Jedeme do našich severních hor - 31. den - 2. část: Kuks - okruh cca 11 km po NS Půjdem spolu do Betléma a NS Kuks přes pískovcový lom sv. Klimenta, Hospitál Kuks, okolo dalších soch M. B. Brauna (Braunův Betlém) a přes křížovou cestu 21. století

Zaparkovali jsme na neplaceném parkovišti Braunův betlém. Je to poměrně malé parkoviště - dnes je však prázdné. Tady sice naučná stezka Půjdem spolu do Betléma nezačíná, ale myslíme, že to nevadí, kde se na ni připojíme. Nechceme platit parkovné v centru Kuksu. Krátké informace o historii Kuksu jsou v 1. části dnešního cestopisu. Tady jsou hlavně vlastní zážitky, ale ještě řada dalších informací o navštívených místech.

Začínáme po červené podle Labe. Míjíme kapli Nejsvětější Trojice, kde bychom mohli vidět první Braunovo sochu, jenže kaple je v lešení. Byla postavena r. 1720, v době, kdy lázně již prosperovaly a hrabě se snažil zpříjemnit lázeňským hostům procházky v okolí stavbou kaplí, alejí, fontán a altánů.

Překvapením i pro mne byla odbočka do pískovcového lomu sv. Klimenta, kde se těžil kámen pro stavbu lázní. Od r. 2010 se zde konají sochařská sympozia a je zde přírodní galerie pískovcových soch. Na loučce před lomem byl 28. 10. 2018 vysazen Strom republiky.

Další překvapení nás čekalo v centru na odbočce NS z placeného parkoviště. Tady se křižuje naše naučná stezka Půjdem spolu do Betléma s naučnou stezkou Kuks, která nás zavedla do zdejší obce, která byla postavena na poč. 18. století hlavně pro místní řemeslníky a zaměstnance lázní. Je zde celá řada roubených domků. Musím přiznat, že už ani nevíme, po které z NS jdeme. Procházíme to více méně zmateně - vždy vidíme něco hezkého, tak tam jdeme.

Nakonec jsme došli k bývalému baroknímu hostinci U Zlatého slunce, jedné z prvních budov, které nechal hrabě postavit r. 1699. Budova je opravená, ale zdá se, že se nevyužívá. Vedle hostince byla r. 1710 dokončena stavba zámku - prvního kamenného lázeňského domu, který nahradil původní dřevěný pavilon. Ve spodní části byly lázně, v horních patrech žil hrabě se svojí rodinou. Zámek se nezachoval, byl r. 1901 zbourán. Zachovala se pravděpodobně část spodního podlaží - na terase o kousek níž se nechá nahlédnout do jedné z tehdejších lázní.
Proti hostinci je novogotická socha Krista, která sem byla umístěna později - je z r. 1858 od pražského sochaře Emanuela Maxe. Na ni navazovala lipová alej, která byla vysazena r. 1732. Dnes tu jsou již jen 3 mohutné lípy, chráněné památné stromy. Mezi nimi stojí socha Goliáše od. M. B. Brauna. R. 1720 tady však byla postavena socha Herkomanna, která měla být satirou na prodejné právníky. V ruce držela říšské jablko a další atributy. R. 1729 nejvyšší úřad ve Vídni nařídil odstranit ze sochy vše, co právníky uráželo. Braun sochu přetesal v současného Goliáše a naproti postavil sochu Davida s prakem. Tím chtěl naznačit, že lstí a důvtipem i malý může přemoci velkého.

Tam, kde nad pramenem stávala kaplička Nanebevstoupení Panny Marie, jsou nyní vinice.

Scházíme po schodišti, které pravděpodobně vedlo vedle zámku. Dolů k Labi pokračujeme po původním honosném schodišti, tudy již hrabě scházel k Labi. Nahoře jsou sochy Tritonů, které z lastur vylévají vodu - ta stéká po kaskádě po obou stranách schodiště. V době vinobraní prý za hraběte tady teklo víno.

