Jedeme do severních Čech – 13. den – Šluknovská pahorkatina: Kamenná hvězda (Strom života), naučná stezka a rozhledna Dymník, Rumburk-vesnická památková rezervace a klášter s kostelem a loretou, Ebersbach-Neugersdorf-rozhledna Bismarckturm, pivovar Kocour

Celou noc bylo nezvyklé teplo, až horko. Na léto asi normální, ale po předcházejících studených nocích nás to překvapilo. Až k ránu to konečně kleslo. Dokonce už ani nepršelo.

Cítíme se tu už jako doma, se sousedy se zdravíme. Ještě znovu dávám dobít baterii do foťáku. V sympatickém prostředí tady snídáme. Je tu klid, všichni už odešli. Večer jsme se všimli, že nedaleko jsou kamenné sloupy – na mapy.cz označené Kamenná hvězda. Po snídani se tam jdeme podívat. Je zde 22 žulových obelisků téměř 5 metrů vysokých. Každý váží cca 4 tuny. Byly sem do tvaru hvězdy umístěny v letech 2003 – 2004. Poslední – 23. obelisk – Poutník stojí kousek opodál. Celé této kamenné formaci se říká Strom života.

Je to tu hezky popsané, takže jsme nakonec pochopili význam tohoto díla, tedy aspoň částečně. Tento pomyslný kruh má průměr 30 metrů. Nejedná se však o nějaký novodobý výmysl. Je vytvořen na základě přesných výpočtů, které vycházejí z astronomických poznatků starověkého světa - z doby minimálně 1000 let př. n.l. Vnější kameny představují dvanáct znamení zvěrokruhu. Samozřejmě svůj význam mají i vnitřní sloupy. Jejich význam však nelze jednoduše a krátce popsat tak, aby to bylo pochopitelné. Ještě se zmíním, že jednotlivé sloupy jsou propojeny modravými a načervenalými žulovými chodníky, kdy modrá barva spojuje kameny vzdušných a zemních znamení, červená barva propojuje kameny ohnivých a vodních znamení. Je tak vytvořen labyrint, do kterého se nechá vstoupit ze všech stran. Mělo by se však vstoupit od západu tak, jako se vstupuje do chrámu. Je to zajímavé. S ničím takovým jsme se ještě nikde nesetkali, ani o tom neslyšeli. 

Mezitím také pozorujeme závodníky fotbalgolfu. Je to vlastně golf, který se hraje fotbalovým míčem. I jamky jsou proto větší.

Vracíme se k autu, mezitím se baterka do foťáku plně dobyla. Je to prima. Popojíždíme na parkoviště k restauraci Dymník, odkud odcházíme k rozhledně Dymník. Ota se samozřejmě nemůže dočkat. Po 300 metrech jsme u ní. Cesta byla fajn, protože nejdřív se šlo jen do mírného kopečka a po rozdýchání se začalo prudce stoupat. Tohle mi docela vyhovuje. I tady se setkáváme s čedičovými šestihrany, na jedné straně jsou však nezvykle pokroucené. Už nás to však nepřekvapuje. Rozhlednu z vlastních prostředků postavil zdejší radní August Wenschuh. Otevřena byla v den jeho 60. narozenin. A pojmenována Augustova rozhledna. Pak ji převedl na rumburskou sekci Horského spolku pro nejsevernější Čechy, která ji sice nechala zpřístupněnou turistům, ale neudržovala. Až nakonec musela být uzavřena. V letech 1994 - 1995 došlo k celkové opravě a také k prořezání okolního porostu, který bránil výhledu. K opětovnému otevření došlo 25. března 1995. V té době byla volně přístupná. Co nikdo nehlídá, to se však u nás ničí. Sprejeři se na ní vyřádili, vandalové rozbili okna, aby mohli vytrhat měděné opláštění. Do rozhledny začalo zatékat. Státní podnik Lesy ČR se rozhledny ujal, v létě 2008 ji znovu opravil, ale také zavedl zpoplatněný a tudíž omezený vstup. Tato částečně kamenná a částečně cihlová rozhledna je 15 metrů vysoká. Z plošiny ve výšce 12 metrů, kam vede 83 schodů, je kruhový výhled na Ještěd, Jizerské a Lužické hory, Krkonoše, Bezděz, České středohoří. Jen bohužel zasklená okna nejdou otevřít, takže fotky nejsou tak kvalitní. S tím však nic nenadělám. Máme však štěstí, výhledy jsou nádherné, dokonce i hezky popsané.

