Jedeme na Slovensko - část čtvrtá - Roháče

Čtvrtek 2. července

Opustili jsme oblast Oravy a přejíždíme do Roháčů. Vyhýbáme se dálnici, ale před Liptovským Mikulášem jsme žádné příhodné místo na spaní nenašli. Vyjíždíme nahoru ke Žiaru. Tady to známe a tak zajíždíme k fotbalovému stadionu a tam kdesi ve stínu lesa parkujeme a obědváme. Místo je to pěkné, ale prvně neparkujeme u vody. Naštěstí s sebou vozíme naši přenosnou koupelnu, ještě jsme to rozšířili o vak se sprchou, vody máme dost, tak žádný problém. Má to ale výhodu, nemusíme tak brzy vstávat, počkáme na chlapy, až sem dojedou autobusem. Navíc vlak má často zpoždění, tak je lepší čekat tady skoro v horách, než ve městě na nádraží.

Po obědě jsme zašli na pivo a také podívat se na chatu Kožiar. Před tuším 2 lety tady byly polomy, tak jak to dopadlo. Ulámané stromy v okolí jsou vysoké cca 5 - 10 metrů, konce jsou upravené jako ořezané pastelky. Ale jinak jsou vidět objekty, o kterých jsme neměli ani tušení. Kdybychom nepoznali chatu, tak jsme si mysleli, že jsme snad někde jinde. Ale pro chatu je to prý výhoda, dřív nebyla skoro od silnice vidět, tak ji lidé častěji míjeli.

Zbytek dne jsme strávili čtením prospektů, studováním mapy, knih a ostatních publikací, které jsme si dovezli z domova a zjišťovali, co je kde v blízkosti zajímavého.

Večer kamarádi volali, že se domluvili jinak, nepojedou autobusem do Žiáru, ale do Jalovce, což je z Liptovského Mikuláše o jednu odbočku vedle. Pro nás to má jedinou nevýhodu, nemůžeme spát, dokud nepřijedou, musíme si přivstat. Jinak nám to nevadí, stejně jsme se chtěli tím směrem zajet podívat.

Pátek 3. července

Vstáváme před šestou, ráno dokonce není ani zima. Jen uklízíme v autě naše spaní, aby se tam vešlo dalších sedm batohů a bez snídaně sjíždíme do Liptovského Mikuláše. Ještě že se Ota nenechá zmást. Na mapě vidím nádraží a chci tam Otu nasměrovat. Nedá se, tvrdí, že nádraží je za tratí. Až po chvíli zjistím, že nádraží, kam jsem ho posílala, je nějaká zastávka na kraji města. Nakonec jsem se zorientovala a na nádraží jsme dojeli jen chvilku před odjezdem autobusu. Kluci si naložili batohy a upalovali na autobus, my jsme jeli za nimi. Všichni jsme posnídali u odpočívadla těsně za Jalovcem, chlapi vyrazili do hor, my zpátky do Liptovského Mikuláše.

Nejedeme zpátky stejnou cestou. V Bobrovci odbočujeme do malé obce Trstené, kde má být starý kostelík a dřevěná zvonice. Až nás překvapuje, že taková vzácnost není asi moc navštěvovaná. Okolí není posekané, cestičky nejsou vyšlapané. Je to škoda. Za zastavení určitě stojí, jen je bohužel zavřený.

Otu už palec tak moc nebolí, může však chodit jen v sandálech. Do hor to není zrovna vhodné obutí, ale jít v nich v horku do města, to je ideální. Jedeme tedy do Liptovského Mikuláše. Nejvíc tu známe nádraží. Je tu však spousta zajímavých staveb, takže je skoro vhodná doba je jít najít. Jen horko by mohlo být trochu menší. Naštěstí většina historických památek je blízko centra. Tam je i informační centrum. Podařilo se nám zaparkovat ve Školské ulici. Takže platit parkovné nemusíme a do centra je to kousek. V infocentru kromě plánku historického centra jsme získali i letáček s adresou prodejny slovenských sýrů a hlavně klobás. Ota se na ně těšil ještě jsme  ani z domova nevyjeli. Zatím se nám nepodařilo nějakou speciální prodejnu najít. V obchodech, kam chodíme nakupovat, mají klasiku – pomalu to samé jako u nás. Když jsme objevili prodejnu slovenských sýrů, klobásy tam neměli. Proto musíme navštívit i tuto prodejnu. Naštěstí to je také poměrně blízko.

