s sebou ani jeden. Do autobusu by nás bez nich nepustili. Na zastávku to nemáme daleko, jízdenky prodávají v obchodě hned za rohem. Na autobus dobíháme, jezdí každých půl hodiny, tak dlouho čekat nechceme.

Až v autobusu hledáme, kde by bylo nejlepší vystoupit. Zjišťujeme, kudy jedeme a porovnáváme s naší naplánovanou trasou. Nakonec to vyšlo super, vystupujeme na zastávce Grünwaldova a jen trochu upravuji naši trasu, kterou jsme si včera večer naplánovali.

Pokračujeme ve směru jízdy ke kostelu sv. Jana Nepomuckého s 36 metrů vysokou věží. Ten sice v plánu nebyl, ale když jsme skoro až k němu dojeli, tak se u něj zastavíme. Byl postaven v letech 1914–15 v pseudorománském slohu.

Skoro za rohem je pivovar Samson, bývalý Měšťanský pivovar. Sice preferujeme minipivovary, ale proč se nezajít podívat i do tohoto velkého pivovaru a nezjistit, zda nemají nějaký zajímavý nám neznámý druh piva, příp. letáček do sbírky. Navíc vaří pivo v historické budově. Pivo se v Budějovicích začalo vařit již r. 1265. Až od r. 1795 se vařilo ve velkém. Toho roku začal pivo vařit i tento pivovar, ale až v 19. století byla postavena tato budova. Jenže kvalita piva se v posledních letech zhoršovala. Když r. 2014 pivovar koupil AB InBey, prý obnovil jeho dobrou kvalitu. Zda je to pravda, to posuďte sami.

Pivovar jsme našli, budova je pěkně opravená, jenže máme smůlu, dnes mají z technických důvodů zavřeno. A to inzerují nové pivo BOCK, to bychom určitě rádi ochutnali. No, snad někdy jindy.

Po hlavní pokračovat nechceme. Kousek se vracíme a jdeme Komenského ulicí. Naprosto nečekaně objevujeme úžasnou a navíc krásně opravenou mohutnou budovu bývalé Matiční školy. Byla otevřena 1. září 1901 jako první obecná škola pro chlapce a dívky na tomto předměstí. O 10 let později byla dokončena její přístavba. Tam sídlil i český učitelský ústav. Během 1. i 2. světové války školu zabrala armáda. Po válce byl provoz školy obnoven, dokonce se dočkala další přístavby. Výuka zde probíhá i nyní.

Nyní míříme k vodárenské věži, která mne lákala již před rokem. To jsem netušila, že je součástí historické úpravny vody, která byla vybudována na pravém břehu Vltavy. Ve středověku byla ve městě využívána voda z Vltavy a Malše, příp. ze studen v měšťanských domech. V renesanci vyrobili dřevěný vodovod, do kterého byla přiváděna voda z nedalekých rybníků. V 18. století bylo opět vody málo. R. 1724 byla zde u starého Lučního mlýna (byl to nejstarší budějovický mlýn ze 14. století) postavena věžová vodárna 8,5 x 8,5 metru. V patrové budově vedle věže bylo čerpací zařízení, které čerpalo vodu do horního patra věže, odkud voda stékala do Samsonovy kašny na dnešní náměstí Přemysla Otakara II.. Odtud byla voda dál rozváděna do jednotlivých ulic. Dnešní novogotická podoba věže je z r. 1882, kdy byla zvýšena na 44 metrů. Uvnitř byly od té doby dvě nádrže – větší hlavní a menší záložní. Vodárna byla v dalších letech modernizována, ještě r. 1931 byla provedena úprava – do věže tekla voda kanálem z čistší Malše. Až v letech 1978 – 1981 se postupně přestala využívat k původnímu účelu. V současné době slouží jako zásobárna vody pro zkušebnu vodoměrů. V letech 2011 – 2016 byl celý areál zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti. Je zde naučná stezka, kde se dočtete informace o historii zdejšího vodárenství i o zde stojících budovách. Nově je zde vybudována zajímavá kruhová fontána. Já jsem se zde cítila jako v parku – klid, pohoda a hezké prostředí a přitom jen kousek od hlavní silnice.

