Putování po Potštátsku
18.4.2020. Venku je hezky a tak teplo, že můžu celý dnešní výšlap absolvovat jen v tričku. A kam že jsem tuhle prosluněnou dubnovou sobotu vyrazil? No přece na Potštátsko! Do dosud turisticky nedoceněné končiny na okraji Oderských vrchů a vojenského újezdu Libavá, do kraje, kde ještě v druhé polovině minulého století lištičky na tuláky vesele mávaly pacičkami a štěkaly to svoje „Pápá!“
Přesun do divočiny, na okraj kaňonu Veličky, ze Zlína pochopitelně vykonán za pomoci moderních hromadných přibližovadel. Z toho posledního jsem vystoupil na busové zastávce u dnes již nefunkční hospody U Tlustého Jana. Škoda přeškoda toho, mezi čundráky tolik oblíbeného „Útulku mudrců“... Však jsem v něm i já (naposled téměř před dvaceti lety) spolu se ženou rád poseděl a při konzumaci výživných tekutin obdivoval starobylost interiéru.
Hostinec dostal kdysi dávno jméno po abnormálně otylém hostinském, který u výčepu sedával na speciální těžkotonážní židli, a když chtěl vstát, musel tak učinit za pomoci lana vedeného přes kladkostroj.
Jako bych to přímo před sebou viděl:
Blíží se podvečer a v šenku „paří“ několik německých mladíků. Jeden z nich, Kurt, vesele křikne směrem k hostinskému: „Pane vrchní, platím! Nebo se vám ztratím...“
Tlustý Janek zatáhne za lano a s velkým funěním (a za značného úsilí) uvede své tělo do svislého stoje, načež se se zrudlou tváří rychle kolébá ke stolu hostů, aby zkasíroval drzého mládence...
Kdepak, holenku, na mne si nepřijdeš – mi jen tak nezdrhneš!
Jó, to byly tehdy časy...
Dnes bohužel výletníkům nezbývá, než aby se občerstvili z vlastních zdrojů. Tak jsem učinil i já a ke krátké svačině se uvelebil na hromadu klád za krčmou. Musel jsem se před okružní túrou po Potštátském skalním městě posilnit, neboť už sám sebe dobře znám: kdykoliv se totiž ocitnu „v zajetí skal“, většinou mi na stravování a pitný režim nezbývá čas... a že je zle, poznám, až se pode mnou podlamují nožky a žaludek kvílí requiem!
Přitom se o opravdické skalní město vůbec nejedná. V něm bychom se přece mohli procházet chodbami vedoucími na náměstíčka a přitom by se nám vysoko nad hlavami vypínala temena skalních stěn a věží... jenže tohle všechno v tom Potštátském chybí.
Na „vině“ je materiál, ze kterého vlivem přírodních procesů vzniklo. Byly jím usazené horniny z období karbonu a kulmu – droby, drobové slepence a břidlice, které zvětrávají trochu jinak než měkké pískovce. Namísto skalních věží zde proto uvidíme „jen“ skalní výchozy a vysoké útesy, které jsou navíc viditelné pouze v období vegetativního klidu. Jinak jsou totiž i ty vyšší skály skryty za clonou listí.
Což ale neznamená, že se jedná o lokalitu nezajímavou. Skalní výchozy lemují romantické hluboké kaňonovité údolí Veličky v délce přibližně 2.5 kilometru z obou stran, ale všechna nejpozoruhodnější skaliska se vypínají po pravé straně silnice vedoucí od Olšovce do Potštátu.
O co menší členitosti dosahují jejich stěny, o to víc se jim dostalo libozvučných názvů pocházejících ještě z doby, kdy Potštát obývalo převážně německé obyvatelstvo.
Starousedlíci si zajímavých skalních uskupení považovali, o čemž svědčí jména jako Kosí údolí, Čertova stěna, Čertova kazatelna, Čertova přehrada, Čertovo kopyto, Varhany, Svatební kámen anebo Kamenná vrata.
Po svačině jsem chutě vyrazil po silnici proti toku Veličky a brzy ve svahu zahlédl několik menších skalních výchozů. O kus dál se jeden větší a rozsochatější připlazil až k silnici a nad říčkou stál kamenný kříž zvaný Polišenský.
V roce 1924 byl v těchto místech zabit a oloupen bohatý hranický řezník František Polišenský, když putoval za nákupem dobytka. Příčinou jeho smrti se údajně stala kulka ze služební policejní karabiny. Vrah i s penězi uprchl vzhůru strmým Kosím údolím směrem ke Kyžlířovu a nikdy nebyl vypátrán.
