Jedeme na Slovensko - část osmá - Slovenské rudohoří - západ

Čtvrtek 23. 7.

Vybrali jsme si pěkné místo. V noci byl klid, a opět hrozné horko. A to jsme na náhorní plošině. Připadali jsme si tu bezpečně, klidně jsme nechali otevřený zadní dveře. Zavírali jsme je až k ránu. Probouzí nás opět horko, obloha bez mráčku, vypadá to na pařák. Ale podle předpovědi má sprchnout. Kéž by to vyšlo.

Restaurace otevírá až v 10,00 hodin, tak klidně snídáme u auta. Jen se stolkem neprovokujeme. Vyndali jsme jen křesílka.

Hned po ránu jsme se vydali na procházku. Je zde naučná stezka zbojníka Jakuba Surovce, má měřit 4 km, avizují však, že je to poměrně náročné, za deštivého počasí až neschůdné. Vyrazili jsme po deváté, přišli za necelé 4 hodiny, takže nakonec docela slušný výlet. Značení je místy skvělé, ale místy nic moc. My nezvládli už začátek. Moc jsme se nerozhlíželi a vyrazili. Samozřejmě úplně špatným směrem. Poměrně brzy nám bylo jasné, že jdeme špatně, ale zajímalo nás, kam taková pěkná cestička vede. Pak se nějak ztrácela, ale na stromech bylo nějaké zvláštní značení. Dál vedla sotva znatelná cestička - končila nad lomem. Chvíli jsme se dívali, jak tam makají. Než jsme se vrátili na výchozí místo, byla skoro hodina pryč. Času jsme měli dost, nic nás neodradilo. Konečně jsme našli tu správnou zbojnickou cestičku. Stačilo jen hledat značku ve správném směru. Zpočátku se vše zdálo jednoduché. Značení poměrně dobré. Objevili jsme zastavení naučné stezky, pročetli si to. Až od zastavení s medvědy se značky začaly ztrácet. Chvílemi se šlo lesem, chvílemi přes louku. Nejhorší to bylo, když jsme se dostali na silnici, resp. na staveniště. Značení samozřejmě zmizelo. Tušili jsme, kudy má cesta vést, ale Otu zajímala stavba nové silnice. Prohlédli jsme si zajímavý most zdejší ozubnice a pak až se zase vrátili na začátek staveniště a dolů pod most. Cesta má vést údolím. Když jsme konečně našli cestičku a další zastavení naučné stezky, mysleli jsme, že máme vyhráno. Šlo se podle potoka. Najednou jsem si všimla, že za potokem je další tabule. Opustili jsme pohodlnou cestičku a vydali se vlevo vzhůru. Na šipku Čertovská dolina Ota nereagoval a pokračoval stále vzhůru. Dost strmě, po dřevem zpevněných schůdkách, po cestě plné malin, až jsme došli na planinku se zamřížovaným vstupem do jeskyně s s kládami na posezení. Tady cesta skončila. Došli k Čertovské jeskyni, nyní musíme zpátky. Otrhali jsme zapomenuté maliny a vydali se Čertovskou dolinou. Po chvíli se ještě víc ochladilo a cesta začala nebezpečně stoupat. Vrátili jsme se, když už se nám to zdálo na hranici únosnosti. Další cestička vedla po druhé straně potoka, kde jsme konečně zahlédli i jednu značku. Nakonec jsme pokračovali korytem potoka - skalní soutěskou, kde postupně byly asi čtyři krátké žebříčky. Slovenský ráj to nebyl, ale divočina tu byla pěkná. Po závěrečném prudkém stoupání jsme se konečně dostali na Pastviny nedaleko salaše Zbojská a nedaleko našeho auta. A také do sálajícího horka. Dole bylo skutečně líp.

V dálce se začaly objevovat mraky, ale my plánovali hlavně oběd. S sebou jsme si vzali jen trochu pití, s tak dlouhým výletem jsme nepočítali. Dala jsem si Tlapkance - zdejší specialitu - brambory, těstoviny, cibulka, slaninka a brynza - mohu doporučit, bylo to skvělé, jen dojíst jsem to skoro nemohla. Porce to byla obrovská. Než jsme se najedli a poseděli u pivka, začalo v dálce bouřit, příjemně se ochladilo, ale zdálo se, že nás to mine. Dost se to okolo nás točilo. Zašli jsme si ještě vykoupat do kádí. Páni, to bylo osvěžení. Až vracející se bouřka nás vyhnala. Zbytek dne jsme si četli, povídali. Konečně začalo pršet, odjet jsme nechtěli a nyní po pivu už ani nemohli. Navíc, kde bychom hledali lepší místo k přespání.

Nepršelo dlouho, vzduch se ochladil, tak jsme vyrazili na krátkou procházku a také si vyzvednout zakoupené sýry, klobásy a žinčicu z Lednice na infocentru. Ota si dal ještě pivo, já popíjela žinčicu. Od pozdního oběda jsme ještě nevytrávili. Vzhledem k nepříznivému počasí tu bylo poměrně málo lidí, Seděli jsme uvnitř a vychutnávali si atmosféru salaše, hrála tam reprodukovaná slovenská lidová muzika, úžasný večer. Obsluha zde byla jiná, ale také příjemná. Se servírkou jsme se dali do řeči o našem dnešním výletu a dozvěděli se, že stezku vymysleli, vytvořili, vyznačili a osadili tabulemi a žebříky. A mysleli, že dál se bude starat Muráňský park, jako o všechny ostatní. Jenže ti se začali posléze k celé akci stavět negativně, že je to v části nejvyššího 5. stupně ochrany a že tam o lidi moc nestojí. Tak se o to v mezích možností starají sami. Jednotlivcům to ani nedoporučují, když je větší výprava, jdou s nimi jako průvodci.

A jak jsme tak povídali, zjistili jsme, že je to druhá z děvčat, které byly před rokem u nás. Krásně jsme si povídali, najednou odběhla a poslala nám k pivu prkénko jejich specialit - sýry, klobásky, slaninku, prostě samou dobrotu. Přecpali jsme parádně, dali další pivo - žinčicí to už zapíjet nešlo. A protože bylo málo lidí, prima jsme si popovídali. Až prý příště přijedou do Plzně, zavolají a zase se sejdeme. Rádi bychom jim pohostinnost oplatili.