Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 41. den - odpoledne: Jezernický viadukt; okruh cca 6 km: NS Potštátské skalní město - bývalá Železná rozhledna Potštát (Walderode) – zřícenina hradu Puchart (Potštát)- skalní město Potštát; vojenský újezd Libavá

Cestou z Lipníka nad Bečvou, kde jsme si dopoledne prošli jeho historické centrum, nás zaujal 343 metrů dlouhý dvoukolejný železniční viadukt Jezernice z r. 1873. Se svými 41 oblouky je zdejší dominantou. Ota jen zpomalil, nezastavujeme.

V Hranicích odbočujeme na sever směr Potštát. Parkujeme na parkovišti v zatáčce - kus za rozcestím Skalní město. Odtud se vydáváme na cca 6 km dlouhou procházku. Začínáme do kopečka po neznačené travnaté cestě. Vysoké skály zatím nevidíme, ale zajímavou strukturu skal vidíme podle cesty.

Zhruba po 800 metrech stoupání jsme dorazili na žlutou turistickou značku, po které vede vlastivědná stezka Potštátské skalní město. Je to 12 km dlouhý okruh, který začíná v Potštátu. Je na něm 7 zastávek, kde jsou informace převážně o zdejších zajímavostech. My tady odbočujeme vpravo a projdeme si její část – podle našeho názoru tu nejzajímavější. Jdeme více méně po rovině zpočátku po zpevněné cestě. Je zataženo, ale neprší.

Po dalších asi 800 m zpevněnou cestu opouštíme a pokračujeme po turistické trase a naučné stezce vpravo. Přecházíme vrchol Železná rozhledna (526 m). Měla by tam být kóta, ale kdysi tam káceli stromy, je tam spousta větví, tam kótu najít nemůžeme.

Hned za ním vidíme zbytek původní Železné rozhledny, nazývané také Walderode. Byla to soukromá rozhledna - ocelová příhradová konstrukce na vysoké kamenné podezdívce, kterou si r. 1929 postavil hrabě Zikmund Desfours-Walderode. Na kruhový ochoz ve výšce 28 m se lezlo po ocelovém žebříku. Byl z ní nádherný výhled na město Hranice, Hostýnské a Vizovické vrchy, na hřeben Jeseníků, Beskydy a za jasného počasí na štíty Západních a Nízkých Tater. Z důvodu havarijního stavu byla r. 1972 stržena. Některé její díly byly prý ještě použity na jiné konstrukce. Na místě zůstala kamenná zeď s uzamčenými dveřmi.

Zajímavé je, že Ota – rozhlednový maniak o existenci této rozhledny neměl tušení.

Pokračujeme z prudšího kopečka ke zřícenině hradu Puchart. Není přímo na značce, je na kopečku vlevo. Když jsme byli od něj asi 0,5 km, dočetli jsme se, že za nepříznivého počasí je obtížný výstup. Naštěstí nepříznivé počasí není. Nevím, zda by mne to odradilo.

Podle mapy jsme už hrad minuli. Najednou vidím nějakou cestičku, co vede vzhůru. Šplhám tam. Samozřejmě sama. Otu tyhle nepatrné zbytky hradu nějak nezajímají. Jen doufám, že když se nevrátím, že mne přijde posbírat.

Hrad Potštát, Pustý zámek nebo také Puchart (tak byl omylem pojmenován na poč. 19. století) byl založen ve 13. století na ostrožně nad soutokem Kouteckého potoka a Veličky. První písemná zmínka o něm je z doby okolo r. 1320. Byly to dokonce dva samostatně stojící a samostatně fungující hrady. Kromě dalších funkcí kontrolovaly cestu ze Slezska ke Hranicím. Přední hrad, kde byly i větší obytné prostory, zaujímal větší plochu s rozměry až 37 × 28 metrů. Ze západní strany ho chránil val a 20 – 25 metrů široký příkop. Zadní hrad měl na malém nádvoří dominantní obytnou věž s půdorysem 12 × 10 metrů, která stála na malém nádvoří. Oba hrady byly spojeny úzkým skalnatým hřebenem. Hrady byly r. 1394 dobyty a pak již nebyly obnoveny. Důvodem byla prý asi i dostavba potštátské tvrze. R. 1408 je o něm již psáno jen jako o hradišti. Zachoval se zbytek paláce, příkop oddělující oba původní hrady a zbytek věže pravděpodobně toho druhého hradu.

Šplhám kamsi vzhůru, ale jsem úspěšná. Nakonec jsem tam našla nějaké malé zbytky zdí a velké množství skalisek. Některé možná byli i součástí hradu. Těžko se to pozná. Cestiček je tu spoustu, ale zdá se, že tu toho víc nenajdu. Raději se vracím, dokud vím, kterým směrem. 