Naproti křížku se nad silnicí zdvíhala skalní stěna zvaná Trpasličí domeček. Po celé její délce se tvoří vrstevnaté sloupky a dutiny, které starousedlíkům připomínaly trpasličí obydlí a místo opředli mnoha bájemi.
Další pozoruhodnou lokalitou, kterou jsem viděl, byla Kamenná Vrata vypínající se nad kaňonem Veličky v jeho nejužším místě a pod nimiž potok překonával prahy soutěsky menší kaskádou. Vysoký, asi třicetimetrový skalní útes je totiž tvořen zvrásněnými usazeninami (aleuropetitickým slepencem spojeným drobovým tmelem) a při pohledu z dálky místním připomínal zavřená vrata. Až do roku 2005 rostl na skále mohutný dub, jehož kořeny prorůstaly skálou a býval dominantou celé soutěsky. Pevnou skálu si dnes oblíbili horolezci, ale ti ji místo Vrat nazývají „Novými skálami.“
(Horolezecké „Staré skály“ (místními nazývané Strmé) se odsud nalézají jen pár minut chůze dál po silnici a tvoří je mohutný blok o výšce stěny až 20 metrů.)
Vraťme se ale ještě k soutěsce: u mostu přes říčku je do jejího zpevněného břehu vetknut balvan zvaný Svatební. Velký kámen o výšce dvou metrů a váze asi 12.5 tun tu prý zanechal čert při stavbě přehrady. Samozřejmě, že ji nestavěl z pouhého rozmaru, ale proto, aby dostal za manželku jednu selskou dívku. Přehradu měl postavit do prvního kohoutího zakokrhání, jenže čertisko při té lopotě asi přestalo sledovat čas a prošvihlo to. Plno vzteku pak rozmetalo nedokončenou přehrádku do okolní stráně a ve břehu potoka zůstal jen ten velký balvan. Podle pověsti má prý dodnes kouzelnou sílu a vdavekchtivé ženě, která naň vyleze a usedne, se její přání do roka a do dne vyplní...
Starými (Strmými) skálami, obsypanými horolezci - a dole na úpatí je čekajícími a vyjícími domácími mazlíky - Potštátské skalní město tady dole v kaňonu končilo. Já ale přesto ze zvědavosti po silnici pokračoval ještě kousek dál a hned za zatáčkou se mým zrakům zjevila silueta zrušené trafostanice a ruina starého stavení.
Informační tabule u něj sice chyběla, ale nízká zřícenina u říčky Veličky v mém mozku vyvolala podezření, že tahle opuštěná samota nejspíš bývala mlýnem. Doma mi stačilo zvětšit si turistickou mapu.cz této oblasti a ta mi potvrdila, že zde stával jakýsi Vágnerův mlýn. Dnes už se z něj moc nezachovalo, ale zaujala mne okolní hezká příroda. Směrem na západ se nad tokem říčky vypínal divoký kamenitý ostroh, ale vzdálené skalní výchozy tady byly bohužel už překryty prvním jarním listím. Nejdominantějším prvkem místa (a též velice fotogenickým objektem) se tak stala ta zrušená věžovitá trafostanice. Ta je ale „přibylcem“ novodobějším, dávno před ní se tu ozýval klapot vodních kol Vágnerova mlýna!
Nebyl v kaňonovitém údolí Veličky jediným. Věřili byste tomu, že zde takovýchto mlýnů stávalo celkem jedenáct? První se nacházel už na začátku doliny před Boňkovem a dokonce i naproti té notoricky známé hospodě U Tlustého Jana stávalo jedno klapající stavení nazývané Mikešovým mlýnem. Všechny dostaly jména podle svých držitelů a většina z nich (i když třeba nefunkčních) tady stála až do odsunu Němců v roce 1945. Pak celá oblast okolo městečka Potštátu hospodářsky upadla, domy i mlýny zpustly a na lepší časy se v tomto kraji začalo blýskat až „po sametu“...
Od trafostanice a mlýnských ruin jsem se vrátil zpět do zákruty za Starými skálami, z níž do svahu vybíhala strmá lesní cesta. Ta mne po jistém čase (i úsilí) vyvedla k lesní asfaltce vysoko nad kaňonem Veličky. Poněvadž po hřebenu směřovala i žlutá trasa ku hradu Puchartu, využil jsem ji a cestou se kochal pohledem na pravý oderský les s převahou modřínů. I tady bohužel řádil kůrovec, takže hvozd byl prostříhán mýtinami, ale přesto se tu člověk cítil naprosto skvěle. A já šel a šel a užíval si velmi intenzivní vůně pokácených stromů i vlastního lesa... a samozřejmě i toho (v současnosti málem zázračného) ticha!
