Jedeme do severních Čech – 21. den – Jestřebí – zajímavosti obce a zřícenina hradu Jestřebí, cca 5 km dlouhý výlet okolo Jestřebí po skalách a skalních vyhlídkách

Nakonec se v noci přece jen trochu ochladilo a spalo se dobře. Ráno to na změnu počasí nevypadá. Je jasno a teplo i ve stínu. Den začínáme koupačkou. Mysleli jsme si, jak tam ráno nikdo nebude, že ani plavky potřebovat nebudeme, ale rybník je obležen rybáři. Máme sice obavy, že nám vynadají, že jim plašíme ryby, ale to už mají smůlu. Jen musíme až na druhý konec, aby nás nechytili místo ryb.

Po snídani začínáme výrazně měnit plány. Vynecháváme 16 km dlouhou trasu z obce Zahrádky do 2. části NPP Peklo. Tu 1. část jsme si prošli včera.  Je to teď trochu z ruky. Navíc se nám v této oblasti líbí, někdy sem na pár dnů musíme ještě přijet. Teď už moc času nemáme, ve středu musíme být doma.

Vymýšlíme kratší trasu. Zaparkujeme v Jestřebí a nejdřív zajdeme na stejnojmennou zříceninu hradu, kterou jsme včera viděli z ornitologické pozorovatelny. Kupodivu i Ota se těší.

Již r. 1295 se píše o obci s názvem Krušina, nad ní na dvou skalních plošinách byl kolem r. 1400 postaven hrad Jestřebí. Jeho část byla vytesána do skály. Jediný přístup k němu byl po dřevěném schodišti. To bylo vždy v případě nebezpečí odstraněno. Majitelé hradu se střídali, r. 1426 ho dobili husité, ale i nadále byl obýván. Až r. 1547 je označován jako pustý. V 18. století byl rozebírán na stavbu domů. Tím byla narušena statika a uvolněné skalní bloky začaly ohrožovat okolí. R. 1825 musely být v podhradí zbourány tři domky. Ve 2. pol. 19. století byl nebezpečný i přístup k hradu. Před dalším zřícením byl snad hrad zabezpečen, i když bohužel i nyní kusy pískovce odpadávají, naposledy dne 1. října 2009. Pak byl hrad nějaký čas uzavřen, už je však opět volně přístupný.

Původní obec Krušina byla až někdy okolo r. 1480 přejmenována podle hradu na Jestřebí. To zde byl mlýn, od 16. století i pivovar.

Parkujeme u kraje silnice, která vede ke hradu. V obci je řada moc pěkných domů, převážně zděných. Na návsi je dominantou opravený barokní farní kostel sv. Ondřeje, který byl postaven v letech 1780–1781 na místě původního vyhořelého kostela. Cestou ke hradu míjíme roubený domek a na hřbitově opravenou zvonici. Je to pozůstatek původního farního kostelíka, který se nacházel ještě v obci s názvem Krušina. V přízemí je malá márnice. U jedné ze zdí hřbitova je barokní, místy poškozená křížová cesta se sedmi výklenkovými kapličkami.

To už stoupáme ke hradu. Do dnešních dnů se dochovala zhruba ¼ původní velikosti hradu. Zbytky hradu jsou 25 metrů vysoké. Vstup je umožněn prudkým schodištěm v bývalé hradní studně. Na horní plošinu je nutno vystoupat celkem 77 schodů. Pak se otevře krásný kruhový výhled do okolí. Hrad se nechá obejít. Je to pískovec, takže všude je spousta písku, na jednom místě je vidět, jak se kus zdi utrhl. Dole jsou kusy pískovce, nahoře je vidět vyštíplá díra.

Z obce jsem ráno naplánovala krátkou cca 5 km dlouhou nenáročnou procházku po převážně neznačené cestě okolo skal přes tři vyhlídky. Takhle jsem to vyčetla z mapy a tak to Otovi slibovala.

Auto necháváme, kde je, a kousek jdeme po červené. U hlavní silnice je nádherná roubenka - roubená venkovská usedlost z 18. století, kde je obytné stavení a výměnek. Dnes zde najdete hostinec Na rychtě. Jdu se podívat dovnitř a jsem tím nadšená. Až se vrátíme, zajdeme na oběd. Teď ještě hlad nemáme.

Přecházíme silnici a na kraji lesa odbočujeme po neznačené cestě vpravo. Jdeme po skoro rovné pohodlné pěšině, občas vlevo i vpravo vidíme skaliska. Na okraji lesa se nám otevírá i hezký výhled.