Sešli jsme do uličky nad řekou, kde vlevo i vpravo jsou dvě stejné bývalé lázeňské budovy - byly postaveny v letech 1720–1724. V levé budově je dnes soukromé Rentzovo muzeum barokní grafiky a tisku. Vpravo je kavárna a restaurace Baroque. Vpravo od těchto lázeňských domů si kolem r. 1910 místní průmyslník Karl Jeschke postavil secesní vilu. Postavil si ji proti secesní továrně, kde v letech 1904 - 1944 vyráběl především hedvábné stuhy. Ve vile po válce sídlil obecní úřad, dnes je tam infocentrum a luxusní hotel. Ve zrekonstruované továrně je soukromé Muzeum strojů a nástrojů.

My jsme si na chvilku sedli u kavárny, Ota dává pivo, já birella, ale hlavně se kocháme pohledem na protější stranu, kde je hospitál a kostel Nejsvětější trojice s hrobkou Šporků. Takhle určitě sedával sám hrabě a kochal se pohledem na své vytvořené barokní dílo.

Když jsme se občerstvili a pokochali, vydáváme se přes most vzhůru na pravý břeh Labe. Původně přes řeku vedl dřevěný most, na který navazoval přes zátopové území kamenný inundační most. Původní dřevěný most byl v 80. letech 19. století nahrazen příhradovým ocelovým mostem s dřevěnou podlážkou.

Zajímavé je, že NS nevede přímo ke kostelu, ale kousek před nově vysazenou alejí odbočuje vpravo. Možná i proto, že na nádherný barokní areál je hezký i pohled z boku. Překvapivě však NS tento areál obchází zprava. To nechápu. Samozřejmě si ho jdeme prohlédnout.

Hospitál Kuks je dnes ve vlastnictví státu a je přístupný veřejnosti. My jsme dovnitř jít nechtěli, nám stačilo si prohlédnout celý areál, vč. Braunových soch. V rámci prohlídky je přístupná i lékárna U Granátového jablka - je to 2. nejstarší zachovaná barokní apatyka ve střední Evropě. Jsou tam vidět stojatky od dračí krve, račích ok či prášku z lebky oběšence.

Procházíme pod terasou a je nám líto, že si sochy, znázorňující alegorie ctnosti a neřesti, prohlížíme proti sluníčku. Inu, co se dá dělat. V bývalé sýpce je Hospoda Na sýpce. Je to poslední možnost občerstvení na trase. Je horko, využíváme ji. Ota dává smíchovský Granát, já testuji smíchovské grapefruitové nealko. Je to perfektní hořká pivní limonáda. Horší to bylo s obsluhou. Že mi servírka nebyla schopna říct, zda to nealko není sladké (prý neví, protože to nepije), to jsem ještě skousla. Pak si Ota objednal ještě jedno pivo. Dalších 15 minut se nic nedělo. To už jsme se domluvili, že dál čekat nebudeme, že zaplatíme a půjdeme. Při placení kartou mi ani neřekla částku, až po zaplacení mi dala účet - pivo nedonesli, ale zaúčtovali si ho. Když jsem ji na to upozornila, vypadalo to, jako když ji to nezajímá. Řekla moment a dál okolo mne chodila, jako bych byla vzduch. Až když moje volání na ni zaslechl šéf, poptal se, co se děje a doslova ji donutil, aby mi peníze vrátila. A to se mu nejdřív snažila vysvětlit, že za to nemůže. No schytala to od něj pěkně.

Náladu mi to nezkazilo. Prošli jsme se ještě přes nádvoří za hospitálem a přes bylinkovou zahradu, kde mezi obelisky je Braunova socha velkého Křesťanského bojovníka a ještě několik menších soch. Tady se pěstovalo ovoce, zelenina i bylinky pro lékárnu.

Zahradu a vlastně celý areál jsme opustili po naučné stezce, která je značena i jako žlutá turistická trasa. Míjíme rozcestí Kuks - žst. - nedaleko je nádražní budova. Vlaky Jihoseveroněmecké spojovací dráhy sem jezdily od r. 1858 a pomohly změnit Kuks v oblíbené výletní místo.