Vesele jsem si to špacíroval a značení o nějaký ten kilometřík dál odbočilo už po obyčejné lesní cestě na zalesněný hřeben, kde jsem narazil na nevysoký zděný objekt, připomínající spodní část čtyřhranné hradní věže.
Informační tabule č.3 mne ale poučila o tom, že se nejedná o středověké hradní ruiny, ale o pozůstatky soukromé rozhledny. Existovala zde již roku 1929 a ke svému pozorování ji užíval potštátský hrabě Zikmund Desfours Walderode. I když nestála na nejvyšším kopci potštátského panství, prý byl z kruhového ochozu téměř třicet metrů vysoké rozhledny do kraje překvapivě dobrý výhled. Byly vidět Hranice, Hostýn a Hostýnské vrchy, Jeseníky, Beskydy a za jasného zimního počasí prý i štíty Západních a Nízkých Tater.
Na tabuli byl vyobrazen obrázek rozhledny z roku 1967, kdy už byla v notně zchátralém stavu. Ona ji totiž tvořila kovová konstrukce z ocelových nosníků a ke kruhovému ochozu nahoru vedl jednoduchý svislý kovový žebř, takže pan hrabě musel mít i dobrou fyzičku.
Roku 1972 byla zchátralá konstrukce lesním traktorem stržena, vše kovové odvezeno do šrotu a dnes z rozhledny zůstal stát jen ten zděný sokl, jejíž vnitřní prostor chrání nedobytné železné dveře.
Od bývalé výhledovny se moje trasa spustila lesem do sedla, aby pak vystoupala pod úpatí ostrohu, na němž stával přední puchartský hrad. Možná, že je zmínka o předním hradu (tom horním) pro mnohé překvapením, neboť znají jen ten druhý s vysokou stěnou obytné věže, ale je to tak, vážení: zřícenina totiž byla dvojhradím a obě jeho části mohly v případě ohrožení fungovat nezávisle na sobě.
A navíc se Puchart vůbec nejmenoval Puchart, ale byl znám jako Sudetský anebo Pustý zámek.
Autorství nesprávného názvu je připisováno nadšenému hranickému badateli a vlastenci J.H.A.Galášovi. Nu což, i mistr tesař se někdy utne...
Ačkoliv nahoru na ostrožnu s předním hradem vede ze žluté značky velmi výrazná pěšina, málokdo po ní nahoru odbočí, neboť návštěvu toho mála, co z něj zbylo, zřejmě považuje za ztrátu času. Anebo o něm třeba vůbec neví. Zato jsou s ním dobře obeznámeni trampové, kteří mají v jeho areálu dvě tábořiště.
Já myslím, že zase tak málo tady k vidění není, stačí jen umět pozorně číst v terénu: určitě nepřehlédnutelný je ten hluboký a široký příkop s valem, který odděluje hradní ostrožnu od okolního terénu. Poněvadž shora z hřebene na hrad vedla hlavní přístupová cesta, bylo místo brány chráněno ještě jedním menším příkopem. Horní plošina tvaru lichoběžníka byla kol dokola opevněna hradbou, do jejichž rohů byla z nádvoří vetknuta tři obytná stavení. Zbytky přízemního zdiva jsou patrny dodnes. Od skalnatého hřebene vedoucího k zadnímu hradu byla lokalita samozřejmě oddělena do skály zahloubeným příkopem.
Zadní hrad je od svého vyše položeného kolegy vzdálen asi 150 – 200 metrů. Žluté značení tady prochází vysoko nad kaňonem Veličky těsně pod skalní stěnou, chodník místy překročí pás skalnaté suti a nabudí vaše tělíčko potřebným adrenalinem. Ten budete určitě potřebovat na konci ostrohu při sestupu a výstupu k samotnému zadnímu hradu, neboť pár metrů je tady nad hlubinou kaňonu opravdu exponovaných a srdíčko vám bude dělat „buch buch buch...“
(Opravdu to není žádná psina a lidé trpící závratí by měli přechod mezi oběma hrady vynechat. Nechci nikoho strašit, přesto připomenu, že se tady na začátku třetího tisíciletí jeden mládenec zabil!)
