Středa 3. 6. 2020
V noci v
Hostomicích bylo víc než příjemně, snad ještě občas sprchlo, ale v půl deváté už byl pěkný pařák. Přejíždíme tam, kde jsme včera vařili večeři a děláme snídani. Nikde není kousek stínu.
Po snídani přejíždíme do Kytína. První písemná zmínka o vsi je z r. 1321. Až za vlády Jana Lucemburského byla povýšena na trhovou ves, od r. 1334 dokonce patřila i královské koruně.
Ve vsi jsou dřevěné sochy, které průběžně vznikaly při sochařských sympoziích v letech 2014 a 2016. Je tu však také pivovar. Kdy přesně zde byl ten první pivovar, to jsem nenašla. Během válek prý zanikl. Stavba nového pivovaru začala r. 2014 a od r. 2017 byl otevřen veřejnosti. Když jsme dorazili, zrovna otevírají. Ota ochutnává jejich desítku, já den začínám zmrzlinou. Současně sleduji předpověď počasí. Hlásí slabé přeháňky, po 16. hodině má pršet víc. Tak uvidíme, zda jim to vyjde a kde v té době budeme.
Tady jsem naplánovala trasu ke zdejší hájovně dlouhou necelé 4 km. Vzpomínám na dobu asi před 50 lety, kdy jsem četla knihy o Kájovi Maříkovi. Je to fiktivní osoba, ale děj knihy je zasazen do nedalekého Mníšku pod Brdy a právě sem na hájovnu chodíval. Ve vsi jsme obešli několik zajímavých dřevěných soch. Opustili jsme ji po žluté západním směrem, okolo kostela Nanebevzetí Panny Marie se zázračnou studánkou. Původně gotický kostel z doby před r. 1321 byl koncem 17. století zbarokizován. Věž je z r. 1866. V 60. letech 20. století tu byly varhany, které byly dovezeny z nedaleké Skalky. Právě na ně prý hrával hudební skladatel Jakub Jan Ryba.
Došli jsme až ke kamenné hájovně z r. 1892. Dnes ji vlastní Lesy České republiky. Kousek se vracíme a odbočujeme vpravo po neznačené cestě. Je tu cest několik, my do lesa nezacházíme, pokračujeme vlevo po jeho okraji. Na mírném kopečku je vyhlídka a dřevěná socha Fabiána. Tady se kocháme výhledem snad na vše strany. V dálce vidíme Brdy s vrcholem Cukrák. To vše je na konci Aleje Ant. Vítka, která byla vysazena r. 2012 a vede zpátky do vsi. Mgr. Antonín Vítek, Csc. byl vědecký pracovník Akademie věd ČR, jehož zájem se zaměřil na kosmonautiku. R. 1969 to byl on, kdo komentoval v Československé televizi přistání Apolla 11 na Měsíci. Je spoluautorem mnoha knih o astronautice. Od r. 2000 až do své smrti r. 2012 žil právě v Kytíně.
My ještě pokračujeme kousek rovně a do vsi se vracíme Alejí loupežníka Babinského, jehož dřevěná socha je zhruba uprostřed. Tato alej byla vysazena o rok dříve – r. 2011. Nedaleko vedla zlatá stezka a právě v těchto místech se prý známý lotr Babinský se svou družinou ukrýval. I při zpáteční cestě jsme objevili řadu dalších dřevěných soch.
Je to hezky upravená obec s moc hezkým dětským hřištěm. V pivovaře si Ota objednal etikety. Jdeme je vyzvednout, k tomu kupujeme litrovou petku ALE a popojíždíme k hájovně, kde jsme si vyhlédli místo na vaření oběda. Máme dost času, nespěcháme, tak jsme se rozhodli pro pohodovku. Začínáme tím, že otevíráme zakoupené pivo, než zteplá. Je skutečně vynikající. Mezitím uklízím krásně usušené houby. Až pak se chystáme na přípravu oběda.
Zdá se, že jim předpověď vyjde. Zatahuje se a v dálce bouří. Za drobného mrholení jsem uvařila oběd, ani na jídlo jsme se nemuseli jít schovat do auta. Pod stromem zatím neprší. Když odjíždíme, ještě hřmělo, ale vyjasňovalo se.