Opatrně scházím zpátky dolů. Už jsem na žluté, ta pokračuje cestičkou ve svahu. Takové cesty nemám ráda, navíc Ota je v nedohlednu. Nikdy si neuvědomí, že tyto cesty mi nedělají dobře. Možná si i myslí, že jsem tam lézt nemusela. Jenže to netuší, že musela. Míjím skály, fotím a jsem nadšená. Konečně na mne Ota čeká. Je to v místech, kde to začíná být už opravdu nebezpečné. Je to dobré, nezapomněl na mne. Po skalách lezeme vzhůru – najednou jsme u zbytku věže. To je pravděpodobně ten druhý hrad. Těch zbytků staveb tady na značené trase je víc, než jsem našla já nahoře. A to podle mapy je hrad zakreslený docela kus vlevo od žluté. Ale aspoň vím nebo si to aspoň myslím, že jsem tady nic nepřehlédla. 
Jenže teď musíme po dalších skalách klesat. Tady jsem pochopila, proč nás o půl km dřív upozorňovali na neschůdnost této trasy v dešti.  Ale kudy bychom jinak šli? To bychom se měli vrátit? To sotva. Je to krkolomné, je to dlouhé, občas jdu cik cak, občas přímo dolů, jak to prostě jde. Nevím proč, Ota tohle nemá rád, ale mně se to líbí, i když musím být hodně opatrná. Konečně jsme u potoka a po pohodlné cestě jdeme už jen kousek k silnici.

Nyní nás čekají cca 2,5 km cesty stále po naučné stezce, ale po silnici. Jdeme úzkým údolím, které zde vymodelovala říčka Velička. Naštěstí provoz není veliký. U silnice je zajímavá budova hostince U Tlustého Jana. Pochází z r. 1710, kdy zde byla vybudována zahradnická usedlost. V 19. století tu byl hostinec s neobyčejně korpulentním hostinským. Byl prý tak tlustý, že musel mít speciální židli. Nad pípou měl ve stropě hák a ze židle se vytahoval na provaze. Později si nechal vyrobit jednoduchý kladkostroj. I po válce zde byl hostinec obnoven. Teď je již delší dobu zavřený.

Takže máme smůlu, pivo nebude. Jde se dál. Po pravé straně jsou občas samostatné masivy skal. Je tady vidět i břidlice, která je pro zdejší kraj typická. Skály jsou bohužel často ukryty za listnaté větve stromů. Zdejší oblast byla po staletí osídlená sudetskými Němci. Když byli odsunuti, odešla s nimi i značná část historické paměti tohoto kraje. Bohužel to byli oni, kdo nejlépe znali zdejší pověsti, ale také přesné pojmenování a polohu jednotlivých skalních útvarů. Názvy jsou známy: Nebesa, Jelení skok, Zakleté město, Kosí údolí, Skřítkovy domy, Čertovo kopyto, Čertovo zastavení, Bílá tůňka, Černá tůňka, Kamenný vodopád, Varhany, Kamenná vrata, Svatební kámen, Čertova přehrada, Čertova stěna, Čertova kazatelna či Strmé skály. Jenže ne vždy jsou odborníci schopni tyto názvy přiřadit konkrétním skalám.

Co se podařilo identifikovat, jsou Skřítkovy domy nebo také Trpaslíkův domeček. V těchto skalách bydlel podle pověsti trpaslík, který měl zlatý poklad a obdarovával chudé.

Naproti této skalní stěny je u potoka Polišenský kříž. Je upomínkou tragédie, která se zde odehrála dne 21. 6. 1928 (na tabuli naučné stezky je prý chybně uveden r. 1924), kdy tudy šel bohatý řezník František Polišenský z Hranic do Potštátu nakoupit dobytek. Tady byl zastřelen a oloupen. Vrah i s penězi zmizel nedalekým Kosím kaňonem okolo bezejmenného potoka směrem ke Kyžlířovu a nebyl nikdy vypátrán.

Přicházíme na rozcestí Skalní město, jen kousek za odbočkou naučné stezky vlevo, která tady přechází říčku a stoupá do kopce. My jdeme ještě kousek po silnici k autu.

Za rozcestím si u silnice čteme 7. zastavení naučné stezky Kamenná vrata. Toto místo je nejužší prostor v údolí říčky Veličky. Těsně u mostu má být vklíněn Svatební kámen, též Kámen vdavekchtivých žen. Nyní je z větší části zasypaný (kdysi dosahoval výšky 2 metry) a zabetonovaný do opěrné zdi lesní cesty. Podle pověsti ho tady upustil čert, který nedaleko stavěl přehradu, aby si za ženu vysloužil selskou dívku. Jenže to do svítání nestačil a kámen tady upustil. Ve vzteku pak téměř hotovou přehradu rozmetal po stráni na západ od říčky. Proto je tam dnes tolik kamenů. Pověst však pokračuje. Dívka, která si na ten Svatební kámen vyleze, se do roka určitě vdá. My jsme si jen domýšleli, který kámen by to mohl být.