Na tu jsme opět vyšli a po ní se vraceli. Vlevo je hezky opravený rovněž historický areál firmy KOH-O-NOOR HARDTMUTH, a.s.. Podnik, vyrábějící převážně tužky, založil r. 1790 Josef Hardtmuth ve Vídni, r. 1848 ho jeho syn Carl přestěhoval do Českých Budějovic a proslavil ve světě. R. 1945 byla firma znárodněna, ale naštěstí nezanikla. Dnes se zde vyrábí víc než 4500 druhů zboží, stále jsou to hlavně školní a kancelářské psací potřeby – tužky, uhly, rudky, pastely, pastelky, křídy, olejové, temperové a vodové barvy, tuše, velký výběr psacích a rýsovacích potřeb, pryže a cela řada dalších pomůcek.

Na křižovatce hned naproti je poměrně malá budova muzea koněspřežky, bohužel je zavřeno. Muzea příliš nenavštěvujeme, ale tohle by mne zrovna lákalo. Je o důvod víc, se do Budějic ještě někdy vypravit. Muzeum je v původním strážním domku této dráhy, která vedla z Lince do Budějovic, měřila 128 km a cesta tehdy trvala 14 hodin. Na trati bylo 10 stanic. Plány na toto dopravní spojení byli již v době Karla IV., další i v pozdějších letech, ale ke stavbě došlo až v létě 1825. V září 1827 byl zahájen zkušební provoz mezi Budějovicemi a Leopoldschlagem. Provoz na celé trati byl zahájen 1. srpna 1832. Vozy pro přepravu osob se podobaly dostavníkům, jezdilo se proto pouze v létě. Náklady se solí nebo dřevem se zde převážely po celý rok. R. 1872 nahradily koně parní lokomotivy.

Ještě blok jdeme po hlavní Mánesově ulici. Vlevo ve velké zahradě stojí Hardtmuthova vila, kterou si r. 1911 nechal postavil tehdejší majitel tužkárny Franz von Hardtmuth. Vypadá jako malý zámeček ve tvaru písmene "L" . V přízemí se zachovaly původní barokizující mramorové krby, štukové stropy, tapety, dřevěná obložení stěn. Vilu vlastní Jihočeský kraj a sídlí tam Dům dětí a mládeže. Zaujímá vlastně celou východní část bloku, který obcházíme.

Hned vedle této vily, ale už v ulici U Zimního stadionu je Lamezanova vila, známá také pod názvem vila Lischoli. R. 1900 ji postavil rok po svatbě hrabě Olivier Lamezan-Salins pro sebe a svoji manželku Mathildu von Hardtmuth. Vila má hrázděné štíty a předsunutý krbový komín, připomíná vily anglických venkovských sídel z 2. pol. 19. století. Ve štuku provedené jméno Lischoli je na západním průčelí objektu. Co znamená, to se přesně neví. Snad tak oslovoval svoji manželku. R. 1906 k východnímu průčelí byla přistavěna kovová konstrukce zimní zahrady. Zemřel r. 1919, jeho manželka pro firmu dál pracovala a v domě bydlela až do r. 1945, kdy došlo ke znárodnění všeho majetku rodiny. Ve vile pak byly podnikové jesle, školka a byty. R. 1994 si část vily pronajala rakouská banka Creditanstalt.

V ulici F. A. Gerstnera odbočujeme vpravo a směřujeme na oběd do centra. Ani jsme netušili, že jdeme v místech kde od r. 1888 stávala synagoga. R. 1942 ji nacisté vyhodili do povětří. Dnes její existenci připomíná pomník obětem holokaustu – Davidova hvězda na ruce ve tvaru menory - sedmiramenného svícnu, který je tradičním symbolem judaismu.