Popojíždíme jen pár kilometrů do Mníšku pod Brdy. Ve městě byla r. 1995 vyhlášena památková zóna. Zahrnuje náměstí, přilehlé ulice, zámek s parkem a rozlehlým rybníkem, barokní poutní areál Skalku s křížovou cestou a s nádhernou lipovou alejí. Z původní zástavby se dochovalo jen pár hospodářských dvorů barokního původu. Právě do této obce je zasazen děj knihy Kája Mařík (v knize je uvedeno jméno Lážov). Tady se narodila a tady žila autorka této knížky Marie Wagnerová - Černá, která knihu psala pod pseudonymem Felix Háj.
Okolo města vede cca 4 km dlouhá naučná stezka Mníšek pod Brdy. Spojuje centrum města s bývalým klášterním areálem a poutním místem Skalka. Na osmi zastávkách seznamuje s hrdinou knihy - Kájou Maříkem, domy, které jsou v knížce zmiňované, ale i s dalšími památkami města, se životem autorky, místní faunou a flórou nebo geologickými poměry okolí.
Tuto NS jsme si chtěli projít. Zaparkovali jsme na neplaceném parkovišti hned u zámku. R. 1355 byla první zmínka o zde stojícím hradu. Podle archeologických nálezů stál již na přelomu 13. a 14. století. Byl postaven na obchodní stezce, která spojovala Čechy s Bavorskem. Tvrz s tehdejším městysem je zmiňována r. 1348 v zákoníku Karla IV., kde nařizuje, aby obojí zůstalo majetkem koruny. Jejich povinností bylo zajišťovat bezpečnost na Zlaté stezce. V 15. století povýšilo na město s hrdelním právem a vlastním erbem. Za husitských válek byla tvrz pobořena. Během 16. století tu byly založeny tři podzámecké rybníky, ale také pivovar, kde se vařilo speciální černé pivo. Třicetiletá válka znamená pro město katastrofu. Co nebylo vypáleno, to bylo zničeno a město zůstalo téměř vylidněno.
Zlom nastává r. 1655, kdy město koupil bohatý pán Engel z Engelsflussu, díky kterému byl obnoven život ve městě. V letech 1656 – 1672 přestavěl barokní tvrz na zámek. I další majitel ve zvelebení města pokračoval. Od r. 1740 až do r. 1967 se na severu města těžila železná ruda. Poslední úpravy byly v letech 1910–1911. Po válce byl celý majetek zabaven, vypleněn a následně ho spravovalo ministerstvo vnitra, které si zde udělalo archiv. Po r. 2000 ho získal Národní památkový ústav, který jej postupně obnovoval. Až r. 2006 byl otevřen veřejnosti.
Bylo krátce před 16. hodinou, venku se to hrozivě zatahovalo a na zámku za chvíli začínala poslední prohlídka. Ani jsme neváhali a šli na prohlídku, i když prohlídky zámků zrovna nepreferujeme. Asi z nás měli radost, určitě se těšili, že půjdou domů - byli jsme dnešní první návštěvnici. Starší paní průvodkyně nám bylo líto. Bylo vidět, že se jí s rouškou povídá špatně, ale poprala se s tím dobře. Bylo na ní vidět, že ji to baví. My jsme nakonec také byli spokojeni. Líbilo se nám tady. Navíc venku se za tu dobu skutečně přehnal pěkný liják s bouřkou. Nebylo by příjemné v tom být někde venku.
Ještě jsme se prošli v zámeckém parku, už nepršelo. Bylo vidět, jak se černé mraky přesouvají dále.
Zašli jsme na náměstí F. X. Svobody ke kostelu sv. Václava. První dřevěný, později kamenný kostel stál na náměstí prakticky ve stejné době jako zámek, ale na jeho jihozápadním okraji. Používal se až do r. 1756, kdy byl uprostřed náměstí postaven nový velký barokní kostel. Ze starého do něj byla přenesena cínová křtitelnice a dva náhrobní kameny z 16. století. Vedle kostela byla postavena i zvonice. Při přestavbě r. 1867 kostel získal současnou pseudorománskou 50 metrů vysokou věž.
Na náměstí jsou první tři zastavení NS. Zlepšující se počasí nás nalákalo, jdeme si projít celou NS. Obcházíme Zámecký rybník a stoupáme na Skalku k poutnímu místu. Pro cestu tam jsme zvolili neznačenou přímější cestu s tím, že delší značená bude pro klesání pohodlnější. Ta naše však byla hrozná. Snad 0,5 km bylo takové stoupání, že jsem občas myslela, zda by nebylo lepší lézt po čtyřech. Nakonec jsem to po dvou zvládla, ale byla to dřina.
