Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 7. den: Plačovice – vesnická památková zóna; Uherčice – zámek, rozhledna; Podhradí nad Dyjí – zámeček Lubo a zřícenina Frejštejn; Čížov – pohraniční zátarasy a bývalá strážní věž

Opět jsme zvolili na spaní ideální místo. Tady na parkovišti Pohádkové stezky v Panenské byl klid, ani ráno nás nikdo nerušil. Vstáváme po 8. hodině. Sluníčko už sálá. Trochu stínu by nám tu nevadilo. Lavičku máme se stolkem blízko, ale přístřešek nemá. Při snídani pozorujeme lamy. Mají i mladé, ty se tam honí, poskakují.

Dnes nemáme náročný den, aspoň si to myslíme. Odpoledne mají přijít bouřky.

Jedeme na jihovýchod. Kraje se zde pěkně prolínají. Včera jsme spali na jižním okraji kraje Vysočina, teď jsme už zase v Jihočeském kraji. Na chvilku zastavujeme v Plačovicích, části obce Dešná. První písemná zmínka o vsi je z r. 1353. Vzhledem k poloze v pohraničí se zde po r. 1945 už nic nestavělo a téměř ani nepřestavovalo. Poslední přestavba pochází z 2. pol. 19. století, kdy domy byly postaveny do podkovy, v jejímž středu je rybník. Tato dispozice je velice vzácná. Proto tady byla r. 1990 vyhlášena vesnická památková zóna. Domy mají pozdně empírové vjezdy. Na jižním okraji obce je moc hezká síňová secesní kaplička z r. 1915. Hned naproti je ještě výklenková kaplička. 

Plánovanou trochu delší zastávku děláme v Uherčicích. To jsme už pro změnu v Jihomoravském kraji. Obec je cela rozkopaná, musíme zastavit na jejím okraji. Ani na parkoviště se nedostaneme. Ale to tak moc nevadí, chtěli jsme se tady trochu projít, projdeme se tedy o trošku víc. Nejdřív se prodíráme mezi bagry a náklaďáky. Procházíme okolo rybníčku – tomu největšímu na ostrově dominuje vrba. Je to moc hezký pohled. Možná i proto, že vrby mám ráda. Líbily se mi od malinka. Jedna taková rostla u babičky u jednoho rybníčku a vždy mne přitahovala. Kdo ví, zda jsem nebyla v minulém životě vodník. Ale teď už vážně.

Uherčice je stará obec. První písemná zmínka je z r. 1312, kdy se obec dostala do majetku kláštera cisterciaček v Oslavanech. O tom, jak obec vypadala, se nic neví. Až r. 1493 zde byla vybudována pozdně gotická tvrz, která byla v letech 1552 - 1554 upravena na renesanční zámek s dvoupatrovými arkádami. Na nádvoří se vcházelo branou ve věži. Po r. 1670 probíhají barokní úpravy interiérů, jsou bohatě štukově zdobeny. V 19. století byly provedeny ještě klasicistní úpravy.

Po r. 1945 byl zámek i velkostatek zkonfiskovány, ale neudržovány. I když od r. 2013 se provádí různé záchranné akce, stále ještě není vše opraveno. Nově opravené severní křídlo je prý zpřístupněno veřejnosti, stejně jako hospodářské zázemí zámku s lihovarem, kde se líh pálil ještě r. 1969. Když jsme šli okolo, mělo být otevřeno, ale nic tomu nenasvědčovalo. Přesto se nám podařilo nahlédnout na hezky opravené nádvoří s arkádami. Zatím je však opraveno jen 1. patro.

K zámku přiléhá bývalá barokní zahrada a rozsáhlý lesopark. Tam jsme se vydali my, protože tam někde je rozhledna. Park není zrovna udržovaný, jsou tu však kamenné sloupky s QR kódem. Jenže nemáme čtečku těchto kódů, ani připojení k internetu, takže se nikde nedočteme nic o zdejších stromech, ptactvu apod. Míjíme zajímavý obelisk z r. 1801. Je vidět, že byl opraven, ale omítka už zase padá.

Naším cílem je zřícenina rozhledny. V parku je celá řada cestiček, které se s vyznačenými cestami na mapy.cz moc neshodují. Proto nám to chvilku trvalo, než jsme se trefili na tu správnou cestičku. Desetimetrová kamenná rozhledna byla postavena na okraji lesa na skále nad potůčkem stejně jako obelisk r. 1801. Byla však postavena rovnou jako hradní zřícenina. Po r. 1945 se z ní stávala zřícenina ještě větší. I tady je vidět, že se stavba opravuje a bude z ní skutečně rozhledna. Uvnitř jsou vidět nové schody, zatím však nepřístupné. Po pár schodech se nechá vyjít v malé přístavbě vlevo a podívat se na ves a na zámecký komplex. Dočetla jsem se, že by měla být opravena do r. 2021. To se jim zatím nepovedlo, ale snad se povede později.