Na vrcholu je jedno ze zastavení okružní naučné stezky Dymník, která začíná u koupaliště v Rumburku a měří 3,7 km. Je na ní 14 zastavení, kde se seznámíte s geologickými zajímavosti Šluknovska, s flórou i faunou. Tady jsme se rozhodli, že si ji jako ranní rozcvičku projdeme. Nečeká nás ani velké převýšení. Cesta je pohodlná, převážně vede lesem, ale jako NS nás zklamala. Informační tabuli tvoří z větší části spousta malých obrázků, informací tam moc není, dokonce ani o rozhledně. Na malé mapičce je označeno, kde stojíme, ale další značení není. Kdybych neměla tablet, tak nevím, kde bychom skončili. Cest je tady spousta. Další zajímavostí je, že na prvním 1,5 km je 5 krytých odpočívadel, šesté je asi na 2. kilometru a tím to skončilo. Takže i ta posezení jsou rozmístěna nerovnoměrně.

Jedeme jen kousek - do Rumburku. Ve městě je vesnická památková rezervace s podstávkovými domy, ale také klášter s kostelem a loretou. To obojí nás zajímá. Tato původně pohraniční tržní osada vznikla koncem 12. století na křižovatce obchodní cesty z Míšně do Žitavy a z Lužice přes Českou Lípu do středních Čech. První zmínka je v historické literatuře z r. 1298, kde je o Rumburku psáno jako o městě, ale oficiální zpráva o městě je až z r. 1377. To zde od r. 1352 stál kostel sv. Bartoloměje. Rozvíjelo se město i řemeslná výroba - ke staršímu cechu pláteníků přibylo právo vařit pivo, obchodovat se solí a vínem i další. R. 1566 byl na místě staré tvrze postaven renesanční zámek, převládaly zde dřevěné domy.

R. 1683 byl na západním okraji tehdejšího města založen klášter kapucínů. Tady jsme prohlídku města začali. Zdarma jsme zaparkovali na malém parkovišti na třídě 9. května – hned proti vchodu do klášterního kostela sv. Vavřince. Překvapilo nás, v jak žalostném stavu se zvenku nachází. Nebýt svatého obrázku nad vchodem, ani by mne nenapadlo, že to může být tak hodnotná stavba. I když informace u vchodu naznačují, že by kostel měl být touto dobou přístupný, můžeme dovnitř nahlédnout jen přes otevřené dveře. Kostel byl vysvěcen r. 1690 a měl to štěstí, že stále byl církevním svatostánkem – po zrušení kláštera pravoslavným, od r. 1957 opět katolickým.

Míříme na roh, kde je vchod do barokního původně kapucínského kláštera. K našemu překvapení se dostáváme dovnitř. Vstup je zpoplatněný. Dostáváme tištěného průvodce, pokud chceme průvodkyni, musíme si připlatit. Raději procházíme sami, můžeme se zdržet, kde se nám líbí.

Klášter byl oblíbeným poutním místem až do poč. 20. století. Kapucíni klášter museli opustit, když byl r. 1950 tento mužský řád rozehnán. Až do 70. let 20. století nebyl využíván. Pak se začal upravovat na knihovnu, která je tam i v současné době. Budova kláštera není volně přístupná. Dostáváme se do rajské zahrady a také dovnitř kostela sv. Vavřince. Takže informace u vchodu nelhaly.

Snad nejcennější památkou je Loretánská kaple Panny Marie se sochou Černé madony, která byla do rajské klášterní zahrady vestavěna v letech 1704 až 1709. Je to nejseverněji postavená loreta ve střední Evropě. Původně však byla kaple zasvěcena sv. Janu Nepomuckému, do současné podoby byla přeměněna až r. 1800.

Její prohlídku se necháváme na závěr. Nejdřív procházíme ambitem, kde je opraveno všech 32 nástropních obrazů, stejně jako jednotlivé kaple. Současně však nahlížíme do zahrady a prohlížíme loretánskou kapli zvenku. Figurální výjevy jsou hezky udělané, ve čteném průvodci i hezky popsané.

Pak jdeme na prohlídku města. Třídou 9. května jdeme na Lužické náměstí, kde je infocentrum. Cestou míjíme zajímavé domy. Některé jsou opravené, některé však na opravu teprve čekají – tedy snad. Nejhezčí je severovýchodní strana náměstí, kde je zachované historické podloubí, někde i kamenný portál. V centru náměstí je barokní sloup Nejsvětější Trojice, který je připomínkou na morovou epidemii na přelomu 70. a 80. let 17. století. Samostatný sloup je z r. 1681, v pol. 18. století byl doplněn souborem soch.