Za sucha by výstup žádným problémem být neměl. Není ale nutno spěchat a doporučuji nejprve si pozorně prohlédnout okolí: ze skalnatého hřebene se tady vypínají ta nejbizarnější skaliska a hluboký, ve skále vytesaný příkop ústí na miniaturní nádvoříčko. To vše je zastíněno mohutnou skalní stěnou, za níž se z opačné (odsud neviditelné) strany nacházejí pozůstatky zadního hradu. Na vrcholku skály byla vystavěna víc jak šest metrů silná příčná zeď, která jako štít chránila dvorek s obytnou věží. Z ní zůstala stát jen její západní strana, ale badatelé podle základů vypočetli, že měl její půdorys rozměry 10x12 metrů. Obranná funkce věže přitom byla sporná, neboť se v jejím přízemí nacházela okna i dveře!
Sudetské dvojhradí se spolu s podhradní vsí v údolí Veličky stalo na přelomu třináctého a čtrnáctého století střediskem kolonizace okolí. Patřil potštátským pánům z Kunštátu, ale když si pak v městečku Potštát vystavěli mnohem pohodlnější tvrz, byl vzdálený hrad opuštěn a už roku 1408 byl označován jako pustý.
Od hradu mne čekal velice prudký sestup do kaňonu Veličky k rozcestí za Tlustým Janem. Však jsem se také před návštěvou Potštátska našpekuloval, jestli to mám jít takhle anebo naopak... jenže pro mne bylo důležité vidět napřed skály a potom přední hrad.
Z vlastní zkušenosti pak můžu konstatovat, že byl ten půlkilometrový sestup určitě daleko horší jak výstup. Hlavně pro ty, kteří lítají po kopcích a skalách jak mladíci a zapomínají, že je jim o „pár ročků“ víc. A to za sebou ještě mají loňskou operaci kolena...
Když jsem se mi dole u potoka nohy trochu vzpamatovaly, odnesly mne k silničce a vykročily po ní směrem k Olšovci. Ještě než se vozovka vnořila do lesa, nabídla pohled na pozoruhodný odlesněný skalní masív tyčící se nad několika domky, o kterém jsem si vždy myslel, že se mu říká Jelení skok, ale to je omyl! Masív se jmenuje Nebesa a ten skutečný „Jelení skok“ se údajně nachází až za druhým domem směrem na Potštát a za mrazivých zim bývá ozdoben velkými rampouchy.
„Karbon, kulm, perm...“ brumlal jsem si pak cestou k Olšovci. Ne, tahle slova nebyla cizojazyčnými nadávkami, ale odbornými názvy z geologické minulosti Moravské brány a jejího kopcovitého okolí za období prvohor. Tehdy vznikala droba i břidlice, které byly ještě v nedávné době těženy na okraji Oderských vrchů u Olšovce a Boňkova. V prvním případě se z dnes zatopených lomů získával pevný stavební kámen, vhodný jako základ na stavbu silnic, v druhém pak břidlice využívaná kdysi jako výtečná střešní krytina. Ta nejkvalitnější se nelámala v lomech jámových, ale ve štolách v pevné skále, kde nebyla hornina tolik zvětraná.
Za busovou zastávkou Olšovec, Boňkov, rozcestí – jsem navštívil jedno takové velmi zajímavé místo. Povědomí o něm jsem měl - díky „záložce“ v PC na výborný článek od šumperského turisty Aleše Matějíčka - už dlouho, předlouho... ale znáte to, člověk stále něco odkládá na příště, léta běží a najednou máte na hlavě buď pleš anebo šediny... a skutek utek!
Ale k věci: jedná se o typické hornické dílo, v němž se dobývala kvalitní kulmská břidlice – o Soudkovu štolu, dnes s přídomkem přírodní památka o rozloze asi 0.72 ha. Hlavním důvodem ochrany se stalo deset druhů netopýrů v podzemí žijících, z nichž tou nejchráněnější je populace nejošklivějšího z nich - vrápence malého. Kromě ní zde „bydlí“ např. netopýr velký, brvitý, řasnatý, ušatý, černý a další poletuchy.
Soudkova štola vznikla při podpovrchové těžbě břidlice někdy v polovině devatenáctého století a těžilo se zde zhruba sto let. Po pročtení článku na webu jsem se radoval, že uvidím i kousek zdejšího podzemí: tehdy byla totiž hlavní i boční chodba do těžební komory a dnes zatopené šachty přístupná (ochranné mříže zřejmě padly za oběť vandalům), jenže ono se to zde od té doby trochu změnilo. Oba vstupy do podzemí jsou nyní zataraseny pevnými železnými dveřmi a dovnitř se dá – jako za katr – nakouknout jen malým zamřížovaným okénkem umístěným ve výši očí.