Od rozhledny vede v našem směru úzká pěšinka. Na mapě vyznačena není, ale jdeme po ní. Kupodivu je to zkratka, ušetřili jsme si jedno stoupání. Obcházíme zámek ze severní strany – z této strany je opravena jen střecha. Při pohledu zpátky je vidět i rozhledna. Bude to asi ještě dlouho trvat, než se tady vše opraví. Za chvíli jsme u auta.

Jedeme do Podhradí nad Dyjí. Parkujeme kousek od mostu přes Dyji u zámečku Lubo, kde má být muzeum. Zde má své sídlo a ateliér Lubo Kristek, český sochař, malíř a akční umělec. Narodil se v Brně a v letech 1968 – 1990 žil v emigraci, kde se seznámil s řadou umělců, kteří ovlivnili jeho činnost. Jedním z nich byl i Salvador Dalí. R. 1990 se vrátil z emigrace, zámeček si opravil a usadil se tady. R. 1994 na špičku střechy umístil piano – plastiku Božská pomíjivost tónu.

Dyje ho tak zaujala, že v letech 2005 - 2006 vytvořil výtvarně-filozofickou trasu poutních míst od pramene Moravské Dyje až po soutok Dyje a Moravy s názvem Kristkova podyjská glyptotéka. Trasa vede přes tři státy – Čechy, Rakousko a Slovensko a je na ní 11 sochařských zastavení. Tady se nachází 4. zastavení Kosmicky načasovaná parapyramidální potence, které bylo slavnostně otevřeno 10. června 2006.

Další zajímavostí je vedle přistavěná garáž s plastikou dvou naháčů i naproti na louce stojící velká harfa.

Vedle domu je nenápadná cestička – po ní stoupáme na zříceninu hradu Frejštejn. Cestou je skalní kaplička nazvaná Nymfeum Chápelle Delá Suráe, kterou zde slavnostně otevřel Lubo Kristek r. 1995.

Za chvilku už jsme u zříceniny. Hrad zde existoval již r. 1250, v pol. 15. století byl zbořen a od té doby je uváděn jako pustý. Na poč. 16. století byla snaha přestavět hrad na pevnost, ale nebyla dokončena. A tak se na zřícenině toho moc nezměnilo. Jen tam přibyla vysoká věž se střílnami. Z původního hradu jsou viditelné zbytky válcové věže, hradní kaple i paláce. Shora je i hezký pohled na městečko a skály na protějším břehu Dyje.

Překvapilo mne, že i Ota jde na průzkum a vše tam prolézá. Však já ho ještě naučím, aby si zříceniny oblíbil.

Projíždíme přes Vranov nad Dyjí. Jsme v oblasti, kam Ota jako chlapec jezdíval s rodiči pod stany. Jednou jsme se zastavili v nedalekém Bítově, i mně se tady moc zalíbilo a tak jsme si řekli, že se sem někdy vypravíme na víc dnů. Asi budeme muset napsat Ježíškovi, aby nám tady někde koupil ubytování.

Je už 13,30 hodin, je čas oběda i pro nás, kteří pozdě vstáváme a pozdě snídáme. Jenže vůbec nemáme hlad. Je vedro k padnutí, však také má být dnes tropický den. Až pozdě odpoledne mají přijít bouřky, kroupy a ochlazení. Zatím je jen dusno. Pauzu na oběd tedy neplánujeme a pokračujeme dál na východ. Zajíždíme do Čížova. V obci se parkovat nesmí, ale před obcí je velké parkoviště. Spoléháme na to, že by se tu nechalo přespat, zítra odtud chceme vyrazit na výlet.

Místo je to perfektní, jen je všude sluníčko. Tedy skoro všude. Je tu zastřešené posezení. Parkujeme v jeho blízkosti a ve stínu vařím oběd. Jsou už tři hodiny, ale teplota i ve stínu stále stoupá.

Když jsme si po obědě dali pivo, přijel strážce Přírodního parku Podyjí vyvézt odpadky. Nepospíchal, my také ne, tak jsme si pěkně popovídali. Dokonce jsme se dostali až na Tatry a Slovensko. Jenže pán by povídal stále, ale my se chtěli ještě zajít podívat do obce, kde je informační centrum správy Národního parku Podyjí, kde jsou pohraniční zátarasy a bývalá strážní věž. Zítra sice půjdeme skoro okolo, ale k věži už nebudeme muset zacházet.