Teď se vydáváme hledat Šmilovského ulici, kde je vesnická památková zóna - 18 podstávkovými domů, kde žili tkalci. Celkem 30 domů bylo postaveno v letech 1786 – 1805. Všechny se bohužel nedochovaly. Jdeme trochu oklikou, ať si město ještě projdeme – Radniční ulicí, Krásnolipskou, Dělnickou, po schodech přecházíme do Okružní a pak pěšinou do zmiňované čtvrtě. Unikátní je v tom, že je zde celý komplex podstávkových domů, štíty jsou zdobené břidlicí, liší se dům od domu. Je to tu hezké, ale shodli jsme se na tom, že podstávkové domy ve Chřibské nás zaujaly víc. Možná to bylo i tím, že ty jsme viděli jako první a od té doby jsme jich viděli víc.

Již nejkratší cestou se vracíme k autu – přes Dobrovského nám., kde je zajímavá budova speciální základní školy a hned vedle další zajímavá budova mateřského centra Koťátko. Dominantou je kostel sv. Bartoloměje, který byl postaven r. 1545 na základech prvního zdejšího kostela. Častokrát vyhořel, takže byl i často opravován. V současné době lze stavbu těžko zařadit do nějakého slohu. Dvoupatrová věž má barokní nástavbu. Zařízení je novorománské z 19. století.

Původně jsme chtěli zajet ke Křížové cestě z konce 19. století, ale máme hlad. Shodli jsme se na tom, že nemusíme vidět všechny křížové cesty a odjíždíme. V klidu nás nechává i symbol pivovaru BBCidre, s.r.o., kde vyrábí pouze cidre z českých jablek. Co je to za pivovar?

Na přípravu oběda jsem vybrala parkoviště u nedaleké německé Bismarkovy rozhledny. Sázím na to, že by to mohlo být podobné jako v Markneukirchenu. Navíc tyto kamenné rozhledny se mi líbí. Ota preferuje české rozhledny, ale díky vidině oběda nic nenamítá. Navíc ví, že by mu to nebylo nic platné. Rozhledna je v Ebersbach-Neugersdorfu - prakticky na hranicích, ale musí se zajet do Německa. Parkoviště je tu veliké, moc lidí tady není, takže místo je skoro ideální. Zvlášť v jednom zastrčeném koutku. Jen na rozhlednu se nedostaneme. Je bohužel otevřená jen v neděli a ve svátcích. Je vysoká 19, 5 m, základy jsou z čediče, vlastní věž z pískovce a cihel. I když výstavba byla naplánována již roku 1879, postavena byla až v době od dubna do října r. 1904. Na vrcholu je domeček s kulatou a vyzděnou měděnou ohnivou pánví – na rozhledně měl plát oheň. R. 1938 platilo dokonce nařízení, že oheň na věži musí plát ještě 10 hodin po setmění. Nad vstupem do věže byl Bismarckův medailon, který se r. 1951 ztratil. Po r. 1945 byla věž z důvodu nevyhovujícího stavu uzavřena, ale opravy se dočkala až r. 1992. Při té příležitosti byl nad vstup připevněn nový medailon.

Za hlavní silnicí je vyhlídka, jdeme se aspoň podívat tam, i když to nevypadá, že tam bylo něco víc vidět. Vypadá to však zajímavě.

Pak už jedeme nejkratším směrem do Varnsdorfu do pivovaru Kocour. Nejblíž je to přes Německo přes Seifhennersdorf.

Pivovar Kocour je jen kousek od hranic. Nemusíme tedy do města. Přejedeme hranice, odbočíme, přejedeme přes trať a jsme tam. Když přejíždíme přes trať, tak jsem si všimla, že zdejší vlaková zastávka se jmenuje Pivovar Kocour. Ota o tom věděl, já žasnu. Zastávku si zde nechal zřídit pivovar. Není však na trati České dráhy, zastavují zde pouze německé vlaky, které přes tento výběžek naší republiky projíždějí. Další zastávka je na druhém konci města Varnsdorf, opět jen kousek od hranice.

Pivovar začal vařit pivo r. 2007. Nabízí velké množství piv – od desítky přes tradiční ležáky až po nejrůznější svrchně kvašená piva i další speciály. Mají zde restauraci s velkou venkovní terasou, nabízí i ubytování - v komfortních pokojích, ale i ve stylových lůžkových vagonech. Mají tady i místo, kde si můžete postavit stan a využít zdejší zázemí – sprchy, toalety. Oblíbeným místem pro požádání svateb je tzv. Svatební kopeček. Děti zaujme pivovarská ZOO, ve které jsou vidět hlavně hospodářská zvířata - ovce, koně, zajímavé druhy kachen, černé slepice a kohout, králíci a řada dalších.