Ve městě je neskutečné vedro, přesto jsme obešli, co jsme chtěli. Bylo to zajímavé, ale jsme rádi, že to máme za sebou. Odjíždíme a vyrážíme do kopců - směr Zuberec a Zverovka. Doufáme, že v horách bude chladněji. Najednou si oba všimneme reklamy na minipivovar v obci Kvačany. Jeví se to jako konec světa, ale vede tudy naučná stezka Prosiecká a Kvačianská dolina, kam se chceme jít podívat, až bude mít Ota palec v pořádku. Zatím jedeme zkontrolovat pivovar Brontvai. Pivo zde vaří od r. 2006, uvidíme, co umí. Je to tam hezké, ale ceny hodně vysoké. Točí jen 0,4 l za 2,10 až 2,20 Eura. Přesto neodoláme. Dávám si pšeničné, Ota má smůlu. Pivo je naštěstí výborné, tak mne ta cena ani nemrzí. Ota si kupuje s sebou jedno světlé. Jenže jsme to děvčatům zkomplikovali. Dali jsme jim petku na 0,5 litru, něco na kalkulačce počítali, ale nakonec stejně zůstali u ceny za 0,4 litru. Takže se nám to trošku zlevnilo. Původně jsme si chtěli dát aspoň polévku, docela máme hlad, ale 3,50 Eura za porci se nám už dát nechtělo. Raději jsme cestou zastavili na nějaké odbočce a pořádný oběd jsem uvařila. Času jsme měli dost.

V Zuberci jsme chtěli koupit pro kamarády ještě nějaké sýry v naší oblíbené prodejničce, ale najednou jsme zjistili, že je zrušená. Co se dá dělat. A tak jsme už jen vyjeli na Zverovku, ubytovali se, i kamarádům jsme vynesli batohy z auta. Samozřejmě to vypadalo, že se sem stěhujeme aspoň na půl roku. Ale chlapi byli večer rádi, že mají batohy skoro na pokoji.

Já mám v autě věci vyndané na polici za sedadli, další věci máme v zavěšené látkové skříni, tak jsem něco vzala na pokoj, pro ostatní si holt do auta dojdu, až zjistím, že mi něco chybí. Konečně jsme se osprchovali v normální sprše v teplé vodě, odpočívali po dalším "namáhavém" dni a čekali na zničené kamarády. V tom horku jim tu túru nezávidíme. Co já, já bych jela autem, ale Ota měl jít pěšky. Přesto ho to vůbec nemrzí. Naopak, den jsme si docela užili. Vychladili jsme půl litru kvačanského piva a ani to nezklamalo. Je výborné. Ale za tu cenu je dražší než v Praze pivo U Fleků.

Kamarádi dorazili až okolo osmé, chudáci ještě cestou zabloudili. Sešli jsme se všichni konečně v restauraci hotelu, měli jsme si co vyprávět. A kluci už vymýšleli další túru. Jediný problém nastal při placení. Guláš účtovali o víc jak Euro proti jídelníčku a připsali nám pět piv. Tak to jsme tu ještě nezažili. Nakonec se vše vyřešilo, aspoň k naší spokojenosti.

Sobota 4. července

Ač jsme spali zhruba v 1000 metrech, bylo v noci příšerné horko. Celou noc bylo otevřené okno a na pokoji ráno 21 stupňů. A to se má ještě oteplovat. V autě by se snad spalo lépe.

Ota dnes musí na převaz, ale konečně tam nemusíme být brzičko ráno, stačí během dopoledne. Chtěl sice stále jet do Dolného Kubína, ale nakonec se nechal přesvědčit a jeli jsme do nemocnice v Trstené. Je to výrazně blíž, tímto směrem jsme ještě nebyli, je tam řada zajímavostí, tak si to určitě užijeme víc.