Na okraji lesa je socha madony s dítětem od bezejmenného sochaře. R. 1884 ji sem nechala umístit selka z nedalekého Zaloňova z vděčnosti, že její otec na tomto místě přežil úder bleskem.

Na cestě je celá řada zajímavostí. Jen kousek po kamenité cestě je nutno sejít k bývalé poustevně sv. Františka, která byla r. 1701 postavena nad skalním reliéfem Stigmatizace sv. Františka - byla to pravděpodobně první práce M. Brauna, kterou vytesal do skály. Zde, ale i v ostatních nedalekých poustevnách žili poustevníci najatí hrabětem Šporkem a poskytovali lázeňským hostům občerstvení a nabízeli odpočinek.

Na rozcestí Pod Betlémem naučná stezka odbočuje vlevo a tentokrát vede po červené turistické značce. Nevím, kde přesně se k naučné stezce Půjdeme spolu do Betléma připojuje naučná stezka Kuks - betlém. Ale je to asi jedno. Ani na mapě tato druhá stezka není vyznačena.

Na malém návrší stála poustevna sv. Antonína - drobná stavba se dvěma zahradami (okrasnou a kuchyňskou). Z této poustevny se nedochovalo již nic. Jen někde v lese má být okrouhlá kamenná mísa - spodek fontány, která stála uprostřed zahrady. Tu jsme však nenašli.

To jsme již došli na rozcestí Betlém - Braunovy sochy, kde je Braunův Betlém - obrovský skalní reliéf, který M. B. Braun zhotovil v letech 1711 až 1734. Žasli jsme nad Braunovými sochami u hospitálu, ale to jsme je znali z obrázků. Tady žasneme snad ještě víc. O těchto reliéfech a sochách jsme jen četli. Uprostřed je Narození Páně s postavami Marie, Josefa a malého Ježíška, před nimi klečí pastýři. Zleva k nim přichází Tři králové s průvodem. Vchod do jeskyně kryla nebeská klenba s Andělem Gloria na vrcholu, ale ta už spadla. Jeskyně zůstala, je v ní erb hraběte, i pramen malinko teče.

Z pravé strany tohoto bloku je reliéf Vidění sv. Huberta, který M. B. Braun vytesal r. 1722. Je to příběh o sv. Hubertu, patronu všech lovců. R. 1728 vytvořil nedaleko sochu ležící Marie Magdalény.  Nad ní dokonce stávala poutní kaple Povýšení sv. Kříže, ale kde té je konec.

Odbočujeme teď podle zdejšího značení po pěšince vlevo. Hned zde proti Betlému stála další poustevna - dřevěná osmiboká poustevna sv. Pavla. Ta už tu nestojí - zachovalo se jen kamenné sedátko s otevřenou knihou, které bylo u jejího vchodu.

Pěšinka nás dovedla k Jákobově studni, kde Kristus hasí žízeň a rozmlouvá se Samaritánkou. Dokonce i voda je v ní. Dřív v ní byl ještě osmimetrový vodotrysk a v okolí byla řada sedmi fontán.

Vracíme se na rozcestí a pokračujeme po NS a po červené. Okolo cesty jsou další sochy M. Brauna. Onufrius znázorňuje zděšeného poustevníka, který po 60 letech osamoceného života v egyptské poušti vidí člověka.

Jen o kousek dál je Jan Křtitel s ovečkou. Bohužel socha je hodně poškozená. Bylo to jedno z jeho nejvýznamnějsích děl, které si prý v ničem nezadalo s tvorbou Michelangela.

O pár kroků je socha poustevníka Juana Garina. Podle legendy prý znásilnil a zavraždil dceru barcelonského hraběte. Za trest se měl plazit po zemi do doby, kdy mu bude odpuštěno. Socha zachycuje okamžik, kdy ho vyslídili psi otce zabité dívky. Nad sochou je erb Šporků. V jeskyni je sedátko, kde byl otisk hraběcí ruky. Zachoval se tam kříž s Kristem.