Před areálem je skutečně velké parkoviště. Zaparkovali jsme na jeho nejvzdálenějším konci a usoudili, že bychom tam mohli přespat. Hned jsme šli na pivo. Po obědě a v tom horku máme žízeň. Nabídka piv je skutečně veliká. Ota to bere dle svého zvyku od shora. Začíná desítkou, pokračuje dvanáctkou. Já si vybírám a dávám jen malé, samozřejmě svrchně kvašené. Začínám polotmavým Sumečkem 11 a pokračuji malinovým kyseláčem 10. Kyseláče jsou většinou výrazně dražší, tady ten rozdíl je nepatrný. Některé kyseláče mi moc nechutnají, přesto je ráda ochutnávám. Tenhle  však zabodoval.  Vždy si při pití takového druhu piv musím vzpomenout na pivo v Belgii, která je kyselými druhy piv vyhlášená. Jenže to jsme netušili. Když jsem si objednala jedno typické belgické, donesli mi něco příšerného, co se rovnalu octu. Kdyby k tomu nenosili oříšky, tak jsme to nevypila. Takhle jsem si řekla, že za tu cenu to vypít musím. Každé napití jsem však hned zajedla hrstkou oříšků.
Sedět tu od teď až do noci nechceme, terasa se pomalu zaplňuje. Zarezervovali jsme si místo na 19. hodinu a šli se trochu projít. Je tu hezké okolí, nechá se po pěšině projít do Německa. Prohlížíme si ZOO, svatební kopec i spací vozy. I jsme chvilku uvažovali, zda ve vagonu nepřespíme. Jenže za 500,- Kč na osobu se nám to zdá zbytečně drahé, když můžeme přespat ve svém. Došli jsme samozřejmě i na zastávku. Ota se šel podívat do města, já šla k autu odpočívat. Nějak mne to horko zmáhá. Píšu deníček a málem u toho usínám.

Před sedmou se Ota vrací docela zklamaný. Do centra je to moc daleko, ani tam nedošel, takže ani nic zajímavého neviděl. Jdeme na terasu restaurace. Ještěže máme rezervaci. Je tu narváno. I náš stůl je obsazený, převážně Němci. Když jsme jim ukázali na rezervaci, tak nám kousek místa uvolnili, ale asi moje nevraživé pohledy je nakonec vyhnali. To jsem samozřejmě uvítala. I kvůli koronaviru se má stále udržovat od ostatních odstup. Navíc dělají hrozný kravál.

Ota pokračuje v degustaci tmavým ležákem 12, já chtěla zkusit pivovarskou limonádu. Nechci trápit dnu. Jenže limonáda je prý fakt sladká To nemusím. Dávám si malý višňový ležák a porovnávám ho s rohozeckým, který řadím mezi nejlepší ovocné ležáky. Těžko říct, který by vyhrál. Je jiný, ale také dobrý. I Ota ho ochutnal a kladně zhodnotil. Pít by ho samozřejmě nemusel, přednost dává pořádnému pivu.

Mezitím Ota zjistil, že uvnitř mají pivní orloj. V osm se mi podařilo to vše vidět v plné nádheře. Místo apoštolů tam běhají lahvová piva, místo kohouta půllitr. Dokonce i ozubená kolečka jsou nasvícená. Je to hezky udělané.

Abychom přerušili pití piva, řešíme večeři. Původně jsme se domlouvali, že dáme jen něco menšího, ale Otu honí mlsná. Má chuť na kachnu, na žebra i na koleno. Děláme kompromis, dáme čtvrtku kachny a já mu s ní pomůžu. Volba to byla výborná, kachna měkkoučká. Zapila jsem to kyseláčem 10, Ota dal ještě 14 a zakončil devatenáctkou. Tuto vražednou kombinaci přežil téměř v pohodě, jdeme spát. Venku už je skoro tma, světla tu naštěstí nesvítí, můžu se aspoň trochu opláchnout. Z toho dusna jsem celá upocená.

Zdá se, že nebude takové horko, přesto nechávám větrací škvíru ve dveřích. Kyždý den je jinak, uvidíme, jak bude v noci a hlavně zítra.

Jedeme do severních Čech – 13. den – Šluknovská pahorkatina: Kamenná hvězda (Strom života), naučná stezka a rozhledna Dymník, Rumburk-vesnická památková rezervace a klášter s kostelem a loretou, Ebersbach-Neugersdorf-rozhledna Bismarckturm, pivovar Kocour na mapě