Pokračujeme v přímém směru. Vpravo míjíme velkou novorenesanční budovu justičního paláce, kde je vazební věznice a kde sídlí krajský a okresní soud. Budova z let 1902 – 1903 byla r. 1981 na jihu rozšířena již zdaleka ne tak hezkou panelovou dostavbou.

Do centra přicházíme od jihu po železném mostě. Tady už jsme se vloni pohybovali. Vpravo vidíme nám už známou gotickou věž Železnou pannu z 2. pol. 14. století, která bývala součástí městských hradeb.

Pokračujeme stále rovně, procházíme západním okrajem skutečně krásného historického náměstí Přemysla Otakara II., ale hned za ním zatáčíme do Piaristické ulice, kde je klášter dominikánů s kostelem Obětování Panny Marie. Vloni byl v lešení, letos je pěkně opravený.

Na oběd jdeme do pivovaru Solnice, myslíme si, že utratit poukázku na 500,- Kč tu nebude problém. Jen nás trochu mrzí, že je zima, že nemůžeme posedět venku. Dát si tam pivo, to by ještě šlo, ale jídlo bychom dojídali určitě studené. Moc lidí tu však není, mám pocit, že míň jak personálu. Trochu nás zarazilo, že všichni hosté přichází v roušce, ale personál žádné nařízení nezajímá. Roušky nemají ani pod krkem. No snad tuto návštěvu ve zdraví přežijeme. Uklidňuje nás fakt, že v Budějovicích ten koronavir zatím není tak rozšířený jako např. u nás v Plzni. Do 15 hodin nabízí jen hotovky. To nás trochu překvapilo, ale byl tak pěkný výběr, že to nevadilo. Pochutnali jsme si. Ota ochutnal veškeré pivo, co mají v nabídce – no já mu trochu pomohla, ale nemusel pít všechno. Jen si myslíme, že vloni se nám pivo zdálo lepší. Zvlášť svrchně kvašený speciál byl nějaký mdlý. Jednu petku toho nejlepšího jsme vzali s sebou, abychom tu nenechávali přemrštěné diško.

Když už tady jsme, tak samozřejmě musíme zajít i do nedalekého dalšího pivovaru Krajinská 27. Rádi si však projdeme i zdejší historické uličky, kde je řada skutečně moc hezkých domů. Jdeme Českou ulicí, kde objevuji průchod do Krajinské ulice. Ten byl vloni buď zavřený nebo jsme si ho nevšimli. I tady je to však zajímavé. Vycházíme v Krajinské ulici hned u pivovaru. Posadili jsme se v zastřešené předzahrádce, i tady je pár lidí a číšníci bez roušek. Jak je to možné, když na dveřích nedalekých obchodů je všude psáno, že při vstupu jsou roušky povinné? Dáváme každý jedno pivo, další s sebou. Tady jsem si na svrchně kvašeném skutečně pochutnala. 

Ještě procházíme uličkami v centru – Krajinskou, Hroznovou, Plachého, Hradební do ulice U Černé věže. Tam je goticko-renesanční měšťanský dům, známý pod názvy Wortnerův dům (dům od r. 1860 vlastnila rodina Wortnerova) nebo Žižkův dům (Žižka se prý v této ulici r. 1378 pohyboval). Byl postaven v 1. pol. 16. století na místě dvou gotických domů, které využívala až do r. 1506 židovská komunita. V domě je prý úžasný interiér, který od r. 1993 po rozsáhlé rekonstrukci využívá Alšova jihočeská galerie.

Centrum opouštíme – procházíme okolo Černé věže, Kanovnickou ulicí přecházíme do Kněžské, procházíme okolo kapucínského kláštera s kostelem sv. Anny, postavené v letech 1615 – 21. Klášter byl v pol. 19. století klasicistně přestavěn. Dnešní podoba kostela je po rekonstrukci r. 1986, kdy v něm vznikla koncertní síň Otakara Jeremiáše Jihočeské komorní filharmonie.