Horko je hrozné, ve stínu je 33 stupňů, ale zatahuje se to. Snad tady skutečně něco spadne.

Obec se nachází nedaleko česko-rakouské hranice v Národním parku Podyjí. První zmínka o ní je z r. 1323. R. 1937 tady byla postavena celnice. Od r. 1938 tady byla i stanice Finanční stráže. Přechod hlídala linie objektů lehkého opevnění. Byla zde postavena protitanková překážka ze dvou řad ocelových rozsocháčů a další překážkou z ostnatého drátu. Když byla tato oblast připojena ke Třetí říši, byla celnice upravena na tábor Říšské pracovní služby ženské mládeže. Od r.1951 – 1966 tady měla své sídlo i rota Čížov. Nyní je v budově návštěvnické středisko NP Podyjí. Zajímavostí budovy je rohový železobetonový bunkr.

Na konec obce je to z parkoviště sotva kilometr. Největším překvapením je jen kousek od parkoviště v garáži samoobslužné občerstvení. V centru obce je pozdně barokní kaple Panny Marie Bolestné z r. 1756. Vysoká štíhlá věž byla přistavěna až r. 1787. O kousek dál je dokonce otevřená hospoda U Švestků, kde je dokonce i možnost ubytování. Prostory za hospodou fungují jako kemp. Zatím sem však nejdeme, pivo jsme měli. Jdeme dál. Zjišťujeme, že infocentrum bude otevřené až zítra. Zatáčíme vlevo, kde je zachována část hraničních zátarasů, ježkové a jehlanové zátarasy, oplocení z ostnatého drátu a strážní věž. Až když se vystoupá vzhůru, tak se zjistí, že vstupu na plošinu brání zámek. I tak vidíme trochu shora na obec, ale i na cestu na druhé straně.

Pomalu se vracíme! Škoda, ze tu není řeka nebo aspoň potůček. Koupačka by se nám hodila. Jdeme tedy do zdejší hospody, kde po letech ochutnáváme Hostana. Paní měla dokonce tři různé tácky. Ještě jsme si museli koupit 3 krajíčky chleba. Cestou sem jsme sice naplánovali chleba koupit, ale už k tomu nedošlo. Skleróza je hrozná věc a bude hůř.

Mezitím na parkovišti přibyly dva karavany. Parkoviště je veliké, ale oni zaparkovali skoro hned vedle nás. Ale přejíždět jinam nebudeme, pod přístřeškem se nám líbí. Je tam stín. Mraky zmizely, kam se podíváme, je jasno. A já si říkala, jak mne déšť osprchuje. Ještě v půl sedmé je 30 stupňů.

Zatím relaxujeme, na věčnou žízeň jsme si dali kamenickou osmičku. Je to lepší než voda, i když žádný zázrak to není.

Najednou přijíždí dva mladí cyklisté a zjišťují, jestli by se tu nechal postavit stan. Dnes spí v kempu u hospody za 350,- Kč, ale tady by se jim to líbilo víc a bylo by to zadarmo. Tvrdíme, že jsme se seznámili se strážcem parku, který je rozumný a že by to určitě nebyl problém. Chlapci jsou z Luhačovic, Ota původem z Přerova. Samozřejmě se skončilo na Moravě a u slivovice. Připíjíme tou naší, zítra chlapci nabídnou tu jejich.

Skoro až v osm skutečně jen lehce večeříme. V tom horku hlad nemáme. Mám dojem, že kdybych žila nějaký čas v tropech, byla by to dobra odtučňovací kůra.

Samozřejmě večeři musí Ota zapít. A protože pivo máme dohromady, tak ho v tom nemohu nechat. Ale dávám vždy jen menší množství.

Po osmé dorazili majitele obou karavanů a vypadá to, že tu skutečně budou spát. Posadili se vedle ke stolečku a nadělali kraválu, že to snad ani není možné. Ale mají s sebou děti, tak lze předpokládat, že tu bude večer klid. Když jsme šli v půl desáté spát, tak se už také domlouvali, kdy budou vstávat. Šli spát asi hned po nás, protože pak tu najednou byl klid.

Jenže spát se nedá, je horko, venku je 22 stupňů. Sice jsem zrušila peřinu a vyletnila se, ale je dusno i při nedovřených dveřích. Sice riskujeme, že nám tam naprší, ze všech stran se blýská, ale zatím je to daleko.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 7. den: Plačovice – vesnická památková zóna; Uherčice – zámek, rozhledna; Podhradí nad Dyjí – zámeček Lubo a zřícenina Frejštejn; Čížov – pohraniční zátarasy a bývalá strážní věž na mapě