V nemocnici byla spousta lidí, byli jsme tam skoro hodinu. Palec se dobře hojí, přesto na kontrolu má přijít zase za dva dny. Jen si musel dojít ofotit průkazku pojištěnce na vrátnici. Ale za ošetření opět nic neplatí (kromě 2 Euro za ošetření v sobotu), tak se to nechá vydržet.

Ve městě je krásný kostel s věží, na kterou je možno vystoupat. Domluvili jsme si to na pondělí, až přijedeme na převaz. Otovi se dnes nechtělo. Ve městě je ještě synagoga, ale uvnitř jsou vietnamské obchody. Na náměstí je několik původních židovských domů.

Ale to už jsme těšili na další dřevěný kostelík, který je zapsán na seznamu Unesco. Je v Tvrdošíně a je skutečně nádherný. Za 1 Euro jsme si vyslechli i zajímaví povídání, za další 1 Euro si Ota koupil malou knížečku. Ještě jsme zašli - je tam kostel Nejsvětější Trojice a historická budova Městského úřadu. Stavby to jsou úžasné,  ale horko je úmorné. Ještě jsme v Lídlu nakoupili pro nás i kamarády a už jsme směřovali zpátky do hor.

Jen jsem se ještě chtěla zastavit v Zuberci, kde jsem asi před 3 roky objevila křížovou cestu, ale kterou jsem si ještě neprošla. Z obce to vypadalo dost hrůzostrašně, ale když jsme zjistili, že je dlouhá jen 375 m, vede cik cak a většinou lesem, tak jsme vyrazili. Na začátku je dokonce možno si půjčit staré lyžařské hůlky, cestou jsou lavičky, nahoře dokonce i stolky s lavičkami, takže tam mohou vyrazit i starší lidé, kteří sotva jdou. Nahoře to bylo jak na rozhledně.

Oběd jsme si dali až na Zverovce, ale s poměrně velkým zpožděním. Zbytek odpoledne jsme si četli, psali poznámky. Naštěstí Zdeněk nám donesl nějaké knížky, tak jsme se nenudili. Navíc je zde wifina, tak se můžeme občas podívat, jak pokračuje Wimbledon.

K večeru jsme vyrazili na nedalekou kolibu Šindlovec. Kluci naznačovali, že se tam asi zastaví. Když nám volali, už jsme byli na cestě. Dali jsme si tam večeři, chlapi pár piv a vyrazili jsme na chatu. Na pokoji jsme si dali ještě víno dovezené z Istebného, proložili to kořalkou, ale aby nás nevyhodili, že rušíme noční klid, raději jsme se po půl jedenácté se rozešli.

Neděle 5. 7.

Vypadá to, že se tady upečeme. V tomhle horku se špatně spí i našim utahaným horalům. Naštěstí se nemusí vstávat brzy, k ránu se spí nejlíp, snídaně je až od 8 hodin. Kluci chtějí udělat trasu Tichou dolinou, to znamená z Oravice. Zdejší dopravní spojení je všelijaké, autobus jim jede před osmou, takže před snídaní a nebo až hodně pozdě. Slíbili jsme, že je odvezeme. Do šestimístného tranzita se nás osm vejde. Snad policii nepotkáme.

Ač doma dali snídani, v Oravici zvládli druhou a vyrazilo se. Domluvili jsme se, že je kousek doprovodíme. Otu palec přestává bolet, ale musí stále jen chodit v sandálech. Zato moje koleno je na tom mizerně, řekla bych, že je to horší a horší. Zdá se mi i trochu nateklé. Budu muset nasadit nějakou alternativní léčbu, mám s sebou homeopatika na zánět i na úraz a řadu nějakého mazání, snad něco zabere.

