Jedeme do severních Čech – 15. den – Lužické hory: cca 10 km dlouhý okruh: zřícenina hradu Tolštejn, Jedlová – žst. s občerstvením, Jelení skály (Konopáč), Stožecké sedlo, Pětikostelní kámen, Lesné

Večer se zdála zima, ale v noci to tak hrozné nebylo. Určitě bylo tepleji než včera. Když jsme se chystali snídat, přijel malý bagr. Nevím, zda si chtěl do lžíce něco nabrat, ale zjevně jsme ho naší přítomností zaskočili. Kouknul na nás, udělal gesto, jako co tam děláme a odjel. Čekali jsme, že na nás někoho pošle. Zůstali jsme však v klidu, najedli se, připravili na výlet a odjeli. Mezitím nikdo nepřijel. Tak nevíme, co tam chtěl.

Popojeli jsme o kousek výš na parkoviště pod hradem a vyrazili na tůru. Nejdřív na zříceninu hradu Tolštejn. Byl vybudován pravděpodobně již v pol. 13. století. První písemná zmínka o něm je z r. 1337. Byl postaven na dvojici skalnatých výběžků na špici ostrého svahu. Pro stavbu opevněného sídla to bylo naprosto ideální místo. Z hradu střežili cestu z Čech do Lužice. R. 1516 byla provedena rozsáhlá pozdně gotická přestavba. Byly rozšířeny obytné prostory, ale také zlepšeny obranné prvky. Majiteli Jiřímu Šlejnicovi zdejší podmínky zdravotně nesvědčili, z hradu se odstěhoval a ten dále sloužil již jen jako pevnost. Až během třicetileté války, r. 1642 ho vypálila švédská vojska. Hrad pak už nikdy nebyl obnoven.

R. 1865 zde byla postavena restaurace. Jenže po válce vše chátralo.
Až r. 1996 obecní úřad v Jiřetíně pod Jedlovou začal se záchranou této hradní zříceniny. Byla zastavena devastace, zdi byly zpevněny, byla zrekonstruována hradní restaurace a zaveden celodenní provoz. Je zde i možnost ubytování. Z hradu se zachovaly zbytky bašty i zdí obytného stavení, které byli součástí opevnění. Po zaplacení vstupného se přes turniket dostanete na dvě vyhlídkové plošiny – jsou na skalní věži a na zbytcích čtyřhranné věže (původně 18 m vysoké), kde jsou ještě patrné bývalá okna a vchod. Vše je propojeno železnými schůdky a mostky. Shora je krásný rozhled do kraje. Je vidět vrchol Jedlová s rozhlednou, rozhledna Dymník a vrchol Luž.

Nejdřív se jdeme pokochat pěknými výhledy, pak samozřejmě musíme jít na pivo. Mají tu cvikovské. Dáváme Tolštejnskou dvanáctku, kterou speciálně pro tuto restauraci ve Cvikově vaří. Ota ji zapil ještě sváteční třináctkou a vyrážíme. Jdeme po cyklotrase - Tolštejnské cestě. Po pohodlné cestě přes rozcestí Tolštejnská cesta, kde se k nám přidala žlutá turistická trasa, přicházíme na na rozcestí Jedlová – žst.. Je zde velká nádražní budova, která se dokonce opravuje. Na většině zastávek nádražní budovy chátrají, i když jsou blízko obce. Odtud je do civilizace daleko, ale tady to žije. Nejen řemeslníky, ale je tady otevřené i občerstvení, kde se dokonce nechá i najíst. Je to tady pravděpodobně jako turistické centrum. Odtud se nechá vyrazit na čtyři strany – žlutá turistická trasa a cyklotrasa prochází, dál je tu červená a zelená.

Jak to Ota vidí, jde na pivo. Tentokrát si to užívá. Konečně je na trase občerstveni a před námi spousta kilometrů, tak se ani nemusí omezovat. Je už půl jedné a mně je jasné, že dva banány nám na svačinu stačit nebudou, když jsme skoro stále na začátku. Máme za sebou pouhých 2,5 km. Dáváme tedy oběd.

Po obědě pokračujeme po zelené trase a pěkně do prudkého kopečka. Po jídle to není zrovna příjemné, ale co se dá dělat. Zajímavou mezizastávku děláme již po půl km na rozcestí Jelení skála – odb.. K našemu velkému překvapení je zde uprostřed lesů pískovcový sloup sv. Jakuba, také občas nazývaný také Jelení sloup. Asi proto, že je kousek pod Jeleními skalami a na sloupu je reliéf jelena s mužem ve splývajícím rouchu a s mečem (se sv. Jiljí). Na vršku sloupu kdysi stávala socha sv. Jakuba. Sloup sem - na původní starou pražskou cestu byl umístěn pravděpodobně na poč. 18. století. Tato cesta byla až do konce 18. století významnou spojnicí mezi českým vnitrozemím a oblastí Lužice.

Jen o kousek dál je odpočívadlo a další sloup – replika původního Třípanského sloupu, který zde byl vztyčen 29. července 1705. Stál tu až do r. 1999, kdy byl ukraden. V těchto místech vedla hranice panství zákupského, českokamenického a tolštejnskorumburského, jak dokazují erby těchto panství.