Celý tento areál tvoří klášter, křížová cesta, která vede po obou stranách lipové aleje k poustevně, a kostel. Vše je moc hezky popsané. Bývala tam i hájovna, jejíž zbytky jsou zakonzervované.
První stavbou na Skalce byl kostel sv. Máří Magdalény. V letech 1692 – 1693 byl stavěn podle plánu Kryštofa Dientzenhofera. V jeho blízkosti byl r. 1694 dostavěn podle plánů stejného stavitele i klášter. Sídlili zde nejdřív benediktini, později františkáni. Současně s kostelem byla postavena na vrcholu kopce i poustevna. Kapličky křížové cesty byly budovány až v letech 1755 - 1762. Díky nim se Skalka stala vyhledávaným poutním místem. Tato tradice byla ukončena r. 1953.
V 50. letech došlo k rozšíření těžby železné rudy – Skalka byla postupně poddolovávána. Klášter byl prakticky odsouzen k zániku, i když došlo "jen" k sejmutí střešní krytiny. Nástropní obraz Kající se sv. Maří Magdalény od Petra Brandla byl naštěstí zavčas přenesen na plátno, zarámován a umístěn v kostelu sv. Václava ve městě. Ve zdech kostela se objevovaly trhliny. Okolní terén se propadal. Až po r. 1967, kdy došlo k k ukončení těžby, byl masiv Skalky stabilizován. Záchranné práce začaly v 80. letech na kostelíku. V červenci 1963 se v rámci oslav 300 let existence stavby konala slavnostní mše svatá, která se tam od té doby koná každoročně. K opravě kláštera došlo až po r. 1989. Dnes se tam pořádají různé výstavy a kulturní akce.
Zpátky jsme šli po zeleně značené cestě. Určitě nebyla mírnější. Byla delší, ale snad jen o další mírné stoupání. Kolena dostala skutečně zabrat. Navíc se opět zatahovalo, tak jsme nechtěli jít zrovna moc pomalu. Ale zvládli jsme to, do auta jsme nasedli dřív, než začalo pršet.
Je už půl osmé, máme hlad, ale nejdřív chceme najít místo, kde bychom přespali. Myslela jsem, jak to mám perfektně vymyšlené. V Jílovišti je pivovar Hotel Palace Cinema. Kousek za pivovarem je hřbitov, tam by se snad nechalo přespat. Jenže nevyšlo ani jedno. Hotel a tím i restaurace jsou zavřené, ke hřbitovu se zajet nedá, silnice je rozkopaná.
Sedíme nad mapou a přemýšlíme co dál. Líbilo by se nám přespat na Cukráku, ze silnice to je kousek, ale je tam zákaz vjezdu. Nakonec to už neřešíme. Jedeme dle plánu, snad nás nějaká odbočka zaujme. Nakonec se přece jen povedlo. Z hlavní silnice jsme sjeli směrem na Zbraslav a najednou vidíme vpravo odbočku k oboře Daliborka. Na malém rozcestí u jedněch vrat do obory pod vrchem Na Beránku je skoro ideální místo. Však už je nejvyšší čas, začíná se šeřit a samozřejmě poprchává. Zvedá se i silný vítr a ochlazuje se. Studenou večeři sníme v autě a mezi přeháňkami se jdu umýt. Po horkém dnu jsem tak upocená, že není zbytí.
Jak nový člověk se vracím do kabiny. Likvidujeme pivo, které vezeme z domova, dokonce v chladící tašce má i správnou teplotu. Takže nám vlastně nic nechybí. Dnes to natahujeme, do kabiny nefouká. Spát jdeme až po jedenácté.
Zítra má být mizerně, plánujeme jen kratší výlet, uvidíme, jak to dopadne.
Poslední aktualizace: 26.3.2021
Jedeme na Posázaví - 2. den – Kytín – zajímavá obec s pivovarem, Mníšek pod Brdy se zámkem a naučná stezka městem k poutnímu místu Skalka na mapě
Diskuse a komentáře k Jedeme na Posázaví - 2. den – Kytín – zajímavá obec s pivovarem, Mníšek pod Brdy se zámkem a naučná stezka městem k poutnímu místu Skalka
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!