První část cesty je dolinou po asfaltce, trasa je vhodná i pro vozíčkáře, vjezd vozidel je pouze na zvláštní povolení. Mysleli jsme, jaký tam bude klid, ale žasli jsme nad tím, kolik tam letos bylo pěších, do toho dokonce i cyklisté. Takové davy tam neznáme. Údolí jsme prošli společně. Vznikla tam nově  naučná stezka. Nějakých informačních panelů jsme se všimli i při silnici ze Zuberce do Oravice.

S kamarády jsme došli pouze k rozcestí Tichá dolina – závěr, kde z pohodlné cesty odbočovali. Ta pohodlná sice stále vedla dál, ale v tom úmorném vedru to bylo hrozné. Celá cesta je jen po sluníčku. Nikde není stín. Raději jsme se vrátili. Přečetli jsme si v klidu panely naučné stezky, vylezli na minirozhlednu a zastavili se u zdejšího bači koupit sýr a žinčicu. I když to nebylo k autu daleko, stejně jsme to málem převařili.

V Oravici přibyla také řada nových informačních panelů - křižují se zde dokonce dvě naučné stezky – dřívější NS Juráňova dolina a nová NS A.  Kocyána a dvě nově upravené trasy pro vozíčkáře – Tichá dolina a Bobrovecká dolina. Zvláštní je, že na protějším kopci na Skorušině má být rozhledna, ale o té tu zrovna není ani zmínka. Od kdy tam je, přesně nevím, ale určitě tam není letos nově.

Původně plánovanou návštěvu této rozhledny odkládáme na neurčito, letos bychom to nezvládli. Ota se těší na guláš, který ráno kluci otestovali, já v tom horku na jídlo nemám ani pomyšlení. Kupodivu nabízí frapé, tak to je to, co potřebuju. Bylo výborné, mohlo být ale studenější. V horku se rychle oteplovalo, tak jsem si ho ani moc nevychutnala. Vypila jsem ho skoro naráz.

Na chatu jsme se vrátili ve dvě. Já konečně šla přeprat potřebné a Ota zašel do stinného posezení před chatu na pivo a číst si. Kupodivu dal jen jedno a vrátil se, že ani ve stínu se sedět nedá, jaké tam je horko. Natáhl se a za chvíli pochrupoval. Já luštila sudoku, klimbala - večer jsme ale byli zničení srovnatelně s kamarády, kteří před večeří dorazili. Prý už i na vrcholech bylo vedro.

Tentokrát jsme poseděli v restauraci, ale už před desátou jsme odpadli.

Pondělí 6.7.

Ota má jít dnes na převaz, ale nakonec jsme se rozhodli to odložit až na další den. Sice jsme se těšili, že pojedeme zase do Trstené, že půjdeme na věž a pak popojedeme do Polska. Hned za hranicemi mají být také nějaké dřevěné kostelíky. Jenže je hrozné horko a skoro zbytečně sjíždět z hor do města se nám nechce. Otův palec se dobře hojí a tak si kontrolu o den odložíme. Zítra tady končíme, do deseti hodin to musíme opustit, klukům povezeme batohy do Liptovského Mikuláše. Tam je taky nemocnice, tak si v dnešním horku ušetříme skoro 60 km dlouhou úmornou cestu. Raději budeme tady ještě jeden den lenošit a pokračovat v léčbě kolene. Zdá se, že něco trochu pomohlo.

Nakonec je vše zase trochu jinak. Velké lenošení se nekoná. Chlapi jdou na Roháčská plesa a tak je kousek doprovodíme. Dokonce se k nám přidal Karel, který má nějaké problémy a sotva jde. Na rozcestí Adamcula se rozcházíme, na Roháčská plesa se odbočuje, pohodlná asfaltka vede až na Tatliakovu chatu. Otovi se zpátky ještě nechce, už mu pohyb chybí. Navíc je určitě zvědavý, jak to tam teď vypadá. V zimě to tam částečně smetla lavina. Zvědavi jsme ostatně všichni. Navíc koleno vypadá docela dobře. Uvidím, jak bude vypadat při zpáteční cestě z kopce. Karel je na tom hůř, ale taky statečně pokračuje. Vidina občerstvení ho drží při životě.