I tak mi ale tohle zajímavé místo rozhodně stálo za návštěvu a kromě skalnatých vstupů do podzemí jsem v lokalitě narazil ještě na starý opuštěný jámový lom a směrem k silnici na velké haldy břidličné hlušiny.
Od boňkovské štoly už to nebylo daleko do Olšovce a k jeho největší atrakci.
Mám rád hrady, zámky, městské a vesnické památky, miluji přírodu živou i neživou (hlavně skály a vodopády), ale moje dušička bývá nesmírně potěšena také návštěvou romantického zatopeného lomu. U nás na Zlínsku se jeden takový nachází poblíž Tlumačova a nese název Kurovický. Jenže jeho vápencové skalní stěny byly za dobu provozu už všechny odtěženy. Jistě, jedná se o místo hezké, ale přece jen to bez svislých skalních stěn jaksi není ono a pokud chce člověk vidět objekt mnohem „dramatičtější“, musí vyrazit za hranice kraje.
Naštěstí není nutno cestovat nijak daleko: asi sedm kilometrů od Hranic leží obec Olšovec se dvěma mimořádně přitažlivými zatopenými lomy. Jmenují se Velká a Malá skála a k tomu prvnímu, většímu, jehož východní odtěžená stěna trčí vysoko nad okolní les a je vidět zdaleka, je z rozcestí v obci jen několik párů minut chůze. Před lety jsem se na něj byl podívat i s manželkou, ale tehdy jsme k němu museli od konce Olšovce po krajnici silnice vedoucí do Partutovic, kdežto dnes je k němu díky mostku přes potok a následné cyklotrase přístup mnohem klidnější.
Tenkrát jsme Přední skálu navštívíli počátkem jara, kdy ještě vodní hladinu jezera pevně svírala ledová krusta, ale spolu s okolním půlkruhovým amfiteátrem skalní stěny připomínající kráter vyhaslé sopky v nás přesto zanechala nezapomenutelný dojem.
Ale i jeho „znovunávštěva“ stála za to... a stala se na samém konci mojí dnešní túry tou příslovečnou třešínkou na dortu.
Slunečný den navozoval inzenzitou svých paprsků nadcházející léto – a tak není divu, že bylo na parkovišti před lomem (koronavirus nekoronavirus) pěkně živo. Dokonce i několik motorkářů s helmami v rukou obdivovalo hladinu asi 150 metrů dlouhého a až 70 metrů širokého jezera od jeho nejkrajnějšího břehu. Také jsem se tím nadmíru půvabným pohledem pokochal, ale pak už zamířil strmým chodníčkem na terasu, která se ve tvaru měsíčního srpku vypínala o dost výš nad vodní hladinou. Jak vysoko nad ní se vypínalo i témě celého skalnatého odtěženého svahu, to si netroufám odhadnout, ale jistě bylo nejméně o takových padesát metrů výš. Nedominantnější částí lomu je divoká skalní stěna lemující jeho severní část a dneska k ní přibyly i ty slunící se davy pode mnou, které lemovaly strmou skalnatou východní pláž jezera. Má prý hloubku 12 metrů, díky čistotě vody se stalo oblíbeným přírodním koupalištěm, ale vzniklo až po ukončení těžby v roce 1966.
(S dobýváním droby a břidlice se přitom začalo už na konci toho předminulého století.)
Poněvadž se mi nazpět k parkovišti nechtělo takový kus vracet, využil jsem jako zkratky uzoučké terasy procházející skalní stěnou vysoko nad nejsevernějším cípem jezera... a přitom se v duchu modlil, ať nesletím dolů, protože s kanadami na nohou by se mi asi plavalo blbě.
Naštěstí se akce zdařila a po několika obrázcích z opačné strany lomu jsem po silnici zamířil k Zadní skále, vzdálené jen několik minut chůze. Je mnohem menší – zatopená část dosahuje rozměrů asi 70 x 35 metrů, ale je místem rovněž krásným a navíc mnohem intimnějším.
V době mé návštěvy se totiž na vzdáleném protějším břehu nacházela jen jedna jediná, podivná lidská bytost držící v rukou štíhlý umělohmotný klacík.
Asi to byl rybář...
Přidat do oblibených uživatelů
Potštát
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Putování po Potštátsku
