Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 35. den: Jeseník nad Odrou – rozhledna Blahutovice; Paličov – minipivovar Paličák; Choryně – část NS Choryňská stráž; Velká Lhota - dřevěný toleranční kostel; vodní nádrž Bystřička; Pržno – rozhledna U Holáňů

Spalo se tady dobře. K ránu klesla teplota pod 13 stupňů, to ještě není tak hrozné. Venku svítí sluníčko, ale už zase fouká studený vítr. Výhledy jsou opět trochu zamlžené.

Až když jsme vstali, zjistili jsme, jak silný je zde provoz. Auto máme slušně odhlučněné, takže nás projíždějící auta skutečně nerušila. K snídani jsme využili nedaleký turistický přístřešek. Jen ten vítr je protivný.

Včera jsme si prošli Nový Jičín, dnes jsme se chtěli jít podívat ke zřícenině hradu Starý Jičín, kde je hradní věž upravena jako rozhledna. Jenže v září je otevřeno jen o víkendu.  Takže dnes to nemá cenu. Snad se sem ještě někdy dostaneme.

Jedeme dál na východ k Jeseníku nad Odrou, kde je rozhledna Blahutovice. Je jen kousek od silnice. Je tu malé parkoviště. Tady si zjišťujeme, že by se tu docela pěkně spalo.

Záměr postavit tady rozhlednu byl schválen už r. 2015. Kvůli snadnějšímu způsobu získání prostředků obec vstoupila jako partner do projektu s názvem Silesianka - Stezka rozhleden a vyhlídkových míst v Euroregionu Silesia. Stavba byla zahájena v srpnu 2020. Slavnostně byla otevřena o rok později.

Celá rozhledna je 27,5 m vysoká. Základem je kovový sloup s kovovou vyhlídkovou plošinou ve výši 15 m. Okolo sloupu se vině kovové schodiště s 84 pohodlnými schody. Rozhledna je zvenku doplněna osmi dřevěnými trojúhelníkovými pilastry – ty z ní dělají skutečně zajímavou stavbu. Současně s rozhlednou byla postavena i technická místnost, která je částí kříže, který umožnil konstrukci ukotvit. Ten je z železobetonu s kamenným obkladem. Na zpevněném terénu u rozhledny je posezení i držáky na kola.

Vstup na rozhlednu je volný. Výhled je daleký - je vidět oblast Moravské brány (od Hranic až po Ostravu), Beskydy, Jeseníky, Hostýnské vrchy, města Hranice a Odry.

Od rozhledny se vracíme na hlavní a pokračujeme dál na jih do Palačova, části obce Starý Jičín. Tady je od r. 2014 minipivovar Paličák. Hned vedle pivovaru je bývalá prodejna Jednoty – dnes pekárna Anežka. Právě tam nás poslali nějací chlapi, kteří před pivovarem seděli a svačili. Prodávají tam nejen jejich domácí pečivo, ale i petky z minipivovaru a domácí sýry od jiného soukromníka. Kupujeme samozřejmě vše, dokonce těch sýrů víc. Za pár dnů chceme být v Přerově, tak ať něco dobrého dovezeme. Když jsme tam byli před dvěma lety, dovezli jsme spoustu loštických dobrot. Hned jsme se dozvěděli, že bez nich tam už příště jezdit nemáme. Jenže dnes tam pojedeme z druhé strany, tak je snad potěšíme i těmito moc hezky vypadajícími sýry ve tvaru srdce. Pro nás na svačinu jsme si koupili jeden větší koláč. Musím říct, ze mi chutnal víc než frgál v Karlovicích.

Spokojeni odjíždíme.

Pokračujeme dál na jih - do Choryně, kde byla r. 2015 otevřená naučná stezka Choryňská stráž. Vede mimo jiné po okraji přírodní památky Choryňská stráž přes stejnojmenný vrchol. Na zhruba 4 km je 7 naučných tabulích, které představují tuto přírodní památku. Součástí má být i pozorovatelna ptáků na břehu řeky Bečvy.

Parkujeme v centru obce u začátku naučné stezky. Vyrážíme po ní vlevo, dokonce ve správném směru. Cestou se otevírají poměrně daleké výhledy, jenže opět je máme zamlžené.

Na okraji přírodní památky je 2. zastavení. Po 7 letech je už tento stojan stářím pochroumaný. Ten třetí by měl být kousek před vrcholem, ale chybí. Není tady ani pořádné značení této NS. Kdybych neměla tablet, asi bychom ji ani neprošli.