Na chatě je vše opravené, kdybychom o lavině nevěděli a neviděli fotky, ani by nás nenapadlo, že to málem celé lavina smetla. Po horké noci jsem moc hladu neměla, málo jsem snídala, teď jsem si to vynahradila. Koupila jsem si langoš, jen tak mimochodem, byl vynikající. Chlapi dali samozřejmě pivo a pak jsme vyrazili na zpáteční cestu. Nechá se to jít, je to 5,5 km nejdřív mírného stoupání a pak samozřejmě zase klesání, bohužel stále po asfaltu. Ale je to další trasa v horách, kterou si mohou projet vozíčkáři. Cestou zpátky se trochu zvedl větřík, tak cesta byla nakonec i docela příjemná.

Na Šindlovce si chlapi dali oběd, já jen zeleninový salát a šlo se domů. Potřebovala jsem auto opět upravit do nocležného stavu tak, aby se tam vešlo dalších šest batohů. Postupně jsem tam přestěhovala i věci z pokoje.

Večer jsme se opět a naposledy sešli v restauraci Zverovky a pozorovali, jak se to venku zatahuje, černé mraky se spojili skoro v jednolitou plochu, v dálce zahřmělo, na chvíli se zpříjemnil vzduch, ale to bylo všechno. Když jsme šli spát bylo dusno větší, než kdy dříve.

Úterý 7.7.

Už se těším, až zase budeme spát v autě. V noci bylo horko, že se nedalo spát. Jen Ota si samozřejmě nestěžoval. Tohle mu závidím. Ten může spát 15 hodin denně, nevadí mu nic.

Nastává čas balení a téměř loučení. Ještě se však s chlapci uvidíme k večeru ve Žiaru, abychom jim předali batohy. A pak už zase budeme sami. Karel jede s námi. Nohu nemá úplně v pořádku. Je rád, že nemusí pěšky. Při silnici nedaleko od Zverovky vyvěrá pramen. Plníme všechny nádoby vodou a odjíždíme.

Začínáme v Liptovském Mikuláši na poliklinice. Všechno je celkem v pořádku, ale plyne z toho pro nás poučení - do zahraničí vždy s ofocenou zdravotní průkazkou. Vždycky někam musí kvůli tomu běhat, tentokrát až na poštu. Ale jinak dobrý, na kontrolu jen v případě nutnosti. Má to nechat dva dny zavázané a následně koupat v heřmánku.

Dnes ještě může vyrazit v sandálech, ale chce to zkusit už trochu i do terénu. Nejdřív jedeme do Svatého Kríže podívat se na další dřevěný kostelík. Jen jsme zaparkovali, ještě se nestačili ani rozhlédnout, už paní vyběhla z fary s klíči. Pěkně nám o kostele povídala. Na tomto místě dřív kostel nestál. Původně byl postaven na kopečku v obci Paludza. Ta byla kvůli přehradě Liptovská Mara vystěhována a zatopena. Kostel by prý na kopečku mohl zůstat, zůstal by nad hladinou, jen by se k němu muselo po vodě. Takže ho raději přestěhovali. Kvůli tomu však nemůže být zapsán do Seznamu světového dědictví Unesco.

O trochu dál na kopci je rozhledna Pavčina Lehota. Je na trase cyklostezky mezi obcemi Lazisko a Pavčina Lehota. Projíždíme Laziskem a kousek za obcí v polích parkujeme. Dál už musíme pěšky. Ať si Ota vyzkouší cestu v terénu. Není to daleko, občas i do prudšího kopce. Z rozhledny jsou úžasné rozhledy, i když lehce zamlžené. Byla vidět Malá Fatra, Chočské vrchy, Roháče, dokonce i Kriváň ve Vysokých Tatrách.

Ještě jsme se na chvíli zastavili v Liptovském Mikuláši. Karel chtěl koupit nějaké sýry, já neodolala a koupila si žinčicu. Ota si při minulé návštěvě infocentra prohlížel publikaci Liptov s nádhernými fotkami z hor. Pak ho mrzelo, že si ji nekoupil. Proto uvítal, když chtěl Karel někde koupit magnetky. Skončili v infocentru a oba byli spokojení.