Ještě vpravo míjíme skalní věže Nové (Dolní) skály a Staré (Horní) skály, oblíbený horolezecký terén.

Konečně jsme u auta a po 2 hodinách odjíždíme. Dokonce máme i několik hub – babky a klouzky. Na Otovi je patrné, že moje nadšení nesdílí. Lezení po skalách ho nenadchlo a chůzi po silnici s provozem aut, i když nepatrným, také rád nemá. Ani zbytek pro něj neznámé rozhledny mu náladu moc nezlepšil. Ale cedule naučné stezky poctivě četl a i ten Svatební kámen se mnou hledal. Ale snáší to statečně. Ví, že mně se to líbí a tak statečně trpí. Však si to zítra užije, to ho čekají dokonce dvě rozhledny.

Jedeme do Kozlova. Na parkovišti Pramen Odry máme v úmyslu přespat, ale ještě jsme se chtěli k pramenu zajít podívat. Z parkoviště je to 1,6 km po rovině a prý je tam hřibový ráj. Za hodinu bychom to měli zvládnout vše. Jenže skutečnost je jiná.

Pramen Odry je v areálu vojenského újezdu Libavá, kam se běžně nesmí. Je to povoleno pouze od pátku do neděle a ve svátek. Dnes je pondělí, máme tedy smůlu. Kupodivu ani jeden z nám nemá odvahu tam přes zákaz vniknout. 

Toto vojenské území vzniklo na základě rozhodnutí Gottwaldovy vlády ze dne 17. září 1946 a ke dni 1. červenci 1950 bylo prohlášeno vojenským újezdem. V obcích, které v této oblasti žili, byli výhradně Němci. Ti byli nuceně vysídleni a oblast byla osídlena českými přistěhovalci. V té době se předpokládalo, že vojenský újezd vznikne jinde – kolem Pradědu a v okolí Vrbna pod Pradědem. To však bylo zamítnuto. Přistěhovalci byli tedy v letech 1947 – 1950 nuceně vysídleni. Tak to tady tehdy fungovalo.

K pramenu Odry se tedy nedostaneme. Na spaní je parkoviště docela vhodné. Trochu jsem se umyla a jdu dělat smaženici. Po chvíli zjišťuji, že je skutečně dobře, že jsme se nikam nevydali. Každou chvíli slyšíme střelbu ze samopalů. Po chvíli nad námi poměrně nízko krouží dvě letadla, snad stíhačky. Je to rachot a já mám divný pocit. Nesnažím se to fotit, aby mi někdo nepřišel zabavit foťák. Je to tady vojenský areál, znám ty historky z dřívějších časů. Z té střelby mám hodně divný pocit. Dá se říct, že se skoro bojím. Hned si však uvědomuji, že nejsem vůbec žádný hrdina. Co mají říkat chudáci na Ukrajině, kde ta střelba a nálety letadel jsou na denním pořádku a ještě jsou myšleny vážně. Jsem ráda, že mohu zmizet do auta. Tam to tolik slyšet není a nepochopitelně si tam připadám bezpečněji. Jen jsem zvědava, zda tady bude v noci klid.

Sedíme v autě, popíjíme pivo. Venku je zataženo a rychle se ochlazuje. Zítra však má být hezky.

I když je tma, stále občas slyšíme střelbu z kulometů. Dokonce ještě letadla opět přiletěla a krouží tentokrát o kus dál. Asi o nás moc dobře ví a je jim jasné, že tu budeme spát. Při posledním okruhu jedno letadlo naletělo těsně nad nás, křídly zamávalo, odletělo a byl klid. I ta střelba utichla.

Až později jsme zjistili, že až do 16. září probíhá 9. ročník cvičení Ample Strike a že vojenská aktivita je plánována i ve výcvikovém prostoru Libavá.

Jdeme spát po půl desáté, venku je už jen 11,5 stupně, v autě o 2 víc, vyjasňuje se. Vylézá měsíc, občas někde prosvěcuje hvězdička. Hlavní je, že už je klid. Uvidíme, zda to ráno zase nezačne.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 41. den - odpoledne: Jezernický viadukt; okruh cca 6 km: NS Potštátské skalní město - bývalá Železná rozhledna Potštát (Walderode) – zřícenina hradu Puchart (Potštát)- skalní město Potštát; vojenský újezd Libavá na mapě