Ota mi samozřejmě do kopce utekl. Kousek před vrcholem na mne čeká - našel tam v trávě žampiony. Nejdřív ho utrhl, ale pak váhal, zda jsou pravé. Je jich tu hodně. Podle mne jsou to určitě ty pravé, trhám je akorát tak k obědu. Jenže Ota mne viklá, prý je jíst nebude. No uvidíme, jak to dopadne.

Z vrcholu se opět otevírají daleké výhledy. 4. zastavení jsme našli. Klesáme dál až k výklenkové kapličce. Tady jsem se domnívala, že by mohlo být další zastavení, kde bychom se o kapličce něco dozvěděli. Samozřejmě tu nic není, kaplička není v nejlepším stavu.

Tady jsme se shodli na tom, že nás naučná stezka nenadchla. Na mapě není zakreslená ani ta pozorovatelna. Kdo ví, jestli bychom ji vůbec našli. Kousek za kapličkou vede cesta vpravo z kopečka k potoku Juhyně. Tudy to zkracujeme. U potoka vede naučná stezka, po ní se vracíme do vsi a k autu.

Jediná výhoda je, že jsme našli opět několik babek a poddubáků na sušení a pak ty žampiony.

 

Naše cesta vede přes Valašské Meziříčí. V areálu firmy Masného průmysl Krásno je Muzeum řeznictví. To nás zase až tak nezajímá, ale dnes navštívený minipivovar Paličák pro ně vaří pivo Řeznický lev. Mívali ho tady v petkách, ale během covidu petky zrušili a nyní mají jen točené. Petky nemají, ale jsou ochotni pivo natočit do naší petky.

Ota čekal, až mu ho natočí, já šla zjistit do vrátnice, zda někde ve městě není houbařská poradna. O ní nevědí, ale pan vrátný prý žampiony dobře pozná, tak jsem mu je donesla ukázat. Zaručil se, že jsou to skutečně pravé žampiony. Vysvětlil mi, v čem se liší od těch nejedlých. Nakonec jsme se domluvili, kdyby je Ota i přesto odmítl jíst, že si je rád ode mne vezme. Nakonec měl smůlu, v tom případě se Ota rozhodl, že je tedy sní. To budeme mít výborný oběd.

Město opouštíme po vedlejší silnici přes Podlesí směrem na Malou Lhotu. Zastavujeme na odbočce lesní cesty na kopec Brdo (543 m). Ota oškrabal brambory, já obalila žampiony a ostatní houby nakrájela na sušení. Než se uvařily brambory, osmažila jsem žampiony a řádně jsme se oba přejedli. Než jsem umyla nádobí, vyběhl Ota do lesa a donesl ještě několik klouzků. Jen hříbky pořád nemáme. Ale schne to dobře a to je hlavni. I sušenými houbami Hedě uděláme radost.

Jak jsme vyjeli z lesa, překvapeně koukáme, jak je to skoro všude zatažené.

Pokrčujeme dál do Velké Lhoty, kde je dřevěný evangelický toleranční kostel. Je to sice docela zajížďka, ale chtěli jsme tam jet asi před týdnem z druhé strany, jenže tehdy nám to překazila objížďka. K tomuto unikátnímu kostelu se dostat musíme.

Byl postaven r. 1783 - zhruba rok po vydání tolerančního patentu císaře Josefa II.. Je to roubený kostel ze silných smrkových klád, je krytý šindelem. V té době kostel nesměl mít věž, ani zvony. Hlavní přístupová cesta nesměla vést ke vchodu. Okna musela být malá. Kostel není vytápěný, nemá umělé osvětlení, v interiéru nejsou sochy, ani obrazy. Jedinou výzdobou jsou na černých tabulích švabachem psané citáty z Bible a na stropě kostela citát z Matoušova evangelia. Farníci byli chudí, proto kostel nebyl nikdy přestavěn. Zůstal tak zachován jako jediný dřevěný kostel s původními rysy tolerančních kostelů u nás.

V kostele se konají pravidelné nedělní bohoslužby a další obřady, a to nepřetržitě od jeho založení. Zajímavostí je, že v letech 1875 – 1895 tady jako farář působil Jan Karafiát, autor knihy Broučci. Toto je možné si přečíst na pamětní desce na budově fary. Jenže ta je na rozdíl od kostela přestavěná, historickou faru nepřipomíná, takže k ní jsme ani nešli. Jen zajímavý kostel jsme obešli, jak to šlo.