Karel se pro nás naprosto nepochopitelně rozhodl zůstat už na nádraží a počkat tam na kamarády. Možná i proto, že měl žízeň a Ota s ním odmítl jít na pivo. Sice už daleko autem nepojede, ale když řídí, pivo si nedá. Jeho přání je nám rozkazem. Zavezli jsme ho na nádraží. Bude tam však čekat několik hodin.

Oběd chystáme u Žiaru na našem oblíbeném místě u hřiště ve stínu pod stromy. Je sice už pozdě, ale v tom horku jsme dřív hlad neměli.

Vychází to docela dobře. Po chvíli relaxace vyrážíme k chatě Kožiar, kde se máme s partou sejít. Chlapi by mohli už brzy dorazit. Ota mne tam vyklopí i s batohy. Jede zaparkovat, aby si už taky konečně mohl dát pivo. Čekání mi utíká rychle - na venkovní terasu vystrčili televizi, právě dávají přímý přenos jedné z etap Tour de France. Pitra ještě stačil dojezd, slovenský Sagan dojel 3., náš Štybar 9., takže obrovská spokojenost. Kluci dorazili o hodinu déle, tentokrát nezabloudili, ale zvolili si delší trasu a v tom horku jim to tak rychle nešlo. Ale stačili dát pivo, vykoupat se v nedalekém potoce a prý už zcela čerství stačili autobus do Liptovského Mikuláše na nádraží. Ještě jsme jim zamávali a po pěti dnech zase osiřeli. Vše jsme opět upravili na obytné autíčko, poseděli a šli spát. Počasí se má opět kazit. Uvidíme, co nám příští dny přinesou.

Středa 8.7.

Na dnešek prý byla nejteplejší noc, ale v autě se spalo docela dobře. Ráno vstáváme v šest hodin, Ota si troufá na trochu náročnější túru a hlavně delší. Na odpoledne hlásí bouřky. Chceme projít Prosiečnou a Kvačianskou dolinu. Paní v kostelíku ve Sv. Kríži nám poradila ideální směr, abychom měli ty nejhezčí pohledy.

Vracíme se zase zpátky do Liptovského Mikuláše a ještě kousek zpátky podle Liptovské Mary. Nesmíme přehlédnout odbočku do Prosieku. Pro nás je to nejbližší místo, odkud se nechá okruh oběma dolinami udělat. Na konci obce je placené parkoviště, je zde i možnost stanovat. Zaplatili jsme 2 Eura, dostali mapku trasy, můžeme tu zajít na toalety, natočit si pitnou vodu, je zde i občerstvení, takže docela super.

Dlouho se nezdržujeme a vyrážíme. Zjistili jsme, že začínáme dokonce i u 1. stanoviště (celkem jich je 13). Kousek se musí dojít do ústí Prosiecké doliny a pak už se stoupá dolinou vzhůru. Zpočátku se před námi otevírají nádherné skalní stěny, jdeme podle potoka, který nám po čase zmizí z očí a teče kdesi pod námi. Jen v době velké vody teče asi i horem. Pak se asi suchou nohou dolina neprojde, cesta často vede korytem. Ale zase by to bylo pestřejší. Takhle je tato prostřední část průchodu dolinou trošku fádní.

Nudnější část končí u odbočky k vodopádu, bohužel v tomto období horka a sucha je vodopád bez vody. Ale i tak stojí za to se k vodopádu zajít podívat. Není to daleko a skalní útvary jsou skutečně zajímavé.

Pak už se šlo jen kousek do kopečka lesem a najednou bylo cítit, jak údolím táhne chladný vzduch. Dostáváme se do soutěsky. Dál se musí po žebřících, po skále se řetězy. Pro mne byla výhoda, že bylo sucho. Nevím, jak bych zase zmatkovala, kdyby byla skála mokrá. I takhle jsem toho měla ažaž.