Poslední v řadě byla socha křesťanského bojovníka. Hrabě vedl sousedské spory s jezuity z nedaleké Žitče. Vždy se snažil se jich nějak dotknout. Tento bojovník hrozil mečem k Žitči a z oken jezuitské rezidence sem bylo dobře vidět. V současné době je tato socha v Kuksu uprostřed zámecké zahrady.
Nedaleko bojovníka na velkém kameni bylo namalováno peklo - čerti znázorňovaly jezuity. Pod hrozbou inkvizičního šetření hrabě honem povolal Petra Brandla, který přes peklo namaloval Útěk svaté rodiny do Egypta. Na kameni již obraz není vidět.

Okolo mohutné skalní stěny jdeme až na rozcestí Braunův Betlém - parkoviště. I tady se nechá parkovat zdarma.

Teď musíme kus jít po silnici a cyklostezce směr Žireč. Kousek před cyklorozcestím Žireč - hájovna odbočujeme po neznačené cestě vpravo a trošku si to zkracujeme. Pečlivě sledujeme odbočující cesty a odbočujeme po málo znatelné pěšince z kopce vlevo až k trati, kde narážíme na žlutou turistickou značku, která se cestou sem trochu klikatí - vede od Betléma přes obec Žireč. My po ní jdeme vpravo - podle trati. Tady bylo r. 2008 instalováno 15 pískovcových plastik, které tvoří křížovou cestu 21. století a znázorňují tzv. Cestu naděje a utrpení člověka. Jednotlivá díla jsou pojmenována: Katedrála prosby, Zvěstování, Vykoupení, Rouška Veroniky, Slza, Zázrak Nanebevstoupení, Hledač, Trnová koruna, Krajina kříže, Lásky bolest, Svatá rodina, Brána naděje, Světlo v temnotách, Obelisk a Piet. Tato cesta v podstatě nahradila původní křížovou cestu z doby hraběte Šporka, kterou přeťala železniční trať.

Z rozcestí Křížová cesta 21. století odcházíme tunelem pod tratí po červené a současné po NS Půjdem spolu do Betléma až k autu. Po včerejším odpočinku jsem se dnes cítila skvěle. 11 km jsem ušla zcela bez problémů, možná i proto, že převýšeni 222 metrů nebylo náročné.

Ještě se autem kousek vracíme po silnici směr Žireč, kde je barokní sousoší sv. Floriána, které v letech 1725 - 1730 vytvořil dvorní sochař zdejších jezuitů Jiří František Pacák. Už nezajíždíme do Žirče, kde si r. 1652 jezuité přestavěli tvrz z konce 16. století na barokní zámek. Dnes je tam lůžkové zařízení pro pacienty nemocné roztroušenou sklerózou.

Zastavujeme však na křižovatce, kde je zajímavá trojboká otevřená kaple Nejsvětější Trojice z r. 1726. Za ní je památník - Adam Silber von Silberstein založil zdejší Žirovnický spolek (Schurz).

Když už jsme u těch zdejších chráněných památek, zajíždíme ještě na nedaleký hřbitov, kde je kaple sv. Odilona - původní dřevěnou kapli ze 14. století husité vypálili. Nová dřevěná kaple z r. 1587 byla zničena během třicetileté války. Současná raně barokní kaple je z r. 1656.

Tím jsme viděli vše, co jsme chtěli navštívit. Celým areálem jsme víc než nadšeni a jeho prohlídku mohu jen doporučit. V sezoně je tady asi lidí hodně. Dnes bylo víc lidí jen přímo v centru, na naučné stezce jsme byli sami. Musím říct, že to mám ze všeho nejradši.

Teď už jen přejíždíme na Šerlich do Masarykovy chaty, kde dalších 4 dny budeme s našimi kamarády.

Jedeme do našich severních hor - 31. den - 2. část: Kuks - okruh cca 11 km po NS Půjdem spolu do Betléma a NS Kuks přes pískovcový lom sv. Klimenta, Hospitál Kuks, okolo dalších soch M. B. Brauna (Braunův Betlém) a přes křížovou cestu 21. století na mapě