Kněžská ulice se stáčí a pokračuje jako Dukelská. Tou procházíme až na její konec. Tady je celá řada zajímavých historických objektů. Nejdřív naši pozornost upoutala mohutná, zajímavě členěná třípodlažní novorenesanční budova Jihočeského muzea. Muzejní sbírky byly shromažďovány od r. 1877. V letech 1899-1901 si muzeum postavilo tuto budovu, kterou pro veřejnost otevřelo r. 1903.

Na rohu hned vedle (č. 3) je Rechtsova vila, kterou si továrník Emanuel Rechts postavil r. 1927. Na počátku 2. světové války tady byla služebna gestapa. Původní dispoziční řešení bylo poškozeno při adaptaci na zdravotnické zařízení.

O chvíli později naši pozornost upoutala další třípodlažní budova, tentokrát s věžičkou, kde je dnes Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity.

Č. 23 je Westenova vila, kterou si nechala r. 1912 postavit majitelka smaltovny Ernestina Westenová. Později v ní byl internát. R. 2004 proběhla velmi citlivá rekonstrukce, kdy byl zachován její vzhled. Nyní tam má sídlo Česká školní inspekce. V interiéru se dochovala řada původních prvků - reprezentativní dřevěné schodiště, vyřezávaný dřevěný portál budoáru, obklady z umělého mramoru, trubkové ústřední topení a další.

Ob jednu parcelu dál – č. 21 je vila Františka Petráše, stavitele a projektanta. Patří mezi nejhodnotnější modernistické domy v Českých Budějovicích. Při návrhu stavby, kterou sám také r. 1922 postavil, se nechal ovlivnit holandskou architekturou – nově vzniklým stylem i pokrokovou stavební technologií. Vila byla r. 2002 poničena povodní, která zničila hlavně suterén domu. Červená barva vily je až z poslední třetiny 20. století.

Poslední historickou vilou v této ulici (č. 80) je funkcionalistická vila JUDr. Františka Švece, kterou firma Bratři Petrášové postavila r. 1934 pro budějovického advokáta. Je to nejvýznamnější funkcionalistická stavba tohoto typu ve městě.

Při procházce městem jsme viděli i řadu dalších zajímavých vil, které jako historické uvedené nejsou vedeny.
Původně jsme odtud chtěli do penzionu dojít pěšky okolo Hardtmundovy hrobky, jenže vidíme, že bychom za světla nedošli, navíc už máme zase hlad. Moc jsme toho nenachodili, ale chodíme pomalu, kocháme se.

Chceme jet autobusem – jsme vlastně u zastávky a zjišťujeme, že se odtud dostaneme k nádraží. Tam pak přestoupíme, už víme i na jaké číslo. Jenže tady na kraji města koupit jízdenky na MHD je problém. Jdeme jednu zastávku kousek směrem do centra - ve Sportbaru, v Coopu, ani ve Večerce je neprodávají. Nakonec na nádraží popojíždíme bez lístku. Ale dopadlo to dobře, revizor nepřišel. Na nádraží kupujeme v automatu jízdenky, čekáme 15 minut na náš autobus a se stmíváním jsme doma, oba hrozně hladoví.

Rychle připravuji rybičkovou pomazánku. Jsem však hrozně unavená, je mi chladno, navíc mne bolí žaludek, jak jsem se asi rychle najedla.

Shodli jsme se na tom, že se nám tu líbí, že se nám zítra nebude chtít odjet. Inu, co se dá dělat. Má být však docela slušně, tak snad nějaký čas venku ještě vydržíme. Domů to daleko není, když se rozhodneme, za 2-3 hodiny jsme doma.

Balení necháváme na ráno, z okna to do auta přendáme za chvíli. Jen nesmíme vstávat až v devět. Snad to zvládneme. Spát jdeme už před desátou.

Jedeme do Českých Budějovic – 5. den – České Budějovice – procházka po historických vilách a dalších od centra vzdálených památkách, ale také po pivovarech (Samson, Solnice, Krajinská 27) na mapě