Najednou před námi nádherná planinka a o kousek dál louky se širokým výhledem. No to byla krása. Byly vidět zvlněné louky, lemované vyššími kopci. Popsat se to nedá, to se musí vidět. Museli jsme se na chvíli zastavit a pokochat se. Už jsme byli o kousek dál, když se námi ozvalo mužné zvolání: "To je krása!" Tohle se fakt často nevidí. Úplná idylka.

Do Velké Březové se šlo po rovině a z mírného kopečka s možnostmi výhledů na vše strany. Když se cesta lomila směrem ke Kvačanské dolině, je nejdřív vidět hřbitov, hned vedle hostinec Borovec. Je až s podivem, že Ota hospodu nezaregistroval a že jsem to byla já, která jsem ho na pivo zatáhla. To je totiž nejlepší způsob, jak ho zastavit. Odpočívat téměř nepotřebuje. To už musím hodně protestovat, aby se dala pauza.

Cesta pokračovala z kopce podle říčky, která opět neměla vodu. Škoda, bylo vidět, že voda vytváří kotle, v některých ještě voda zbyla. Na trase se stékají tři říčky Borovianja, Ráztocký potok a největší Kvačianka, takže když jsme došli na Oblazy, kde ještě teď stojí dva mlýny, tak najednou bylo vody dost. První mlýn je zavřený, pravděpodobně je před rekonstrukcí, dolní je funkční - parta nadšenců podle plánů původního rozpadlého mlýna postavila nový. Kdyby to nenapsali, nikdo by to snad nepoznal. Okolo mlýna je několik informačních tabulí o historii mlýna, o vodním kole, mlýnici a mlecím stroji a a o řadě dalších zajímavostí. Je volně přístupný, každý může libovolně přispět do kasičky nebo si zakoupit nějaké upomínkové předměty, pohledy a tímto způsobem taky přispět. Ota vybral velikou pohlednici.

Bohužel v těchto místech jsem zjistila, že jsem fotila jako divá a že mi právě došlo místo na kartě. Vůbec jsem to nesledovala, takže druhá karta je samozřejmě v autě. Když bude nejhůř, mohu fotit mobilem, i když to asi nebude ono. Nadávám si, ale už to stejně na věci nic nezmění.

Od mlýna se stoupá do prudkého kopce až k bývalé silnici, která ještě v r. 1980 prý fungovala jako jediná spojnice mezi obcemi Kvačany a Huty. Prý tam zpočátku jezdily jen koňské potahy, později však i náklaďáky. Jen trochu nechápeme, jak do těch kopců auta mohla vyjet.

Dál se pokračuje po této cestě, občas je vidět ještě zbytek patníku. Před námi je poslední krátký výstup na vyhlídku a pak už jen dolů z kopce Kvačinskou dolinou. Skal moc vidět není, jdeme ve svahu hezkým lesem, dole je slyšet zurčení potoka, později i vidět. Celkem pohodlně jsme se dostali na parkoviště na okraji Kvačanské doliny. I zde je možnost občerstvení. Tentokrát jsem Otu na pivo lákat už nemusela.

Zbývá nám poslední úsek, projít to zpátky do Prosiecké doliny. Naučná stezka vede po silnici přes Kvačany, pravděpodobně i přes minipivovar v Kvačanech a pak vpravo do relativně mírnějšího kopce. Jenže jsme nikde nic moc nezkoumali, ani na mapce, kterou jsme na parkovišti dostali. Stačilo, že jsme viděli odbočující žlutou značku, která vedla do Prosieku. Samozřejmě opět přes kopce. To vše jsme samozřejmě zjistili, když jsme se na naučnou stezku napojili. Výhledy z kopců byly opět nádherné. Něco jsem ještě nafotila, ale pak jsme se raději už nezdržovali. Začalo se zatahovat, v dálce bylo slyšet hřmění. Na přehradě Liptovská Mara nebyla jediná lodička, hladina měla téměř černou barvu. Ke konci naší cesty se zvedl i silný vítr. Ten však vše asi rozehnal. Když jsme došli k autu, dokonce vykouklo i sluníčko, ale vítr stále zvedal oblaka prachu.