Okolo kostela vede 11 km dlouhá naučná stezka Jana Karafiáta. Vede od nádraží ve Valašském Meziříčí k vodní nádrží Bystřička.

Dnes jsme toho moc nenachodili, tak abychom to neporušili, jedeme k rozhledně U Holáňů. Naše cesta vede okolo vodní nádrže Bystřička. Byla postavena mezi lety 1907 - 1912 - je to jedna z nejstarších přehradních hrází u nás. Měla sloužit jako zásobárna vody pro budoucí plavební kanál spojující Dunaj, Odru a Labe, který však nikdy nebyl realizován. Současně však chránila i proti povodním. Brzy byla využívána i jako rekreační středisko. Právě tady byl jednou Ota se svojí sestrou a partou dalších mladých lidí. Moc se mu tady tehdy líbilo. Proto se tu na chvilku zastavujeme a jdeme se podívat na hráz, která je 170 m dlouhá a 36,5 m vysoká. Je postavena z lomového kamene. Mezery jsou vyplněny cementovou maltou. Ve vodě vidíme obrovské množství velkých kaprů, kteří se vyhřívají těsně pod hladinou.

Parkujeme blízko restaurace U Mokrošů. Ota si matně pamatuje, že přes hráz chodili do hospody. Takže tady museli tehdy být. Restaurace s ubytovnou byla postavena již v době první republiky. Počátkem 40. let 20. století byla přejmenována na Turistickou útulnu U Půstů. Počátkem 50. let ji koupil pan Jindřich Mokroš. Rodině byla v restituci vrácena. Od r. 1996 je majitelem pan Jan Surý.

Po krátké zastávce pokračujeme ke dřevěné rozhledně U Holáňů. Je to soukromá rozhledna, kterou r. 2013 postavil majitel stejnojmenného hostince. Je součástí venkovní terasy. Je vysoká 14 m a vede na ni 39 schodů. Víme, že hostinec je dnes zavřený, tak se aspoň na ni podíváme a třeba u ní i přespíme. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Zaparkovali jsme a trochu to tady okukujeme. Najednou vyšel majitel, aby nás informoval, že má zavřeno. Zase se mi vyplatilo, že líná huba je holé neštěstí. Nesměle jsem se zeptala, zda bychom náhodou nemohli na rozhlednu. Otevřel nám vstup do venkovního areálu a poslal nás na terasu. Dál to už prý uvidíme sami. Tak to se povedlo. Schodiště je poměrně prudké. Vidíme hlavně Hostýnsko-vsetínskou hornatinu. Kupodivu mraky se už téměř rozehnaly a viditelnost není špatná.

Je nám jasné, že tady spát nemůžeme. To už by byla asi drzost, když tady nabízí i ubytování. Po silnici se nechá pokračovat. Uvidíme, kam dojedeme, jak to tam vypadá. Je 5 hodin, už se nám nechce nikam daleko jezdit. Zítra nás čeká pořádný výšlap, tak ať si odpočineme.

Nejedeme daleko. Dostáváme se na křižovatku. Rovně je zákaz vjezdu, silnice odbočuje vpravo z kopečka. Na vzniklém prostranství mezi silnicemi je pomník mistra Jana Husa z r. 2015. Byl odhalen u příležitosti 600. výročí jeho upálení. To na něm byla i socha v nadživotní velikosti. Původně byl památník někde jinde, jenže byl opakovaným cílem vandalů. Sem byl přemístěn r. 2020. Jen ten Hus už na kameni nestojí.

Tady se nám to jeví jako ideální místo. Je tady i lavička. Máme pěkné výhledy. Vidíme i Radhošť. Ještě sem svítí sluníčko, tak aspoň trochu předsuším houby.

Na silnici je docela provoz, ale ten snad utichne. Nezdá se, že bychom tu někomu vadili. Jak sluníčko zalézá, ochlazuje se. Ale na začátek září je stále v podstatě teplo. Když jdeme v půl 10 spát, je v autě 18 stupňů, je jasno a provoz zcela utichl.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 35. den: Jeseník nad Odrou – rozhledna Blahutovice; Paličov – minipivovar Paličák; Choryně – část NS Choryňská stráž; Velká Lhota - dřevěný toleranční kostel; vodní nádrž Bystřička; Pržno – rozhledna U Holáňů na mapě