Podle plánu naše cesta odbočuje vlevo a úzkým kaňonem stoupá. To se Otovi ještě líbí. Na první vyhlídce – na Pruském kameni je výhledy doslova nadšen. Pak se dostáváme víc do skal a cesta je čím dál náročnější. Občas klesneme, abychom o to výš vyšplhali. To se líbí mně. Ota fakt asi už stárne. Pořád má nějaké připomínky, moc se mu to nelíbí. Ale nevdává to. Po dalším skoro horolezeckém sestupu a následném ještě náročnějším výstupu se dostáváme na druhou - Medvědí vyhlídku. Ota tam samozřejmě byl dřív a vítá mne slovy, že dál se jít nedá, že to budeme muset zase slézt zpátky. Toho se tiše děsím, zpátky bych to už nezvládla. Zatím se však kocháme. Ještě snad hezčí než výhledy je zajímavý povrch jinak rovné skály. To jsme ještě neviděli. Skoro se dá říct, že je to jak plastická mapa. Nevím, jak to na fotce bude vypadat, ale skutečnost je nádherná. Popsat se to však nedá. Chvíli dokonce zapomínáme na to, co nás čeká a kocháme se.

Já pak se studuji mapu a samozřejmě se nechci smířit s tím, že cesta dál nevede. Vždyť čárkovaná pěšina na mapě vede kousek od vyhlídky. Tam se prostě musíme dostat. Zpátky nejdu. S tabletem v ruce se procházím po plošině a porovnávám mapu se skutečností. Najednou objevuji dolů vedoucí vytesané schody. Vedou k pískovcovému sedátku. Jak je možné, že taková krása je ukrytá uprostřed neznačené cesty? Když jsem se opět pokochala, zahlédla jsem pod skalami pěšinu a pak něco, co jako pěšina vypadalo a kudy by se nechalo docela dobře slézt. I Ota to ocenil. Už prý nedoufal, že se z toho tak snadno dostaneme. Takže nakonec mne i pochválil. Ale tak je to s ním často - nejdřív musí brblat, pak to vstřebá a nakonec je spokojen. Na jsem si už zvykla.

Po této pěšince jsme se dostali na červenou turistickou trasu, kterou jsme před víc jak hodinou opustili. Na rozcestí Dlouhý hřeben odbočuje vlevo již značená cesta na další vyhlídku. Bylo to po rovině, aspoň zpočátku, a bylo vidět, že na slibovaných 300 metrech už skály asi nebudou. Shodli jsme se však na tom, že vyhlídek jsme si užili dost, že už tam nemusíme.

Cestou již po značené cestě jsme v lese objevili další zajímavost. V pískovcové skále je vytesané korýtko s příčnou rýhou - známkou toho, že se možná přehrazovalo. Je to však na kopci, kde by se tady vzala voda? Chvíli na to koukáme, ale na nic rozumného jsme nepřišli a tak pokračujeme. Za 15 minut jsme byli v Jestřebí a s hrůzou zjistili, že je tři čtvrtě na čtyři. To jsme to pěkně natáhli. Trvalo nám to víc jak 2 hodiny. Je pravda, že jsme se také zdrželi sběrem borůvek. Bylo jich tu hodně.

Jdeme teď na oběd nebo už na večeři? Restaurace je v té úžasné roubence, ale také naproti. Jenže obě zavírají v 16 hodin. To máme asi smůlu, budu muset něco uvařit. Jenže jsme byli mile překvapeni. Ujali se nás, místo jsme si vybrali na venkovní terase, v pohodě se nám věnovali, stejně jako všem, co přišli ještě po nás. Až úderem 16. hodiny zrušili venku stojící ceduli, vrata přivřeli a tím dali najevo okolo jdoucím, že je zavřeno. Nikoho z nás, co jsme byli uvnitř, nevyhazovali, ani nedávali najevo, že už nic nedostaneme. I kávu po jídle by nám ještě donesli. To bylo fakt příjemné. Navíc to snad byla první restaurace, kde jsem si na svou dnu mohla objednat dobré dietní jídlo. Krůtí maso s grilovanou (ale ne mastnou) zeleninou, šťouchaným bramborem a čerstvou zeleninou. Moc jsem si pochutnala.

Po jídle jsme už nechtěli experimentovat a vrátili se na ranní nocležiště k Provodínské pískovně. Je to jen 5 km. Zatahuje se, má pršet. Ještě za sluníčka jsme se stačili vykoupat a s prvními kapkami deště jsme se u auta převlékali. Skoro náhodně jsme zaparkovali u závory, která se už dávno nepoužívá. V autě vozíme autoplachtu, tak jsme ji ze střechy, kde máme "tykadla" jako držáky na nosič, natáhli k závoře a udělali si malou stříšku, kde můžeme sedět i v křesílkách a můžeme i do obou bočních dveří. Zadní jsou zvedací, tam nám neprší. I když to vypadalo, že je času ještě dost, za chvíli se silně rozpršelo.

Vše tedy vyšlo perfektně, přežili jsme výlet, dobře se najedli, vykoupali a večer sedíme u piva. Máme zásobu méně alkoholických piv, tak si to taky užívám. Nejdřív 10 Sommer ALE z lounského Žichovce, pak 10 APA Jezdec od Borna. Trochu se ochladilo, ale zatím se venku sedět nechá. Vydrželi jsme až do tmy. Jen doufáme, že zítra nebude pršet. Přece jen je to bez deště příjemnější.

Jedeme do severních Čech – 21. den – Jestřebí – zajímavosti obce a zřícenina hradu Jestřebí, cca 5 km dlouhý výlet okolo Jestřebí po skalách a skalních vyhlídkách na mapě