Otovo palec vydržel, moje kolena taky, takže jsme byli zcela spokojení. Času bylo docela dost, takže ranní nápad přespat v kempu jsme zavrhli. Rozhodli jsme se dojet až k Liptovskému Hrádku a tam se pokusit někde něco najít. Naposledy jsme projeli Liptovským Mikulášem, projeli jsme okolo hradu v Liptovském Hrádku. Začíná se to silně zatahovat, chtělo by to někde už zaparkovat. Nad městem je lyžařský vlek, třeba tam bude někde nějaké schované parkoviště. Když se mapa v tabletu zvětší, je vidět, že kdesi u spodní části vleku cesta končí. Cesta je však úzká, poměrně prudce stoupá do kopce. Je to spíš lesní cesta než silnice k vleku. Ale končí na travnaté planině těsně před sjezdovkou. Pravděpodobně to skutečně dřív bylo parkoviště, na straně srázu jsou vyskládané pneumatiky a co je pro nás nejzajímavější, je zde budova, připomínající garáž. Dveře nemá, na střeše rostou břízky, ale třeba do ní nebude pršet. Vypadá to tu opuštěně, jen je zajímavé, že před garáží je vysekaná tráva. Snad to není žádné hašišové doupě. Odnikud nás nebylo vidět, začíná pršet, tak nic dalšího nehledáme a zůstáváme. Prudký slejvák netrval dlouho. Než jsem se rozhodla, že deště využiji místo sprchy, tak přestalo. Vlastní vody ale máme dost, z rozpáleného auta je docela vlažná.

Když jsem začala dělat večeři, začalo znova pršet a do toho se přidala i bouřka. Když hromy střídaly blesky, všechno jsem vypnula a utekla do auta. Z bouřky mám od dětství respekt, ale tady jsem se doslova bála. Všude okolo mne samé železo - vařič, bomba, hrnec, lžíce. Navíc do garáže už na mnoha místech pršelo. Zato jsem udělala zajímavé zjištění. Voda s těstovinami ještě nevařila, ale než se vypršelo, byly těstoviny akorát k jídlu - vlastně bez vaření. Sotva jsem stačila udělat omáčku, pršelo zas. Najedli jsme se v autě a nádobí nechali opršet. Zle nám tam nebylo, lahev vína byla na dosah.

Pršet a bouřit nepřestávalo, a tak jsem jen vyběhla, nádobí domyla, všechno nastrkala do auta a brzy jsme usnuli.

Čtvrtek 9.7.

Naštěstí v noci přestalo pršet a ráno prokukovala modrá obloha. Po snídani jsme popojeli kousek zpátky k zámku v Liptovském Hrádku. Sice asi nebyl zavřený, ale první prohlídka měla být až v 10, jenže tam probíhala spousta oprav, snad polovina zámku byla v lešení. Shodli jsme se na tom, že čekat tu hodinu a pak koukat na hradní lešení nemusíme. Vyšplhali jsme na vyhlídku proti hradu, odkud byly nádherné výhledy na Západní i Vysoké Tatry a odjeli směr Poprad.

Cestou jsme se ze zvědavosti zastavili ve Východné, kde je postaven zajímavý dřevěný areál s rozhlednou. Četla jsem někde, že má být však otevřená snad jen 1 x za rok v rámci Folklorního festivalu, který byl před týdnem. Zdálo se mi to dost nepravděpodobné, ale je to tak. Areál vypadá pěkně, ale teď to tam bylo všechno uzavřené. Přitom jsme během chvíle tam potkali pár lidí, kteří to také okukovali. Kdyby otevřeli rozhlednu a občerstvení, určitě by tam lidi přitáhli. Viděli jsme i nějaké chatky. Že by tam byla možnost i ubytování? Ale asi to je jen pro hosty festivalu.

Naposledy jsme zahlédli hřebeny Roháčů, tím jsme se s nimi rozloučili. Pod Vysokými Tatrami projíždíme až do Pieninského národního parku. Samozřejmě s dalšími zastávkami.