Po zelené okolo řopíků stoupáme vzhůru na čedičový útvar Jelení skály, také Konopáč (676 m). Poslední úsek procházíme asi 1,5 metrovým kapradím. Výhledy jsou pěkné už cestou, samozřejmě i shora, kousek pod vrcholem. Na úplný vrchol jsme už nelezli. Asi by tam lepší výhled ani nebyl.
Podle mapy.cz pokračuje neznačená cesta k další čedičové kupě Stožec (665 m), jenže ve skutečnosti tam cesta není. Chvíli se snažím orientovat podle modré ťopky na tabletu, ale jít ve skoro dvoumetrové trávě se mi nechce. To by asi nedopadlo dobře, když nevidím, kam šlapu. Najednou vidíme nějakou cestu z kopečka. Aspoň něco, vracet už se nám nechce. Nakonec jsme došli na tu naši zelenou jen o kousek dál, než odkud jsme vyšli.

Pokračujeme po ní (je to stále stará pražská cesta) až na rozcestí Pod Stožcem, kde přecházíme na modrou hřebenovku a jdeme na rozcestí Stožecké sedlo. Cesta je pohodlná, rovná, jde se dobře. Jen posledních asi 200 metrů se musí po silnici s hustým provozem.

Turistický rozcestník je kousek od parkoviště. Čekala jsem tu nějaké informace o sedle, ale nikde nic takového tu není. Až doma jsem zjistila, že zmíněná nyní hlavní silnice byla vybudována r. 1805 jako císařská silnice, která spojovala Šluknovský výběžek s vnitrozemím. Sedlem prochází také severomořsko-baltské rozvodí.

Tady chvilku váháme, kudy bychom měli pokračovat. Modrá tzv. Hřebenovka vede opět do prudkého kopce přes Pětikostelní kámen, odkud má být vidět pět kostelů. Nebo můžeme odbočit vlevo a jít téměř rovně po neznačené tzv. Nové cestě a cestu si tak zkrátit. Cítím se dobře, času máme dost, volíme tu náročnější trasu. Jsme zvědavi na výhledy a já samozřejmě i na další čedičovou skálu. Přímo ze skály mají být viděny věže čtyř kostelů - v Dolním Podluží, Jiřetíně pod Jedlovou, Studánce a na Křížově. Ten pátý je v Kytlicích a má být vidět o chvíli dřív. Výhledy byly pěkné, ale kde je který kostel, to jsme nezjistili. Popisky nebyly a směr jsme těžko odhadovali.

Cesta lesem je vysloveně pěkná, místy jdeme listnatým lesem, místy jehličnatým. Je tu moc hezky. Dokonce i pár hub jsme našli. Z rozcestí Pod Ptačincem jdeme po červené – po části Hornické NS – Údolí Milířky. Občas míjíme různě velké skalní útvary. Já si to užívám až do okamžiku, kdy nám zbývá cca 0,5 km do Lesné. Jde se ze skutečně prudkého kopce a já najednou dostávám křeče do stehna. Míří to od kolene. A to jsem byla spokojená, jak koleno veškerá převýšení dnes zvládá, sice s bandáží a hůlkami, ale v pohodě. A najednou tohle. To se mi ještě nestalo. Kdybych si asi hned sedla, chvilku odpočinula, bylo by to snad lepší. Ale já zatla zuby a pomalu se spouštím z kopce. Bylo to hrozné, ale k silnici jsem dojít musela.

Tam na mne čekal Ota, který vůbec netušil, jaké mám problémy. Když jsem si tam na chvilku sedla, malinko to polevilo, ale jak jsem vyrazila, zase se to ozývalo. Nakonec jsme se domluvili, že posledních 1,5 km do prudkého kopce dojde Ota sám a sem pro mne přijede. Stejně tudy budeme pokračovat. Dali jsme si druhý banán a Ota vyrazil. Konečně si cestu užije, nebude muset na mne brát ohledy.

Za půl hodiny mne vyzvedává. Já jsem mezitím vymyslela výlet na zítřek a vytypovala dvě možná místa na přespání. Hraniční rybník nebo o kousek dál Lesní rybník, kde by mohl být i kiosek s občerstvením. To samozřejmě Otu láká víc. Nemá pivo. Již od silnice nás k němu směřuje šipka – po úzké místní komunikaci. Najednou je před námi tunýlek pod tratí, úzký a nízký - jen 2,2 m. Normálně bychom se tam měli vejít. Jenže ze střechy nám trčí držáčky na nosič. Bude to jen o fous. Raději vystupuju a jdu to kontrolovat. Z boku i shora jsou to centimetry. Až při výjezdu ve mně zatrnulo – cesta vede trochu do kopečka. Ale vyšlo to. Na louce kousek nad Lesním rybníkem se nechalo zaparkovat, občerstvení u rybníka bylo otevřené. Sice je kus od nás domek a vedle asi nějaký penzionek, ale to neřešíme. Je už skoro sedm hodin, už se nám nikam jet nechce.

Noha se trochu uklidnila, jen trochu cítím nějaké pnutí, tak snad to bude dobré. Ještěže jsem nemusela tu trasu dojít pěšky. Kdo ví, jak by to dopadlo. Bereme plavky a jdeme se vykoupat a samozřejmě na pivo. Rybník má písečné dno, od pláže se postupně svažuje, ale je to jako led. To jsem nečekala. Já vylezla poměrně brzy, Ota si to užíval nezvykle dlouho, i když taky tvrdil, že je to ledové.

Dali jsme si i něco k jídlu, ale chlad od vody nás vyhnal. Ještě jsem nakrájela houby na sušení a v půl desáté už uléháme. I přes všechny moje útrapy jsme s výletem byli spokojeni.

Jedeme do severních Čech – 15. den – Lužické hory: cca 10 km dlouhý okruh: zřícenina hradu Tolštejn, Jedlová – žst. s občerstvením, Jelení skály (Konopáč), Stožecké sedlo, Pětikostelní kámen, Lesné na mapě